literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

POZVÁNÍ NA PIVO

„To jsi nemyslel vážně, ne? Že půjdeš s nimi na pivo,“ řekla s lehkým napětím Jana, když se vrátili do pokoje poté, co se celý den povalovali u velkého jezera, a po cestě do rodinného, malého penzionu je oslovila parta chlapíků ve středních letech, co popíjela na zahrádce na přilehlém dvorku. Vít otevřel dveře od balkonu dokořán a přes šňůru přehodil zářivě žlutou deku. „Proč bych nešel, Jani?“ Zeptal se bezelstně.
Jana si sedla na okraj postele, zula si bílé sandály a začala si jemně masírovat chodidla. „Ale no tak, zlatíčko,“ zkusila to jiným směrem, „ty mě chceš jen dráždit.“ Vít se vrátil do pokoje a lehl si vedle Jany. Natáhl ruku a nepravidelně jí prsty bubnoval do zad. „Nepřeháněj, jen mě pozvali na pivo, teda nás pozvali, můžeš jít taky.“
Znechuceně pokrčila nos a stoupla si. „Ožírají se od tý doby, co jsme tady, a kdo ví, jak dlouho předtím. Celý dny se tam jen povalují a pořád se tu jen motají s pivem v ruce. Nemají jinou zábavu. Ale o to nejde,“ mávla rukou a opět si sedla. Jde o to, že jim z očí kouká primitivismus. Je rozdíl, když se opije intelektuál,“ ukázala směrem na svého muže, „a když se opije takový primitiv, jako jsou oni. Co si s nimi budeš vykládat? Vždyť ty jejich dialogy slyšíš až sem nahoru. To je samý „kunda, vole, hehe,“ snažila se napodobit mužský hluboký hlas tak silně, že se z toho rozkašlala. Za chvíli dodala: „Já to s tebou myslím dobře. Jsou hrubí, pořád do sebe strkají, plácají se po zádech. Ty rány tobě vyrazí dech.“
Vít posunul ruku blíže k jejímu zadku a stiskl jí pravou půlku. „Pojď na chvíli ke mně.“
„A když půjdu, vykašleš se na ně?“ zeptala se lstivě.
„Ty jsi vyděračka?“ řekl se smíchem, ale pak se odmlčel a ruku stáhl pryč.
Neposunula se k němu, jen tak vyčkávavě seděla. Vít se překulil na druhý bok. Odešla do koupelny, sundala si světle modrou tuniku a plavky a pustila si na sebe vlažnou vodu a cítila při tom, jak ze sebe smývá pach jezera, a i když to neměla v plánu, vodu si pustila i na vlasy a pořádně je vydrhla šamponem. Poté si namazala celé tělo krémem vonícím po broskvích a výrazně si namalovala oči.

Když se vrátila do pokoje, oblečená jen do ručníku, který měla omotaný okolo těla, Vít spal. Otevřela skříň a vytáhla z ní dvoje šaty, které si přibalila sebou. Jedny bílé, krátké a lehké a druhé tmavě modré s výstřihem, které si brávala na každou dovolenou pro případ večerních procházek po městě. Blížila se sedmá hodina a dnes by chtěla na večeři vyrazit třeba do sousedícího městečka. Jestli si Vít v té své lenosti prosadí opět večer v hospodě „U Jarouše“ a pak se nedej Bože bude opíjet tady pod balkonem s těmi opilci, je klidně rozhodnuta odjet domů. Ale to se nestane, řekla si odhodlaně a lehce pleskla spícího Víta po hýždích. Ze spánku se ohnal, zafuněl, ale oči neotevřel.
„Lásko,“ šeptla a nahnula se k němu, aby mu dala pusu. Dotkla se letmo jeho rtů a on vylekaně otevřel oči. „Co to, jak to?“ Řekl vyplašeně.
„Klid, jen jsi usnul,“ pohladila ho po vlasech.
„Kolik je hodin?“ Zeptal se ochraptělým hlasem.
„Spal jsi asi jen půl hodiny,“ odpověděla mu chlácholivě a pohladila ho po vlasech.
„Sluší ti to,“ řekl zničehonic a pohlazení jí obětoval. Přitiskla se k němu a dala mu pusu na spánek a poté na levou tvář. Usmál se na ni a jemně jí zatáhl za vlasy. „A krásně voníš.“
„To je tím létem,“ přisunula se k němu blíž. „Miluji letní večery. I kdyby nic jinýho, tak ty večery na tom létě jsou dobrý. Z dovolený u moře v Itálii, když mi bylo jedenáct, si pamatuji právě ty večery. Nic mi nepřipomíná cizinu tolik, jako ty teplý letní večery, kdy se couráš pozdě v noci městem a všude spousta lidí a stánky se zmrzlinou jsou ještě otevřený, a ty jsi jen v lehkých šatech,“ rozpovídala se.
„Tak proto ses tak načančala,“ řekl chápavě, „ ty chceš ven.“
„Jo,“ odpověděla razantně a našpulila pusu.
„Na večeři,“ dodal.
„Jo.“
„A k Jaroušovi.“
Loktem do něj rýpla.
„Dobře,“ zasmál se, „podíváme se po okolí, ale Itálii tu nečekej, zlato.“ Přetočil se k ní na bok a dotkl se ústy jejich rtů. Přimhouřila oči a nechala se od něj políbit. „Ale ty letní šatičky si vezmi,“ dodal.
„A vrátíme se až pozdě v noci.“
„A vrátíme se až pozdě v noci,“ zopakoval po ní.
„Jsem ráda, že ses tak rozhodl,“ zašeptala mu.
„Není to kvůli tomu, abys mi zabránila v tom pivu s nimi, že ne?“ řekl nekonfliktně a políbil jí na krk.
„Ne, to není,“ odmítla rázně.
„Protože kdyby jo, bylo by to od tebe podlý,“ pokračoval v tématu.
„Podlý?“ zašeptala něžně a svůdně, zaklonila při tom hlavu a přivřela oči ve snaze vypadat jako ty filmové svůdnice, co z plátna mhouří oči a lehce pootevírají ústa a všechny divačky jsou v tu chvíli přesvědčeny, že tohle je přesně ono, že tohle je to ztělesnění vášnivé erotiky, které chtějí dosáhnout.
„Ano, podlý,“ řekl Vít a lehce se od ní odtáhnul. Otevřela oči dokořán.
„Nevím, jak to myslíš,“ řekla útočně.
„Ale víš,“ prohlásil pevným hlasem, který jak ostrý meč rozsekl cokoli erotického, co v tu chvíli mezi nimi bylo.

Naštvaně se zvedla do sedu a mlčela. Po chvíli vstala, odhodila ručník a natáhla na sebe plandavé triko a otráveně odkráčela na balkon, odkud se podívala dolů, vrátila se dovnitř a podívala se útočně na svého muže. „Možná jo,“ řekla dramaticky. „A komu dáš přednost?“
„To je pitomý vydírání,“ zvýšil hlas,“ tohle to umíte vymyslet jen vy, ženský, nemá mě rád, protože neudělal tohle a tohle a má radši tamto či ono, protože tomu dal přednost. Jenže to je totální blbost,“ promnul si oči a poté si dlaněmi projel vlasy a těžce vydechl: „Chápeš to? Jak, když se mě zeptáš, jestli tě mám radši než svou ruku, tak řeknu, že jo, ale neznamená to, že si ji teď rovnou uříznu. Jen tak, pro srandu králíkům. Kdybych se musel rozhodnout, jestli mi tě teď na místě někdo zabije, nebo uřízne ruku, tak je to jasný, ale to je fuk, tobě se nedá nic vysvětlit,“ překulil se na bok, svěsil postel dolů a vstal. „Jdu do sprchy,“ oznámil jí suše.
„Jdi si třeba k čertu,“ vyštěkla a zuřivě si oblékla modré šaty, popadla kabelku a vyrazila z pokoje.
„Jednou není něco po tvým a už šílíš, před rokem to byly samý kavárničky v Paříži, před tím kabelčičky a šatičky v Římě a teď, když se konečně líbí dovolená i mně…,“ zařval směrem k otevřeným dveřím. V koupelně na sebe pustil proud vody, dokud mu nepřestala tepat žíla na levém spánku. Polekal se, když vešel zpět do pokoje a ona ležela na posteli, ubrečená, s rozmazanými šmouhami pod očima a zuřivě se po něm dívala.
„To jsi daleko nedošla,“ rýpl si do ní.
„Vole,“ zaječela, zvedla se, prošla kolem něj a přitom do něj narazila. V koupelně si spravila líčení a hleděla na sebe do zrcadla. Přemýšlela nad všemi možnými varianty. Mezi nimi byla i ta, že by se s těmi opilci šla opít sama, to by mu vzala vítr z plachet. Nebo se prostě sbalí a odjede domů. Stopne si nějaký auto. Nebo si udělá hezký večer sama. Jenže co v takový díře má sama dělat? Rozbrečela se a musela si opět spravovat černé linky.

Když se vrátila z koupelny, Vít už tam nebyl. Rychle se podívala z balkonu, ale mezi nimi ho neviděla. „Má štěstí, blbec,“ řekla si pro sebe. I přes vlnu vzteku a nenávisti dostala hlad. Seběhla dolů a vyšla z areálu ven. „Jen ne k tomu blbýmu Jaroušovi,“ poručila si. Když ho ale míjela a v dálce viděla jen rodinné baráky a zavřené obchody, vešla dovnitř. Prostě si dá lehkou večeři a vyrazí dál. Vít seděl na baru a popíjel pivo.
Sedla si provokativně ke stolu tak, aby na ní viděl, a objednala si rum s colou. Pak jí to ale přišlo všechno směšné, vzala si svou sklenici a popošla k němu. Usmála. „Jsme to ale hloupí, viď,“ řekla smířlivě a pohladila ho ruce.
„Já tam ale za nimi půjdu,“ zareagoval ostře. „Až se najím,“ dodal.
„Jako nemůžeš už toho nechat?“
„Já ti prostě říkám, že s nimi na to pivo půjdu, a jestli chceš, můžeš jít taky. Byl jsem s tebou včera, předevčírem a před tím taky. Snad si můžu jeden den udělat po svým.“
Vlna nenávisti se jí opět vlila do tváře. „Dám si ještě jeden rum,“ obrátila se rychle na obsluhu za barem.
Za chvíli Vítovi přinesl číšník smažený sýr s hranolky. Jana si objednala to samé. Než jí ale jídlo přinesli, Vít svou porci snědl, dopil pivo, zaplatil a beze slova odešel. Pak se ale vrátil, naklonil se ke své ženě, která nyní seděla za barem, strojeně a opuštěně. I přesto, že jej na chvíli přemohla vlna lítosti, která jej málem donutila vzít ji za ruku a odtáhnout pryč, když se na něj podívala pohledem, ve kterém za tím vším smutkem ještě zbyly střípky nenávisti a panovačnosti, řekl pevně: „Dnes bych si rád udělal večer po svým,“ a odešel.

Nebyl si jist, že za nimi půjde. Ani se mu možná nechtělo. Ale proč by prostě hergot nešel, pomyslel si. Copak se to musí tak dramaticky řešit. Dá si s nimi pár piv a uvidí. Je vůl, že to nechal zajít tak daleko, že jí prostě neřekl, že se o tom dál nebude bavit, že je to prostě jedno. Panebože, teď to vypadá, že si musel prosadit bůhví co, ale nejde o nic. Jen o pár piv. Prostě projde kolem nich a uvidí. Ne, rozhodl se nakonec, nepočká, až ho osloví. Prostě za nimi rovnou půjde. Teď už musí. Přeci nebude ležet na pokoji a vyčkávat, až se Jana vrátí, aby se jí mohl omluvit. On by se jí totiž ani omlouvat nemusel, už jen fakt, že by tam tak odevzdaně ležel, by byla omluva. Něco jako „Promiň, Jani, že jsem si vůbec dovolil mít nějakej jinej program, a to dokonce s těmi pitomci, co tu tak vyřvávaj pod balkonem.“

Došel k penzionu. Seděli tam. Dva z nich postávali. A drželi si ty svý piva a vypadali, že neřeší vůbec nic. „No, to je dost,“ řekl ten nejmenší z nich, „ a paninka nedorazí?“
Vít zakroutil hlavou. „Asi ne,“ odpověděl a cítil se při tom trapně, protože si uvědomil, že dřív či později musí tak jeho „paninka“ jít kolem. „Možná,“ dodal nakonec a došel si dovnitř do bufetu objednat si pivo.
S úlevou si sedl.
„Hele, tady Jára,“ promluvil opět ten nejmenší, „říkal, že jste asi na svatební cestě, ale to je blbost, ne? To byste byli asi u moře, ne?“
„Jo, já jsem Jára,“ skočil mu do řečí chlapík, co si spokojeně hověl na židli a kouřil cigaretu, „ale Trpajzlíka neposlouchej,“ řekl přátelsky, a podal Vítovi pravou ruku, „on si totiž myslí, že všichni musí být na svatební cestě, protože on by taky někam s nějakou jel, ale žádnou nemá, protože je moc malej,“ uchechtl se.
„Hele, kdo si počká, vole, a co ta tvoje? Já mu byl za svědka,“ obrátil se ten nejmenší opět na Víta, dokonce si posedl, aby mu byl blíže a spiklenecky na něj zamrkal, „ale to byl asi jedinej den, kdy ti dva na sebe byli hodní, on je Jára totiž trochu kapánek podpanfotlák, ale když se mu sem tam podaří jí utýct, tak řádí jak černá ruka, že?“ Zvýšil hlas a křikl: „A na to se napijem.“
Ostatní osazenstvo souhlasně pokývalo hlavami a poctivě se napilo ze svých půllitrů. Jeden z nich se zvedl, lehce zavrávoral a popadl svou prázdnou sklenici. „Jdu pro nášup, někdo něco? Co ty mladej?“ Vítovi došlo, že poslední věta patří k němu, i když rozhodně nebyl z nich nejmladší. „Ještě jedno,“ kývl.
„A kde je teda ta tvoje?“ Zeptal se Trpajzlík.
„Někde se prochází,“ řekl stručně Vít.
„Jó,“ hvízdl Trpajzlík, „že vy jste se pohádali? Se ženskejma je to težký, protože..“
„Buď už zticha, víš kulový, vole,“ okřikl ho Jára. „Se chovej uctivě tady k …no jak se to teda jmenuješ?“
„Vít.“
„Vítek tedy,“ ujasnil si to Jára, „já jsem Jára, tady to je Trpajlzík, tamten, „ukázal na nenápadného chlapíka, co seděl kousek dál a bavil se s dalšíma dva, „je Marťas a ti dva jsou Luky a Bejk.“
„A pro pivo šel Sejra,“ dodal Trpajzlík.
„Sejra,“ zopakoval po něm Vít.
„No, Sejra. Je bílej jak sýr, protože se nesmí opálit, jako když by se opálil, tak by mu to prej něco udělalo s kůží, já nevím, co. A proto furt nosí ten obrovskej klobouk,“ vysvětlil Trpajzlík. „No, že jo, vole,“ křikl na Sejra, který vyšel z penzionu a nesl čtyři půllitry.
„Hele, tak jsem tý holce domluvil, aby dnes nezavřela tak trapně jako včera, ale aby nám aspoň o hodinu posunula večerku, a ona, že stejně tam musí dělat ňáký papíry, tak když se budem chovat slušně, tak..“
„Tak to je předem ztracený,“ poznamenal Trpajzlík.
Vít poděkoval za pivo a chvíli přemýšlel, jestli má Sejrovi dát nějaké drobné, ale pak usoudil, že bude lepší, když pro příští pivo půjde on. Přeci ještě nepůjde na pokoj, obzvlášť když se Jana ještě nevrátila.
„Ztracený to nebude, když tady malýho pošlem spát,“ řekl Sejra a dal Trpajzlíkovi ránu dlaní do zad, až to zadunělo a Vít si vybavil Janinu připomínku.
„Jak dlouho tu vlastně jste?“ Zeptal se Vít, a věděl, že se zeptal proto, že Jana prohlásila něco o tom, že kdo ví, jak dlouho se opíjejí ještě před tím, než s ní přijel. A taky věděl, že to byla prostě pitomá otázka a cítil se nepatřičně a chtěl by říct taky něco tak nesmyslného jako oni, proto se rychle napil piva, jakoby tu otázku mohl zpětně spolknout.
„Jak dlouho?“ Poškrabal se Sejra na hlavě, „ jak kdo, mladej, tady Jára tu hlídkuje už deset dní. Ale to proto, že ta jeho odjela k moři s maminkou a zítra se vrací, takže zítra mu dáme vale, aby jel spořádaně k ženušce, že Járo,“ křikl na svého kamaráda a ten pokýval hlavou.
„Si z toho nedělej srandu vole, já nevím, jestli se mám co nejvíc ožrat, jako že to zase dlouho nebude, nebo jestli mám raději stopnout, protože s vámi člověk nikdy neví, co se může ještě stát a jestli já zítra na tom letišti nebudu, tak to bude hodně zlý,“ řekl Jára a řekl to přesně tím tónem, který Vít nesnášel, tónem, který dělá z žen vdavekchtivé megery, stereotypní kreatury, aby pak vzápětí řekl, že ji má vlastně rád, protože je to ta jeho, přičemž Vít si vždy vybaví obtloustlou ženu v zástěře, zbavenou všeho kouzla ženství. Možná měla Jana pravdu, řekl si, a rozhodl se, že prostě dopije pivo a půjde, ale pak Sejra řekl, ať si nechá Jára ty blbý kecy o svý ženě, že i když je to sice ryze chlapský večer, nechme dámy ve veškeré úctě a ta věta se Vítovi líbila a řekl si, že koneckonců nedělá Janě nic špatného a že se jí to vlastně ani netýká. Došel pro další piva a bylo kolem půl jedenácté, když si uvědomil, že je tma a Jana nikde.

Jana byla mezitím U Jarouše, kde si snědla svou večeři a potom se prošla s cílem zažít krásný letní večer, ale nenašla žádnou letní terasu, kde by si mohla objednat letní drink kromě piva, a když došla do sousedního městečka, byla v něm jedna hospoda typu U Jarouše a jedna kavárnička, která zavřela v deset. Jana si sedla na břeh řeky a přemýšlela, jak se to všechno mohlo stát, jak taková banalita, jako je jedno pitomé pozvání na pivo, dokáže hýbnout jejich vztahem, a jestli třeba nebyla příliš přísná, ale pak si řekla, naopak, jak to že nebyla přísnější, aby zabránilo tomu, že by tam opravdu šel. A je to vlastně jeho chyba, že kvůli takové blbosti jí poslal ke všem čertům. Ale možná mu křivdí a čeká teď na hotelovém pokoji a ona tady někde ve tmě bloumá a zcela zbytečně promarňuje společné chvíle dovolené. Vydala se tmavou silnicí zpátky, došla až na roh penzionu a mlčky vyčkala. Viděla ho tam, jak tam sedí, s těmi svými kumpány, jak se s nimi sžil, a přepadl jí vztek, otočila se a šla, nevěděla, kam, protože mnoho míst na trucování tady nebylo, ale aspoň si sedla na nedaleký kámen a rozhodla se příchod do hotelu co nejdéle oddálit. Dokud jí nezavolá, aspoň, dokud jí nezavolá nebo nenapíše, slíbila si, se odtud nehne.

Jenže Vít nevolal, protože prostě ho to nenapadlo, a když si letmo vzpomněl, že by možná mohl zjistit, kde jeho drahá polovička je, řekl mu Sejra, že si musí dát panáka, protože je to fajn kluk, a že si dají panáka všichni, a dali si ho i Marťas, Luky a Bejk, o kterém zjistil, že je počítačový machr, a že jeden čas byl hacker, a teď spravuje počítače v jedné firmě, kde dobře platí, ale kde podle jeho slov není žádná sranda, a že mu Bejk říkají proto, že žádný Bejk právě není, protože jen sedí u těch svých mašin, a to mu k životu stačí. Jenže pak mu Trpajzlík řekl, že Bejk mu začali říkat už před deseti lety, kdy Bejkem opravdu byl, protože byl o deset kilo lehčí a holky na něj letěly a on byl bezcitný krasavec. „A on to byl bezcitnej parchant,“ řekl Trpajzlík, „ten to kosil, jednu za druhou, než se z něj stal flegmouš, viď,“ udeřil Bejka do zad a ten se jen uculil. „Mám svůj ctěnej věk,“ řekl stroze.
„To je krásný. Ctěnej věk,“ zopakoval po něm Vít.
„Však ty už taky, ne?“ Řekl bez okolků Bejk.
„Jo, já vlastně taky,“ podrbal se na hlavě a nabídl se, že skočí pro pivo.
„Teď jsem na řadě,“ zarazil ho Jára, „ jedna, dva, tři, kdo si dá další?“ Zahalekal Jára a pak se přitočil k Vítovi, „ ta tvoje, se zdá, nedorazila, he?“
„No, zatímco vy tady ty svoje máte, he?“
„Nono,“ klidnil jo Jára, „ale vypadáte jako spořádánej páreček, to tady nikdo nemá, že, Trpajzlíku.“
„Spořádanej, jo? No, to nevím, když ani neví, kde ta jeho je? Tady v týto divočině,“ uchichtl se Trpajzlík.

Jana popošla z kamene blíž na náves, kterou obešla a rozhodla se prostě vrátit. Je jí jasné, že tam bude, s pivem v ruce a nechutnými řečmi, rozhodla se ignorovat to vše a prostě projít do pokoje.
Stál tam, s pivem v ruce a měl nechutné řeči. Řekl přesně: „Ženská, která chlapovi nepodrží, není ženská.“
Jana zůstala stát a dívala se na celou partu, jak plácají po zádech jejího Víta za tu pitomou větu. Hrdě kolem nich prošla. V té tmě si ji ale zřejmě nevšimli.
V pokoji si okamžitě lehla do postele a zavřela balkónové dveře i okna. Vzbudil ji okolo druhé. „Jaňulko, Janičko moje, tady jsi, já měl starost, víš, já jsem…neto…nevěděl, jestli, jako…kde jsi, víš?“
Jana vstala z postele a otevřela okno dokořán. „Táhne to z tebe,“ poznamenala.
„Jani, ty se snad zlobíš, víš, oni říkali, že..“
„Proboha, hlavně mlč o tom, co ti tví primitivové o mně říkali.“
„Ne, ne, oni nejsou takoví primitivové,“ zakýval hlavou Vít a přitom zakýval celým tělem a svalil se na postel, „třeba takovej Bejk by dokázal rozkódovat počítače i FBI, opravdu.“

Když se ráno Vít vzbudil, Jana už v pokoji nebyla. Dovrávoral do koupelny, kde se chvíli držel umyvadla a zhluboka dýchal a poté si opláchl obličej studenou vodou. Sešel dolů na snídani, a viděl ji tam, přišla mu krásná a hrdá, a zároveň smutná a cítil se jak zpráskaný pes, protože v levém rohu seděli oni, i s Járou, který měl u židle napěchovaný baťoh a zdál se mu jiný, než včera, a pak mu došlo, že dnes jede pro svou ženu, a je z něj cítit jakási poslušnost, normálnost a čistota.

Podíval se na Janu, která mu jen stroze popřála dobré ráno a dál jedla vajíčka a jemu jí bylo líto, protože byla vystavěna těm chlápkům, Bejkovi, Járovi, Prťavému a těm dalším, kteří mohli o ní vědět všechno, co včera mohl v opilosti říct, a bál se, aby třeba něco nenaznačili, a pak vstal Jára a začal se s nimi loučit a přišel i k němu a řekl: „Tak já pádím, zdař,“ a poplácal ho po rameni a Janu pozdravil jen slušným „nashle“. Vítovi se ulevilo, ale pak vyskočil Trpajzlík a křikl: „tak a jdeme k jezeru, Vít jde s námi, ne? A paninku vezme hezky sebou,“ přiskočil k nim. „No tak se tak nemračte, nebo byste byli raději to…sami…, teda dámo, řeknu vám, vy sami už nikdy nebudete, těmato očima,“ ukázal si na svůj obličej, „jako bych všechno viděl, co jsem to slyšel,“ zachechtal, až se zakuckal, a pak zmlkl, když na něj zařval Sejra: „To by stačilo, Trpajzlíku, moc mluvíš.“