na další stranu
Jaromír Čapka
TY OČI
Máš zelené oči
má čarodějko
dva zelené kočičí smaragdy
které už nejednoho poutníka
zavedly o půlnoci
vřesem
daleko do močálu
zezačátku
jsem i já cítíval to trnutí v páteři
když na mne ze tmy zablýskly
to už se dávno změnilo
dnes už moc dobře vím
jaká se tam ve tmě skrývá
rozkošná šelmička
***
Znám její břehy a mnohokrát jsem se jich dotýkal. Její kontury si moje dlaně vybavují, i když zavřu oči. Obliny zatáček, úžlabí nátoků, místo, kde se proud rozděluje.
Někdy je klidná, lesklé zrcadlo její hladiny blýská smírem. Někdy je kalná a zádumčivá tichou bolestí. Splínem.
Ale po několika zatáčkách zase kypí a klokotá.
Znám její břehy a tolikrát jsem se jich dotýkal. Rozpačitě, jemně s rukama plnýma něhy. A ona mi to oplácela.
Trvalo jen chvilku, než jsme našli společný rytmus. Ale ta synchronizace byla den po dni sladší a sladší.
A pak jsem do ní vstoupil. Nejprve nepřipraven jsem nevěděl, kterým směrem plavat. Oblila mé tělo a objala mě všemi proudy. Kolébala mě a hýčkala a já ji ochutnával jazykem. Hroužil se do ní a znovu vyplouval, teprve až plíce hrozily explodovat. Proud mě kolébal jednou z jedné, potom z druhé strany.
Minuli jsme meandry a dopluli do peřejí. Voda tu perlila v myriádách drobných kapiček. Burácela a rozbíjela se o stěnu překážek.
Musel jsem se pevně držet, ale ten rej byl nádherný. Myslím, že jsem křičel a pak mě strhnul ten vodopád.
Padal jsem vzad a vypadalo to, jako bych letěl. Stoupal jsem v tom pádu jako vlna mé rozkoše a všechny smysly mě opustily. Jen ta slast byla tak intenzívní, až mě to připravovalo o rozum.
A tam dole v tůni jsme se zase sešli. Já a moje řeka. Byl jsem v ní pevně ponořen a ona mě hýčkala měkkými vlnkami příboje.
A šeptala mi něco o lásce.
ČARODĚJKO
tolik let jsem chodil
v neprůstřelné vestě
s naivní domněnkou
že mě ta krusta
bezpečně odděluje
od nesmyslných eskapád
tohoto světa
v sobotu na střelnici jsem se
s oblibou strefoval
do terčů se siluetou srdce
s nadřazeností sobě vlastní
s nadhledem
s neochvějnou jistotou
že tohle představení už mám dávno za sebou
dlouho jsem tě přehlížel
v té poslední nejužší střelecké kóji
tak směšnou s lukem a šípy
s kadencí jednoho výstřelu
za několik let
jenže tvá cílevědomost byla zřejmá
nikdy jsi nedokázala minout
otrávená šipka pronikla
nahusto tkanou sítí
kevlarových vláken
a její jed mi od té doby
bez ustání koluje v žilách
a žádný alkohol jej
nikdy nevyplaví
jsem navždy označen sérem tvé lásky
víš to čarodějko?
***
Tak obyčejné odpoledne
tak neobyčejného dne
Dne jasného jak úsvit pod skalní stěnou
pokrytou sněhem
tak jasného jak jiskry firnu za polární noci
jasného jak setkání s nevyhnutelností
jasného jak jediné
a poslední východisko
kdy žmouláš dýku Tiskneš
spoušť a tvoje srdce už je napřaženo
jasného jak pohled do očí
V tom dni
přišla
Jen mimoděk jako když
otřeš rty hřbetem ruky
jako když mrkneš a
pootočíš se jen aby ses přesvědčil
že čas je opět jenom o kus vpřed
zaražen v rytmu tím přeskočením zoubku
jako když na druhý nádech srdce vynechá
tu stála
V kabátku Nejistá s úsměvem
který setřásal rosu z květin
s pohledem hlubokým jak horská plesa
s ruměncem podzimního větru
tady stála
Přede mnou
jako když zapomeneš zavřít
a čerstvý větřík ti čechrá chloupky
jako když nevíš a nevíš
a náhle procitneš
jako když k tobě přišla
láska
Zatím jen tenkými prstíky
pomaličku poklepává
Zatím ještě netrne v páteři
a nenabírá z tebe plnými hrstmi
Zatím jen pomaličku krouží
po okraji číše
trpělivě čekaje
až vyloudíš ten správný tón
a zazpíváš do noci svým bujarým rykem své
morituri te salutant
dokud neuznáš za potřebné
vyloudit ten sten
který se několikrát odražen a zesílen
vrátí do tvé duše
aby jako předsunutý tým
proměnil v popel a prach na co narazí
Tak tam stála
s rozpačitým úsměvem který
odzbrojil tucet stráží
u muničních skladů
s prázdnými dlaněmi Plnými
naděje
že se k tobě přimknou
a něžné prsty propletou
s mými
S nadějí že aspoň na chviličku
dech času vynechá a obraz této vteřiny
nadobro vypadne z rámu okamžiku
s nadějí že to není sen
Tak jsem potkal čarodějku
Ach ano
tebe lásko chystali se v Nazaretu kamenovat
rozlíceni že tvá víra je pevnější než jejich
cedíce zkroucenými koutky úst
ta slova pohrdání
která se od palisády tvého srdce odrážela
a jako plamen který ryzí kov zušlechťuje
žíhal tvůj pohled vinice v Getsemanské zahradě
když jsme spolu seděli
pod větvemi fíkovníku
Byla chladná noc
ale tvoje srdce hořelo
stejnou láskou jako moje
V tu noc
kdy Jidáš přebíral svých třicet dukátů
Lámali jsme chléb a pili víno
a já se potil krví
vědom si jako jeden jediný
kdo zítra ponese břevno na Golgotu
a tam jsme se viděli naposled
má čarodějko
máš ještě ten šátek
ve kterém uvízly trny mé královské koruny?
***
Blíží se období tanců
včera jsem si tě prohlížel
a kůže na tvých ňadrech už je pevně napjatá
jak kůže bubnů
jejichž dunění mi
začíná rozechvívat duši
Tím blízkým obdobím tanců
rezonuje zem
a dookola zaznívají modlitby
těch pokorných
co nejsou ani za mák lhostejní
té chvíli víření
Blíží se ten rej plný
vytí šelem
plný orgastické afektované
uvolňující sebestředné
spalující energie
Půjdu tam taky čarodějko
budeme tančit ve zničujícím rytmu
a nebudem se ničeho bát
naše těla na sebe budou narážet
budou se po sobě zpocená klouzat
budou se spolu mazlit doteky bez objetí
budou se vstřícně hledat a nacházet
až pak ustrnou
v tiché agónii propojených smyslů
a rozkoše
LÁSKO
tisíc let jsem tě potkával a moje srdce
ladilo rytmus milostného pochodu s tvým
Jsoucno každé noci
v představách
trumfovalo naše nejdivočejší představy
Naše milování
tak vstřícné
že v okruhu našich identit vybuchovaly
světy svou neudržitelností
že svinutá světla nevyhnutelnosti jen
nejistě problikávala
tuší nejistého
ale taky nezjistitelného
Nezadržitelného
nezaznamenatelného
nesourodého a
nepatřičného
|
