na další stranu
Daniel Strož
VEČERY V KINĚ ČAS
Večery trávené v kině Čas,
v němž filmy dokola promítali,
přínosem byly kdekomu z nás.
Jenom těm snad ne, co nerandili.
Rendezvous v zešeřelém sále,
s frekvencí jak dnes někde na pláži.
S polibky párů neustále,
jež sešly se náhodně v pasáži.
VE VINÁRNÁCH
Ve vinárnách potoky vína,
v kavárnách kávy, grogu a čaje.
Radost, když člověk zavzpomíná,
to mládí mělo být nejmíň dvoje!
Pokaždé ovšem ve stejné době,
s děvčaty, která už vnuky mají.
Bývala krásná, s čímsi v sobě,
co ani dodneška neutají.
NA LESNÍ BRIGÁDĚ
(Danutě)
Na lesní brigádě sázeli jsme stromky,
zvečera vysedávali u ohně.
V Orlických horách bylo nám náramně!
Ze vzájemné družby jsme tam nevědomky
my dva našli se, má polská krasavice!
Co pak rozhořelo se mezi námi,
dneska by označili za tsunami.
Blízko si byly Praha a Katovice…
PŘIJELA Z VÍDNĚ
(Renatě Bachofer)
Přijela z Vídně, byl rok jednašedesátý,
hlady jí kručelo v břiše. Ale měla šminky,
které vzbuzovaly u českých holek závist.
Měla však také černé punčochy
a ukazovala mi je až k podvazkům,
to bylo nádhery!
A což teprve, když se najedla,
když na Žofíně přidala si knedlík s omáčkou
a na Staroměstském mezi tancem
zaháněla žízeň plzeňským!
Na takové veselí se Vídeňáci nezmůžou,
říkala pak ještě v posteli.
Šminky už rozmazané v polštáři,
punčošky se samými oky.
KUBÁNKY V HOTELU FLORA
Kubánky v hotelu Flora bydlívaly,
to Praha zvala se zlatým městem.
Kakaové studentky za hříchy stály!
Býval jsem tam u nich častým hostem.
Dodneška vřelý dík Fidelu Castrovi
za dívky snědé s pevnými prsy,
kterým stačilo, když se jim jen napoví
a ony předvedly kus své krásy.
(Básně z cyklu BÝVÁVALO, ve sbírce TEĎ UŽ VÍM. Vydala FUTURA Praha 2012)
ČTYŘI SONETY O LÁSCE
1.
Nedal jsem dopustit na Villona,
byl mým básníkem, o němž jsem snil.
Pak přišla na řadu jiná jména:
po „prokletých“ Nezval, Sýs i Kryl
a dalších už nekonečná řada.
Dnes básníkům nekvete pšenka,
mnohý z nich rým jen v privátu spřádá.
Básně se nečtou. Verš jak mřenka,
stejně tak plaše, v koutě se krčí.
Nemít tě, lásko, též bych mlčel.
Nade mnou však Damoklův meč trčí!
A hrozí seknout, když nevykřičím
svůj zpropadený lásky úděl,
jenž pro mě je vším a tobě ničím.
2.
Ať shořím, jako uhel zčernám,
když objeví se v mých básních lež!
Slíbil jsem, že vyhnu se hernám
a vydržím, dokud neumřeš.
O co se v těch špeluňkách hraje,
dobře víš. O lásku tvou, přece!
Tam, kde hnus stoupá po okraje,
utopil bych se jako v řece.
Neodejdu, držíš mě silou
a svou noční košilkou bílou,
jakmile ji k bokům vyhrneš.
Mámíš mě vůní svého těla,
navždycky, tak jak jsi to chtěla.
Zůstanu. Jestli mne nezapřeš.
3.
Je mi, jak kdysi J. K. Tylovi;
s jednou byl ženatý, s jinou děti
plodil. Co vepíšu do závěti?
Kdopak mi radu dá, kdo napoví,
komu z nich odkážu svoje dluhy?
Nejlíp bylo by všechny je splatit,
vím. Anebo k začátku se vrátit,
kdy ještě neměl jsem život tuhý,
jak mívám nyní, na kraji stáří.
To bývávaly časy, věřte mi!
Oproti tomu peklem na zemi
je vyschlý už inkoust v kalamáři,
na čemž můj počítač nese vinu.
Nutím se pít. A k pití mít slinu!
4.
Všem zalíbíš se. Jak Manon z Arrasu
za krásu trpíš. Ano, jen za krásu,
tu, která tě stahuje do záhuby.
Když boháč Duval se na tebe zubí
fuk je ti láska rytíře des Grieux.
Ten ať se mučí, třeba i zabije
z té přehršle tvých lehkovážných vztahů.
Srdce své vysíláš na šikmou dráhu
vědomě. Máš totiž velikou radost
z hromady peněz, jichž nemůžeš mít dost;
i z mužů, zahrnujících tě sliby.
Nevnímáš cit, má rozkošnická Manon,
kvůli mamonu oblouzníš i zákon.
Že milovalas kdy, jsou pouhé drby!
|
