na další stranu
Daniel Strož
AŽ PROBUDÍŠ SE
Až probudíš se ze snu o zlatém teleti
a poslední porci donaldových hamburgrů,
vyzvrátíš si rovnou na špičky sešlapaných adidasek,
svou zem už nenajdeš, nebude tu.
Pak znovu se můžeš začít ptát,
ustrašeně, mezi blyštivým haraburdím:
Kde domov můj, kde vlastně, kdeže
po lučinách voda a bory po skalinách šumící?
A v čím že to sadě pučí květ, čí že je mezitím
země česká,
ráj kdysi napohled,
když plácla si na ni havěť s havětí?
Ano, až probudíš se ze snu o zlatém teleti,
krajinou cizí budeš se vláčet o žebrácké holi.
S TUČNÝMI ČERVY NAPOVRCH
Získávali nás slovy o životě v čistotě a pravdě,
v srdcích tím podpalovali plamínky naděje,
od nohou vzhůru ale už stoupal chlad.
Od té doby nezavál zemí čerstvý vítr.
A jako pod skleněným poklopem,
v puchu rozkládajícího se svědomí,
napovrch vyrážejí jenom tuční červi.
V rozkladu téměř všechno, zbytek v tlení.
A z hry je prohra. Jen špína k špíně
v hromadě se vrší.
Kdo vyvětrá tu? Kdo zvedne těžké víko zase,
rozrazí okna dokořán?
(Ze sbírky Maskaron ve sklepě)
|
