|
na další stranu
Mirek Pijáček
FRANTIŠEK
(Ze zápisků traťováka)
Dnes jsme vyvedli pěknou kravinu. Františka jsme málem přivedli do průšvihu a ještě jsme z toho měli srandu. No, stalo se.
František je člověk s velkým Č a železničář s velkým Ž. Na traťovce strávil celý život a stal se jejím živým inventářem. Na dráhu se dostal hned po maturitě někdy počátkem Protektorátu. Jako adjunkt v kanceláři traťmistra se vyhnul totálnímu nasazení v Reichu a než skončila válka, učenlivý František věděl o štrece a práci na ní málem tolik, jak sám pan traťmistr. Jó, pán traťmistr! To byl tenkrát inačí pantáta, než je včíl. Dokonca byl víc, než dneskaj náčelník, říkával František, pyšný na své začátky. František nebyl jenom učenlivý. On byl především velmi slušný a každému rád pomohl či poradil. Stalo se samozřejmostí, že s kdejakým problémem se šlo za Františkem a ten vždy ochotně poradil, František mnohdy i sám udělal, a tak často svou vlastní práci nestíhal. Služební postup však veškerý žádný. Mnozí z těch, které zaučoval a vysvětloval jim, co je výhybka a že veksle není vekslák, že tendrák není tendr za lokomotivou nebo že angličák není Angličan, dávno byli vrchními traťmistry, náměstky a jeden dokonce velkým soudruhem náčelníkem. František, stále jako řadový technik, už počítal čas, zbývající do důchodu a přitom byl stále pouhopouhou traťováckou holkou pro všechno.
„Františku, poraďte!
„Franto, udělej!“
„Soudruhu, vy nějak nestíháte! To už se vidíte v důchodu?“
Často byl předmětem vtípků a kanadských žertíků. Nikdy se však nerozhněval, vždy se snažil o úsměv. Jenže bývaly to úsměvy rozpačité, a pozorný pozorovatel by mohl zahlédnout i slzičku, deroucí se z koutku oka. Jenže pozorných pozorovatelů nikdy nebylo, stejně jako dnes. Vlastně dnes to bylo jinak, protože František …
Šli jsme s účetním Kamilem z obědu a proti nám dispečer, rovněž jdoucí na oběd. Hned jsme nahlédli na dispečink a nezklamali jsme se. Seděl tam, kdo jiný, František.
„Tak co, strýcu,“ zahlaholil Kamil, „vy na oběd nepůjdete?“
„Až za chvílu, až sa Jarda vrátí.“
Vyběhli jsme s Kamilem do patra, on do účtárny, já k sobě. V kanceláři byla pouze inženýrka Eva, která přišla z obědu pár minut přede mnou a právě stavěla vodu na kafe.
„Dáte si kafe?“ zeptala se, a aniž čekala na odpověď, napustila plnou konvici. Vtom se rozletěly dveře a do kanclu vpadl Kamil.
„Starý je v Olomouci, že? A novoveský traťák je na pochůzce.“
Na můj nechápavý pohled dodal, že bude sranda a hned se hrnul k telefonu. Inženýrka Eva se na mne zkoumavě podívala, a já jen nechápavě pokrčil rameny. Kamil vytočil číslo a spustil změněným hlasem, trochu přes nos, hlavně však žoviálně a energicky:
„Holcman. Kdo je tam? … To jste vy, Františku?“
Kamil se na nás významně podíval, inženýrka Eva jenom zakroutila hlavou.
„Kde je Jaroslav?“ pokračoval Kamil do telefonu. František zřejmě svým, jemu vlastním rozpačitým způsobem, vysvětloval, že Jaroslav šel na oběd.
„Dobrá. Tak až se vrátí z obědu, ať mi okamžitě zavolá na okrsek do Nové Vsi … Neskákejte mi do řeči! Jak to že tam nejsem, když odtamtud volám?“ setřel Kamil nešťastného Františka.
Voda na kafe začala vřít a inženýrka Eva, Kamilem očividně znechucená, zalila přichystané kafe. Kamil, aniž bral její znechucení na vědomí, si toho zřejmě užíval.
„Takže Jaroslavovi vyřiďte, že mi má okamžitě zavolat na okrsek do Nové Vsi! Rozumíte? O-kam-ži-tě!“
Kamil poslední slova už téměř zakřičel. Sotva domluvil, hodil těžké bakelitové sluchátko do lůžka telefonu a propukl v neskutečný řehot.
„To je fór, co říkáte?“ a rozvalil se na mé židli. „Jarda bude volat na okrsek a i kdyby se traťák mezitím vrátil, bude za blbce, když všichni vědí, že starý je v Olomouci.“
„Já v tom žádný extra fór nevidím,“ studeně konstatovala inženýrka Eva. „Mně se to zdá dost trapné. Vám se to líbí?“ obrátila se na mne. Já jenom zakoktal, že je to dost drsný a že Jarda asi Františkovi pěkně vynadá. Nato se Kamil zvedl a se slovy, že nerozumíme srandě, uraženě odešel.
Asi po půl hodině, i přes zavřené dveře, bylo slyšet dispečera, jak křičí na celý barák:
„Františku! Franto! Okamžitě ke mně k telefonu! Soudruh náčelník chce s vámi mluvit.“ A vzápětí znovu: „Tak Franto, hoďte sebou! Jako dlouho bude soudruh náčelník čekat!“
„Tak to opravdu nebyl dobrý fór,“ suše pronesla inženýrka Eva.
Já mezitím otevřel dveře, abych zahlédl Františka chvátajícího po schodech na dispečink. To už také z protějších dveří vykoukl Kamil a kývnul na mne hlavou, co že se to děje. Já pokrčil rameny a oba jsme s napětím poslouchali, co bude. Pak jsme ještě vyšli na chodbu a naklonili se přes zábradlí, abychom lépe slyšeli.
František, jak byl rozrušený, koktal do telefonu, že se soudruhem náčelníkem přece mluvil a že Jardovi vyřídil, že má soudruha náčelníka volat do Nové Vsi. Ke konci už pletl páté přes deváté. Následovalo ticho, to asi náčelník něco říkal Františkovi.
„Ano, soudruhu náčelníku … ano … rozumím.“
Hovor skončil a já se rychle vrátil do kanclu. Kamil tam vklouzl za mnou a postavil se za pootevřené dveře, aby viděl, s jakou František půjde. Vzápětí bylo slyšet šouravý Františkův krok po schodech a pak po chodbě. U našich pootevřených dveří se zastavil, trochu zaváhal a vstoupil.
„Tož ste to slyšeli,“ pronesl tiše a z očí se mu kutálely slzy.
Poprvé v životě jsem viděl starého chlapa plakat a bylo mi z toho strašně blbě. Kamilovi asi také nebylo nadvakrát, protože tam stál se sklopenou hlavou stejně jako já, a také nic neříkal. Když chlap pláče, je to vždy o moc smutnější, než když pláče žena. K ženským to jaksi, ani nevím proč, patří. Ale chlap? Nejhorší však byl pocit viny. Vždyť my to způsobili …
„Něco jsme zaslechli, Františku, ale nebylo moc rozumět,“ odpověděla inženýrka Eva a podívala se na nás dva pohledem matky, které ublížily vlastní děti. Pohledem lítostivým, vyčítavým.
František se posadil na volnou židli u mého stolu a jenom seděl a seděl, nic neříkal a potichu plakal. Všichni jsme byli zticha, jenom inženýrka Eva napustila do hrnku trochu vody a podala Františkovi. Ten se na ni pohlédl uplakanýma očima, dlouze se napil a hřbetem ruky si utřel zaslzenou tvář.
„Takovú piču si ze mě kdosi udělál. A já starý kokot sem tak hlúpě naletěl,“ ozval se nakonec František, který obvykle neslušný výraz nevypustil z úst. Potom zajíkavě vyprávěl, jak mu někdo volal na dispečink, že se představil jako náčelník a že měl Jardovi vyřídit, že má starému zavolat na okrsek. Jenže to nebyla pravda a starý na okrsku skutečně byl, stavil se tam cestou z Olomouce, a tak hned Františkovi vynadal, a že s ním zavede disciplinární řízení. A František se znovu rozplakal.
„Tak si to tolik neberte, Františku,“ ozvala se inženýrka Eva. „Ono nebude zas tak zle. Soudruh náčelník se z toho vyspí a určitě se to nějak vysvětlí.
„Tak co to zas vyvádíš, Franto!“ ozvalo se ze dveří, kterými vstoupil rozjařený soudruh referent pro zvláštní úkoly. „Číms toho starého tak rozzuřil? Byl sem akorát na odchodu, chtěl sem jet na vojenskú správu, ale starý že hned ti mám dát fúknút, že préj si ožralý. Pils něco?“
Nikoho lepšího nemohl soudruh náčelník na Františka poslat. Největšího chlastometra na distanci, na kterého i samotný soudruh náčelník byl krátký, protože soudruh referent podléhal pod pravomoc OVS, tedy okresní vojenské správy. Všem bylo známo, že je v lihu téměř denně. To se obvykle zavřel do kanceláře, kde na dveřích z chodby nebyla klika, ale koule, nade dveřmi pak zazářil nápis ‚Nevstupovat‘ a potom nerušeně nasával. Buď sám, nebo s někým. Často se tam zastavili nějací lampasáci. To pak býval soudruh referent skutečně pod obraz. Jenže všichni dělali, že nic nevidí, dokonce i soudruh náčelník. Tenkrát jsem pochopil, že mnohdy je lépe nic nevidět a nic neslyšet.
„Nó … byl sem po obědě … nó … šak víš, jak dycky …“ rozpačitě koktal František.
„Jasné, jak dycky byl sis na jedno orosené,“ zahlaholil soudruh referent. „A bylo enom jedno?“
„Enom jedno, na moju dušu.“
„Moc sa ně tu nedušuj, ty na dušu ani na Pánbíčka stejně nevěříš,“ hlaholil dál soudruh referent.
My dva, tedy já s Kamilem, jsme stále rozpačitě stáli opřeni o zeď, hlavy skloněné, oba jsme cítili sžíravý pohled inženýrky Evy.
Mezitím soudruh referent vytáhl z kapsy pouzdro s trubičkami. Zlomený František seděl u stolu a jenom opakoval: „Já starý kokot, zaséj sem komusi naletěl.“
„Tak už přestaň fňukat, Franto! Skučíš tu jak stará šlapka. Už si dost starý, abys věděl, že nikdy néni tak zle, aby to nemohlo byt horší,“ opět zahlaholil soudruh referent.
„A co vy dva, také ste byli na jedno orosené?“ obrátil se znenadání na mne a na Kamila. Oba jsme se zarazili a vykoktali, že ne, že jsme nic nepili.
„Tož si oba fúkněte,“ rozkázal a podal nám každému trubičku.
„Proč? Dyť my nic nepili.“
„Zavřete huby a fúkajte. Nebo to chcete tady Frantovi zavařit eště víc?“
Překvapený František s otevřenou pusou koukal, jak poslušně fučíme do detalkolových trubiček. Soudruh referent je pak prohlédl a s potěšením konstatoval, že jsou čisté.
„Tak co čumíš, Franto? Teď mosíme sepsat zápis, žes nenafúkal. Ale já nemám tady žádný inkoust, ani razítko. Tak hoď sebú!“
František, kterému se najednou ulevilo, nechápal. „Jaký ingust a jaké razítko? Já žádné nemám. A zápis snáď napíšem na stroji …“
„Ty si ale vůl,“ rozčilil se soudruh referent. Chytil překvapeného Františka za loket, zvedl ze židle a přistrčil jej k oknu. „Co tam vidíš? Co je to za barák?“
„Nó, co by to tam bylo? Přeca obchod, ale já …“
„Dobře, obchod. A co tam prodávajú?“
„Nó – chleba, rohlíky a salámy…“
„Dobrá, a co ještě? Co tam mají ve šteláři hned za pokladnou?“
„Cigarety a sirky.“
„A co eště?“
„Nó, já myslím … eště tam majú gořalku …“
„Žádnú kořalku tam nemajú. To je přeca ten inkoust, co potřebujeme, a to skleněné razítko! Už pochopils?“
Když František přitakal, že už chápe, soudruh referent jej poslal pro ty nezbytné inštrumenty, aby mohl pro soudruha náčelníka napsat ten nejsprávnější zápis.
„Že se nestydíte, Jendo,“ ozvala se inženýrka Eva. „Takhle Františka zneužít. Není dost na tom, že si z něj někdo udělal dost nechutnou legraci?“
„Ty seš moc měkká, Evo,“ odbyl ji se smíchem soudruh referent. „Nemáš tady nějaké štamprle?“
„Nemám,“ odvětila inženýrka Eva. „Jenom decovky, jsou támhle v regále, za závěsem.“
Zatímco soudruh referent promptně našel skleničky, inženýrka Eva shrnula veškerou práci rozloženou na stole na jednu hromádku, vzala vše do náručí a se slovy, že už nemá sílu ten cirkus sledovat a že se uvelebí v náměstkově kanceláři, která je dnes volná, odešla.
„To byla vaša práca, přiznajte sa!“ obrátil se na nás soudruh referent. „Ale pěkně jste toho Frantu rozhodili. Akorát ten starý jaksi nevyšel,“ pokračoval, aniž počkal na naši odpověď. „Ale my ho v tom nenecháme.“ Najednou se zarazil a ustaraně dodal: „Enom aby nekúpil borovičku, na tu zrovna nemám …“
Nestačil dopovědět, když se rozlítly dveře a do kanceláře se nahrnul dělmistr.
„Co to tady máte za stranickú schúzu? A co ten Franta tak mazal z baráku? Jako by mu u prdele hořalo…“
„Ale tady mladí si s něho udělali prču. A trošku to neukočírovali a tak mne starý poslal, ať mu dám fúknút.“
„A nafúkal, že?“
„Řiť baběnčinu, jak by Franta mohl nafúkat? Šak vidíš, že trubičky sú čisté! Franta přeca ten alkohól nemože ani vidět,“ opáčil soudruh referent a spolu s dělmistrem se rozřehtal.
„Jo, ten určitě! Nemože ho vidět stát před sebú,“ opáčil dělmistr a následovala další salva smíchu. „A tys ho poslal pro štempl, jestli sa nepletu?“ Opět řehot. My dva s Kamilem jsme nevěřícně zírali na zvrat situace a stále nechápali, co že to ten soudruh referent vyvádí a trnuli jsme, jak to dopadne.
„Tak, šohajci, každý dvacku na stůl,“ obrátil se na nás dělmistr. „Přeca nechcete, aby si tu vašu srandičku vyžral Franta sám!“ A než jsme stačili vytáhnout z kapsy peněženky, sám hodil dvacetikorunu na stůl. Soudruh referent, aniž na co čekal, udělal totéž. Když se František vrátil, ležely na stole čtyři modré dvacetikoruny a vedle nich tam stálo pět prázdných decovek.
„No, to sem si myslel,“ zabručel soudruh referent, obraceje v ruce flašku borovičky, kterou přinesl František pod kabátem. „Co sa dá dělat! Tak to, Franto, porozlévaj! Já mám eště prácu.“
Zatímco František otevřel flašku a rozléval její obsah do přichystaných decáků, opatrně, aby ani kapečka božího dárečku nepřišla nazmar, soudruh referent vytáčel číslo. Potom dal znamení, abychom ztichli.
„Tady Brychta, soudruhu náčelníku. Tak jsem toho Františka zkontroloval a je to negativní … Ano, neměl v sobě ani slzu … ne, opravdu je čistý … To netuším, soudruhu náčelníku. Jestli mohu říct svůj názor, tak si z něho někdo udělal srandu a znáte Františka … obětavec, ale už má roky, skočí na kdejaký nesmysl … Asi někdo napodobil váš hlas a Franta uvěřil. Já bych to nechal plavat … Ano, děkuji za něho, soudruhu náčelníku. Hned mu to vyřídím … Kromě Františka jsem provedl namátkovou kontrolu, jak mi náhodně přišli pod ruku … mechanizátor, dělmistr a účetní. Všichni jsou čistí. Protokoly vám dám hned, jak přijedete … Že se už dnes nevrátíte? Dobrá, ráno je budete mít na stole … Čest, soudruhu náčelníku.“
Soudruh referent položil sluchátko telefonu a s postojem vítěze pohlédl na přítomné. František udiveně pomrkával a posmrkával. Překvapený nebyl pouze dělmistr, který soudruha referenta znal stejně dobře, jako sebe. Zlé jazyky o nich tvrdili, že se spolu propili už ledasčím.
„Tak sa toho chopme,“ zavelel soudruh referent a uchopil jednu decovku až po okraj naplněnou zlatavou tekutinou.
„A na co vlastně pijeme?“ zeptal se dělmistr.
„Na co? Ty sa eště ptáš? Přeca na zdraví soudruha náčelníka!“ a hodil deci borovičky do sebe, ani se nezašklebil. Dělmistr jej následoval. Já se nechtěl nechat zahanbit, a učinil jsem zrovna tak. Hrůza! Místo chlapského zážitku jsem měl dojem, že jsem si spálil vnitřnosti. Pohlédl jsem na Kamila, byl na tom stejně. Jenom František tekutinu rozpačitě olizoval.
„Tak to hoď do sebe a netvař sa, jako bys to nikdy neměl,“ houkl na Františka dělmistr a František decovku borovičky obrátil do sebe stejně jako ti dva, a stejně jako oni, ani se nezašklebil.
„Kurník, chlapi, to sem potřebovál,“ vydechl s úlevou František. „A tobě, Jendo, moc děkuju … víš, že sas za mňa u starého přimluvíl.“
„Vykašli sa na to … najlepší bude, když zapomeneš,“ opáčil soudruh referent. „Do pr…,“ zarazil se najednou. „Já budu potřebovat ještě dvě trubičky. Musím je ráno předložit starému. No nic, uděláme to jinak,“ a odlomil zatavené konce na dvou nových trubičkách. „Do rána to na vzduchu trošku zoxiduje a starý to nějak extra nebude prohlížet.“
„Není vám to blbé, chlapi?“ ozval se najednou dělmistr. „To máme kulhat? Chtělo by to ještě do druhé nohy.“
Soudruh referent vzal ze stolu dvě dvacetikoruny a hodil je před Františka. „Tady máš svůj podíl za tu flašku.“ František se zarazil, že ne, že on to dal rád, když to tak dobře dopadlo.
„Enom ber a nestřečkuj. A tady máš další dvě dvacky a skoč eště pro jednu!“
„Nechte to strýcu,“ ozval se najednou Kamil. „Ostaňte sedět, já pro to skočím.“
František upustil peníze na stůl a překvapeně se zadíval na Kamila. „Tak tos …,“ nedořekl a dlouze popotáhl. Najednou se usmál, hřbetem ruky setřel novou zrádnou slzu, vzal modré dvacetikoruny a podal je Kamilovi.
„Tak tož běž, když chceš, Kamilku.“
|
