|
na další stranu
Adam El Chaar
BOUŘKA
V čajové zahradě skrz zelené stromy prosvítá tmavomodrý mrak. Na tom olovu je něco upřímného, uklidňujícího. Dostávám čaj ve žluté konvičce s červeným víkem. Na stole mi leží podobně pestrobarevná kniha Čtyři dohody. „Chceš si to půjčit?“ ptám se jí.
„Jo, chci,“ odpovídá a knihu odnáší. Když jsem tu byl dnes po poledni, tak jsem ji dočetl. Zvedá se vítr.
„Krev pohání energie, ta energie není bůh,“ říká divný týpek za mnou a jeho kamarád se hihňá. Na pavlači někdo volá: „Haló!“
Blýsk, fouk, káp, šust. Něco mi vlítlo do oka. Psaní je nalézání, ale taky uzamykání se. Padají první kvapky. Zatím v klidu. Udělala ten čaj hořký. Už ne tak v klidu. Divní týpci kouří schovaní pod smrkem. Na mém kamenném stole kvapky kreslí souhvězdí. Dopíjím čaj. Stoupám si, že už půjdu, ale přestává pršet, tak si zase lehám a zase začíná pršet. Týpci se starostmi o oběh čadí. Obzor je růžový.
Dostávám druhý nálev. „Dopito?“
„Jo, dík. Píšu reportáž z bouřky.“
„Hm, piš,“ usměje se shovívavě. Tentokrát je konvička žlutá a poklop taky žlutý.
Stroboskopicky se zablýská a přímo v nadhlavníku zahřmí, jako by se trhal papír. Ne a ne se rozechcat. Všechno jako mimochodem. Kmitočetný záblesk, poryv, hřmot. Trochu víc kvapek. Vztahy se prolínají, podporují, nadzvedávají, náladově se vykvedlávají. Do hrníčku s čajem žbluňkne kvapka. Padají velké kvapky. Ne a ne začít a já ne a ne přestat. Proč jsem tady? Vyjádřit se?
Prší, voda práší. Obzor je jak vanilková zmrzlina. Přesouvám se pod strom. Prostor. Vidím na divné týpky. Nad nimi obzor za zdí, za nádražím. Tepna blesku rozčísne nebe. Všechno se dá vyřešit, všechno se dá vysušit, obnovit, všechno. Vítr nadzvedává stromům sukně. Děsně jim to sekne. Divná lichotka pro strom: „Sekne ti to.“ Někdy se zasekneme. Chceme to rozseknout, odseknout se. Plout, překonat splav, proprcat prapalec, enterovat odstavec.
Bouřlivou nocí kolem kanálu na kole. Kolem řeky. Poslední doušek. Někdy stačí malá změna, někdy je třeba to zkusit. Risk je zvláštní slovo. Číst, psát, obout se, vyzout. Divní týpci jsou vlastně v pohodě týpci. Nervozita je latentní tempo. Odpustit, napustit, koupat se, pít. Bouřka, která nezachčije, je jako planý orgasmus. Kostel zvoní, tma padá, ale obzor pořád svítí jako odbor.
Blýskne se. Zahřmí až tak za deset sekund. Dlouze, do ztracena. Divní týpci jsou asi buzny. „Svoboda je nejvyšší princip,“ říká ten jeden, který leží a druhý odpovídá, že něco neexistuje. Smích. Hřmot. Kvapky.
PLÁŽ
Na cizí chatě byli majitelé. Měli tam těžké leháro. Starší žena s mohutným poprsím se zrovna sápala z vody. Druhá osoba byla ukrytá v lehátku. Z mola trčely dva mohutné rybářské pruty, takže to tipuju na chlapa. Kdyby to byla další ženská, mohl bych se zeptat, jestli si tam nemůžu skočit, uvažoval jsem, ale to už jsem míjel. Ani mi to nevadilo, vlastně jsem se v té vyšmajchlované cizotě dobrovolně uvrhl do pěkné izolace.
Jel jsem dál chatovou krajinou. Pokračovala na břehu druhého, obrovského jezera. Byly tam chatky vymakanější i nuznější, stále žádné ploty. Někde to nahrazovali výstražnými nápisy Objekt je pod dohledem kamerového systému, Zákaz vstupu a tak. Spousta z nich byla v neděli obydlená. Zastavil jsem u jedné neobydlené, ale bylo tam vidět z vedlejších obydlených a stejně jsem nějak neměl náladu cizopasit.
Opustil jsem chatové ghetto a narazil na první veřejnou, no, blížilo se to pojmu pláž. Hlavně tam byli lidi. Krásní lidi a krásná voda a krásné počasí a bylo to tam veřejné. Byly tam ženské. Hned první, co jsem spatřil, byla nahoře bez a měla je fakt pěkné. Zrovna si nandávala vršek, protože se chystala do vody s opáleným, svalnatým nabíječem a navíc sympatickým. Byli oba sympatičtí. Než si stoupl, kousl ji s gustem do zadku.
„Nebuď taková puritánka,“ chlácholil borec ze skupiny cyklistů, která dorazila v jednom voji se mnou, svou kamarádku.
„Tak jo, ale tady na veřejnosti?“ pohoršovala se dívka. Měla obličej plný piercingu.
Ten alfouš byl tím zadkem posedlý. Když došli k vodě a buchta pokládala jejich nafouklou matraci na hladinu, stál za ní a vášnivě se podíval na to její pozadí. Přitiskl se k ní zezadu a objal ji. Sklonil se přitom tak, aby ji celou obepjal. Její zadek opravdu stál za to, zvlášť pokud patříte mezi milovníky Brazilek, takové té vytvarované plnosti. Týpek byl ne o moc, ale o něco starší, takže to byla taková vášeň vysportovaného staršího muže, který už něco viděl a dokáže si vážit živé mladé, pro synonymovou nouzi, prdele. Jeho věk nebyl na první pohled patrný, spíš až z té jeho obsedantní posedlosti tou její sedací předností.
Takže ta pláž nebyla na první pohled nic moc, ale na druhý úplná Copacabana. Taky jsem si uvědomil, že jsem ještě letos pořádně na žádné pláži nebyl. Pořád jsem prchal do nějakých zátiší a přitom miluju dívat se, jak lidi uvolňuje slunce a voda. Děvče skočilo na matraci a vzdalovalo se od břehu. Týpek přijal roli lodivoda, akorát ji neposunoval rukama, ale obličejem vraženým přímo do víte čeho. To už byl trochu extrém.
Lascivně krásná mladá maminka s blonďatým chlapečkem. Mluvila místním dialektem, ve vlasech měla nad uchem tenké copánky a měla takovou tu high mateřskou image, že ji nemůže nic vyvést z míry. Měla na sobě plavky, které vypadaly spíš jako spodní prádlo, asi i bylo. Měla velké prsa a chlapečka tak rok a půl oslovovala Bruníku. Stáli ve vodě. Pláž byla u vody prudce useknutá menším útesem, ale před vodou byl ještě tak metr místa. Tam jsem si sedl a vytáhl z baťohu krabici nektarinek a trs banánů. Byl jsem od nich kousek, mohl jsem snadno skrz Bruníka navázat konverzaci, protože malé děti po mě jdou jak slepice po flusu, ale na břehu seděl otec dítěte, takže jsem se mírnil.
Byl mladý a fousatý a šla z něj trochu pruda, jako by musel vyvažovat tu pohodu, co šla z té kočky. Měl dobrou postavu, ale špatnou barvu, v obličeji zsinalý a po těle bledý, asi přefachčený. Oslovovali se taťko a mamko, jen když se označovali před psem, tak to byli Lenka a Libor. Jejich psík se jmenoval Attila a byl to miláček. Pořád tam pobíhal. Když jsem přijel a stál pár minut, vlastně asi deset, s kolem jako solný sloup, propletl se několikrát pod tím kolem. To jsem se poprvé setkal pohledem s mamkou Lenkou. Projevoval velký zájem o plovoucí předměty, třeba o nafukovací kolo tlouštíka, na které se pořád sápal a Lenka na něj s ležérním entuziasmem volala: „Atti, nech toho, ke mně.“ Okolní paničky unešené z Bruníka si mohly oddechnout tím, že byly chvíli unešené z Attily.
Hleděl jsem si svého a chřoustal nektarinky a moc si jich nevšímal, protože jsem od nich byl tak metr a nechtěl jsem zas lézt na něco cizího. Jednou se na mě Bruník díval a mamka se na mě usmála, jen jsem na ně zakoulel očima. Pak Bruník, ještě nemluvil, ale všemu rozuměl, dělal ham ham, jakože pán jí, tak jsem na něj, to se Lenka nedívala, napřáhl ruku s nektarinkou, jako že mu nabízím, a za mnou se ozvalo: „Je postříkaná?“
„Umytá,“ odpověděl jsem taťkovi, který moje gesto zaregistroval ostřížím pohledem ze zálohy.
„Je kupovaná?“ nedal se.
Kývl jsem.
„To on nemůže.“
„Musel byste mu natrhat mirabelky,“ pronesla mamka tím měkkým dialektem. „My máme svoje ovoce.“
„Nemusel by ho jíst, mohl by si s tím jen hrát,“ bránil jsem se, protože jsem si začal připadat, jako bych chtěl kluka otrávit.
„Jídlo není na hraní,“ usmála se Lenka.
Pokrčil jsem rameny, jako že to vzdávám. Byla to krásná rodinka, ale obehnaná takovým plotem svérázu, který člověk, který není zdejší, hned tak neproleze. Ten svéráz byl hlavně to, že se k sobě nechovali kýčovitě, spíš jako hašteřiví sourozenci. Bylo ale taky znát, že udobřování stává za to. Radši jsem dál potměšilé pěstitele sledoval nepoznán.
Attila naskočil na matraci sexy páru, který se zatím vrátil z plavby a v zezadu objímací poloze postával po kolena ve vodě. Taťka Libor ho běžel sundat, ale oni se dobře bavili a řekli, že je to v pohodě. Šla z nich energie lidí, kteří mají pravidelný přísun poctivého sexu. Taťka od nich za úsměv pronajal matraci a nalodil celou rodinku včetně Attily a trochu je potahal. Pohled k nezaplacení.
Střih. Přihnaly se mraky a rozehnaly osazenstvo pláže. Mamka si nahodila zelené tílko se špagetovými ramínky a riflové kraťásky, taťka nad červené riflové bermudy, ve kterých plaval, hodil růžové tričko a odcházeli po vyprahlé savaně do černého mraku ještě ve svitu slunce s nahým Bruníkem v závěsu. Sexy pár byl Brazílie a tihle Kalifornie. Nemohl jsem z toho divadýlka odtrhnout oči, ale teď jsem konečně mohl do vody.
Dírou v mraku svítilo slunce, vítr hnal vlny od břehu, což dělalo dojem, že se pohybuju dozadu, i když jsem stál na místě, dojem, který mi přišel jako čas. Ten taky ubíhá, i když nic neděláme. Když něco děláme, ubíhá jen rychleji. Voda je jako čas. Zrodil se v ní život. Čas je život. Bez něj to nejde a s ním taky ne.
Páreček puberťáků vedle mě dováděl, zatímco jsem s vážnou tváří kontemploval. Asi po půlhodině jsem bez váhání klidným krokem vstoupil do vody. „Už se osmělil,“ řekla holka. Vo tom to je, osmělit se. Její týpek se taky osměloval. Život je osmělování.
Na jezeru se plavil adolescentní pár na člunu typu Miloš Zeman ještě se psem. Zachytil jsem blažený výraz týpka, holka mu asi kouřila. Pak jsem ale zjistil, že byla zrovna ve vodě a v člunu s ním byl jen pes. Minul jsem pubertální pár, vylezl jsem z vody a v tu ránu začalo pršet. Všichni hned začali plašit, aby dostali do bezpečí své mobily. Mobil jsem neměl a byl jsem mokrý tak jako tak. Jen jsem sedl na kolo a jel a za čtvrt hodiny z deště vyjel.
Teď je po všem, po dešti. Déšť je všechno. To ostatní je jen nezbytný růst, ale co je podstatné, je vláha. Co je v našich životech vláha? Co se všechno děje, jak se snažíme? Pot pak smyje déšť, stopy spláchnou vlny, další stopy sfoukne vítr, přemístí v poušti celé duny, celé pouště. Někdo to musel vymyslet, někdo to musel pochopit. Naděje se děje, naděje na děje, děje se to dál, dějeme se my, nechme to jít, voda, vítr, vzduch, slunce, pojďme se dít.
VERLAIN
Konečně jsem tě viděl, tvůj konejšivý tvar, slyšel jsem tvůj bublavý smích, který nezastavíš, smete mě jako tsunami medu. Poskládalas mi z papíru lodičku a já jsem ji potopil. Hráli jsme si s papírem a třtinovým cukrem, s mokrým čajem a s pohledy.
Nebyly žádné myšlenky, žádné touhy být někde jinde. Ty se vynořily, až kdyžs utekla na tramvaj. Vznikly nesčetné a nekonečné myšlenky být někde jinde, být s tebou.
„Šťastnou cestu do Indie.“
No jo, je to bláhové a není to ani originální, je to banální, směřovat všechno k nějaké cestě, a pak ji zrušit pro ufňukanou lásku. To by mě později dostihlo a dával bych ti za vinu, žes mě o tu cestu připravila. Byla by to hra mého vědomí, jak mě udržet v šachu, když nemůžu vydržet nesnesitelnou lehkost spontaneity.
Šli jsme po mostu Legií. Stromy Střeláku byly nasvícené fialově a růžově. Na nebi byl srpek měsíce a tys pořád o něčem přemýšlela. Pořád ses ode mě odpoutávala a zase ses vracela s tím smíchem.
Schody na Kampu byly zahrazené nějakým zábradlím a tys ho přelezla a já jsem ho přelezl za tebou. Sedli jsme si ke kotoučům s básněmi a hráli si se slovem spontánní. Tys řekla, že to zní jako spolu tání a já jsem přemýšlel o tom, co je to tání. Jestli něco, co taje nebo něco, co tane. Jako na mysli.
Bylo v tom obojí a taky ještě něco třetího, něco nevyslovitelného. Tál jsem a tys tanula, a pak jsem hned zase já tanul a tys tála, a tak jsme spolu táli a tanuli. Ani jedno, ani druhé.
Psali jsme na kotouče variace slova spontánní. Přišel jsem na spoutaní. Nevychází spontaneita právě ze spoutanosti? Není to ten její popud? Spontánní je to, co se ničím neřídí, ničím zvnějšku. Přišlas na zpoutaní.
„Jako změna stavu.“
„Jo. Zpoutaní jako zhulení.“
Tak nějak jsem se cítil, když jsem nemohl z hlavy dostat šéfy své spoutaneity, šémy své spontaneity. Bojoval jsem proti nim, chtěl jsem být co nejsvobodnější po tvém boku. Byl jsem, byla to tvoje totální přítomnost, ale zároveň jsem nenaplňoval představy toho, jaký bych měl být, jaký bych chtěl být a pořád jsem se tím zaobíral.
Chtěl bych být úplně tady, ale v Praze už jsem nebyl. Chtěl jsem, abych pak ničeho nelitoval. Udělat něco pamětihodného. Chytit tě za ruku nebo za cokoli. Pohladit tě nebo políbit. Ale nešlo to.
Tvůj krásný profil osvěcovala obyčejná noční lampa a byl to ten nejúžasnější efekt celého Signal festu. Petřín byla laserová vesmírná základna v mlze mimozemského chaosu. Všude kolem to dunělo a blikalo.
Signál, který vycházel z tebe, nebyl vidět ani slyšet ani cítit, byl jen tady. Nebyl identifikovatelný. Možná bylas jen tak ráda za tu pozornost, ale nechtělas jí dostát svým tělem. Kdybych se ho dotkl, tak bys z něj vystoupila.
Chtěl jsem být tam kde ty, ale možná, že kdybych zůstal v Praze, ani by ses se mnou nesetkala. Jaké další slovo by mohlo spontánně navázat na spontaneitu jako svá vlastní variace? Jaké slovo by mohlo nazvat spontaneitu spontaneitou?
„Táhni!“ vykřiklas nevinně a já jsem se trochu lekl.
Napsal jsem to tam přímo nad jméno Verlaine, který měl báseň hned pod tou naší, takže pointou spontánní básně o spontaneitě bylo: „Táhni, Verlaine!“
„Není to ten prokletý básník?“ zeptala ses.
„Jo, měl vztah s Rimabudem.“
„To se vyslovuje nějak jinak, ne?“
„Rembo. Byli homosexuálové. Ale jenom, když byli spolu.“
„To jde?“
„Někdy.“
„To nám paní učitelka neříkala.“
Vypadáš trochu jako Rimbaud a já čím dál víc jako Verlain a začínám ho chápat, i další tyhle týpky, třeba toho huliče ze Samotářů. Zároveň vypadám a cítím se jako Rimbaud, když sekl s psaním, sekl s Verlainem a odjel do exotických zemí. Vlastně mám takovou rouhačskou myšlenku, že jsme si my dva trochu podobní.
Seknul jsem s prací a se šéfem, ale teď místo odjezdu do exotických zemí došlo k mé náhlé, nebo spíš postupné projekci do tebe a hrozí, že i ty sekneš s psaním, do kterého tě chci namočit, abys byla se mnou, protože má pocit, že nám to tak nějak jde, když píšeme.
Ty moc nepíšeš, ale to je právě ono. Že píšeš, jen když se ti chce. O tom celé psaní je. Musí být spontánní. Jenže když přestaneš a nějakou dobu mi nepíšeš, mám strach, že s ním fakt sekneš, že sekneš se mnou, s Verlainem.
Ale co když nejsem Verlain? Co když je to právě jen ten strach, proti kterému tak vehementně bojuju a který na každém kroku odsuzuju, protože stravuje všechno živé? Nutí člověka hrát sebe sama, vyhýbat se vzdušné prázdnotě, která je živnou půdou tvorby, strachem ji degradovat na nudu, vyhýbat se jí karikováním sebe sama, uvěznit se ve vnějšku, ve hmotě své každodennosti, kterou známe, ale kterou nejsme, protože se neustále spontánně přesahujeme k novým a novým podobám, novým variacím sebe sama, své spontaneity, jako mi pod prsty vznikají nová a nová slova, kterými k tobě a ke každému, kdo jde kolem, důvěrně promlouvám.
Chtěl bych tě najít, chtěl bych tě mít, chtěl bych být s tebou. Svoboda v nesvobodě, svoboda od svobody. Píšu teď o tobě? Ne. Už nemůžu, když jsem jednou seděl vedle tebe, když jsem se ti díval do očí. Ty jsi jen, když se na tebe usměju, a ty se usměješ na mě. Nikdy jindy. Jindy je jen Indie.
Když mám strach, nejsem uvnitř. Nebo jsem, ale moc hluboko. Lovím plankton. Jsem všude kolem, kontroluju dojem, ale nikdy neudělám nic překvapivého, co by tě probudilo nebo nabudilo, kvůli čemu by ses do mě mohla zamilovat.
Musím odjet do té Jindyje. Prahnutí po fyzické blízkosti není láska. Láska je spontaneita, čirá svoboda. „Ve vztahu je tolik lásky, kolik je v něm čiré svobody,“ uvažuju a hrbím se na lavičce, zatímco točíme kotouči básní, zatímco kolem chodí lidi a dívají se na nás.
Představuju si, jak vypadáme. Vypadám z role. Křením se, zapomínám na svůj věk. Nesnažím se být mladý, nesnažím se o nic. Láska je kromě svobody taky čiré porozumění. Čiré porozumění je, když není co chápat. Chápat je držet je ztratit a ty opravdu nejdeš udržet, unikáš mi z jakéhokoli konceptu a znovu a znovu se potvrzuješ jako láska.
Vyskočíš a začneš točit těmi kotouči a já to udělám po tobě. Nemůžu spoutat sebe ani tebe, protože už jsem úplně spoutaný. Vejdeme do davu. Připadám si jako někdo jiný. Nebo si tak možná při té vzpomínce připadám až teď, když to píšu, protožes mi od našeho spolu tání nic nenapsala.
Taky vůbec nemám, co napsat, což u mě ale neznamená, že ti nepíšu. Píšu ti o to víc. Každá zpráva je jako slza, která schne na tváři tvrdošíjně uřvaného dítěte, aby se jeho obličej vzápětí rozjasnil blaženým úsměvem, že je na světě, protože ty jsi na světě, ať už se mnou nebo beze mě, protože láska je porozumění, že není co chápat, ztratit, držet, teda je co, ale není to možné. Padá to ze mě jako podzimní listí.
Uvědomění si toho je svoboda a uvědomění si toho je, že jsi tady a teď jen ty a ten dav je jen kompars a můj svět, ve kterém nejsi, je Mars. Tam teď jsem a reflektuju a tím to vlastně nevzdávám, i když až dopíšu, budu chtít.
Nabízí se to jako ideální možnost. Zemřít právě teď v blaženosti, s úsměvem na rtech, když svět zmizel. Je to dokonalé alibi. Proto jsem možná zmizel z Prahy. Protože ses jí stala. Nemohl jsem být s tebou, takže jsem nemohl být v Praze. Být v Praze, která není, je k zbláznění. Tak jsem vymyslel, že pojedu do nějaké té Jindyje, na cestu kolem světa, na opravdový Mars, ze kterého bych se vrátil jiný. Vřítil bych se do tvého světa zcestovalý.
Tohle psaní je snaha uniknout z té blažené beznaděje, která ve mně zůstala z našeho spolu tání. Jsem zaplavený roztátou kapalinou, ale jde toho litovat? Litovat nejde věcí a událostí, ale toho, jak na ně reagujem. Ani tím ale nic nezměníme. Spíš se v tom uzamkneme.
Plynout vpřed a neohlížet se déle a dále než k uvědomění toho, co se stalo a čekat, až bolest pomine. Ani to ale nebude úleva, protože s bolestí pomine i život, uvědomění života, umění života, poznání, prostě „no pain, no gain“. Radši trpět.
Největší bolest je, že to, co tady píšu je jen to, co si myslím. Co si myslím já. Není v tom tvůj pohled. Kéž bych o něm něco věděl, cokoli. Kéž bys mi nemusela lhát.
„Lhaní je strach,“ odpovídám na tvou otázku a ty přikyvuješ. Kéž bys znala pravdu.
Sedíme u vodotrysku, u kterého jsi ještě nikdy neseděla a ptáš se mě na další a další otázky, jako bych měl znát odpověď. Znát odpověď ale znamená jen něco odpovědět. Kdo odpoví, zná odpověd. Sartre mimochodem přirovnává spontaneitu k vodotrysku.
„Proč by měl člověk sdílet?“ ptáš se a já to vůbec nevztahuju na sebe, což znamená, že jsem upřímný nebo zmatený.
„Neměl.“
„Neměl?“ odpovídáš a já tam až teď slyším: „Tak proč mě k tomu pořád nutíš?“
„Sdílení je přirozené. Kdyby člověk měl sdílet, už by nebylo přirozené.“
Teď se mnou nic nesdílíš, ale tos vlastně nedělala ani předtím. Akorát teď tě mám, jak zpívá Sinatra Under my skin. Jsi přesně Sinatrův typ. The lady is a tramp.
Uznat něčí svobodu je těžké jako vylézt na mokrý strom, ale ty jsi pro každou špatnost. Nastavím ti ruce a ty po mě vystoupíš nahoru a já za tebou. Stojíme tam jako dvě kočky, které nemůžou dolů. Musí pro ně přijet policajti. Ten policajt je chlapík tak mého věku.
„Vy to tu hlídáte?“ ptá se tě s bezprostředním úsměvem a za ním stojí jeho manželka, která je podobný typ jako ty s jejich malým dítětem a ten pán se usmívá a ona se usmívá trochu míň. Je jasné, že se tomu pánovi líbíš. Všem se líbíš.
„Tuhle rodinku jsem vždycky vídal na farmářských trzích, festivalech a podobných akcích. Vždycky si říkám, že je to krásná rodinka,“ šeptám ti a oni se to slyší a dívají se na mě.
„Měl jsem to říct spíš rovnou jim,“ dochází mi. Nešeptat to tobě jako mámě. Moje závislost na tobě je komická, když je mi jednatřicet a tobě sedmnáct. Možná ji jen schovávám za lásku. Láska je ideál. Je to asi způsob mého vztahového bytí, tedy to jak jsem své vztahové bytí před lety opustil.
Proto bych asi měl jet do Jindyje, abych své vztahové bytí… Abych se nějak… Ale teď nedokážu nic, jen sedět a myslet na tebe. Dívat se na tebe na stromě do minulosti.
O náš strom jsou zavěšené pruhy, které svítí jako jedna z atrakcí Signal festu. Někdo jeden pruh utrhne. Rozzlobí tě to.
„Mohli bychom do nich skočit,“ napadá mě úniková cesta.
„To bychom je potrhali!“
„To jo, byl by to trochu Jackass.“
„Co to je?“
„Televizní pořad, kde chlápci dělají různé nářezy. Třeba skočí z budovy do korun vedlejšího stromu. Jen tak.“
„Takže Totální zatmění a Jackass.“
„Jo.“
Seskočím s žuchnutím dolů. Někdo to komentuje, ale mě nic nebolí. Jsem na Marsu, gravitace je lehučká.
„Já se bojím,“ bojíš se. Natahuju k tobě ruce, abych ti pomohl dolů. Dřepíš v sedle stromu, tisknu tvoje dlaně, dívám se ti do silonové kuchyně. Abys seskočila, musíš si na morkou kůru sednout. Chytnu tě v podpaží, na jedné straně se dotknu tvého měkkého prsa a snesu tě jako do peřin.
„Děkuju.“
„Prosím.“
„To bylo jako v Hříšném tanci.“
Zasměješ se. Konečně něco znáš. Znovu v davu. Nějací lidi nesou tácy s panáky. Chceš si jeden vzít, ale jsou za čtyřicet.
„Já se teď cítím úplně trapně. Už jsem po té skleničce svou pracičkou šátrala,“ směješ se. Slyším teď u téhle věty tvůj hlas. Předtím si pamatuju jen obrazy a myšlenky.
Vlastně ještě, dřív než jsme se dohodou setkali v Noně, náhodou jsem tě potkal na Andělu. Šlas se spolužákem na oběd a řeklas mi nejkrásnější „áhoj“ na světě.
„Tak v pět?“ zeptal jsem se.
„V šest,“ odpovědělas. To mám taky nahrané.
Věděl jsem, že je to v šest. Netuším, proč jsem řekl „v pět“. Řeklas to š v tom šest zvláštně, ševelivě, mimo čas, mimo dobro a zlo tak, jak ho říkáš.
Šel jsem zrovna vrátit firemní počítač a měl jsem v plánu být před šéfem strohý a nechat si své plány pro sebe. Ale potkání tebe bylo jako sérum pravdy. Zbavilo mě jakékoli kontroly, takže jsem do Mafry vplul jako veselé dítě, jako prototyp člověka, který se zbavil pout džobu.
„Už něco máš?“ ptal se šéf.
„Ne.“
„Ani nehledáš.“
„Ne, mě teď ty média už nějak nelákají.“
„No, ne média, cokoli.“
„Zatím vstřebávám tuhle zkušenost. Nikdo na mě není existenčně závislý, takže se do ničeho nehrnu.“
„Ten byt jsi pustil?“
„Mamahotel. Je tam místo. Zlín mi teď docela vyhovuje. Tak děkuju za předané znalosti. Klávesové zkratky a tak. Ctrl-Z je fakt k nezaplacení.“
„Ať se daří. A zachovej prosím tě mlčenlivost o tom, co tady pečeme. Chirurg taky musí udržovat tajemství.“
„Jasné.“
Ta mnohoznačná věta mě rozhodila, protože do určité míry jsem žvanit chtěl a už i žvanil v posledním Artiklu, který jsem měl zrovna v baťohu. Šéf při ní stáhl tvář do dospělácké vážnosti a zadíval se na mě svým démonickým, bezpředmětným pohledem. Ten byl jedním z důvodů, proč jsem ten džob vzdal.
Teď mi iracionálně, magicky narušil spontaneitu, což gradovalo, když jsem od něj našel nepřijatý hovor těsně předtím, než jsi přišla do Nony. Přišlas a všechny chmury nahradilo to porozumění, to mimo-dobro-a-zlo, které je víc mňam, než vepřo-knedlo-zelo, leč(o) s tvým odchodem zase odeznělo.
Možná jsem s tím džobem skončil, abych se zase dostal do bezstarostnosti, spontaneity, o kterou jsem se připravil někdy na gymplu, někdy v tom tvém věku. Nebo si to tak nějak zvláštně myslím. Když jsem ti pak v Noně říkal, že už jsem tři měsíce u rodičů, koulelas očima. Ale tady jsem, abych si tu spontaneitu právě vybavil. To jsem taky myslel tím, že si odrinuju depku. Uvědomit si svou mrtvou spontaneitu je depka. Ale věřím, že půjde oživit.
Spontaneita v lidské realitě se musí zaktivizovat naším přičiněním. Nestačí se jen vzdát vnějších vlivů a nesmí se zůstat u luxování vnějších vlivů, protože nakonec hlavním vnějším vlivem jsme sobě každý sám. Spontaneita v lidské realitě je jen pasivní, musíme do ní tedy do jisté citlivé míry vstupovat se svými plány. Musíme být svými pány, protože naše spontaneita pána potřebuje.
To mi moc nejde, protože se o tu spontaneitu moc bojím. Aby zůstala spontaneitou. Protože ona jí pak třeba přestane být. Možná to sám nezvládnu. Když nemůžu chodit s tebou, chodím za tebou. Taková přírodní spontaneita. Nezatracuj mě, prosím.
Ty.
„Mohli bysme napsat takové to na zvláštní počet slabik,“ navrhlas u těch kotoučů básní.
„Haiku.“
„Jo.“
„Když nevíš, co psát, piš to, co se zrovna děje, báseň okamžiku,“ řekl jsem jogínským tónem a napsal: „Sedíme u básní a ty kouříš a mně to voní.“
Zasmála ses smíchem, který je přesně tím, čím se jeví. Absolutní bytí. Fenomén.
„A nemělo by,“ dodal a dopsal jsem.
Asis myslela, že proto, že cigára jsou mi jako odnaučenému kuřákovi trnem v oku a nose. Javanese mi ale nevadí. Tím „nemělo by“ jsem spíš myslel, že mě nechceš, proto bys mi neměla vonět, jinak to budou muka. Nesnesitelná muka lásky. Taky že jo.
Neměly by, ale jo. A možná by měly. Protože mimo ty osamělé splíny cítím velkou energii a určitou jistotu a v podstatě se pořád směju. Možná to jenom hraju, abys mě litovala. Možná je to moje taktika.
Vonělo mi z ní i kuřecí maso, když si koupila bagetu, i když jsem vegetarián. Předtím jsem psal v první osobě ty, teď píšu ve třetí ona. Když jsem psal tu báseň „a ty kouříš“, kouření je u mě mimochodem symbol myšlení, a tys seděla vedle mě, došlo mi, že to ty s tebou vlastně nemá moc společného. Ty sedíš vedle mě. Nemáš chybu. To ty na tebe jen odkazuje. „Já tě chci“ znamená „buď někde tady“.
Když s ní mluvím přímo a říkám „ty tohle“ a „ty tamto“, tak to vlastně nemluvím k ní. Je nevyslovitelná. Vidíš? Najednou o tobě mluvím jako o ní. Jsem totiž někde, kde nejsi. Když říkám ty, je to „ona pro mě“. Je to určitá iluze vlastnictví, díky které o tobě můžu mluvit a psát.
Můžeš se s ní ztotožnit nebo si můžeš říct, že jsem blázen. Já tady něco píšu a doufám, že ona v tom najde zalíbení, ale vlastně to k ničemu není, protože jestli je něco, co se snažíme vyjádřit těmi pojmy „já“ a „ty“, tak to je jen přítomnost, chtít být při tom. Přítomnost jako radost a nepřítomnost, nebýt při tom, jako bolest.
Když jsme spolu a tajeme v čase, tajemní taneme v něčí mysli, ve společné mysli něčeho, je to… Krásné. Teď jsem si opřel rty o pěst a zadíval se na nápis H2O na svém backpacku a řekl si, že by to byla bolest někam jet, za dobrodružstvím, když chci jen být s tebou.
Seznámil jsem se s jednou holkou ve Zlíně, ale je moc žoviální.
„Ještě se z toho budu dlouho vzpamatovávat,“ napsal jsem jí na dotaz, jaké bylo setkání s múzou.
„O tom mi budeš muset vyprávět,“ odepsala.
„Proč bych ti o tom měl jako vyprávět?“ pomyslel jsem si a napsal jí, že mě to štve, tahle žoviálnost.
„Udělala jsem něco špatně?“
„Vygugluj si slovo žoviální.“
„Myslela jsem, že jsme kamarádi,“ odepsala. „Tak se teda nemusíme vídat.“
„Tak jsem to nemyslel. Jen jsem dal najevo, že mě to štve,“ odepsal jsem. Kdo ví, jakou definici slova žoviální vyguglovala.
Díky ní jsem si uvědomil svou žoviálnost k tobě. Na druhých náš častou štvou naše vlastní vlastnosti. Proč jsem k tobě tak žoviální? Protože jsi nezachytitelná a já mám z toho závrať. Byla by tak totální náhoda, kdybychom spolu měli něco mít. Ale náhody se dějou jako někdy, že jo.
Je tak těžké nechat tě tady jen tak být a ani tě nechtít a ani chtít a nechat tě přicházet jen tak jako taj komety, jako náhlé myšlenky a nechat tě nepřicházet. Mám tendenci ničit, zbavovat se věcí i vztahů jako jsem zničil lodičku, kterous mi chtěla dát, jako jsem zničil sám sebe, když jsem ti řekl, že všechno ničím.
„Ty jsi úplně strašidelný. Ale fakt,“ zvážnělas trochu.
„Bojíš se mě?“ usmál jsem se na tebe, jako by se mě to netýkalo.
KONTRAFAKT
Vstoupit do toho, jak vnímáš svoje tělo, jak v ní vnímáš, co v ní máš za city. Díváš se kolem. Mezi mým zorným polem a tvým dojmem je most, který přinese budoucnost. Je tu teplo a málo vzduchu. Nejjemnější kůže je na vnitřní straně ruky pod zápěstím.
Stát před bílou zdí a nedělat žádné zbytečné pohyby, pochyby. Zapomenout na to, kde jsi a všímat si toho, co je možné. Uvědomit si stíny. Nechat své myšlenky téct do prostoru, nechat je moct téct. Odevzdat se do jejich moci, nechat je ze mě se svléci, přestat se jimi nechat vléct. Z viny se vyvléci, z její věci, z její niti udělat nic, plachetnici nechat plout. Nechat je vysvobodit se z mé svobody. Nechat je, je jedno kde, kde jsi, vlastně nikde. Je to jen komparační prizma, dogmatické kataklyzma. Kde, kdy, kdo, jak, proč a s kým bys měl být? Je to s tebou jako stín. Má dáti, dal, vyber si, sbal. A tak dál. Zůstaň, vrať, jdi.
Tvoř tvar tepla citové mysli čísly. Tvoř tvar, který vidíš, tvoř tvar toho, co víš. Co víš je to, co máš, nic víc, nic jistého, jen neklidná hladina toho, co neseš. Hladina neklidná tvými pohyby, pochyby. Vylíváš, jak se třeseš, tepeš tím, co sis předsevzal, na pobřeží obrys skal. Je těžké je překonat. Vylíváš to, co neseš. Nabíráš to, co spadne. Piješ, dáváš pít. Zalíváš zem, svou nádobu. Schneš, zapomínáš, vlhneš, dozvídáš se to zase znova, z nouze. Ožíváš v touze, umíráš v slasti, bojíš se v blahu, odvážný v pasti. Ztrácíš se v poznání, učíš se zapomínat. Svítá a zapomíná stmívat. Kotě ti chce hlavu stínat, kdyžs překonal Gluma nebo jak se jmenuje ten drak. Nemůžeš se vyprostit z paniky slov, co končí slabiky a začínají hlásky. Let svobody končí skály v tříšti vody. Podívej se do bílé zdi naproti oknu. Chci naznačit, že není moudré skončit ani nezačít.
Po ulici proudí lidi, žádné davy. Osamělé postavy, plné siluety, stejné tvary, ale trochu přece jiné. Plné života, prostě živé. Stejné ale jiné než já i jako já. Míjejí jejich minuty, šlápoty se loudají, ale jdou nebo spěchají z bodu A do bodu B a fáze tady je něco jako ne. Není čas ani místo být cool turistou. Každý má jiný čas, v autě se zasní snáz. V telefonu se smějou, nikdo neví čemu, zejou jako díry tomu, kdo je prosí o změnu, kdo má dost času a střelku kompasu pokaženou. Chce si je prohlídnout, jak bloudí do bodu B za jistou věcí, destinací. Aranžuju slova tak, abych ošálil zrak, že jsem sám naopak ten, kdo bloudí do bodu zen, kdo bloudí spolu s nimi. Nejsme vlastně jiní. Podobní jak cuketa dýni, jak pták, slon a strom, jak ostrov v moři slunci, blesku hrom, špatní, dobří, farářovi netopýři, kontrafakt, pohlavní akt, být jen tak, zaběhat, líbat, nepoznat, zakecat zákon, změnit záhon, dá ona, dá on, žádné má, jen je, jemně vně, jemně v ní, jemně ve mně, tvrdě tvrdí, že mě miluje, když nevoní, smrdí, když netvrdí, tak už je.
Všechny tváře míjí jako nositelé významu. Jsem ten, který ho dává. Časem se smývá, ale něco ze mě v nich zůstává. Nebo jsem to jen schoval sám před sebou, abych světu uchoval zdání autenticity, čistý cíl, štít, stín před vlastním vědomím. Abych sám pro sebe něco znamenal, sklonil se sám před sebou. Někdy se znamení úplně vymknou kontrole. Nestíháš jejich výmluvnost, oslní tě něčím absurdním. Vynoří se to, vnoří do scény, spadne jako list, naučí tě to číst jako dřív. Často to provází smích a ty jsi zase ovlivněn, obohacen o zen, oslazen o bližního svého v sobě i venku. Zase to koluje v celku, ten tah, kterýs zarazil, protože ses bál, že to nejsi ty. Zaváhals na pomezí autenticity, nechtěls dál, potřeboval sis vycídit city, smířit se se ztracenou energií, která se někde hromadí. Šels z bodu do bodu, zapomněl na svobodu, měls žízeň a v ruce vodu, mříže a tisíc svodů. Teď jsi jeden z mnoha, na zemi noha, držíš level, jedeš k letu. Máš zas to, cos měl, jenom jsi zapomněl. Jak nezapomnět znova? Nevybuchnout jak supernova? Ty výbuchy jsou možná esenciální. Ruší sny jako děti bubliny. Je to nová hravost, která se hlásí o slovo, když ji potlačila osoba Olovo. Nové chce být nové a přitom stárne. Konstrukce spadne, aby nové mohlo být zase nové, výmluvné, snové jako déšť. Tohle je svět střídání napětí, bohapustá divočina. Začíná znova, znova, znova. Tenhle svět je ovál. Objevujeme se v sobě, v jiných, hledáme příčiny viny, ale je to jen čas a prostor a jejich přísady, hmotný motor a naše závady. Jsme neskutečně ne tady. Já tady vlastně nejsem a ty tady taky nejsi, jsou to jen premisy a převisy masy. Musíme být sebou, rukama, které zebou i hřejou. Sebou už jsme, buďme těma rukama, světem, tmou, když padne. Tím, co je těžké i snadné. Nevracejme se k tomu, co bylo pořád dokola. Buďme jak buďme, vzbuďme se k tomu, čím budeme. Nebuďme tím, čím jsme byli, pokud už nechceme. Já vím, je to ztížené mnoha faktory, vektory, strachy a náhodami, ale věř mi. Slunce číhá za horami, palmy a všechno, co k tomu patří. Z lesů se paří. Všechno je protnuté, prodchnuté, vzájemné, zrcadlené. Nejsme to, čím jsme, jsme to v procesu vytvářené. Nemůžeme k sobě utéct, ke svému obrazu, hmotnému odrazu. Tam najdeme jen živou mrtvolu, tělesnou nádobu, které je sice naším cílem, ale každou nezachytitelnou vteřinou se transcenduje, odtéká do každé bezvýznamné krabičky kolem. Nikdy nejsi tím, čím jsi před sebou ani před druhými. Jsi v nich a oni v tobě a ty jsi v sobě a oni v sobě, hledíte na sebe jako na symboly, hladíte se ve svém ztotožnění jako Sartre tahající bachratou rouru a sundávající si tabák ze rtu. Chystá se něco říct, řekne to, vlna se láme a on je nic. Cokoli co vznikne, ty jsi s tím, ty jsi to, ale nejsi to. Vidíš? Jsi skrýš, ze které vycházíš, rodíš se v povědomé vůni. Jsi tím, čím nemáš na vybranou, okolnostmi, které se stanou.
Chce se mi čurat, vyčurám se a je mi tak dobře, až je mi za to blbě, že jsem v krásné univerzitní knihovně, kde sedí krásné studentky a do hučení počítačů klape bezobsažná morseovka klávesnic. Nemám tu být, ale jsem tu a nikdo nemůže vědět, co píšu a jestli to má nějakou hodnotu a líbí se mi tu a budoucnost je minulost, podivný hlavolam ve mně a já, já jsem to, co nejsem, jsem úsměvem té jedné, když jsem šel ze záchodu a neusmál se na ni, protože jsem se pohledem snažil obsáhnout všechny a bylo jich moc, asi pět. Zaregistroval jsem ji pozdě v tom bezobsažném bodě za zenitem toho, co mohlo být, kdy už to být nemůže, ale pořád to rezonuje jako možnost a ta rezonance přehlušuje klidný tón, který tu je, něžné počály, platonický klopot klávesnic, ta rezonance je Já, které na ní ulpělo, její Já tělem v nepřítomnosti provokuje moje Já, které reflektuje minulou přítomnost. Je to jen sen. Padá na mě spánek, ale zasvědí mě obočí a to mě probudí. Snažím se rozeznat kvalitu, chybí tu. Zabředl jsem do beatu. Vyskočí tu přítomnost jako čilá ryba? Jako náhlý projekt? Jako fragmentarizace slova kontrafakt na Raf, což je jméno šéfa Dioru, a fakt, což je technický aspekt pravdy. Na okně je teď ten rafakt rámovaný odrazem monitoru. To znamení pojí vnějšek s vnitřkem, ale všechno je stejným zítřkem. Ohlížím se po té, co se usmívala. Honí po monitoru nějaké texty. Ohlížím se po předchozí myšlence, co se usmívala. Honím v mysli nějaké koncepty. Cítím vděk, Vděk. Nevím, jak bych to řek a komu a ohlížím se po holce, co se usmívala, ale už ne adresně, jen se mechanicky ohlédnu, je to prázdná intence setrvačností mi otáčející hlavou. Takhle je to se vším a zároveň to tak není se vším. Hledám pravdu v myšlenkových operacích a jejich postpísmu. Je to marné, ale to je dobře. Kdyby se to podařilo, už by to nebylo tím, čím to není. Bylo by to, čím by to bylo, pravdou a já bych nemohl dál, ztratil bych motivaci. Takže díky bohu za marnost, nezachytitelnost úsměvu studentky honící texty na monitoru marnosti. Ptá se na něco studenta, který vedle sedí a on jí tam hledí, hladí svým hledím a ona vysokým hláskem otevírá své myšlenkové pole a on se do něj stydlivě vnořuje, každým slovem nabývá nové falešné jistoty, kterou mu ona vnucuje, když mu dovoluje se s ní setkat v prchavém archetypu pomoci a jejího vykecání se se silným potenciálem spojit se navždy. Záleží na něm a jeho Já. „Já tady mluvím s tou buchtou,“ zrcadlí sám sebe a to zjištění ho ochromí, odchází: „Ahoj.“ „Ahoj.“ Najde si ji na fejsbuku a ona najede na první stránku svého textu: „Ekonomický profil společnosti.“ Zase je ticho.
Jsem tak ponořený do sebe, do kontur konstruktu nemít konstrukt, který se hroutí už aktem své stavby, monotoneitou svatého ticha projekce. Můj pohled vyleká studentku u xeroxu. Taky se bojím, je to úzkost ze svobody, z toho, že musím plánovat, k něčemu lanovat, lnout. Snad možná ani ne, ale ta iluze je silná, hlásí se o slovo Olovo, hrana nechtění a chtění se vzpíná, hrozí se roztrhnout korozí mých vědomí. Nesnáším zbytečnost, nesnáším věci, přitom tu plním papíry kecy. Bylo by snadné je roztrhnout, odtrhnout se od konceptu, pout, shodit šat a nahý vyběhnout někam do ulic, oslavovat, rozetnout to a začít nový příběh nebo začít mimo příběh. Tenhle mýtus se zdá nesnesitelně, předurčeně spjatý s psaním. Jsem tak dlouho dole, až to vypadá, že se bavím. Za tím psaním, když ho zahodím, je láska k ženě, jedné. Psaní je lep pro upíry včetně mě. Realita ulpívá na smyslech, psaní rekonstruuje svět.
Já jsem vlastně začal psát, když jsem to vzdal, vztah s láskou. Od té doby píšu, čímž to neustále znova vzdávám. Vzdávání je konstituující prvek mého vztahu k psaní. Paní psaní je pěkná svině. Píšu, že vztah s láskou není možný. Láska ulpěla na té, z níž jsem se vypsal. Psaním jsem se jí vzdal, za psaní jsem ji vyměnil. Láska ulpěla na ní, když jsem se od ní uchýlil k psaní. „Láska není možná.“ Láska kontra psaní. Psaní je bílá paní. Psaní je bytí lásky, jak ji vidím, když jsem za ní. Psaní je vzpomínání na ni. Psaní je usínání až spaní. Psaní je čekání na ni, když ona není. Odešla kvůli psaní nebo přišlo psaní, protože odešla. Psaní ji nevrátí. Psaní je poslední důstojnost. Nevím jak z toho. Dovnitř ani ven.
KULIKULY
Původně všechno mělo být jinak, ale všechno je jinak. Důvodně podezřelé z podvodu. Důvodem hry je být. Důvodem lásky je mít. Důvod je cíl v minulosti. Potřebné bylo prožito.
Ta holka mě pořád opravuje. To mě na holkách otravuje. Ale ona se mi líbí. Je to alibi? Je tam ještě něco jiného? Jí né ho.
Chci ji jen uzurpovat jiným? Chci jí ukrást svět i za cenu vlastního zotročení? Může mít láska takhle temné podhoubí?
Svoboda a ovládání rotují kolem stejného středu lásky. Kdyby to bylo jasně dané, tak by se to nehýbalo. Ale ono se to hýbe, točí, pomíjí. Zrcadlí se to, svobodně se to přelévá. Pak přijde strach a s ním snaha se toho procesu zmocnit. Změnit ho podle svého názoru.
Proces se vytrhne z magických kořenů. Uvězní se v nedostatečnosti představy, která v radosti z rychlosti klouže po povrchu. Zpomaluje, zpomaluje, zastavuje. Divné dny. Trvá dlouho, než zjistíte, co se děje. Nuda, čas spoutaný strachem.
Nuda je důsledek vzepření se fyzikálním zákonům. Hlavně čekání a volnému vstřebávání tendencí vyplývajících z nevyzpytatelných temnot země toporným tempem hlíny. Nakonec ale všechno bude. Ta dětská mánie nás všechny přežije.
Hledáme vychytávky, děláme zlepšováky, vydáváme se lišácky lákavými zkratkami. Když je ulice slepá, přičítáme to své slepotě. Stojíme tam. Prorážíme hlavu zdí. Navzdory všemu chceme dál. Z nějakého důvodu se vracíme na nutné slunce až úplně vyhladovělí. Až ten brutální hlad nás donutí přestat předstírat, že jsme jen ztratili orientaci. Ta cesta byla správná. Mohla být, ale mohla taky přestat být.
Ani tomu hladu nevěříme. Potřebujeme znamení.
Život je hledání znamení a jejich zaznamenávání. Aby to byl příběh a dával smysl. Potřebujeme sestavit návod, abychom příště našli cestu jako pes, který očurává rohy. Příště, pořád příště. Pro příště pořizujeme fotografie. Příště se držíme jako klíště, až je celý život příště a minule a my vášniví kartografové ponoření do práce. Prostě prostý hlad nestačí. Uvědomíme si ho, až když vidíme jídlo. Něco, co by zasytilo.
Stojí tam u madla, přes brýle se dívá na svět a je jí asi málo. Stojí u skupinky žen středního věku, které se opilé vracejí z předvánočního mecheche na náměstí. Vyprávějí si něco o couvání. Neguju je, když přijde ona odněkud z hloubi busu a orazí si jízdenku. Bus přejel do pásma 2.
Zůstane stát u těch žen. Nepřítomně se dívá do jejich kruhu, jako by jedna z nich byla její matka. Pak ty ženy vystoupí a ona s nimi, ale vrací se. Jen jim uvolňovala cestu. Mlčí a někoho mi připomíná. Těkavě i klidně se rozhlíží po okolí, vážně. Něco ve mně jí tu vážnost bere. Dívám se na ni s přírodním záměrem upoutat její pohled. Stydím se.
Přesýpám ten pocit, že ji znám, protože je mi povědomá. Předstírám, že ji znám. Mohl bych ji znát? Ve svých těkavých trasách občas zavadí o mě a já o sebe v odraze skla. Mám kapuci na hlavě. Všechno je v tu chvíli mimoběžné a nepodobné tomu, jak to vidím teď, když o tom píšu. Vidím třetím okem vědomí, které se nad tím předtím zvláštně vznášelo.
To vědomí vonělo vším, co si už nedovedu představit nebo spíš si to už můžu jenom představit. Vnucovat si to jako fotr, který nabádá synka, aby šel do ní. Spíš než něco na ní mě poutá něco za ní. Skrz ni. Znamení. To, že se mi líbí. Náhlé hoření. Snažím se vyhnout slovu vzplanutí, které by to hodilo do hrozné banality, kterou to asi je, ale ne, tohle je moje, tohle je skutečné…
Líbí se mi. Jo! To je přece super. Ne, že bych pochyboval o své orientaci, ale teď mám najednou úplně nový pocit, že žiju. Ne, že jsem se narodil, ale že jsem se vrátil. Ožil jsem ve starém těle. Vytrhuje mě z něj a ono ožívá.
Vyvrhuje mě do krásně pustého světa bez minulosti a budoucnosti svou náhlou přítomností. Miluju poušť, když se fata morgána promění v oázu. Dívá se na mě zpoza těch svých brýlí a já cítím, že jsem viděný. Jsem tím pocitem omámený. Jít za ní by byla zhůvěřilá zpronevěra toho náhlého bohatství. Bezostyšný projekt vyvlastění erární krásy.
Je to atomový hřib, který přede mnou vyvstává v přímém přenosu, v banálních kulisách busu. Vystupuju smeten tlakovou vlnou. Vlaju po zastávce, hážu lístek do koše a ona ujíždí. Ujíždí mi. Zůstávám sám.
Někde tam uvnitř odjíždím s ní. Někde jinde tam uvnitř to zůstává se mnou. Když se toho vzdám. Je to v čudu.
Dál.
Probouzím se z busu marného snažení, ze sna stažený do sněžení venku. Nikde tu není pravda, ale život snad ano. Ano životu není ne pravdě. Život je labyrint, ve kterém je všechno jinak. Je to zvyk, kult komnat kopat. Je to jen světlo pálit. Je to jen. Je to. Je.
Jen si hraju, než to přijde. Hraju si na pravdu, než přijde život, který už tu je. Potvrzuje toho, kdo cestuje, kdo tu je, chybuje. Někdy jde do hnoje, jindy do spoje. V písmu je. Slovo navazuje, oslovuje, oznamuje, obnovuje smysl. Zkratuje. Vždycky. Ulpívám. Tragicky. Utíkám z nicky do někoho, kdo má pravdu. Supposedly.
Mám spis, evangelium těžkého míru, který vás rozseká. Zaseká tunu lidí v interpretaci. Jen je odvede od toho, co teď sleduju, exhibuju, propaguju, co ve mně bují. Nemyslet z cesty, přísně na ní. Každou linií písma opisovat linii vědomí. Ty dvě splývají. Co říkají kulikuly v sobě? Co jsou to kulikuly? To je jedno asi, rvu si vlasy.
Nevím, co jsou kulikuly. Nějaké molekuly, co mluví. Mluví tichem a já je slyším písmem. Vědomí je světlo a psaní marná snaha ho vlastnit, zpřístupnit ho lidem jako moje vlastní poznání. Jenom moje, jsem originální.
Ve vědomí všechno víme, vy jako já. Ale chceme ho mít, mít návod na to, jak vnímat. Abychom ho neztratili, abychom se neztratili. Ale získáváme ho tím, že ho ztrácíme. Jakákoli poučka je k neprospěchu věci, není to totiž věc jako tělo. Je to víc, neustále víc, než cokoli. Je to věc jako projekt, jako čas.
Hra slov, tetelení významů, věčně pozdní hra o čas. Zmocnit se člověka, který to čte. Získat čtenáře, dostat se mu do hlavy. Ztotožnit se s ním jako jsem ztotožněný se sebou. Jenže se sebou jsem ztotožněný skrz tělo stejně jako čtenář, jehož oči zrovna letí po těchto slovech. Ne snad vy. Vy taky, ale až druhotně.
Hned u ohně, první svůj čtenář jsem já sám. Já, který se se sebou ztotožňuji, vědomí toho, co píšu a toho, kdo píše. Nemůžu se ale ztotožnit s jiným vědomím. Možná tak s myslí. Nebo jo? Teď nevím. Teď myslím. Myslím, že nevím. (Paroubek)
Prostě dostat někoho, sbalit někoho, dostat se mu do hlavy, ale aby zůstal celý, to není overnight stand. Vědomím totiž nejde vlastnit. Můžu mít vědomí, že vlastním, ale nemůžu vlastnit vědomím ani nemůžu vlastnit vědomí. Můžu si na to hrát, jako si opilý člověk hraje na to, že touží, ale to je nuda, protože je to strach ze sebe, ze svých pocitů.
Vědomí je výzva ke hře. Nebo možná spíš písmo je výzva ke hře. Psaní je hra. Vždycky můžete taky nehrát. Dělat něco jiného. To je vlastně vědomí. Vlastně ne. Ne vlastně. Vědomí je svoboda, vy, ty, ona. Ta holka z busu.
Ta krásná holka z busu.
Zbudu.
Budu.
Jsem.
Psaním se ze všeho vypíšeš. Psaním je po všem. Ta pointa mě napadla v tom hromadném dopravním prostředku. Vzápětí jsme přejeli pásmo. Holka si orazila jízdenku. Znamení. Líbila se mi. Zastávka byla na znamení. Někdo to zmáčkl. Vystoupil jsem. Sám bych to nezmáčkl. Nechtěl jsem. Nechtělo se mi. Jsem. Asi.
Ne.
ZMĚNA
Udělat z téhle chaarečky písmenko. Psát další chaartikl. Sát si z paty slova a lechtat mozkové závity. Jsou neprodyšně zavity. Vědomí je trhlina v Bytí. Reality, slova rozpity. Žádné nepřenese emoci.
Gesto pozornosti. Říct nahlas to v nás. Jít s tím na světlo jako se symbolem, bolem, významem, že jsem o tobě něco napsal, ale něco, co ve světle předchozího nic neznamená. Mine se to účinkem. Bude to dezinterpretováno ať už šťastně nebo špatně.
Je to libidózní temnota, která chce ulpět aspoň němým dotazem v mysli, zatímco ten skutečný dotaz se opravdu nahlas valí dolů, odkud ho možná už nikdo nevydoluje. Ani roj vos, ani roibos, ani sto os. Zůstane uvězněná ta prázdná intence dotyku, která měla zrodit všechno potřebné.
Jak ji vrátit? Nesnažit se to hned rozjet na plné kule, co to dá. Čekat na spoj. Počítat s neviditelnou lepkavostí, která se jeví jen pozornému názoru. Není ničivá událost, jen svobodná volba jejího pochopení jako znamení, které konstituuje cestu. Někdy se člověk cítí dokopán. Vlastně čeká, až bude dostatečně dokopán. Vypočítavě totiž sleduje pohyb na příliš mnoha frontách. Vstát je pak těžké.
Změna je neostatický moment depozornosti. Kontrolované systémy zůstanou na prchavé trvání dekonstelace bez dozoru. Drze se rozdrobí v dorzální schémata. V decentních centrech navážou synapse s nekompatibilními neurony. Bez ochrany. Ta energie! Všechno rozhodí a rozchodí.
Život je změna. I pod naprosto strnulou maskou spokojeného člověka se každou vteřinu odehrává hravá revoluce jménem život. Nezvladatelné puzení mu cuká koutky. Dočasně to zvládá, ale pak se buď vylije, nebo zabije. Nebo po monstrózní analýze učiní skvělá opatření na futuristické konstrukce udržení všehobeatu.
Děje se pravda v daktyloskopické dimenzi prachu a strachu. To všechno nechávám žít a pít krev. Jdu na blázna, puzení k plození, amoky k akci, leckdy kecy. Stačí mi znát od vidění, a pak namyšleně rozjímat ve slow novinové věži bez vína. Jestli se mi líbíš? Hledáš skrýš v mém ne, ale já odmítám odpovědět. Říkám ne téhle otázce. Odmítám vypovídat, chci tě vídat.
Skutečné city, nevykonstruované. City mimo mýty, mimo malty, mimo nýty mrakodrapu toho, kdo chce výš a odhazuje zátěž, mimo způsobně nezpůsobnou dikci a balicí rituály, o nichž byly popsány stohy papíru. Mimo točení se v kruhu písma dál. Melodie, euforie, žal.
Co to jsou skutečné city? Co z citů dělá skutečné city, skutečné cuky, cukry? Asi skutky, jejich vyjádření v hmotě. Neromanticky řečeno, jejich uplatnění. Nemusí jít o sex. Sex je spíš ten kruh, ta nicota, věčná vzpomínka na budoucnost. Sex je, když se v noci probudíš a jdeš se vyčurat a vidíš věci úplně jinak než normálně.
Většinou na skutečnost jen vzpomínáš. Skutečnost jsou lidi. Mysl je uzavírá ve vzpomínkách, situacích, symbolech, slovech. Lidi jsou slova. Slova jsou skutky. Vzpomínky jsou slova. Vzpomínky nejsou skutky. Někde po cestě se jimi stávají.
Jsme slova.
Mlžíme, vysvětlujeme.
|
