na další stranu
Daniel Strož
NA ZKOUŠKY DO KOMORNÍHO
Na zkoušky do Komorního divadla v Hybernské,
vodíval mě prastrýc Boža Cikánek.
Nebyl tam jen zručným kulisákem,
ale občas i představitelem epizodních rolí.
Boža byl hezoun a z mého tehdejšího pohledu
daleko předčil Vosku, Lukavského nebo Kemra,
z něhož nápověda mívala těžkou hlavu.
Bože, jak já byl prastrýci Božovi vděčný!
Hlavně za krásnou herečku Irenu Kačírkovou,
ze které jsem jak jiní nedokázal spustit oči.
A když se někdy v pětapadesátém roce rozvedla,
všechen ten obdiv se stal ještě intenzivnějším,
připadalo mi.
Jenže pak do Prahy zavítal Gérard Philipe,
jemuž se paní Irena stala průvodkyní.
Prý kvůli její frančtině, cedil Boža skrze zuby.
Kvůli té zpropadené frančtině!
Jak jsme se oba cítili odstrčení!
Ale nejvíc to zřejmě vadilo panu Voskovi.
V LABUTI MĚLI PIONÝRY
Maminčina známá volala z Bílé Labuti:
„Přijďte, paní, dostali jsme Pionýry!“
Byli jsme tam coby dup a vybírali
mezi červeným a bleděmodrým.
Jednalo se ale o nové modely,
o pár stovek dražší.
Nezbývalo, než aby přišel i tatínek
a rozdíl v ceně doplatil.
„Budeš mi tu motorku ale půjčovat,
a také sestru necháš svézt,“ kladl si
podmínky.
Nemohlo být v tu chvíli opravdu ničeho,
co bych byl nepřislíbil.
KDYŽ NEBYLY PRACHY
Když někdy nebyly prachy,
šli jsme s partou na chlebíčky.
Do Gastronomu, do Koruny,
také k Rozvařilům Na Poříčí.
Ty pravé humrové z ruské chatky
byly nejlevnější.
Každému pět kusů a z pěti korun
ještě zbyl na eskymo padesátník.
V RIEGROVÝCH SADECH
(Vzpomínka na srpen 1968)
V Riegrových sadech sovětští vojáci
nainstalovali právě polní kuchyni.
Popíjejí čaj, bude prý boršč s chlebem.
Nejenom oni vzdorují únavě.
Také mne s kamarády vyčerpalo
to nekonečné: „Počemu, malčiki?“
Hrávala tu dechovka
o sobotách a nedělích v zahradní restauraci.
Teď od Vinohradské duní tanky.
„Pošlapali nám všechny záhony.
A zůstanou bez pokuty,“
slyším hněvivý hlas jakési dorostenky.
MY, SLAVNÍ EXULANTI
My, slavní exulanti, radíme se
v jedné vyhlášené mnichovské restauraci
s českou kuchyní.
Vepřová se zelím, svíčková, kotlík dršťkové,
ale i smažená jatýrka s hranolky;
pokrmy, rozvoněné na stole před námi.
Jiří Pelikán, Zdenek Hejzlar, Ota Šik
a dva tři další, kteří dali přednost guláši.
„Nedopadli jsme ani tak zle, mohlo to být horší,“
jeví se Šikovi. A dodává, věčně usměvavý, tak jak byl:
„Stejně je doma nemine tržní hospodářství!“
PO NOCÍCH S KRYLEM
Po nocích s Krylem sedávali jsme
na prahu jeho domečku v olympijské vesnici,
sloužící tehdy už jako studentská kolej.
Nedaleko míst, kde předtím teroristi zmasakrovali
izraelské sportovce,
pokoušeli jsme se dohlédnout k budoucnosti.
„Bojím se, co z nás udělají v čítankách, až zdechnem,“
vypadlo jednou z Karla a tvářil se ponuře.
Neměl jsem ta Krylova rozjímání o smrti rád,
osud mi ale nadělil dozvědět se.
Alespoň o něm, když mě se to nedotkne!
Karle, Karle, obával ses oprávněně;
začalo to už tvým pohřbem.
(Z básnického cyklu Bývávalo)
|
