literární časopis založený v roce 1964

Veronika Bendová

RORÁTY

Rosu dejte nebesa shůry, broukala si potichu Alžběta, když si v předsíni nazouvala tlusté kozačky a oblékala šálu, a oblakové dštěte spravedlivého…! Bylo půl šesté ráno, doma ještě všichni spali a ona se donutila vstát, protože bylo poslední adventní úterý a každé úterý se zpívaly od šesti ráno u nich v kostele roráty. První úterý zaspala, podruhé strávila dosti nekomfortní noc s blinkajícím dítětem a ani třetí týden se do vymrzlého kostela nevypravila, protože dospávala podnikový vánoční večírek, na kterém vypila přesně o půl litru vína víc, než měla. Ale dnes to vyjde. Alžběta měla slavnostní náladu, protože napočtvrté konečně přijde. Za týden je Štědrý den. Sfoukla tři zapálené svíčky na jedlovém věnci a utřela vosk, který z první, už skoro vyhořelé svíce tekl na stůl. Čtyři svíčky, čtverec vepsaný do kruhu, dynamická mandala, jak přednášel minulý týden profesor Neubauer, kruh, duchovní princip, postupně se zaplňující čtvercem, symbolizujícím hmotu.

Cítila poslední týdny takovou únavu, roztěkanost a tak absolutní nedostatek té pravé adventní usebranosti, že se na roráty upnula jako na magický rituál, který jí vysvobodí z rozčilující a čím dál víc kupecké atmosféry, která sedla na celý prosinec jako zlá baba. Potřebovala těžké vstávání, tiché tmavé ráno a vymrzlý kostel a varhany a krásný, hluboký a sametový hlas pana Stránského, který předzpívával: Mnozí spravedliví proroci i králi/ Spasitele viděti žádali/Mojžíš, Samuel s Davidem, Izaiáš s Jeremiášem/ všichni hlasy toužebnými volali:/ Ukaž tvář svou nejkrasší, prolom nebesa a sestup, Mesiáši.

Zaklapla potichoučku dveře teplého bytu a vyšla do studené chodby. Nad městem visel smogově šedý příklop ranní tmy. Mírně mrzlo. Na zastávce tramvaje podupávali dva zachumlaní lidé. Slavnostní atmosféru trochu rušil zjev na lavičce. Seděl tu už asi dlouho, v ruce držel krabici červeného vína, rozepnutou bundu měl potrhanou a maličko smrděl. Alžběta se bezděky otřásla, když ho míjela, napůl odporem, napůl lítostí z toho, jak někteří lidé vedou svůj život. Bezdomovec k ní zdvihl zarudlá bělma a vodově modré panenky. Vypadalo to, že něco řekne, ale nakonec neřekl nic. Alžběta se zastavila. Ten člověk se tu strašně nachladí. Vytáhla z peněženky dvě stravenky po osmdesáti korunách. Podala je muži.
„Běžte propána aspoň tady do nonstopáče na horkou polívku…!“
Žebrák něco zahučel. Něco jako děkuju. Pak řekl ještě celkem zřetelně: „Dobré ráno.“ Alžběta už jen kývla, viděla, že se na horizontu vyhoupla světla tramvaje. Chlad jí zalézal za nehty, a to jí ještě čekala hodina v kostele.

Mnozí spravedliví, proroci a králové, ti všichni žádali vidět spasitele. I ona žádala, protože měla pocit, že i jí se Bůh někam schoval, že to vypadá, jakoby tu vůbec nebyl, že cesta k němu je zahrazená tisíci pitomých zotročujících drobností. Hradbou z vánočních dárků, krabic cukroví, vánočních besídek a večírků, hradbou e-mailů kolegům, přacích esemesek kamarádům, nenapsaných pohlednic příbuzným, plánovaných a neudělaných hloubkových úklidů, stohů balicích papírů, mašliček, prostě tímhle vším – a že Alžběta potřebuje jednou alespoň na hodinu jen tu zimu, tmu a čistou vroucnou hudbu, která se zrodila v době, kdy lidi nic neměli a tak se mohli před Vánoci opravdu těšit na Boží narození a ne stát frontu v Alze na tablet.

Druhý vůz tramvaje měl rozbité topení, bylo tu zima skoro jako venku. Alžběta se choulila ve svém teploučkém péřovém kabátě na sedačce a vzpomněla na bezdomovce, jak tam seděl v rozevřené, roztrhané bundě. Jestlipak šel do tepla? Ne, teď nebude myslet na toho smraďocha, řeklo její zbožné já, teď máš myslet na spasitele, který je skrytý, který je ve skrytosti, protože advent je dobou uzavřených nebes, uzavřené země, jak slyšela na přednášce, a taky rozpoutaných živlů a démonů. To je ale zima!!
Až po dvou stanicích k ní promluvil její vlastní odraz ve skle: „Proroci a králi viděti žádali… a co když jsi ho viděla zrovna Ty?“

Alžbětou pronikala ta myšlenka jako nůž. Co když jsi viděla Spasitele, upřel na Tebe oči a tys mu rychle strčila dvě stravenky, aby se s tebou náhodou nechtěl dát do řeči. Protože co jste udělali tomu nejmenšímu z vás, mně jste udělali. Zbožné já úplně zbledlo úzkostí a zadupalo nohama: Ne, jede na roráty, vstávala kvůli tomu v pět ráno, potřebuje slyšet tu krásnou svatou hudbu, obětovala pro to dvě hodiny spánku, a to je tak unavená – a je přece hodná, dala bezdomovci 160 korun, kdo to dá?!
Ale cosi silnějšího a hůře popsatelného v ní pracovalo opačným směrem. Zvedlo to Alžbětu ze sedadla a přimělo vystoupit z tramvaje. K zastávce na druhé straně přijížděla zrovna nízkopodlažní souprava. Visela na ní reklama na trenýrky s velkým nápisem: I´am who I´am.
Alžběta to pochopila jako potvrzující kývnutí Prozřetelnosti a nastoupila do ní. Když o dvě stanice později zase vysedla, bezdomovec stále seděl na lavičce. Dvě stravenky držel ještě pořád v červených prstech a Alžbětě se zdálo, že mu v zarudlých očích stojí slzy. Přišla k němu a vůbec se nemusela odhodlávat.
„Pojďte,“ řekla. „Chci vás pozvat na polívku. A taky si můžem povídat...“
Muž si ji měřil, nehýbal se. Za nehty zimou zarudlých prstů měl půlměsíčky špíny.
Alžběta vzdychla.
„Vlastně ne. Promiňte. Potřebuju si nutně dát panáka. Nebo grog. Nebo něco takovýho,“ řekla pevně. „Je mi neskutečná zima. Půjdete se mnou? Když přijde samotná ženská do knajpy, vypadá to divně.“
Bezdomovec se konečně ztěžka zdvihl.
„No jestli potřebujete rytíře,“ řekl a přes tvář mu přeběhlo něco jako úsměv, „tak jo.“

Roráty prožila Alžběta v zahuleném nonstopu u nádraží, nad jukeboxem sametovým hlasem vyhrávala televize Nova a místo kadidla se kolem vznášel kouř cigaret Chesterfield. Démoni zimy a větru zůstali pro jednou venku, za dveřmi ověnčenými divoce blikajícími čínskými žárovičkami.
Bezdomovec jí vyprávěl o svém životě.
Možná se nebesa prolomila a možná ne.
Ale Alžběta si připadala zvláštním způsobem šťastná a doufala, že za to nemohou jen ty dva grogy, které stihla vypít, než se musela zdvihnout a odjet do práce.