na další stranu
Daniel Strož
PĚT MILOSTNÝCH SONETŮ
1.
Z kalichu piji hořkosti
a zavrhuji klaku.
I v stejné žiji marnosti,
Cyrano z Bergeracu!
Věz, není ta má Roxanou,
spíše dnešních dnů děvou,
jíž sokové snáz dostanou.
Planu k ní zbožnou něhou.
Píši jí verše vášnivé,
které pochopí teprve,
až jak ty, mrtev padnu.
Nikoliv kdesi v klášteře,
tam nesvědčí to nevěře;
v morálním lidském bahnu.
2.
Líbal jsem tě na pupíček.
Dívala ses zpod svých víček,
přejdu-li odtud výš či níž.
„Miláčku, ty mě osliníš,“
sténala jsi rozpačitě.
Já ale věděl už, kde tě
přiměju k rychlé extázi.
I dnes mě ještě zamrazí,
myslím-li na ten květ růže,
jímž jako žena zmůžeš
všech dějů trendy obracet.
A také že je obracíš!
S jiným už dávno skotačíš
a já jsem zůstal na ocet.
3.
Ženství jsem v tobě probudil,
častokrát tvrdila jsi.
Že já jsem s časem závodil,
unikal přitom skepsi,
o tom řeč nikdy nebyla.
Jen o tvém orgasmu,
a že bys mne snad zabila,
když si tě nevezmu.
Teď do očí lžeš mi už
a jak špatný jsem byl muž,
jinému s klidem vyprávíš.
Divně své ženství žiješ.
To stejné zopakuješ,
až se s tím dalším zasnoubíš?
4.
Slovy tě celou pomaluji,
jediné místo nevynechám.
Prozatím představami pluji,
na inspiraci snažně čekám.
Těch slov je, lásko, ale mnoho,
že nevejdou se na tvou kůži.
Psát trvalo by navíc dlouho
trny a šťávou z rudých růží.
Pomaluji tě raděj prsty,
pochopíš ihned každou čárku
i z těch, co nikdo neodpustí.
Možná budeme trpět oba,
nevyšel nám sen o kočárku.
Taková už je tahle doba!
5.
Vážený pane Goethe,
že láska v stáří kvete,
poznal jste už přede mnou.
Vy jste měl tu dívku svou
nejméně tak stejně rád,
miloval ji bez výhrad,
jak mně se to zdařilo.
Nic však z toho nebylo,
Ulrike vám dala vale.
Mladé dívky jsou nestálé,
dvojnásob pak ty v Mariánkách!
Já z Frantovek zas pro změnu
jednu si chtěl vzít za ženu
a též neskončil v líbánkách.
(Autor je nositelem Literární ceny Unie českých spisovatelů
za rok 2010)
|
