|
na další stranu
Adam El Chaar
LISTÍ
Duše zlomená láskou bloudí, oči zakryté páskou, všechno jde na ní poznat. Ve snu o své velikosti slídí, strká prsty do listí a vidí. Musím se vzdát, schovat, poznat, doznat, skonat, zemřít, abych mohl žít. Nebo je to jen, jen jako? Já pako, které krátí čas, když běží, leží, když z věží volá last call?
Tokat po tvém boku, topit se na soutoku. To byl náš sen a pořád je, jen zařídit pár věcí a pustit se do boje (maje stát). Zastavit se jen na chvíli u přečtené knihy, vášnivě znova číst nepochopené řádky, bez památky se vrhnout vpřed, putovat po tisící cestě, po stesku po nevěstě, pocit, pocel, radost jha, teplý závan, sabotáž, znovunalezený tvar, znovuroztočený svět, znovunatočený budík, vzpomínka, znovu, znovu.
Vidíš sám bytí, k němuž utíkám. Je tam tma a ty jsi světlo, je tam nic a ty jsi všechno, je tam spánek, který tě probudí, kterého ses bál a tak dlouho spal. Spal svět a val, val a děj se, dej si jed a dej se všanc ztotožnění, znemožnění. Ten den, ten dance, luna to vidí a ty?
Když hřešíš, tak věříš. Zůstaň, jeď, zahoď, nech obraz sebe uprostřed sutan náhod, su tam, su závod. Dnes nejde říct, co bude zítra. Jde se utěšit, navštívit úřad, pumpovat doo-bup po celé délce, dumat, jak kapři v řece, sledovat smysly svého srdce. Bát se nebo opatrovat? Roztříštěná duše nepotřebuje směr.
SMĚR
Přes to přese všechno navždy vpřed v němém dotazu, který je výmluvnější než slova. Míjet trosky, krvácet v rozvalinách těla. Třeba vykrvácet, je-li to třeba. Účet zaokrouhlený osudem a srovnaný ráznou rukou: "Vpřed!"
Jinak se v tom budeš utápět. Poženou tě k zodpovědnosti, zapomene se na přednost. Dozorci vězení sebe sama z tebe vymámí zapomnění. Jediná pravda bude, že už to nejsme my. Bolest neustupuje, právě teď: "Vpřed!"
K smrti, která mě zabila láskou, k branám překvapení bez majetku, bez dobra. Prahnul jsem po prahnutí a našel v tobě svou dálku, vedro k zalknutí. Chtěl jsem tě vypít na jedno nahnutí. Mluvím k tobě beze slov, jsem přeškrtnuté chci a ty, zatažená obloha, nenávidím modrou. Jsi skon významů a já nestoudné zrcadelní perpetum mobile, všechno černobílé.
Chci se vklínit do tvé viny a jemně se v ní vlnit. Ráno a noc jsou poztrácený čas. Jsme oči, hlas, nekonečné řetězení, které o sobě neví, které o sobě není. Slunce se dá ještě zachránit, ale jak? Jak jas, průvan úniku ustrne, v tobě usne, už ne, už nic. Co teď?
Prahneš, až vyprahneš. Soustavný šepot, je ti špatně, něco potřebuješ. Trpět nebo zapomenout. V krevním oběhu opisuješ ztracenou něhu. V hlavě stavíš oprátku bezprostřednosti, popravuješ ji reflexí. Touha chce terč nebo vyteče cit. Víra se vydáví včerejšími zmatky.
Kolem projde podoba času. Ona lhůta, něco nevyhnutelného. Vzpomenout si něco udělat. Ukázat něco naléhavého opačným směrem od klidu. Něco hlavně udělat, nebýt bezbranný. Nebýt v nebytí, v hypnóze latentního zájmu. Není už kam jít. Její jitro spláchl falešný šarm.
PROTI
U země je strom široký a silný, pak začínají větve, osudový výběr, kritéria, plody. Vrhni se do akce, nevracej se, neloudej, nespěchej. Nech se vsáknout proti přitažlivosti. Zachraň ideál historie, která se neopakuje.
V hysterické hypnóze schodkovité sinusoidy se skví trajektorie jako tragická tetováž nápadů, které přišly z momentálního nitra nesamozřejmé pozornosti. Pro tu zodpovědnost zapomněl sám na sebe, ale stále poletuješ ve své atmosféře jako krev. Tvoje oči průzrační v úporném dešti. Okna se otevřou. V nevyprovokovaném snu to dáš všanc.
Jdeš, kam chceš skrz hradby mezilidských předsudků a bludné kruhy chtění, které se s nevidomým úsměvem cyklí v karmě. Kýžená tíže momentálního určení v prostoru a čase napoví, stačí vycitnout z emoce svého života a naladit se na esenci. Musí se to detailně vymyslet, pak všechno zahodit a jít.
Rozptyl vždy zůstane provizoriem, prázdné a přeceněné symboly táhnou ke dnu. Musíš se naučit lítat a chodit po vodě, jiná cesta z křivolakých uliček vědění není. Ve smyslovém labyrintu Babylonu je všechno proti a ty musíš rozrazit stesky Bytí třetím okem.
Protiklady existují jen v bytí a nicotě. Jsou nezbytnými prostředky poznání. Alibistický žebříček hodnot se ale nakonec přehodnotí. V afektu satisfakce jistého svitu nazřeš, že hra na sustainabilní kontinuitu byla jen záštita proti nepřijatelné pravdě. Ponechal sis iluzi, protože ten hřích byl moc velký. Nechals umlčet pláč neposkvrněné mysli hříchem strachu. Její myšlenky pro ně byly absurdní. Nebo pro tebe?
Na stěnu nudy promítáš ty zapovězené svitky. Něco skrz ně prosakuje, zlomené srdce otéká. Tvoji vážnost způsobuje nedoléčené zranění. Ale žiješ. Minulost jde změnit, stejně tak běh života. Velký třesk se znova rozezní v hlubinné iniciaci. Není to podvod, ale organická mystifikace proti strachu, který zacelil cestu a ustálil scénu drakonických protimluvů.
Změnit minulost, znamená změnit budoucnost. Zmostit se ke snu, zmocnit se k akci, dotknout se podstaty. Přiznat přítomnost, přítomnost je změna. Stav, kdy není, co ztratit, není, co řešit, není, co měnit. Jsi připraven a ne třeba se rozhlížet tím či oním směrem.
METODA
Touha je prostředek, kterým se emoce smutku a strachu překonávají k blaženosti. Získávají to, čeho manko plodilo zmar. Metoda vychází a opakuje se v cyklech, dokud nepřijde někdo nebo něco, co ji postaví na hlavu a váhavě vystaví účet. Emoce tak krystalická, že to snad ani není emoce, zastíní zdolané dílčí viny, odhalí dosud zdokumentované pointy jako trapně zkopírované hlášky z kin přežvýkané tak, aby metodu udržely při životě.
Bolest nové emoce všechen ten marast zhmotní. Je tak skutečná, až je příjemná, protože je přítomná. Je to konečně pravda. Foukneš a objeví se mlha na skle. Můžeš do ní otisknout svou dlaň nebo napsat fuck, a pak navždy přestat komunikovat, protože to nejde sdělit. Staré časy starostí jsou pryč. Tehdy byl problém jen jemně naznačený v minulosti jako nepravděpodobná možnost. Umožňoval komunikaci bezbolestně dotvářený na dovolené u sklenky chianti. Prahnout po něm a vzápětí se kochat zadostiučiněním, že je daleko. Vlastně neexistuje, mluvíme o něm z vlastní vůle. Tím ho právě vábíme.
Najednou je tu. Je to opravdu on nebo jen jedna z jeho inkarnací? Jeho hmatatelnost nás každopádně odrovná. Finalita té emoce je ale jen zdánlivá. Kdykoli se může přemístit na spektru svých kvalit. Nevypočitatelnost vesmíru trvá. Může se změnit subjektivně (míra bolesti) i objektivně (to, jak se na ni díváme). Nicméně je tady ve své neoempirické, nepopiratelné akutnosti, která zjitřila emoci až k vytříbené fatalitě. Hypnotizuje nás k preferovanému smutku.
Svět je nedotknutelná možnost a preferované Bytí je zproštěné povinností. Vědomí si sní svůj sen o romantické smrti. Zkoušené, zkroušené, ztrémované tělo je najednou tématem, schématem, symbolem. Jeho pozornost se topí v pejorativní posloupnosti. Zraněná tkáň se infikovala vinou. Bolest se šíří z těla na předměty, na lidi. Bolest je úvod, závěr, příběh, který čeká, až skončí. Když už se ale děje, nechá se svým dějem vtáhnout. Vznikne vír emotivního thrilleru. V sensacích mezních situací se chce příběh transcendovat, zužitkovat ve hře paměti a představ, nechce být zapomenut, ale bude, jako sen.
Čas ho už teď neúprosně unáší do zákulisí. Je vzpomínkou, chabým systémem domněnek. Definuje bezvýchodnost. Je křikem dítěte, které nechce otevřít oči. Svět ve změti hovorů křičí, ale žádné z těch slov nepatří mně. O jejich významu se jen dohaduju, odezírám ze rtů, tajně odposlouchávám, otloukám si hlavu o zeď masového sdílení. Nevztahuju se ke světu, křičí na mě jen jedno velké ohlušující ticho tektonické aktuality aplikované emoce zmaru živené bolestí. Kolektivní vědomí spí a moje spí s ním. Spoutalo se, zaplavilo, zapomnělo, zlomilo, umlčelo, shořelo, zahořelo.
Ta situace odkazuje samozřejmě k něčemu hlubšímu. Je to vyústění dlouhodobé hry, zásek, který jestli se odblokuje, jestli bolest pomine, může posloužit jako šoková terapie. Následná vlna může pomoci překonat původní přísný příkop, příčinu momentálně monotónně zahalenou tajemstvím spokojeného, nedotknutelného zoufalství, které sní svou noční můru. Je to droga, která žádá svou drogu.
PARANOIA
Někdo jiný tě řídí. V nestřeženém okamžiku tě ovlivní. Z potřeby někomu věřit ho posloucháš. Svede tě na scestí. Nikdy samozřejmě není jasné, jestli to byly v signifikantním procentu protence toho někoho, co způsobilo, že i ty ses začal kácet. Ale jsou tam. Jsou tam jako moje vina, že jsem se jimi nechal zaujmout, zajmout zejména vlastním splínem, který mu otevřel dveře.
Zkoumám je, ale vidím je jen skrz svoje činy. Takže ten pohled upírám zároveň na sebe. Dělám ze sebe objekt a tím se paralyzuju. To všechno, abych dodal důkazy soudu, který nakonec stejně budu prosit, aby má zkoumání zametl pod stůl. Odsudek by mě s domnělým ovlivňovačem navždy spojil.
Je třeba promíjet. I kdybych ho tisíckrát usvědčil, čas nevrátím. Moje výsledky zůstanou pouhou racionalizací jako všechny sondy do minulosti. Není žádná instituce, která vysvětlí tvoje pocity. I kdyby rozsudek a ospravedlnění bylo podmínkou budoucího zlepšení, šlo by jen o radu dalšího diskutabilního zdroje, který tam nebyl. Zkrátka by to nebylo, co chci. Kdo klade sílu mimo sebe, oslabuje svou vůli a vůli potřebuješ, jinak jsi závislý. Kdo investuje svoji vůli do pátrání po zvůli, klesá na mysli. Jeho mise je těžká, těká, bloudí ve světech slov spoutaný jejich setrvalým vzlínáním. Schraňuje a řetězí je, zabíjí čas. Rýsuje kolem sebe čtverec, aby v něm snil o intimitě, a dýchá svoje výpary.
Svět se znedosnažitelnil, zpěnil a zakalil látkami, které neznám. Přesto to dělám. Kde je obžaloba, tam je i soud. Moc jsem nechal jít. Vina druhých je moje vina. Nejde to oddělit. Dá to moc práce a je to nuda. Nebo to není ničí vina, jen prchavé, mentorující procity, na které se nedokážu konektovat a kážu zkrat, útěk jen tak, rychlík spontánního vědomí i chyb, všeobjímající závrať z možnosti mě přivedla až sem a jediná mě může dostat dál, pokud mě nedostane tendence utonout v odkladu, utnout krásný skon.
Tenhle lascivní vír je vlastně ilegální. Má tendenci k úpadku, proto ta paranoia. Pátráním po viníkovi jim jen pomáháš, ukazuješ na sebe, omotáváš si kolem krku oprátku, která jediná ti může definitivně dát znát, že ty jsi oni v jednom ohni, hoříte v domnělém ráji nevědomí, kam jsme vlastní vinou vyhnaní. My jsme ti jasní vlastníci vizí, ryzí viníci vlastních krizí. Stravujeme se v tanci emocí. Dnešní oběť bude zítra viník. Bůh nebo buchna, smrk nebo smrt, vír nebo víra?
MEZITÍM
Teď zrovna nevím, kdy mě něco zaskočí, překvapí, píseň nebo slovo. Kvapně přeskupím své priority a obrátím se k ideálu ledu na dně své spontaneity. Upadnu do stuporu stabilního strpení svého syndikátu.
Můžu si tisíckrát říkat, co bych měl, to je jen ego. Vědomí v reálném čase se neptá. Apersonální spontaneita. A já můžu jen žasnout, přijímat a trpět, snažit se chytit sedmou vlnu, dostat se až k srdci prožitku, mimo klišé, i když už říkat klišé je klišé.
Snažit se nefunguje. Když na to myslíš, tak to nepřijde. Musíš to nechat pracovat v latenci. Nebát se občas se odvážit to odhodit, dát zelenou momentálním významům. Při prázdném vědomí podepsat pravomoc k pádu možnosti do nutnosti, práva do povinnosti. Rozkmitat tu dualitu a jít přesně tolik, kolik padlo na kostce. Ale to ještě nevíš.
JELEN
Teď nebo nikdy. Jelen se nedíval, stačilo zacílit a vypálit. Agnus nemohl prohrát. Tak čeho se bál? Nebyl zvyklý zabíjet. Neměl to v krvi. Zamířil na hlavu skvostného paroháče a zmáčkl spoušť. "Kurvá," zařval do rány, která ohlušila mírumilovnou scenérii, a zapotácel se do rytmu ozvěny, která rozkolébala údolí. Agnus minul, ale jelen ne. Neomylně pohlédl Agnusovi až na dno duše. Agnus se lekl, pomalu ustupoval. Sníh mu křoupal pod pohorkama. Jelen se pořád díval svým černýma hlubokýma očima. Jeho klid Agnuse děsil k smrti.
Jelen se rozhlídl kolem dokola, dal se do běhu a brzy zmizel v lese. Přece jen mu došlo, že je v nebezpečí, uklidnil se Agnus a spadl na záda, protože se ve svém ústupu zrovna dostal do hlubšího sněhu. Rozesmál se. Zůstal ležet a hleděl na šedou oblohu. Příště se trefím, proběhlo mu hlavou a souběžně si uvědomil zvláštní šumot, jako by odněkud jelo auto.
Asi hejno ptáků, ale teď v zimě? Cesta byla dva kilometry daleko. Hukot zesiloval, teď už to byl minimálně vlak. Agnus se vzepřel na loktech a zůstal zkoprnělý před masou sněhu, která se k němu blížila pomalu ale jistě jako v katastrofickém filmu.
Nejdřív chtěl začít křičet, ale jen klidně hleděl. Poslední jeho myšlenka byla, že se nejspíš dívá stejně klidně jako ten jelen, že jsou teď jeho oči stejně průzračné. Ale vidí to někdo?
ZÁPADNÍ NEBE RŮŽOVĚ HOŘÍ A ČERNÉ STROMY SE CHVĚJÍ
jak mile se na mě mračíš
kouříš mi pod fousy a
mně je to jedno je dno
je hladina jediná Adina rožíná mě očima
padnu do nich na dno odrazím se vynořím jako vydra
drive je žal a vír a nechat vichr vát
vir se vkrad jako radioaktivní spad
jako veteš víš jak je to ve mně hněteš
někdy se ozveš většinou ne
chci pobíhat tam kde jsi najít se
najít běh tak jak jde jak začal
od teď k tobě možná tě potkat
nechat jít nebo uchopit
na chvíli přestat chtít a nechtít se zviditelnit
abys mě taky potkala a protkala svou přízní
to znamená znovu se zamilovat
to je další z definic ale já už nechci nic
jen fyzickou lásku frašku hrát jako tamti
flašku in flagranti čilaut nic neřeš
máš veš lásky ve vlasech slonovinová věž
ježek co se bojí píchá šém mše hřích a
ježkovy oči osleply tvou krásou
zase jsem spontánně zůstal sedět v autě
motám se v pavučině domněnek o tobě
kdo jsi a jaká jak mě vidíš asi to vím na beton vědomí
rozumíme si západní nebe růžově hoří černé stromy se chvějí
velký trip čeká nebo trvá
JEN JE KONEC
Psaní je komunikace. Všechno je komunikace. Je to na světě nejkrásnější? Krásná je aktualizace. Krásné je být u toho. Ale co je krásné a co je jen příjemné? Příjemné je koukat na film, krásné je se do něj dostat. Příjemné je poslouchat tikání, krásné je tikat. Být zmatený není příjemné, ale je to krásné.
Krásné jsou neplánovaně se vynořující znamení, která zdánlivě nic nezmění, ale hlavně to uvědomění. To psycho, jsme jen my! Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sami sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným, a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho ale asi právě zničilo. A to on se nedá.
Jak s ním jednat, s ním, který je tebou? Hlavně se nespojovat s žádným jménem, pozorováním, posudkem, psychem, dojmem, že kromě mě je v místnosti ještě někdo jiný. Aktivně vystupovat z uvědomění toho obrazu. Ukvapený závěr je cynismus. Nepopírat toto já, jež zkrátka je. Možná taky není. Bezpochyby není!
Toto já je duše, která dusí. Toto já je snaha být druhým. Kontrolovat, jak nás vidí druzí. Tím ztrácím sebe i druhé. Kontrola správně provedená je nechat svou imidž plynout a jako věrný souputník s patřičným úžasem následovat své pochody a případně jimi nakazit druhého. Pak není třeba odcházet se sklopenou hlavou.
Tohle všechno je pořád jen taková seznamka. Pozorovat bez úsudku, naslouchat buddhovskýma ušiskama beze studu, snahy, chtění zůstat či odejít. Je třeba opustit orbit minulosti. Bez pochopení není láska. Bez přijetí (zmatku) není pochopení (lásky). Není to nic konkrétního, spousta podob. Vznáší se to nad těmito slovy, které zůstávají po kometě mého myšlení jako epitafy obsahující mou dé en á. Je to pralátka ulpívajících, uplývajících vteřin. Nezachytitelná danost vztahů, stavů, mapa buněčného bujení, která jde jenom myslet.
Jde i nemyslet nebo oprostit, prostoduše proletět, přestat to plotit, platit za pobyt, kterýs nezvolil. Přestat to psát, fotit, hrotit, potit, prostě jen… Chápeme v nedostatcích, to je motivace. To „jen“ je konec. Konec mého konceptu, sdělení, umění, zhmotnění, zmostění, trolení, zmnožení. Začátek je za koncem. Vynoření z vypaření. Nic nezůstává, jen ty. Já zařvalo někde vzadu, já reflektované. Já nereflektované tě prosím, hledám a chci ustavit, ale ty se vzpíráš. Jsi láska, jsi bůh.
Nejsi ona. Ona je tvé reflektované já. Jsi a já jsem, a proto nejsme spolu. Nikdy nebudeme. Nikdy se nepřestaneme snažit být. Jako by mělo smysl jen být spolu, ale není nikdo druhý, kdo by chtěl, není já, které by chtělo, není nikdo, kdo by chtěl. A přece je chtění, je to já, které není a kterému podléhám, když tu nejsi, i když vím, že pravá hra začíná, až když zavadíš o skutek. Tohle jsou jen slova, stesky, psycha, šance na šok ze sebe, který ale nikdy nebude dost silný, aby mě odpoutal, odradil. Pravda pálí a žárlí.
Na konci religiózní roury světlo smíchu všechno znicotní. Zhmotní se zase jen to, co bylo, budoucnost docela jiná, ale stejně nicotná, plná planoucí snahy o zásun do šuplíku s šémy. Leží tam ale jen pravdy, které se staly lžemi. Chceš jít, ale povel je až bolest a to je pozdě, zdá se, pozdě, a to znamená, že nejsi úplně tady podle mapy, planeš všude vášní všivého Šivy, který jaktěživ neřekne nic hezkého, ale dá se to poslouchat jako třeba vibrafon a to je kámen úrazu, voda, život.
SITUACE JE STĚŽEJNÍ
Duše je, když se dusíš myšlenkami na to, že by mělo být víc, než je. Slova začatá tak a dokončená jinak. Kde je ta inspirace? Pitváš noční oblohu a chceš na jih nebo aspoň zabít, utéct jak zajíc. Ty a ty tvoje tripy. Pod fousy se ti vloudí slovo, které páchá víc škody než užitku, víc školy než výsledku.
Nic proti tobě, ty za to nemůžeš. Vrozená indiference. Nevzpomínám si. Tvá (má) tvář se odráží na hladině. Uvědomuju si, že všechny ty přízemní i filosofické věci jsou jen mým odrazem. Když od něj odhlédnu, zmizí a vznikne něco ryzí, vlny krizí se samy vyřeší, vypaří a skapou v plačtivém puzzle příští situace, kde každý dílek má svůj smysl, a tak nemůžeš být naštvaný. Situace je stěžejní.
Každý pocit je jen upřením se na sebe sama, emocionalita je vykořeněnost, falešný vzlet. Každý karambol přirozeně přistává v aktu vyvanutí času. Zůstává jen zájem, pochopení, pěna dní ve zmatené reflexi, trajektorie Titanicu, vzlyků zabřednuvších na dobu neurčitou. Živi závislostí zaclánějí slunci, trsají v pavilonech tropu na kakofonii sitárů, myšlenek, lidí, tebe, když se zapomeneš v kudrlinkování a každá z těch akcí a minel definuje sebe sama, mluví za sebe, právě teď, nikam neukazuje. Situace je ráhno dní. Vlna opadne, vynoří se neohrožená realita.
Nesaháš dál, než za svůj sen. Zase se shýbáš pro svůj šém, ale není to jen o vzhledu, taky o pohybu. To je to, co není vidět. Prostě nejlepší by bylo vůbec to neřešit. Ale to by nás minula ta nádherná nelehkost. Ta touha si pomáhat. Vyhnout se všem statusům, traumatům transcendentálního pole, pracným perspektivám a odběrům. Krásné věci jsou mimo psaní, v neomylných drahách rýh na dlaních, kde jsme odhalení sobě i druhým, chceme-li číst a necháme-li se. Ale li je jen zapomenutý básník, který dohání snahu, která ho uchvátila. Bláhově se ji snaží stvořit znova, blaženě selhává.
PAT
Nic nové. Nebo spíš příliš nové. Sníš příliš o nové. Místy něco připomíná, místy je úplně nová. Stále snová. Místy se pod přítomným pohledem přímo ztrácí. Pak i můj úsměv pod duhou dat, pak přijde pat. Pakt proti mně mnou mi ucpe trakt. Čerti si nade mnou ruce mnou, jak se plahočím k novému začátku. Místo kopretiny na zahrádku nasadím si oprátku. Na co jsem čekal?
Vypnu se z víru špatné víry. Táhl mě k nutnosti stále se ptát, kdo za co může a jak. Řešit ten pat zde den ode dne vleže u netu, fotek holky, na které tě přitahuje něco, o čem ona neví, přesně to, o čem ona neví a chce to vědět a ty jí to nesmíš prozradit, protože to, že víš, že ona neví, je tvoje jediná naděje, která může a nemusí být skutečná. Po tom rozhraní je slast jít. Je to součást většího projektu k obzoru. Cesta, chcete-li.
Potkal jsem ji na slam poetry v Brně, a pak na zdi Erika Taberyho a napsal jsem jí všechna trápení, která nemají smysl, ale člověk si na ně občas vzpomene jako na tělo. Zahalí se do těch nesmyslných fakt tváří v tvář její digitální tváři, která se tváří, i když se nijak netváří. Vzáří se do mého uvnitř, kde se svářím.
Svět se mihotá, samota se chichotá. Je nastrojená v síťovém zrcadle. Její vzhled je můj vhled do vlastní rozervanosti, rezervované vlastnosti, nervozita, ztrácím dech. Ne zdech mého pokoje cizí stín. Poušť spánku, nějaké sny, blízkost, srdce bijící v průhledné rybě v proudu, který tiší hlasy.
|
