|
na další stranu
Mirek Pijáček
VELKÝ PÁTEK VOJÍNA NOVÁKA
V pátek zůstal Novák celý den na rotě. Nic jej nebavilo, jen se válel na kavalci a netrpělivě čekal na večer, až pojede domů. Pouze dopoledne, když mu Běťák ve výstrojním skladu domluvil výměnu vycházkové uniformy, která nezapřela onen osudový večer na hřbitově, nafasoval zbrusu nový stejnokroj i s pláštěm. Jenže i přes Běťákovu přímluvu to bylo martyrium, na které jen tak nezapomene. Ženské ve výstrojáku ječely, že ta krev na kalhotách nepůjde vyčistit, a plášť že je potrhaný, a vůbec, ať mu fasuňk podepíše výstrojový náčelník. Novákovi se udělalo mdlo. Vrchním výstrojákem byl Fidra, kterého Novák o Štědrém večeru přivedl na Jožku. Tenkrát byl Novák na koni a fanatický soudruh major byl právě ten, koho potřeboval. Jenže teď? Kdožví, jak to dopadne. S malou dušičkou se došoural k Fidrově kanceláři a po chvíli přešlapování zaklepal.
„Á, starý známý,“ bodře zahalekal Fidra, sotva Novák vstoupil. „Kdy zase vybereme nějakého flanďáka? Cooo? Nic neříkáš? Tak ukaž, co máš!“ Novák se zahlásil, třesoucí rukou předložil výdejku k podpisu a vykoktal žádost o výměnu stejnokroje. Fidra chvíli koukal na výdejku a potom zase na Nováka, držícího pod paží poničený stejnokroj.
„Můžete mi to, soudruhu četaři, nějak rozumně vysvětlit?“ otázal se studeným hlasem Fidra. Pak se rozvalil na židli a s požitkem poslouchal, jak se to Novákovi stalo. Tomu bylo do breku. Sám neví, pokolikáté komusi vypráví, jak jej neznámí gauneři přepadli a jak mu jeho vlastním opaskem rozsekali zadek. Co je komu do toho! Proč neustále musí opakovat to, na co by nejraději zapomněl. Jenže Novák ví, že to jinak nejde, a tak vypráví a je mu jasné, že se Fidra přenáramně baví. Když skončil, Fidra mlčel a upřeně koukal na Nováka zlýma prasečíma očima. Uběhla minuta, dvě. Novák už to nemohl vydržet. ‚Proč ta guma nic neříká? Ať podepíše tu výdejku, nebo ať jej vyhodí! Ale ať něco udělá nebo řekne!‘ Fidra nic. Z krabičky ležící na stole vzal detvu a zapálil si. Dlouze potáhl a pak pomalu pouštěl smradlavý kouř nejhorších a nejlevnějších cigaret přímo na Nováka, zarytého nekuřáka, stále stojícího nehnutě v pozoru a s lesknoucíma očima napjatě očekávajícího, co obávaný výstrojový náčelník. Ten pořád nic. Jen kouřil, vypouštěl oblaka smradlavého dýmu na Nováka.
„Ták, to je pěkné! Někdo ti rozseká prdel a přitom se zničí stejnokroj?“ vybafl na Nováka, když dokouřil a típnul vajgla do přeplněného popelníku.
„Ano, soudruhu majore.“
„Tak ty si myslíš, že vojna je dojná kráva? Že když si zamaneš, tak ji zadarmo podojíš? Uvědomuješ si, že ten stejnokroj patří naší lidové armádě? Že jej vyrobili a zaplatili naši pracující? A tys jej svojí blbostí zničil?“
„Ale já …“
„Ticho! Ještě jsem neskončil. Jak si to vlastně dovolujete, soudruhu četaři, skákat důstojníkovi do řeči?“ vyštěkl Fidra. „Vlastně byste jej měl dostat k náhradě. Ano, ano, splatíte to ze služného. To vám tak akorát vyjde, než půjdete do civilu.“
Pod Novákem se podlomila kolena. A je to! Do konce vojny bez žoldu. Vtom se Fidra rozřehtal. „Abys věděl, že nejsem pes, tak ti to podepíšu. Ale musíš mne přesvědčit, žes měl opravdu rozsekanou prdel.“ Novák na Fidru vytřeštil oči. Snad ta guma nechce, aby …
„Tak, tak, uvažuješ správně,“ pokračoval Fidra, jakoby věděl, co si Novák myslí, a nehorázně se chechtal. „Buď mi ukážeš rozsekanou prdel a já podepíšu, nebo …“ Na víc už Novák nečekal. Okamžitě spustil kalhoty a zády k Fidrovi učinil hluboký předklon. Fidra za dalšího výbuchu smíchu výdejku podepsal.
***
Krátce před šestou, když všichni odešli na večeři, vstal. Na rotě kromě dozorčího nikdo nebyl. Snad jedině Běťák, který s ostatními na jídlo nechodil, sedí v kanceláři. Rychle se obléknout a než se ostatní vrátí z večeře, vypadnout z kasina a tradá, na vlak.
U skříňky strnul. Zase sirky v zámku. Dozičák jen tak neurazí, to musí uřezat. Běťák, který skutečně nebyl na večeři a seděl v kanceláři, mu ochotně půjčil pilku a během pár vteřin byl zámek uříznutý. Jenže co teď? Druhý neměl a Běťák rovněž nepomohl, prý rezervní nemá. Musí počkat, až se kluci vrátí z večeře, snad někdo bude mít. Novák mu sice nevěřil, ale byl zticha.
Za chvilku stál v novoučké uniformě s nablýskanými frčkami u skříňky a sledoval, jak se kluci pomalu trousí z večeře. Po chvíli poklusem přiběhli bažanti. Novák se kdekoho ptal, zda nemá plonkovní zámek, ale u nikoho nepochodil. Snad opravdu nikdo neměl, snad nikdo nechtěl mít pro Nováka. Ten už byl zoufalý, když se najednou přišoural Baláž. Novák si dobře pamatoval, jak mu tento poloviční Maďar v přijímači řekl, že pro něho je kulky škoda, že pažbou by jej umlátil. A tento blbec má zámek! Jenže, blbec neblbec, jen když je zámek. Třeba obyčejný plecháč, ale přece je to zámek. Lepší něco, než nic. Hlavně že mu neujede vlak.
„Moc děkuji, Ferko,“ poděkoval přidušeným hlasem Novák, který si chtěl zahrát na bodrého chlapíka, ale nevyšlo mu to. „Hned po dovolené ti jej vrátím.“
„Prečo by ste vracal, súdruh čatár, veď je váš,“ odvětil Baláž.
„Ještě jednou děkuji, Ferko, jsi fakt kámoš,“ vysoukal ze sebe Novák, který nechtěl věřit vlastním uším.
„Ďakovať netreba, súdruh čatár, zaplatiť treba. Dajte päťdesiatku a sme vyrovnaní. Ak je vám pridrahý, dajte zámok naspäť.“
Novák vytřeštil oči. ‚To snad není pravda! Obyčejný plecháč, který koupí v armě za búra a tento zoban za něj chce hned půlkilo!‘ Vzteky bez sebe vytáhl z peněženky novoučkou padesátikorunu a dal ji Balážovi. Zamkl skříňku, popadl kabelu a nehledě na bolest, utíkal dolů po schodech.
„Tys mu to nandal, Ferko, jen co je pravda.“
„Zajtra kúpim fliašu pálenky, chlapci, veď to čatár platí.“
„Dej si pozor, je to sketa zákeřná.“
Novák víc už neslyšel, protože vyběhl z baráku na buzerák. Bolest nebolest, celou cestu na nádraží klusal. Když uřícený doběhl na peron, viděl jen koncová světla pražského rychlíku. Tak, a je to. Další mu jede až za tři hodiny. Co teď? Sedět na peronu nebo v čekárně? Ani náhodou! Kabelu dal do úschovny a vyrazil do města. Kam jít? Za žádnou cenu se nechtěl potkat s někým známým. Co tak Zimní zahrada? To by šlo, tam záklaďáci nechoděj. Pivo mají sice jen flaškový, ále co, udělá dva tři kousky a pak se vrátí na nádraží. A navíc, je tam barevná televize.
Pivo neměli, prý došlo. Tak si dal bílou paní. Je to tak trochu tlamolep, ale jemu to chutná. Akorát trošku drahý. V televizi dávali sestřih včerejšího utkání s Američany. Naši jim to v Katovicích pěkně nandali! Kdepak, na nás nemají. Dostali dvanáct kousků a sami dali jen dva. Škoda, že zápas o medaile neuvidí. Určitě budeme hrát se Sověty o zlato. Jenže to už zase bude sedět ve vlaku a pojede zpět k útvaru. Brčkem pomaloučku cucal bílou paní a najednou se rozzářil. Jenže za týden se povyšuje! A on bude doma! S úlevou vydechl. Tak přece tomu ujde, a nikdo nebude moci říct, že se vyhýbal. Měl přece dovolenou, tak jaképak copak. S úlevou si dal ještě jednu bílou paní.
Ke stolu si přisedli dva mladíci. Novák si je prohlížel, něco mu na těch civilech nesedělo, ale stále nevěděl co. Dali se s ním do řeči, prý jsou místní a chodí sem často. A byli zřejmě při prachách, poručili si zlatý fíz.
„A jeden také pro našeho obránce vlasti,“ zavolali na barmanku.
Novák se snažil protestovat, ale ti dva se nedali odbýt. Po zlatém fízu následoval džin fíz a potom zase něco, ale to už Novák moc nevnímal. Najednou kouknul na hodinky, šmánkote, za necelou půlhodinu mu to jede, musí už jít. Zvedl se od stolu a šel ke dveřím. Vtom jej barmanka chytila za rukáv:
„Platit bude kdo? Já snad?“ Novák vytáhl z kapsy tři pětky a podal je barmance.
„To si děláte srandu, vojáčku!“
„Jakou srandu? Dvě bílé paní, to je vosumadvacet, takže máte ještě dvě kačky dýško.“
„A ty fízy budu platit já?“
Novákovi se zatmělo před očima. Teprve teď si uvědomil, že jeho spolustolovníci dávno už zmizeli. Zaplatil. V peněžence zůstalo jen pár drobáků, však máma jej doma založí.
Venku mžilo. K nádraží si to pustil zkratkou, takovou úzkou, vylidněnou, spoře osvětlenou uličkou. Rychlík musí chytit, další mu jede až někdy k ránu. Po chvíli za sebou uslyšel kroky. Neodvážil se ohlédnout. Vytušil, že je zle. Zrychlil. Kroky za ním též. Začal utíkat, v běhu byl vždy dobrý, uteče jim. Přiblížil ke konci uličky. Dostane se z toho. Ještě pár kroků, na rohu je služebna bezpečnosti. Vtom jej někdo uchopil za pravou ruku a vzápětí za levou. Za sády se mu ozvalo výstražné zasyčení. Stejné, jako předevčírem ve sprše. Novák se roztřásl, zatímco noví nezvaní společníci jej přinutili zastavit. Ve sporém pouličním osvětlení se snažil rozpoznat, kdo to je. Marně. Neznámí měli na hlavách kukly z vojenské šály, na sobě teplákové soupravy, na nohou tenisky. Ačkoliv mžilo, nebyli vůbec mokří. Jakoby právě vyšli na ulici. ‚Vlasy, ano vlasy! Měli ostříhané vlasy!‘ Novák si uvědomil, že jeho společníci ze Zimní zahrady byli ostříháni. Nakrátko, s vyholeným zátylkem. A tito mají vojenské šály! Ale tamti byli jen dva a tihle jsou nejméně tři. Navíc, tamti byli v džínách a rolácích, kdežto tihle …
Vtom ucítil, že má volnou pravou ruku. Jeden z neznámých jej pustil a podal mu flašku. „Napij se,“ uslyšel tichý příkaz. Poslušně uchopil flašku a zlehounka si lízl. Fuj, borovička, hotový humus! Nikdy nedokázal pochopit, jak ti Moraváci a Slováci dokážou pít takové svinstvo. Slivovice, to ještě šlo. Ale borovička?
„Děkuji,“ špitnul Novák. „Děkuji, je dobrá,“ a snažil se vrátit flašku neznámému.
„Pořádně se napij!“
Vzápětí se ozvalo zlověstné mlask! a znovu mlask! a mlask! Třetí neznámý za Novákovými zády si pohrával s opaskem. Novák začal plakat.
„Kluci, prosím, nechte mne bejt, moc vás prosím.“ Za zády se ozvalo nové mlasknutí opasku.
„Pořádně se napij,“ znovu zazněl příkaz, který Nováka nenechal na pochybách, že ještě není tak zle, jak by mohlo být. Zatímco okno služebny bezpečnosti zářilo do noci jako maják spásy, Novák se propadal do temnoty beznaděje. Raději přiložil láhev k ústům a začal pít. Po směsi koktejlů tenhle blivajz! Zvedal se mu žaludek, ale přestat pít se neodvážil. Opasek za jeho zády stále pomlaskával. Mlask! a mlask! a ještě jednou mlask! Najednou silná rána na solár. Bolestí se předklonil a upustil rozpitou flašku, kterou neznámý zručně zachytil. Další rána do žaludku. Druhý neznámý mu pustil levou ruku. Novák klesl na kolena a začal zvracet. Zvracel na zem, zvracel také na novou, za cenu obrovského ponížení, teprve dnes nafasovanou uniformu.
Trojice neznámých se rozběhla a zmizela za rohem. Ještě předtím zařinčelo sklo zářícího okna služebny, rozbitého nedopitou flaškou borovičky.
Vmžiku vyběhli rozzuření příslušníci a rovnou ke zvracejícímu Novákovi.
„Ty prase ožralé, to ti přijde draho,“ zařval jeden z nich a řádně Nováka nakopl. Ten příšerně zařval.
„Co řveš, frajere, to ještě nic nebylo,“ přidal se druhý a následoval další kopanec. Novák bolestí málem omdlel.Sotva zhojená zadnice nebyla připravena na takové zacházení.
„Tak vstávej a mazej dovnitř, nebo jich schytáš tolik, že je ani nespočítáš.“ Za pár okamžiků se za Novákem i za vébáky zavřely dveře služebny.
***
Ještě před večerkou se nejenom na rotě, ale po celých kasárnách se rozneslo, že Novák je zavřený, prý se serval s esenbákama. Jiní zase tvrdili, že zavřený není, ale že se ožral a je na záchytce. A že docela určitě dostane prokurátora a že za to bude přinejmenším Sabinov. Ať to bylo jakkoliv, všem bylo jasné, že Novák na dovolenku nejel a hned tak brzy ani nepojede. A také že přijde o nablýskané frčky, na kterých si tolik zakládal.
***
V úterý po velikonocích, ledva se kluci vrátili z letiště, byl vyhlášen mimořádný nástup. Co to jsou za šachy? Jsou utahaní z celodenní makačky na letišti a navíc prší. Možná právě proto si málokdo všiml, že v nastoupeném útvaru se objevil také Novák. V ne příliš čisté vycházkové uniformě, se sklopenou hlavou. Na tribunu vystoupil velitel pluku, náčelník štábu a politruk. Dole zůstal dévéťák s pomocníkem. Všem bylo jasné, že se jedná o něco závažného. Po dlouhém velitelově projevu o morálním kreditu vojáka československé lidové armády, přečetl náčelník štábu rozkaz velitele. Četař Novák byl vyzván, aby předstoupil před nastoupený útvar. Ten vzorově vypochodoval a zastavil se asi deset kroků od tribuny.
„Za chování neslučitelné s chováním vojáka československé lidové armády je četař Josef Novák potrestán odejmutím hodnosti.“
Na buzeráku to zašumělo. Tak to je maso! Povýšení na četaře bylo skoro tajné, ale degradace na vojína s plnou parádou. Po přečtení rozkazu k Novákovi přistoupil pomocník dévéťáka a pomaloučku, pomocí bajonetu, sundal všech šest frček z nárameníků Novákova novoučkého, avšak opět zapraseného stejnokroje. Na buzeráku bylo takové ticho, že i v zadních řadách bylo slyšet slabounké cinkání frček, jak o ně zavadil pomocníkův bajonet. Novák tam stál, celičký se třásl, z očí mu kanuly slzy. Když už neměl ani jedinou frčku a pomocník se vrátil na své místo, Novák zůstal před nastoupeným plukem sám, samotinký, zdeptaný, ponížený. Už nebyl nejmladším četařem u pluku. Už nebyl ani desátníkem. Už nebyl ani svobodníkem. Byl obyčejným vojínem, navíc ještě bažantem, který teprve bude povýšený na mazáka. Bude? To ani on sám nevěděl a toužebně si přál, aby se tak stalo.
Náčelník štábu znovu rozevřel desky s rozkazem. Vojín Novák je převelen k vojenskému útvaru 7750 do Líně u Plzně. Má se tam hlásit zítra, nejpozději do dvaceti hodin. Tak to bylo něco! Totální degradace nejrychleji povyšovaného záklaďáka s převelením ze zašívárny u školního pluku k bojovákům na západní hranici. Nikomu už nevadilo, že na buzeráku stáli skoro hodinu v drobném, ale hustém dešti.
Ledva se Novák, spolu s ostatními bažanty, vrátil z večeře na rotu, uslyšel, jak dozorčí zařval: „Vojín Novák, nástup na rajóny. Okamžitě!“ Když přiběhl ke stolku dozorčího, stál tam Běťák a usmíval se.
„Víte, co je to bublinkové šou, Novák?“
„Ano, soudruhu desátníku.“
„To je dobře, Novák, že to víte. Ale už jste si to dlouho nevyzkoušel, že, Novák?“
„Ne, nevyzkoušel, soudruhu desátníku.“
„Takže určitě máte ohromnou radost, že si to po dlouhé době můžete zopakovat, že Novák?“
„Ale soudruhu desátníku, v rozkaze jsem nebyl určen na rajóny. Navíc, musím si sbalit věci, protože brzy ráno odjíždím k novému útvaru.“
Běťák se rozesmál.
„Tak vy, Novák, odmítáte splnit rozkaz?“ obořil se na Nováka dozorčí. „Takže, až budete hotový s chodbou, uděláte ještě umývárnu a záchody. Proveďte rozkaz!“
„Provedu, soudruhu četaři. Dovolte mi odejít.“
„Odejděte,“ opáčil se smíchem dozorčí.
„Poslyšte, Novák,“ ozval se ještě Běťák, „pokud se vám něco nelíbí, nebo jestli si myslíte, že vás šikanujeme, můžete si stěžovat. Služební postup znáte. Rovněž víte, že napřed musíte splnit rozkaz. Jinak dostanete deset ostrých za neuposlechnutí rozkazu. Odseděl byste si je u nového útvaru.“
Novák už Běťáka neposlouchal. Stejně to všechno dobře věděl, sám míval podobné průpovídky, když chtěl někoho zdupat. Byl to krušný večer. Nikdo nebral ohled, že mu šlape po umyté podlaze, sotva povytíral sprchy, šel se nějaký opozdilec sprchovat a Novák vše dělal znovu. Konečně kolem jedenácté byl hotov. Teprve potom se mohl sbalit, protože ráno na to nebude čas.
***
Když kolem sedmé večer dorazil k novému útvaru, dostal půl hodiny na vybalení. Aby si nemyslel, že je v nějaké zašívárně školního pluku, hned musel naběhnout na rajóny. Hladový, bez večeře, nafasované kádéčko snědl cestou. Konečně po jedenácté si mohl jít lehnout. Sotva usnul, někdo jej probudil. „Potichu vstaňte, máte osobní poplach.“ Novák se rozplakal.
V pátek bylo povyšování bažantů. Novák prosil, škemral, před mazáky na kolenou klečel, aby jej povýšili. Nikdo se neslitoval. Opasky mazáků byly příliš dobré na to, aby byly zneuctěny prdelí bonzácké skety.
Novák se vyhnul dvaceti ranám opaskem a zůstal věčným zobanem, jak mu předpověděl felčar na marodce.
|
