|
na další stranu
Adam El Chaar
VRKAT PO VÝTCE
Nechápeš, co děláš, když všechno víš. Je toho asi víc. Přesahuje to předvídatelnost. Chybějící součástka jsi ty, který o tom přemýšlíš. Šílíš, útočíš. Gestapo tepu. Jsi tu, tuc tuc, tutově. Tolik gradace.
K čemu vede ta operace? Milý se mýlí, směje se cíli, egojistí, přijímá. Jeho snahu stíná špatná víra. Měříš si ji vážnou tváří. Hýbeš jen očima. Ona se dojímá v jejich zrcadle. Užasle se vrací k tomu ohnisku, aniž by chtěla. A já nemůžu nic říct, musím nechat jít. Na tom se shodneme, na tom se paseme. S pasem neměnné, přítomné země překračujeme materiální hranice. Nicméně musíme, hlavně já, legový troll, odolat chladit tu lávu, studit ji v běhu, uzemňovat v osudovost záměru slova. To zmrazí čilé rození v průvod pohřební toho, co bylo.
Pokud se nepletu, popelu bylo kilo. Pole patu už se zrylo, všechno se tam rozprášilo. Zaselo se semen taky kilo. Vyrostla sklizeň dobrá tak pro vránu. Věřit ve změnu, v nirvánu? Slivku po ránu? Nehroť člověka, nedělej z něj boží znamení. To ho zahlení. Není žádné pole v ní, transcendentální. Jen zrcadlení. Momentální.
Zdravím ji, loučím se pozvednutím koutků. Nutím se k činu, nerozhýbu loutku. Taky zdraví. Světlo tmaví. Najednou tu není. Barvy ji překrývají. Hrátky dalšího času. Proč slova? Byla tu ona! Módní ikona nové belle epoque. Lehoulinký šok. Nic, co bych neprožíval dnes a denně. Jen teď té projekci věřím už méně. Vědomě se od ní odvracím. Kde něco je, tam je stín. Pořád odjíždím.
„Brzo tu asi nebudu,“ lžu. Padám na hubu závistí. Armáda Rimbaudů egojistí dogmata domněnek. Moc nad něčím jsi žas, ažs pocítil čas tak, žes přistál ve tmě odvrácené strany. V prachu pouště představil sis brány Lenky nebo Jany, jejichž membrány mají být zkomunikovány.
Odchází ten čas. Fakt, furt, až v tobě hrkne. Je tě čím dál méně. Musíš být jemně vyobrazen věrně, neuvědoměně. V téhle pevné měně se v pravdě vzdáváš života. To je bota, taktika kokota, totálního, mimošlápota. Dívat se, hlídat, věcně, věčně mlčet. Chvíli. Prodlužovat to. Znova to zkusit. Udělat to. Není nad to. Deset, dvacet, máš to.
LÍZLÁ TANEČNICE
Prágl. Vyšehrad. Náplavka. Zkřížené čáry po letadlech. Zlaté slunce tonoucí v šedi. Racci. Divná instalace pod železničním mostem.
“Necháš mě samo sebou v Praze?“
“Uvidím.“
“Udivíš.“
“U divadla v osm.“
“U divadla. V osm. Je tu hezky.“
U divadla v osm hledím na Smetanu. Vystupuje z devítky. Telefonuje. Usmívá se. Na koho? V půli cesty mezi mnou a tramvají to pokládá. Jsem nesvůj, ale když je u mě, tak to opadá. „Vypadáš jako Smetana.“
“Vypadám i jako tahle,“ ukáže na druhý plakát.
Protneme čtverec mezi Národními divadly.
“To je nářez, že jsi tady,“ říkám.
“Já jsem tady pořád,“ usmívá se.
“Myslím jako tady u tohoto,“ ukazuju na svoje tělo. Nářez. Nejde k tomu nic víc říct, než to poznamenat a jít dál, ať se stane cokoli. U Vietnamců za sedmnáct korun jí kupuju braník.
“Ale ty si dáš taky,“ oponuje, když beru jen jeden.
“Já jsem dobrý,“ zasměju se, i když jsem předtím slíbil, že budu pít. „Vlastně teď porušuju zákon. Musím být střízlivý, abych tě mohl hlídat. Máte otvírák?“ ptám se Vietnamky.
„Tady,“ zasměje se, když předtím vypadala vražedně. Otevřu lahváč a pokračujeme dál, tančit do botanické zahrady.
“V poslední době nejsem vůbec střízlivá,“ směje se.
“No jo, ale to jsi jenom tak lízlá. To je v pohodě.“
Směje se tomu slovu. Lízlá. Vidí ve výkladní skříni nějaký zákusek a chce ho.
“To je nebe,“ říká.
“Tak ho koupíme,“ říkám. Ale nechce.
Jdeme na nějaké místo. „Určitě ho budeš znát,“ říká.
“Proč myslíš?“
“Mám pocit, že bys mohl.“
„Vypadám jako někdo, kdo zná místa?“
“Ano.“
Lichotí mi to.
Je to dvorek Emauz. Balkón s výhledem, který oslňují reflektory. Nikdy jsem tam nebyl.
“Dá se odtud dobře s flaškou smát policajtům, když jdou dole,“ směje se, sedá si, opírá se o zábradlí a dívá se na ozářené průčelí Emauz.
“Vypadáš smutně,“ říkám. Když se nesměje, vypadá smutně.
“Ne, proč? Jsem šťastná.“
“To okno je správně asymetrické,“ poznamenám na adresu okna pod věží. „Jako obličej.“
„Obličej?“
“Obličej je vždycky asymetrický.“
“Jo, nozdry,“ usměje se. „Proč jsou tam takové ostny?“ ptá se na adresu věži Emauz.
“Je to divné.“
“Asi aby si tam nemohli sedat holubi a srát,“ směje se.
“Vypadá to jako chrám iluminátů.“
Jsem rád, že jsem v Praze, ve které jsem ještě nebyl. U botanické zahrady máme málo strachu rozbít tropický skleník.
“Pojďme na komín,“ vymýšlí náhradní plán. Přelézáme plůtek ke komínu. Žebřík tam není. Sedáme si na vršek mřížovaných schodů. Sledujeme dění v oknech protějšího domu. V jednom mladý pár popíjí víno, vaří a každou chvíli se líbá.
“On se od ní vždycky hned odtrhne,“ všímá si.
“Asi už jsou spolu dýl,“ dedukuju.
Otevírají okno a na parapet vylézá kočka.
“To bude vážné, když spolu mají kočku,“ říká. „Já kočky nesnáším.“
“Ty jsi rasistka?“
„Ne, jenom nemám ráda kočky.“
“A Cigány, že?“
“Jo a uprchlíky,“ směje se.
Dosrkne svého braníka a natáhne s ním ruku za zábradlí.
“Né, nehaž to tam,“ protestuju.
„Ještě nikdy jsem to neudělala. Chci to zkusit,“ dumá zlověstně.
“Půjde tam kočka a pořeže si tlapky. Tohle dělají jen hloupí, opilí, sedmnáctiletí lidé,“ kážu.
“To ano,“ stáhne trochu posmutněle flašku z nebezpečného prostoru a položí ji. “Asi budu bydlet sama. Akorát nevím za co,“ spráskne ruce.
“Mamka není hodná?“
“To není kvůli ní. Kvůli mně. Má to se mnou moc těžké.“
“Tak můžeš bydlet se mnou.“
“Ty jedeš do Kanady.“
“Tak nepojedu.“
“Musíš jet.“
“Tak až se vrátím.“
“To už budu vdaná.“
„Tak nepojedu do Kanady.“
“Se mnou bys nevydržel.“
“Ale jo.“
„Neumývám nádobí.“
“Já ho umyju.“
“Neumím třídit prádlo do pračky.“
“To nevadí.“
„Takže je pak všechno černé. A růžové.“
“Stačí když budeš třeba... Vařit.“
“To bych mohla.“
„Tak budeš vařit a já umývat nádobí.“
“To je fér.“
“Domluveno. Pojďme někam do tepla na pivo.“
“Na langoš. Mám hrozný hlad.“
Přelézáme plůtek zpátky a chvátáme jejím svižným krokem. Přes Google jsem našel nějaké výsledky závodů osmistovky, kde byl její čas.
“Mělas nějak dvě třicet.“
“Dvě třicet jedna. Jak to víš?“
“Mám tě přečtenou.“
Před náma se objevuje Suchá dáseň.
“To je kultovní hospoda. Pojďme tam.“
„Jak to víš?“
“Dneska jsem o ní četl.“
Směje se.
“Líbí se ti tu?“ ptám se.
“Ani ne, je tu moc štamgastů. A tobě?“
“Já to neřeším.“
Když si všímáš, tak má všechno svůj smysl. To je velká svoboda. Ale jsem taky nervózní. Z toho, že budu zas u někoho spát a z toho, že tahle chvíle je prchavá jako každá jiná chvíle nebo spíš ještě víc, protože ji tak moc cítím. Nemůžu se ubránit touze ustálit ji ve zkumavce svého ustrašeného pohledu na ni, která tam není, když se o to snažím, ale jen když se něžně nesnažím. Taky proto, že si v poslední době vůbec moc nevěřím a všechno dělám schválně špatně a vidím v tom význam a svobodu a taky že jo.
Objedná si kofolu a brambůrky, langoše nemají. Zamyšleně chřoupe a dívá se do sáčku se zrcadlem, jako by z něj věštila minulost nebo budoucnost nebo spíš jako by jen měla velký hlad a chutnalo jí to jako největší specialita a ona si to fakt vychutnávala jako Bukowski v New Yorku. Každý její mimický pohyb je tak expresivní, jako by byla herečka, která je zcela ponořená do své role a vůbec nemyslí na sebe. A já kamera, která si je vědoma jí, jak jí, a sebe sama, jak není.
Jako by byla plamen svíčky, který mě zavřel do času nebo hodil na vlnu času. Záleží na mně, jestli se bojím nebo jsem odvážný. Jako by v tom sáčku byla odpověď nebo otázka. Sleduju kontury její mladičké tváře, která teprve rozkvétá. Uzavírám ji do objektovosti. Upadám do nevyslovitelných útrap své subjektovosti, samoty, i když je ještě tady. Nevím, co dělat.
„Na co myslíš?“ zeptá se.
Vím to přesně. „Že tady teďka jsi, a pak už tu třeba zase nebudeš.“
“To ne,“ řekne rázně.
„Prostě, co bude, až tady nebude,“ cituju znělku Bolkovy manéže. „Proč ne?“
„Na to nemyslíš.“
“Přísahám.“
„Na co?“
“No, možná si jen myslím, že na to myslím,“ couvám bohabojně a ona se vítězoslavně usměje.
“Ale fakt na to myslím. Proč mi nevěříš?“
„Myslím, že na tohle nemyslíš.“
„A na co?“
“To nevím.“
“Ne, myslím přesně na tohle. Určitě. Jsem tady, přítomný. Ty právě moc ne.“
“Já nejsem, no.“
“V pohodě. To proto, žes pila.“
“Jo, mrzí mě to.“
“Ale to nevadí. Mně se tak líbíš.“
Držím svůj hrnek oběma dlaněmi, jako bych ho právě vyráběl. Hypnotizuju ji pohledem, který nevím, co znamená, ale risknu to. Ona se dívá všude možně, ale připadá mi, že se dívá na mě, protože rysy její tváře jsou naprosto výmluvné i bez pohledu, lepkavé jako med a říkají: "Lízni si, sedni si. Utop se. Stojí to za to." Podívá se na mě a já ucítím vůni toho medu, který jsem dosud jenom viděl. Jako obranný štít používá úsměv, jako oštěp smích. Směju se taky, i když nevím čemu. Nic neříkám. Není to potřeba, jako když se dva lidi dotýkají. Akorát se jí dotýkám jen pohledem. Připadá mi, že tam je. Odhaluje se svou nepřítomností a s úsměvem odhaluje zase mě.
“Co děláš, když jsi ve společnosti?“ ptá se.
“Bavím se s lidmi.“
„O čem?“
„O nich. Snažím se je rozkecat. Oni pak někdy úplně rozkvetou.“
“O sobě ne?“
„O sobě ne. Já není.“
„Jak to?“
„Já jsem sebou. Prezentuju se prostě tím, čím jsem. Ale nemůžu o tom mluvit. Pak bych tím už nebyl,“ sartruju.
Sedí to spíš na ni. V momentu nepozornosti jsem si přivlastnil její kvality. Vždyť já se rozebírám do aleluja. Ale ona nic nenamítá, jako by ani nebyla tou, které o sobě a o ní nekonečně píšu.
„A já jsem?“ ptá se jen.
„Ty jsi. Vidím tě.“
Já není a ty není, ale já jsem a ty jsi. Nejsme venku, ale uvnitř. Každý v sobě. Proto ji potřebuju. Aby byla moje já, které nemám. Aby byla to venku, to, čím já být nemůžu a ona ano. Já bych byl zase tím, kým ona nemůže, tím, kdo ji vnímá.
Opouštíme Suchou dáseň. Pronikavý pohled barmana si nás měří. Co si asi myslí? Každý pohled, který mě s ní vidí, mě těší. Cítím se, jako bych byl jí. Nebo spíš námi. Sebou v ní. Jako bych byl úplně nový. Oldřich Nový. S lidmi je to stejné jako s chemickýma sloučeninama. Pokaždé, když se dva lidi setkají a nějak spolu zareagují, už nikdy nejsou stejní, jako byli předtím.
„Které slovo se ti líbí?“ ptá se.
“A tobě?“
“Něha.“
“To se mi nelíbí ani líbí. Líbí se mi třeba... Třeba.“
Rozesměje se a rozběhne výskoky do výšky z jedné a pak z druhé nohy jako u nás na ulici běhával boží, opožděný Mira Kamas. Vyfukoval u toho z bublifuku bubliny, děcka mu je praskaly a on je honil: „Týýý.“ Většinou nikoho nedostal. Když jo, tak ho pustil, protože nevěděl, co s ním. Všichni se mu smáli a on se nakonec smál taky, i když ho to praskání upřímně štvalo.
Dohonil jsem ji a rozskákal se vedle ní. Dobře jsem ten styl znal, Mira ho zpopularizoval. To byl vlastně ten tanec. Chvilkama jsme letěli. Tančení je synchronizované zrcadlení protikladných principů. Já jsem ona. Ano, v téhle povídce je ona. Ve skutečnosti žádné ona není. Ve skutečnosti je jenom "ty jsi", kterému „já jsem“ bezprostředně přítomný. I teď.
Ve skutečnosti je to zrcadlení úplně nesynchronizované. Nebo synchronizované jen za hranicí našeho vnímání. To bychom museli vnímat, že já jsem ona a ona já. A to bychom se pak vůbec nepotřebovali. Přitažlivost tkví právě v tom nedorozumění. Nebo spíš žádné nedorozumění není. Nedorozumění je jenom rozumové. Ve skutečnosti je to tření „já jsem ty a ty jsi já“ tančení.
Dohopsala k týpkovi, který stál uprostřed ulice a kouřil. V plné rychlosti do něj narazila otázkou, jestli nemá cigaretu. Nepřekvapilo by mě, kdyby si rovnou vzala tu, kterou kouřil, a pokračovala v hopu. Myslím, že ani toho týpka.
“Omlouvám se, ale mám poslední,“ reagoval rozumově.
“Nesnáším, když někdo lže, že má poslední,“ řekla mi pak.
“Nebo dát tu poslední.“
“To někdy dělám.“
“Sestro, tvoje plíce jsou moje plíce,“ pronesl jsem indiánsky.
Přemostili jsme Vltavu a sedli si na schody před červeným kostelem na Andělu.
“Tady to mám ráda.“
„Já taky.“
„Proč?“
„Protože na Andělu je to všude nové a tady je to staré. Taky se mi líbí barva toho kostela.“
Kývá, jakože přesně tak.
“Nejlíp je nám stejně venku,“ dochází mi.
“Jo. Tady je všechno.“
POJAŠENÍ DĚDICOVÉ
Každé vědomí je jiné. Třeba vědomí toho, že se všechno mění. Je vždycky nové. Stále znova na to přicházíme. Nejde to uchovat. Vztáhnout na minulost. Nemůžeš chápat svůj život a události v něm. Rozdělit je na dobré a špatné. Máš jen svůj omezený, osamělý řetěz významů.
Dav mě nutí ke kontinuitě. Všechno mizí. Cítím to u čaje. Něco nového. Staronového. Stejnojiného. Středostavového. Láska. Už ne ta definitivní. Ne tak definitivní. Ne ta v ní. Ta odezní. Odezní z ní. Léto zdaní zdání a změní zadání. Zdá se mi o ní? Ani ne. Je mi z ní nicotně? Ne. Není. Ona není. Ano. Ne víc než kytarové sólo. Ne víc než all of you. Rozstonaná ráno v zrcadle mojí spontaneity hledá nová racionální, materiální východiska. Svým mlčením mě zliská, získá a přiměje k přijetí svého stanoviska.
Peníze. Pleníme z plezíru. Pojašení dědicové. Je to subtilní. Nenávidím to zkamenění slov do významu. Žij krásně. Žij. Já chci mluvit. Hořet myšlenkami. Protože to znamená být v pohodě. Být v pohybu, ať už vlastním nebo v proudu, který tě nese. Ostnatý vněm modré z nebe nesnese, nic nezjistí, nezajistí, neumístí, ale je to správné. To je vše, co k tomu teď můžu říct. Není to k minulosti ani k budoucnosti. K přítomnosti? To je největší lež ze všech. Nemám k tomu nic navíc. To je právě ta němá podmínka, která nesmí být pózou. Zásada, kterou nemáš dodržovat, protože jsi z ní stvořen. Přirozenost, kyselý hrozen. Nemám nic navíc, jen tenhle papír. Nervozitu své existence, která podle mého šíleně špatně, ale vlastně šťastně, správně odráží to, čím jsem, co nevidím, jen se snažím, smažím v nestvůrně nervozitě témat.
Jak je ten tanec krásný! Píše, pádí, padá. Do všeho zapadá, i za obzor. Neúnavně zápasí v soustavném běhu, který je úpadkem. Podvojnou účastí mu dáváme tvar. Amatérsky šermujeme tím, co nás naučila příroda. Hrdí, chováme nejhorší nadávku na jazyku. Polykáme podivnou nádivku masy svého času. Každý procit, prostoj se ladným obloukem vrací zpět jako bumerang primitivního průšvihu. Rimbaud on the road, provinilá paranoia. Jako poslední záchranu před požárem na sebe bereme vyzývavé odevzdání. V prvé řadě se musíme smířit s vlastním pohrdáním. Bez vnitřní motivace. Nic za to nečekat. Úděl ani katarzi. Tyhle věci tu prostě jsou. Vytrhnout je z kontextu jako něco nedůležitého. Neinterpretovat útržky světa, které se dostanou skrz zdi nepozornosti, zacyklenosti vpřed i vzad. Nedat jim hlas ani sluch. Je to cynismus?
Být s nimi, to jo. To zas jo. Být s nimi všude, kam se hneš. Být jimi, být jim byvším bytím. Kterým jsi. Potřebuješ svou pomoc, promoc, vydat se na cestu, nocestu, setřást vnitřního nacistu. Opouštět, odpouštět, být pořád při tom, řádit v přítmí krize konstelace témat, v přítmí přitažlivosti banality změny, volby, váhavých výtrysků vitality, jež vyháníš a zároveň krotíš, kriticky, zoufale, vášnivě na zahradě víru ve slunečním sledu událostí, které něco věstí a ty po tom pátráš, i když víš, že bys neměl nebo dokonce nesmíš, ale to je jen můj názor. Ty máš svůj, můj norský vzor tetrakompatibility, nedostižný vzor lucidity, který v rámci kroku tepovitě utápíš v toku bloku.
Ten druhý pól, procezené já, se najednou, nadvakrát, nanekonečněmnohorkát objevuje, zjevuje jako něco cizího, se mnou neoddělitelně, bezvýsledně spjatého. Transcenduje to na nesčetné iluze ve mně a kolem mě, které cítím a vnímám jako skutečné, ale které jen vytvářím v útěku ze zrcadlení, z náhledu konceptu, který nechci, nemůžu chápat, protože se ptám proč a můžu odpovědět nesčetně mnoha důvody z nesčetně mnoha úhlů pohledu, protože je můžu zaujmout, protože se vášnivě měním a lákám vše do svého portfolia jako itinerář cesty, návod pro další generace, pro dalšího sebe. Psychicky se reprodukuju, abych se zapsal a věděl o sobě. Zároveň nic z toho nedělám, dělám to jen teď, dočasně, myslím. Dělám to opakovaně, a tak tak chápu. Je to můj koncept, který vytvářím, abych ho strhl v antické tragédii života, v mementu současnosti, zkamenělém orgasmu myšlení na veřejnosti, v němém dotazu na sebe, odrazu, v němž už nejsem, nejsme, ale zkusil jsem to, aspoň jsem to zkusil, i když jsem to zkurvil, za nás všechny, abychom se vzájemně trochu poznali prostřednictvím pomeranče, abych se na chvíli ukojil ke klidnému klimbání v digitální krvi.
STŘEDOBOD OBRATU
Všichni ví, když se objeví nový výboj. Sled představ. Nekonečné fotky ztrácejí smysl. Co mohlo být, nebýt bitvy alegorií? Všechno se nicuplně ukládá k spánku. Sympatický synth pop jejího těla. Ozývá se. Váhám. Váhám, zda váhat. Kopa známých tváří se sváří o mou pozornost. Bojím se. Je důvod, ne? Den usne v koktejlu hovorů a stesků. Doufáš, to je láska. Úzkost, která vyžaduje čin, odvahu ke svobodě. Jinak tě nechá zbýt.
Tvůj dech proudí po stěnách tajícího ledovce. Bouří se na tvé kůži. Hoří ve mně, němě se reprodukuje. Čekám na tebe v kobce svojí cesty. Vstoupím do tvého světa tropickým koridorem, dioptricky přesnou pravdou. Až dnes ožiju, každý je zván.
Jsme jen my. Sny a papír, písmo. Sbohem, vysněná. Ahoj, skutečná. Nikdy jsem nemohl odejít. Jsem jen tady a teď. To písmo bylo peklo. Hroty, jedovatý inkoust, tiskařská čerň, radiace monitoru. Chci už jen tebe. Světlotmu tvého spojení s posledním pojmem. Plavu z teatrality do reality, i když už jde i jít. Ale chci zůstat v pralátce.
Štěstí je uvědomění, to stačí. Ve středobodu obratu se cesta stáčí z modrého rytmu naděje do děje, ve kterém je tvá duše uchopitelná stejně jako zapomenutelná. Jsi uplakaná dívka, kterou jsem ukradl pohledem. Chci tě jen vidět. Štěstí je projekt-sen. Na moment se prosazuju v procesu změn. Vesmír je moment, časový a pomíjivý. Nesmíš utíkat. Jen tikat, štkát tu lásku, š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-š-šetrně naslouchat dechu štvavých očí. Konečně spočinuly v činu. Chtěly na cestu, ale na cestě už jsou. Jsou cestou. Uviděly se v tobě a uviděly tebe. Staly se sebeuchovávající vzpomínkou na tvou krásu.
SBOHEM V 7. L
Sdílím svoje psycho. Ztrácím nit, abych se mohl vynořit. Vyvinit se spásným imprem města zapadlého na konci trajektorie trajektu. Picton. Bájná krajina skomírá někde v tobě. V době, v nádobě, v bodě X, kde rozvíříš pochyby, ploty. Necháš se převést sám sebou. Ne sebe. Sebe pošleš na ryby. Pošleš ýmejl plný beatové prozodie, nové výzbroje pro tvoje imidž. Chvíli bude zase pozdě jít dál. Příliš moc času, aby ses rozkoukal, byl tu pro publikum. Plný sál barev. Noční pokec pomocí písmen na fejsbuku. Fšechny tváře steklé do jedné. Jedna je málo. Jedna je ta moje. Já sám ve tmě a ona anděl, víla. Ona je klíč pryč. Ona je pryč. Celá bílá. Zaseknu se na adrese strach. Poslouchat a cítit, vznítit se, dovtípit, kdy jsi hoden slyšet a kdy jsi hoden mluvit. Kdy jsi hoden jen tak tiše viset v psyše. Jsi stydká krása scelená v rytmu. Abych se zas odtrhl od tvého obrazu. Zachovat klid.
|
