literární časopis založený v roce 1964

Veronika Bendová

KONEC SEZÓNY NA KOUPALIŠTI ÚŠTĚK

„Pozor na vosy, madam,“ řekl chlapík ve špinavém bílém triku a zazubil se. V ruce držel žlutou plácačku na mouchy. Matka opatrně stoupla bosou nohou na dřevěné stupátko pod kioskem, kde prodávali ledovou kávu a zmrzlinu. Poblíž prstů u nohou jí ležely tři vosí mrtvolky.
„Co to bude?“ naklonila se přes pult blondýna. U kořínků vlasů měla patrné odrosty.
„Jedno frappé,“ požádala matka, otočila se a zakřičela směrem k ručníkům na pláži: „Kluci! Nelehejte si na ty ručníky, když jste celí od písku!“
Bylo půl páté odpoledne a na dlouhé písečné pláži u rybníka Chmelař se slunilo jen pár lidí. Dlouhé metry písku byly prázdné, některé stánky s pivem a občerstvením měly zavřeno. U bungalovu, kde čepovali Březňáka, seděli jen dva mladíci, kteří se bavili o filmech, vedle zaparkovaný u stolu ucucával brčkem pivo padesátník na elektrickém vozíku. Poblíž kiosku s ledovou kávou a zmrzlinou ležela na dece dvojice, žena s ohrnutými rty a zarudlý zrzek, který toho už viditelně vypil víc než málo.
„Kluci! Poslouchejte maminku!“ zařval teď a zachechtal se.
„Nepředváděj se, Kamile,“ napomenula ho jeho přítelkyně. Matka zdvihla obočí, zavrtěla hlavou, chlapík se rozehnal plácačkou a bacil vosu, která usedla na tabuli s nápisem MERUŇKOVÁ, JAHODOVÁ, VANILKOVÁ, CITRONOVÝ SORBET.
„To je tady vždycky v pět odpoledne takový mrtvo…?“ zeptala se ho matka, když obhlížela poloprázdnou pláž. „Že ani nevybírali vstupný…?“
„Konec sezóny, madam,“ řekl muž. „Tak to tu vypadá každej konec srpna. Všichni už to balí. Možná zejtra, to má bejt ještě hic…“
Jeden z mladíků si posunul lennonky výše na nos a naléhavě mluvil ke svému nesměle vyhlížejícímu společníku: „Mě už prostě irituje ta ignorance vedlejších postav. Tos viděl už stokrát, ne? – Zavraždí chlapa, ten spadne ze střechy někomu na auto. Pak se řeší vražda, a co ten majitel auta, no? Co on? Má rozbitej auťák, opletačky na dopravním inspektorátu, pojišťovna ho prudí, že mu to neproplatí, třeba už nemá na jiný – a nikoho to nezajímá!“
„Zmrzlinu do toho chcete vanilkovou?“ chtěla vědět blondýna.
Matka kývla, otočila se a zase zahulákala:
„Peťulo, ty dostaneš na prdel, co jsem řekla o tom písku?! Já se z nich zblázním,“ otočila se k muži, „a ten druhej běží do vody bez rukávků.“ „Vem si rukávky!!“ křičela opět na mladšího chlapce. „Jáchyme!!“
„Jáchyme, hoď ho do stroje!!“ vykřikl zrzek a se smíchem se svalil na deku.
„Ty se hoď se do klidu, Kamile,“ řekla otráveně přítelkyně.
Brejlatý mladíček zašermoval rukou: „Já teď píšu seminární práci o druhém plánu, chápeš? O všech těch chudácích, co jim kde ty borci v hlavní roli rozvalí stánky se zeleninou, rozmlátí výlohu obchodu, nabourají auto…nebo se stanou v bance svědkem přepadení, a když je nikdo nezabije, tak třeba už nikdy nejsou schopni vejít do žádný banky, aniž by jim nezačalo cukat oko…chápeš, to je život! “
„A tamta!“ natáhla matka u kiosku žalobnicky ruku a ukázala na dospívající dceru, která ležela natažená na písku a bez hnutí se dívala do nebe, „ta sebou plácne a civí na nebe! Na co se deš koupat, když nevlezeš do vody, povídám jí. A ona že prej ráda leží na písku, kouká a poslouchá zvuky. To byste jí zabili.“ Ohnala se rukou kolem obličeje, kde kroužila další vosa.
„To sou dospívající holky, to je holt marný,“ řekla blondýna. „Tady je to frappé, bude to třicet osm kaček,“ postavila na pult plastový kelímek s ledovou tříští, a kopcem šlehačky navrchu.
„A nejen seminárku, já o tom napíšu scénář,“ pronesl slavnostně mladík a čistil si kapesníkem brejličky. „V hlavní roli budou samí tyhle komparsisti, co jim akční hrdinové projedou životem jak buldozer, a je pak doma seřve manželka, popotahujou úřady, šetří korunku ke korunce… Druhej plán bude můj první, chápeš?!“
„Teď se nehejbejte,“ řekl napjatě chlapík, pomaloučku natáhnul ruku kolem matčiných ramen a zkušeným úderem trefil vosu, která usedla na tácek na peníze.
„To je děs, ty vosy letos,“ oklepala se matka, odcvrnkla vosu a odpočítala na misku čtyřicet korun.
„Já je masakruju po stovkách,“ odfoukl si chlapík. „A co je zajímavý, byl jsem teď na pouti v Holanech, a tam měli stánky s pivem, zmrzlinou, cukrovou vatou – a to byste nevěřila, tam nebyly!! Povídám jim, jak to dělaj, voni krčili ramenama, já se tam plížil, pátral – a vosy žádný!!“
„To musel bejt letošní léto přímo přírodní úkaz!“
„Ani u cukrový vaty!!“ rozmáchl se, plácačka pleskla těsně vedle.
„Druhý plán…“ opakoval mladík zamyšleně.
„No ale jen jestli to bude dost zábavný…“ podotkl nesměle jeho společník.
„Co blbneš, podívej se třeba na některý Felliniho filmy. Tam máš samý vedlejší postavy, který ale jsou tak výrazný a osobitý, že jsou vlastně jako hlavní! “
Ozval se syrový zvuk motoru a pod stromy na kraji hráze se vynořila motorka. Přijížděl na ní páreček zakuklenců, černé motocyklistické přilby jim seděly na krku jako hlavy vetřelců. Motorka se blyštěla a házela prasátka kolem sebe.
„Ty vole, Yamaha!“ vyskočil Kamil z deky a skopl kelímek se zbytkem piva. S obdivem zůstal hledět za motorkou, která pomalu míjela stánky.
Jeho přítelkyně se nadzdvihla na loktech a zahmouřila oči. „Panebože,“ vzdychla a klesla na deku. „Jak se jim může chtít bejt v těch koženejch skafandrech. Dyť se musí péct…“
„Tomu nerozumíš,“ odmávl jí Kamil. „Jdu pro pivo.“ Vyskočil a i v chůzi ještě zíral za dunícím strojem.
„A mně vem frisco!“ rozkázala přítelkyně a urovnala si horní část plavek.
„Mamíí, je to studenýýý!!“ křičeli kluci po pás v jezeře.
Kamil se obrátil a zahulákal v chůzi nazpátek:
„A mokrýýý!!“
„To je blbec!“ Matka se zasmála, zapálila si cigaretu a zhluboka se napila frappé z kelímku.
„To jsem potřebovala,“ zalibovala si.
Dvojice zaparkovala motorku u lavičky uprostřed koupaliště. Oba sundali z hlavy přilby a usedli na lavičku. Dívka si pročesávala prsty dlouhé blonďaté vlasy. V černých vrzajících kombinézách působili v té mírumilovně ospalé atmosféře tak razantním dojmem, že vytrhli z úvah i milovníka druhého plánu. Hmouřil oči proti slunci a pohlížel na dvojici s výrazem bezděčné závisti.
Dcera se zdvihla z lehu na pláži a přiloudala se k matce. Ruce a nohy měla tenké a dlouhé jako žirafí mládě.
„Na nebi jsou tak překrásný mraky, mami!“
Matka udělala obličej.
Dcera se podívala na nebe a ukázala prstem: „Jeden vypadá jak miminko a druhej jako náruč. A teď pluly hrozně dlouho a pomaličku, až ono doplulo do tý náruče…“
„Běž do vody!! Jsme na koupáku!“
Dcera se mlčky otočila, kráčela pryč a z plavek na zadku jí něžně odpadával písek. Došla zpátky ke svému místu a ulehla na něj zpátky očima vzhůru.
Matka se podívala na dvojici u stánku, rozhodila ruce v gestu němého zoufalství.
„Yamaha, ty vole, vidíš tu motorku?“ dotazoval se hlasitě a naléhavě Kamil muže na vozíčku, tvář měl červenou a vzrušením se popotahoval za zrzavé chlupy na spálené hrudi.
„Já mám lepší,“ zasmál se muž a poklepal na opěrku svého vozíku. „To je voe čopr!“
„Teda to je panoptikum tady,“ řekl šeptem kamarádovi nadějný scénárista, napil se Březňáka a vrtěl hlavou. „Fellini hadr.“
„Mamíí, Jáchym mi utopil vodní brejle,“ ječel starší syn z vody.
Matka vzdychla a znechuceně se vydala za nimi.
Nesmělý kamarád se napil piva a optal se tiše:
„Hele, a kdo je to ten Felíny?“
Dvojice motorkářů seděla na lavičce, opírala se o sebe a dívala se mlčky na Ronov s Vlhoští, které se vypínaly na obzoru nad Chmelařem. Po nebi pluly nadýchané cáry mraků, pofukovalo a písek byl vhký. Z kempu za plotem odjížděl karavan s připevněnou lodí.
„A my budeme taky končit, mámo,“ řekl chlapík a pověsil žlutou plácačku na hřebík v umakartové stěně kiosku.

(27. srpna 2015, Úštěk)