literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

ODRAZ ODE DNA

Znáte ten pocit, když už se v něčem tak moc hnípáte, musíte to rozhnípat do mrtě. Já se tak hnípám v tom svým životě, a čím víc se válím v blátě, tím víc se do něj ještě nořím a rochním se v něm. Taky si říkám, že nejlíp se člověk odrazí ode dna. Po prvý, když jsem padl na to dno, mi bylo šestnáct. Utekl jsem z domova a měl jsem pocit, že mi patří svět. Šel jsem bydlet k Majkovi. To byl takový náš guru, který znal a věděl všecko. Byl o tři roky starší a bydlel sám a to ne v žádný garsonce, ale ve dvou pokojovým bytě a v jednom v tom pokoji mě nechal přespávat. Jenže pak mu to nějak začalo vadit, protože si myslel, že mu budu platit, ale já neměl z čeho, a taky byl furt nešťastnej z toho, že jsem neměl ani na jídlo a cigára a pořád si bral od něj. Prostě mě jednoho dne vykop. Řek, že můžu kdykoli přijít, to jako jo, to můžou přijít všici, ale že není žádná charita, a že já ho stojím měsíčně fůru peněz, jako kdybych byl jeho harant. No, ale k rodičům se mi s prosíkem nechtělo, takže jsem se toulal a poflakoval po ulicích, až jsem byl fakt jako stoprocentní bezďák, smradlavý a žebrající, a tak mě jednou potkal otec a bylo strašný peklo, že jsem ostuda celý rodiny, kdoví co mám za nemoci, a že mě matka neporodila proto, abych v patnácti klesl takhle hluboko, na to jsem mu řek, že je mi šestnáct, ale už jsem mazal domů a šťastnej, že můžu do vany a sníst normální vařený domácí jídlo.

No a po druhý to bylo, když jsem byl ženatej a chlastal, protože jsem nechtěl bejt furt doma se svou starou a tím uřvancem, a asi jsem to přepískl, protože ona normálně požádala o rozvod, a protože její strejc byl právník, tak mi na rovinu řekl, že jako alkoholik děcko nedostanu a potáhnu z bytu a budu platit alimenty jak mourovatej. Ale já neměl kam jít. A šel jsem na ubytovnu, protože rodiče mi řekli, že co jsem si natropil, ať si vyžeru, že oni nejsou na mě už zvědaví. A tak jsem šel na ubytovnu a chlastal ještě víc a plat měl tak malej, protože jsem nedokázal nikdy dělat žádný pořádný zaměstnání. Zaplatil jsem ubytovnu a alimenty a měl tak akorát na těch pár piv a dva tři panáčky. To mi táhlo na třicet, a když jsem si uvědomil, že mi bude třicet za dva měsíce a že jsem zase na dně, tak jsem se nějak zmohl, vstal z popela, prostě se oklepal a šel do sebe.

Dostal jsem lepší práci, sehnal si byt, omezil hospody a našel si známost. No a ta byla fakt dobrá, žádná domácí puťka jako ta moje stará, ale fakt živel, a baba, co ví, na co ji má. Ta moje stará po děcku už nechtěla. To byly samý výživičky a oblečky a podívej, jak čůrá a pak se starala o to, co k večeři a pořád se mě ptala, jestli chci v neděli řízky nebo knedlíky, ale mně to bylo fuk, já chtěl žít. A s touto jsem žil. To byla síla. Mazec. Jako fakt jsem si připadal jako v tý knížce, co jsem ji kdysi četl, už nevím, co to bylo, ale pořád tam žili jako naplno. Nebo jako ve filmu, jako že nic neřeší, a ona nic neřešila. Chodili jsme do práce, to jo, ale pak jsme neřešili, co nakoupit, ale prostě jsme šli a něco koupili. Třeba blbý párky, hlavně že jsme pak večer, potom, co jsme je zdlábli, do toho bušili, a pak cígo v posteli a ona, že po tom dostala hlad, a tak jsme šli ven a bylo jedno kam, prostě jsme něco někde zdlábli a pak se drželi kolem pasu a já myslel na tu její prcinu, jak je živá, jak to furt chce. A domů jsme přišli třeba po půlnoci a bylo to fakt jedno. A to jsme takhle blbli tři roky.
Jenže ona pak, že chce víc, a že chce někam jet, jako na dýl, a že chce poznat svět a pokud nepojedu s ní, tak si pojede sama. A já nejdřív jako že pojedu, ale pak jsem si vzpomněl, že tu musím platit alimenty, a taky že se mi vůbec nikam nechce, protože ona furt, že budem cestovat, a pojedeme tam a zase tam a nebudeme řešit nic, ale pak najednou začala řešit víza, protože chtěla do Ameriky a já neumím žádný jiný řeči kromě tý naší, a nechtělo se mi řešit žádný vízum, a jak by to asi bylo, když bychom tak doletěli a co pak a kam pak? A ona nevěděla a bylo jí to jedno, a tak jela sama a já tu zase trčel sám, a odvykl jsem si toho divokýho života a zase jsem měl čas na hospodský pivka.
A tak to šlo dva roky a bylo mi třicet pět a to jsem znovu začal padat na dno. Ale můj kamarád z hospody říkal, že mám deprese, že prý je mám strašně těžký a musím vyhledat odbornou pomoc. A já si řek, že možná nějaký ty deprese mám, a když jsem mu vyprávěl o tom, jak jsem si žil s tou kráskou, než mi pláchla do Ameriky, tak mi na rovinu řekl, že trpím bipolární poruchou, že to tedy znamená maniodepresivní psychózu, a že jsem zrovna ve stádiu deprese a to trvá i několik let. Já jsem totiž nic nechtěl, nic mě nebavilo, po ničem netoužil. Já si připadal jak mrtvý, jak kdyby mi bylo devadesát let a čekal na zubatou, bloumal po bytě s cigaretou v puse a bylo mi všecko fuk. A to jsem se v tom začal nimrat a hnípat, začal jsem si to užívat, jako to svoje nic, to že neumím žít, a bavilo mě čučet do zrcadla na ten svůj zarostlej ksicht, jak jsem hnusnej a neupravenej, a ještě jsem si naschvál sem tam mázl do vlasů třeba trochu hořčice, když jsem jed párky a představoval si, jak mi tam za pár dní polezou červi a budou stejně hnusní jako já. A přestal si stříhat nehty a bavilo mě dívat se na to, jak jsou dlouhý a je za nimi špína a lidi se mě v obchodě štítí a já k nim chodil blíž a dýchal na ně, aby cítili, jak dopadne člověk, který si nečistí zuby.
A přišel jsem o práci, a když u mě byla ta moje stará, jako s výhružkou, že jsem už dva měsíce neposlal na malýho ani korunu, a že na mě zase pošle toho svýho strejdu, a že mě zavřou, tak jsem jí řek, že mně je to jedno, protože já mám mánickou poruchu, a že za nic neručím. A pak byli za mnou mí rodiče a říkali, že bych měl do blázince, jako fakt, normálně by mě zavřeli na psychárnu, protože jsem prý nemocný člověk, ale já nechtěl mezi ostatní psychouše, já chtěl bejt jinej tady a chtěl jsem se v tom ještě trochu porýpat. A vím, že už se blížím na dno, že tam možná už jsem a tak čekám na pořádný odraz, a když vezmu, že jsem v životě zplodil syna a pár let chodil se ženskou, která je fakt bohyně, myslím, že zase přijde něco pořádnýho, že po cestě nahoru, po tom odrazu, se mi něco takový připlete do cesty, sedím si za stolem a žvýkám starý chleba, strašně mě svrbí tělo, hlavně mezi nohama. Si myslím, že mám nějaký ty parazity, který nechám dole, až se odrazím.

ZÚČTOVÁNÍ

„Mně se chce až brečet, když si pomyslím, že už to nebude,“ řekla lítostivě Eva, „že je to jako teď naposledy,“ dodala.
„Co by to bylo naposledy,“ pleskla jí povzbudivě do zad Simona, „mluvíš jako bys byla stará bába.“
„I tou budou,“ prohlásila vážně Eva a teatrálně si zamíchala kávu. „To kafe mi bude chybět. Vůně, barva, chuť.“
Simona zavrtěla hlavou. „Kafe si přeci můžeš udělat i tam, ne?“ Řekla zvesela, „Hele, udělej mi ho taky, když tak o něm mluvíš.“
Eva se zvedla a napustila do konvice vodu, „Všechno ti přijde najednou opravdový, intenzivní a silný,“ otočila se k Simoně a nechala téct vodu. „Slyšíš? Ta voda z kohoutku, co teče do dřezu. Mýho dřezu v mý kuchyni,“ zvýšila hlas a pokusila se o tragický tón, „Ne, já to nedám, proboha vždyť je mi pětatřicet, to vylezu až po čtyřicítce. Vezmou mi podstatnej kus života,“ vypnula vodu, „někdy dřív jsem si tak přemýšlela o tom, že když bych musela jít sedět, kdy by to bylo nejmíň bolestivý. Tak třeba v pubertě by se člověk zcvokl, protože žije přítomností, ve dvaceti máš pocit, že marníš svý nejlepší léta, blbý je to, když máš děti, ale blbý to je,“ sedla si a stále držela dózu s rozpustnou kávou, „i když je nemáš,“ odložila plechovku na stůl, aby mohla rukama názorně gestikulovat, „si vem, že když tě zavřou a jsi v plodným věku, ale jen tak tak, takže až vylezeš,“ vstala a ze skleněné vitríny vzala obyčejný bílý hrnek s nápisem LOVE PARIS a nasypala do něj hrstku kafe, „tak už máš smůlu. Je to dvojí trest, vezmou ti možnost mít vlastní děti.“
Simona ji přerušila a řekla utěšujícím hlasem: „Stejně jsi děti nechtěla, tak se zbytečně netrap a netrestej se více, než musíš.“
„Ani je mít nebudu,“ šeptla plačtivě Eva a postavila přes svou kamarádku hrnek horké kávy a odešla do koupelny. Simona seděla nehnutě a snažila se rozpoznat zvuky z koupelny. Tekoucí voda. Asi si oplachovala rozteklé oční stíny od pláče. Šramocení. Nejspíše v nějaké skřínce a nejspíše si brala šminky, aby si upravila líčení.

Simona se napila kafe. Od té doby, co její kamarádka ví, kolik trestu si musí odpykat, snaží se žít, jak jen to jde. A přehání to se vším. I s těmi šminkami. Až dopijí kávu, půjdou do baru. A Eva na nějaký čas opravdu naposledy. V pondělí nastupuje. Takže jí zbývá zítřejší kocovinová neděle, jestli to dnes přežene. A je jasné, že přežene. Kocovina a slavnostní oběd s rodiči. Jestli se tedy tomu dá vůbec říkat slavnostní. Budou tam asi výčitky a beznaděj. Vrátila se z koupelny a vypadala opravdu dobře. Simona se jí to ale bála říct. Přišlo jí divné a smutné říkat ženské, že vypadá fakt dobře, když jde na několik let do vězení. K čemu to, že? Navíc má Eva nejspíš pravdu, vezmou jí roky, které jsou pro ni klíčové, a až vyleze, už tak dobře vypadat nebude. A dost možná nebude ani plodná. I když člověk nikdy neví.
„Vyrážíme,“ zaječela a opřela se o dveře. „Dnešek patří nám,“ zařvala a zaklonila hlavu. „Sluší mi to? Koupila jsem si tu řasenku, co ti udělá řasy až do stropu,“ řekla afektovaně.
Simona kývla. „A ještě ti to dlouho slušet bude.“
„Nech toho,“ pokárala ji, „já se ptám na teď, protože jen dnešek je důležitej, pak už nic není, chápeš?“ Pryč byla lítost a nostalgie. Chovala se jako čtrnáctiletá holka, co jde poprvé na mejdan s tím pocitem, že zítra nic není, a žít se má dnes.
„Víš, co bys mohla,“ řekla náhle Simona, dopila kafe a zvedla se, „otěhotnět tam. Když bys měla manžela, mohla bys, však víš, dovolujou…“
„Kdo se tě ptal na názor?“ Okřikla jí, „a nech toho,“ řekla mírně, „nechci už o tom mluvit.“

„A možná chci,“ řekla o pár hodin později Eva, když si objednávala další koktejl. I přes to, že toho vypila dost, stále seděla na baru vzpřímeně, lehce koketně a občas si přejela rudou rtěnku rty. „O tom, že mám smůlu. Že jsem fakt kráva. Že jsem to udělala jen kvůli tomu idiotovi. Který mě v tom nechal. Já blbá,“ plácla se do čela.
Simona jí pohladil po rameni. „Hlavně se netrestej. Prostě my ženský jsme už takový. Uděláme všechno kvůli chlapovi.“
Joho,“ řekla Eva a najednou už zněla opile a dokonce jí sklesla ramena, „I naprosto bravurní finanční podvody. Jsem blbá a blbá,“ vyprskla, „a on si odfičel kamsi i s těma mejma prachama.“
„Nepřinesou mu štěstí,“ řekla chlácholivě Simona.
„Ale mně přinesly smůlu.“
„Nikdy nevíš,“ podotkla Simona.
„Ale vím,“ rozmáchla rukama, „co mi to tu povídáš? Už přeci obě víme, že mi přinesly smůlu.“
„No jo, já jen, že prostě nevíš, jak a co mělo být.“
„Tobě se to říká, ty beránku,“ řekla posměšně, „ty jsi prostě vzorňačka. Žádný průšvihy. Pěkně si chodíš do práce a pěkně si žiješ s tím svým slušňáčkem. A určitě se taky pěkně snažíte o děti. Který budeš mít.“
„Nechtěla jsi děti. Proč to teď tak řešíš?“ Spolkla Simona její urážky.
„Leccos jsem si uvědomila. Ty jsi vždy byla ta, no, jak to říct, taková nijaká, hodná a slušná a já byla za tu rebelku, užívala jsem si a měla fakt šmrnc, no netvař se tak, prostě já měla lepší život,“ mávla rukou a prohrábla si vlasy,“ ale jak jsem dopadla? Prostě finito. Dopadla jsem blbě. Dojela jsem na ty chlapy, kterých jsem měla fůry, tak jsem si nakonec vybrala samozřejmě toho nejhoršího a dopadla blbě.“
Simona se napila a chvíli z trucu mlčela, poté řekla: „To jsou kecy. Copak umíráš?“
„To nepochopíš, protože to nezažíváš,“ odsekla jí, sklopila oči a mnula v prstech skleničku, „víš, tady,“ zabouchala si na hruď, „cítím úzkost, fakt úzkost. Osm let je prostě osm let, já vím, já vím, probírali jsme to stokrát, ale stejně, za co? Za pár podvodů s úvěry? Zas tak jsem toho neprovedla,“ řekla ukřivděně, „ ale jasně, za dobrý chování mě možná pustěj dřív, ale jdu tam s tím, že tam můžu být osm let. Prostě ta úzkost,“ řekla plačtivě,“ to už nejsem hrdinka, bojím se, co tam bude, s kým tam budu, co mi tady uteče, je to šílený, a čím víc se to blíží, tím je to horší.“
„Jdeme se bavit,“ přerušila jí Simona, „dopij to a jdeme někam tančit.“
„Nech mě,“ křikla na ni, „ne, opravdu, nech mě tady samotnou, pobrečím si tu na baru, možná si tady vyleju srdíčko nějakýmu tomu chlápkovi. No, hele, možná dnešní noc je poslední šance, jak otěhotnět, víš.“
„Neblbni,“ řekla Simona, „ hele, na dnešek bys měla vzpomínat v dobrým. Přeci tady nechceš sedět jak největší ožrala a chytnout se prvního chlápka, co se namane.“
„Chci,“ trvala na svém Eva, „tak jdi,“ zakřičela.


Eva seděla u stolu, jedla knedlíčkovou polívku a díky kocovině nevnímala ani lítostivé ani vyčítavé řeči rodičů. Snažila se prostě jen o to, aby se jí netřásla ruka a žaludek. „Je to moc dobrý,“ podívala se na matku.
„Stál ti za to? No řekni, zas taková láska to asi nebyla, když zmizel,“ neodpustila si říct její matka.
Eva se nesnažila ani o typickou větu: „Mami, to už neřeš, to už jsme probrali.“
Dojedla polévku a pustila se do kuřete s nádivkou. Už řadu let nádivku neměla, ale v dětství to bylo její nejmilejší jídlo.
„Chutná ti to?“ Zeptala se starostlivě matka. Eva kývla a řekla, že jasně. Podívala se své matce do očí. Vydržela jen chvíli. Rozhodně si nechtěla vyvolat takové pocity, jako je lítostivá vina, kterou cítí synové a dcery vůči svým rodičům.
Vím, že jsme to probírali,“ řekla naléhavým hlasem matka, „jenže zklamání zůstane zklamáním i poté, co to stokrát probereš,“ snažila se mít lesk v očích, takový ten lesk, co donutí všechny okolo brečet, ale Eva už vůči tomu lesku byla imunní. „Neporodila jsem tě proto, aby sis kvůli někomu, kdo tě stejně nakonec podrazí, zničila život,“ dodala matka a její manžel zvedl hlavu od talíře a káravě se na ni podíval. „To snad není třeba,“ řekl autoritativně, ale jeho žena jen mávla rukou, „Je to třeba, víš, protože některé věci se prostě říct musí.“
„Co z toho proboha děláš?“ Křikla na ni Eva. „Jako bych tam měla jít do konce života…“
„To nikdy nevíš, to nikdy nevíš,“ prorokovala její matka, „Budeš se tam cítit tak sama,“ řekla už poněkud smířlivěji.
Možná nebudu sama,“ uchechtla se Eva,“ možná budeme po dnešní noci v baru na to dva,“ a provokativně si pohladila břicho.
„Ty toho taky nech,“ okřikl ji otec, „to by bylo opravdu rozumný, fakt, nechat si udělat dítě, když jdeš do, no do vězení.“
„Možná je to moje poslední šance,“ vyjekla Eva.
„Na to si měla myslet dříve,“ krotila ji matka a automaticky poklidila ze stolu talíře tak, jak byla naučená řadu let.
Eva se opřela do židle a nenávistně se na ni podívala. „To jsou kecy, myslet dřív! Copak si člověk maluje budoucnost na černo? Jako že se zákonitě stane to nejhorší? Copak já jsem si to celý tohle vymyslela?“ Brečela. I když si říkala, že prostě před nimi brečet nebude, že prostě před nimi nepřipustí, že si zničila život.

Doma si otevřela láhev vína. Popíjela pomalými doušky. V klidu a o samotě. Její poslední večer. Seděla na malém balkoně a dívala se do ulice. Už se stmívá později. A za pár týdnů bude světlo i v osm večer. Ale to bude zrovna provádět povinnou večerní hygienu nebo ležet v posteli a čekat, až se zhasne. Aby se ráno zase rozsvítilo a ona mohla provádět povinnou ranní hygienu. Jsem to, co jsem, opakovala si. Nemá cenu se litovat, říkala si a znovu si připomínala, že žije život prostě takový, jaký jí byl přidělen. Hlavně že ho nějaký žije. Ale stejně má pořád pocit, že si takový nezasloužila. Za co proboha? Za pár podvodů, ke kterým jí dotlačil ten blb, který jí za to nestál. Aby si splatil své debilní dluhy. A on to vše shrábl, na dluhy se vykašlal a zmizel. Debilní soudkyně, která nic nepochopila, která jí bůhví proč dala tak vysoký trest. Seděla na balkoně, popíjela víno a snažila se zpětně převrátit minulost. Kdyby se prostě nikdy nepustila do falešných úvěrů. Stejně měla pocit, že se tak moc nestalo. V životě toho přeci provedla mnohem víc. Moc se s lidmi nemazlila. No, i když co komu provedla? Chlapi si špatný zacházení jen zasloužili. Možná k Simoně mohla být milejší. Vždycky jí dost zatápěla. Ale říkala si o to. Tím svým slušňáckým výrazem, a taky mohla říct dost, ale ona se na ni vždy znovu a znovu nalepila. Nechala se sama urážet. Vždyť ani sama nevěděla co se životem. Prostě takový ten typ co si říká o to, abyste to na něj zkusili. Abyste se ho prostě zeptali, jestli vám nedá část kapesného. Možná bych se jí mohla omluvit. Třeba jsem jí zkazila dospívání. A nějakou záhadnou cestou mi to osud vrací. Jenže má cenu se omlouvat někomu, kdo nemá pocit křivdy? Eva dopila skleničku a nalila si další. Na Simoně sice parazitovala. Ale ona se nechala. A koneckonců život se Simoně docela vyvedl. I z toho svého debilního výrazu vyrostla, pomyslela si Eva a došlo jí, že život si nakonec zkazila ona.

Zkazila si život sama, řekla si v duchu Simona, když chystala večeři svému muži. Vybrala si opravdu dobře. Je to hezký chlap. A umí se postarat. Nikdy jí to Eva nevěřila. Nikdy jí nefandila, že by mohla žít dobře. Vždy ji urážela. Jako by slušnost bylo něco ubohého. Jako by to Evino válení se s chlapy bylo něco světoborného. Vždy jí Eva dávala najevo, jak je světová, co všechno umí a co všechno má. Simoně ale teď docházelo, že zas toho tolik nemá. Bylo jí líto, jak jí Eva vařila kávu a zalila jí hrnek s nápisem LOVE PARIS. Ten měla od ní, protože Eva nikdy v cizině nebyla. Ta byla světová jen doma. Možná bylo zbytečný se jí nějak mstít. Za co? Za těch pár urážek? Asi se sama cítila nejistá, a to, co jí teď udělala Simona, bylo stejně ubohý jako všechny ty její urážky. Možná to bylo ještě horší. Sprostě ji práskla. Ale ne, nesmí si to vyčítat. Ona ji přeci nenutila, aby kradla. Ona jen šla a oznámila podvod, levárnu.

Mohla to nechat být. Ale naštvalo ji i to, s jakou důvěrou jí to řekla. Nebyla to totiž důvěra, určitě si Eva myslela, jak je Simona blbá, naivní a jí zcela oddaná. A kromě toho některé rány prostě krvácí až později. Tiše prosakují, až je z toho velká kaluž křivdy. A když se jí Eva vysmívala, že je slušňačkou, vlastně si o to říkala. Simona narovnala vidličku u talíře svého muže, začala nandávat na stůl a rozhodla se, že Evu už vypustí ze svých myšlenek.