literární časopis založený v roce 1964

Aleš Berný

DEJ MI NA RTY TROCHU PIVA

Těch piv!
Těch piv, co jsem vypil, než jsme se já i svět úplně posrali.
Jó, alkohol!
Dva litry vína, pár piv, hulení...
Vykřičet bolest a poesii.
Vylezl jsem mezi špice emauzského kláštera.
Panna Marie na Slovanech se na mě dívala a měl jsem pocit, že ze mě má docela prču. Do ksichtu mi svítila světla.
Chtěl jsem mávat holce, se kterou jsem chodil, a kterou jsem měl rád.

Generace restaurace, denně správná agitace. (Telex)

Slyšící: Ty máš desku Akce punk? Vinyl? Já jsem ho měl taky, ale prodal jsem ho.

Já jsem, ti čéče, prodal víc desek, který jsem tenkrát měl.

Slyšící: A tys ji poslouchal? Posloucháš! Furt? Ty vole! Vždyť jsi na tý akci nebyl! No, ty vole! Na to se napijeme!

Poslouchal, vole, ale pak jsem se jich nějak zbavil.
A i když jsem tuhle akci nezažil, tak jiný! A kolik!
Já jsem vždycky pil na koncertech, ale i mimo koncerty. Třeba, když jsem se snažil sbalit tlustou spolužačku. Než jsem zjistil, že mě balí ona, tak jsem byl ožralej. Dvě basy piv s Milanem a tři bechery s jinou spolužačkou. Panictví mě nezbavila. Musel jsem pak vožralej lézt na dámských záchodech v Belmondu z jedné kabinky do druhý, horem přes stěnu, protože Milan usnul v kabince vedle, tak jsem cítil, jak se láme překližka a do boku mě řeže úhelník a šrouby, který držely desky. Tatataratata. Rup ho! Padl jsem na Milana a prdlo i prkýnko. Ratataratata.
S tím panictvím, to až s ní, ožrali jsme se na Opatově na festivalu u metra, tam jsem sbalil Šárku. Jsme si vyměňovali žvejkačky ve frontě na pivo. Já měl v sobě pár piv a láhev hopsinky. Tenkrát jsem ještě dokázal stát na nohou. Kamarádi, co skákali z pódia do diváků, kteří uhnuli, protože tam byla louže s bahnem, tak spolužáci se myli v kýblu u hajzlu v metru. Pak jsme s Šárkou leželi na Spořilově v sadě a ona, než na mě nasedla, tak jsem jí sáhnul mezi nohy a než jsem jí projel chloupkama, tak předtím mi řekla, ty mě chceš, celou, viď? Pak jsme si koupili v krámě hopsinku a vypili jsme jí napůl. A ještě jednou jsme spolu souložili u kina Sigma, který už dneska nehraje.
Tys nikdy nešukal v přírodě?
Ty vole, škoda! To musíš.

Franz Kafka jde s kyblíčkem k pískovišti. (Tři sestry)

Já jsem si pak takhle jednou vyrovnal knihy k oknu.
Jako Hrabal, že jo.
Jenže já jsem si představoval, že všechny ty knížky, které jsem oblepil leukoplastí, takže to jsou moje knihy, představoval jsem si ty názvy, romány, rozumíš, novely, sbírky povídek, třeba: Poněkud trapný obraz barokního anděla v polobotkách pro kojence, to byla jedna sbírka povídek, Shlukodramata, to byly dvě novely, Bezverší, to byla hodně osobní novela, Paralelní penetrace, to byl skoro román, nebo spíš novela složená z propletených povídek, pak jsem taky napsal dvě sbírky básní a několik písňových textů. Taky jsem složil pár písniček a chtěli jsme je s kamarády vydat na vinylové desce.
Dej mi ten fernet, mně je nějak zle.
No a pak jsem měl tu holku, co jsem ji miloval.
Lidi už na všechno blijou, hulej trávu a škvarky, sádlo, slanina.
Když jsem pak s alkoholem začal víc, tak to jsem si postavil ty knížky pod okno.
Zíral jsem na ně a pil gin přímo z láhve. Měl jsem takovej s jalovcovicovou jehličkou vevnitř. Jo, jasně, borovička! Chtěl jsem být jako pan spisovatel, kterej když na ně lezl, tak se mu rozutekly do stran a zbortily a on tam zůstal ležet širokej i dlouhej. Tak jsem si koupil leukoplast, abych to nějak slepil. Jenže to mi zas nešlo skočit, protože jsem v tom neměl to napětí.

Když jsem potřeboval na pivo, tak jsem bral mámě z peněženky. Většinou jsem bral třeba dvacku, někdy k tomu ještě pětku. Pak jsem zacvaknul kabelku a přemýšlel jsem, kolik mám, spočítal jsem to a říkal si, že ok, že to na rychtu stačí.
Ty vole! A co si myslíš? Tys nikdy nevzal rodičům drobný? Padesát korun na pivo? Učebnici, která stála sedmdesát korun, tak sis neřekl o sto dvacet?

Nebude jináče, dají se do pláče, vždyť i ta správcová bejvala punkáč (VZ)

Ještě bych si dal jedno pivo.
Nekoupil bys mi ho?
Dík! Jsi kámoš.
Ti za to řeknu, jak to dopadlo s tou první holkou. No!
Myslím tu, jak s tou ty chloupky v sadu...
Tak ta mi utekla.
Řekla kamarádovi, že už ji to se mnou nebaví.
A už se se mnou ani nebavila, a tak jsem se jen šel opít s Vopičákem ke Kotvě do Spálený ulice. Což vlastně nebylo neobvyklé. Hezký zas bylo, že mám vzpomínky. V tý hospodě jsme seděli tak dlouho, až jsme skoro propásnuli vlastní maturitní ples, u kterýho jsme si kvůli pivu spletli hodinu. U Kotvy, na rohu Lazarské a Spálený, tam, jak jsem pak na vejšce to s tou tehdejší holkou zavřel, přeci! Ten nonstop. No! Tak víš, že jo. Já tam s tou holkou seděl a pili jsme piva, ano, jedno vod druhýho, a pak přišel výčepák, to bylo asi v půl devátý ráno, řekl, jestli bychom aspoň na chvíli neodešli, že by chtěli vytřít podlahu.
Chtěl jsem se s Šárkou sbližovat rychlejc, než vona. Myslel jsem si, že jsme pár a že budeme dělat všechny takový ty věci, co dělaj páry. Jak spolu všude choděj, mají společný svět a záliby, mezi kamarádama jsou spolu a hlavně mezi dvojicema, dalšíma párama. Tak jsem to tak nějak tlačil tímhle směrem. Pil jsem pivo a chtěl s ní být párem.
Jenže když děláš rychle…
Tahala mě za kůži a myslíš, že to za to stálo?
Bůh se mi ale ani potom neztratil, nezatoulal se.
Jenže je to aušus. Všichni to víme a koukáme a modlíme se a představujeme si, jak přesně na tenhle aušus budeme mistřionisti. Takovou parádu s tím předstírám.
Paráda je snaha vyhnout se nutnému.
Hluk je psychiatrická diagnóza.
Hledáme osvěžující plátek sladké papriky k snídani přikusujíce k ní krajíc chleba.
Už jsem ti vyprávěl, jak jsem se vrátil do pivního bunkru?
Pivní bunkr jsme měli naproti nádraží Vyšehrad, u kolejí v křoví nad silnicí, chodili jsme tam ve čtyřech v osmé třídě základní školy ochutnávat láhvové pivo. Říkal jsem tomu, že jdeme na jedno. Kluci se to naučili ode mě. Já byl první v partě, kdo to začal říkat. Pili jsme tam ve čtyřech jedno láhvové pivo, a pak jsme v tom křoví čůrali.
Pivní bunkr vysekali. Takže jsem tam stál po dvaceti letech mezi asi deseticentimetrovými výhonky, nebo jak se tomu říká, prostě jak ty keře ufikli, tak tam z nich zůstalo deset centimetrů. Připadal jsem si nahatý a ani mě v tu chvíli nenapadlo vzít kus cihly a dát ji jako tenkrát před kolo stojícího nákladního vlaku. Ani jsem v kapse neměl pětikorunu. Vlak odjel. Život je už takovej, tak co?
Podej mi panáka.

Slyšící: Kterýho?

Tajdle, z toho tácku!
Hrc!
Vole!
Do sebe!
Všichni mi lhali!
Po léta mě za nos vodíce!
Ale nakonec, neříkej mi, že žití je nějak záhadný.
Blázna si ze mě děláte a za zády se mi smějete a nezáleží na šířce úsměvu a délce nosu.
Myslím, že největší srandu už mám za sebou.
Představuju si lidi, kterým se tohle nelíbí, a je mi to líto. Protože já to fakt prožívám.
Jenom koukám a čekám.
Třeba se to někomu hodí.
Ale spíš ne.
Rozdíl je totiž v sentimentu.
Četl jsem, že mozek je soucitný, protože nechává zapomenout.
Moderní technologie jako počítače a internet to dělají těžší. Třeba taky už u vína nepřepisuju z knížek básničky.
Vožralej moralizuju, na to se vyser.
Střízlivej ani sám sebe neposlouchám.
Taková moje ekonomie.
A barevný dopravní značky. Na ulicích ukazujou, co můžeme, a co už zas ne.
Chce se mi při každý vzpomínce vobejmout tu holku se žvejkačkou.
Já si prostě nemůžu pomoct.
Mě to prorůstá.
Slyšíš to samé?
Neslyšíš?

Komunisticka partija, vraždí, šikanuje, zabíja! (Slobodná Európa)

Rohlíkem se vopíjím.
Když se podívám oknem ven, sním o křídlech a zdá se mi, že lítám.
Když jsi se na mě teď, kamaráde, koukal, tak jsem padal hlavou dolů na zem.
Neptám se, co si myslíš, nebo že se to tehdy mohlo stát.
K čemu jsme se měli modlit?
A ty bys po nás chtěl, abychom se modlili?
O přestávce před odpoledkou při osmi pivech na dvoře divadla Minor?
A ona teďka píše svoje hry a jenom zlehka nás všechny uráží.
Píše o tom, jak lidi násilně umírají a já se vidím v každý tý hře. Na všechny chodím a někdy i dvakrát. Vidím hezounka na jevišti, slyším svoje kecy a přehrávaj mi tam naše historky. Tobě by z toho nebylo na umření?
Já vím, ani to nemusíš říkat, vím, že lidi doopravdy umírají násilně, po zradě a udavačsky a je to opravdu, skutečnost.
Já ji chtěl jen držet za ruku.
Představoval jsem si, že spolu sedíme v kině a ona mě chytne za ruku. To můžu, ne? Potom bysme se třeba mohli líbat.
Proč ale třeba píše o tom, že televize měla tři programy a ten třetí se jmenoval OK3 a péra jsme si honili u pořadu Tutti frutti, kde ženský maximálně ukázaly kozy?
Otevřel jsem srdce s důvěrou, jenže mi do něho nachcala...
Miloval jsem ji, a když mě odmítla, měl jsem pocit, že svět se posral.
Když jsem ji poprvé pohladil přes kundu, řekla mi: ty mě chceš celou, viď?
Chci! řekl jsem.
Potom na mě v tom sadu na Spořilově nasedla a já ti prstama držel kalhotky na stranu. Líbala mě.

Na obloze vidíš černé vrány. Letí k nám a je jich celý hejno. (HNF)

Až odletí, bude to všechno jedno, odletěly a ona vojela mýho kamaráda, když měli Na Rychtě tenkrát natáčecí den, a my tam šli jsme s Vopičákem.
Výčepák nám podal pivo zamřížovaným oknem na ulici.
Posadili jsme se na parapet a upili piva a půllitry pak postavili na plechový parapet. Výčepák nám říkal, že už tam pobíhaj od rána a furt nějaký scény opakujou.
Tak mezitím se ona vychrápala s mým kamarádem.

Slyšící: Ještě dáme jedno?

Jo, dáme.

Slyšící: Tak ještě dvě, díky.

Vopičák vyprávěl, jak, když jsme jeli v pátek ze Mlejna, tak jsme sebrali všechny sedačky v metru a dali je na sebe. To bylo ještě v tom starým ruským metru, jak se sedělo bokem a pod sedadlem byla díra jak rakev.
Seděli jsme na té hromadě v ruském vagónu, mě se začaly skoro pálit vlasy, chtěl jsem slézt dolů a dal jsem si pořádně na hubu. Na záda mi padly sedáky. Pak jsme dělali netopýry. Znáš to? V těch vagónech se dalo zavěsit nohama a viset hlavou dolů a houpat se podle toho, jak metro cukalo. Vožralí jsme to často dělali a hráli, kdo vydrží dýl. Metro mlátilo o kolejnice a vjelo do stanice a dveře si odfoukly a praštily s sebou do kapes ve stěnách a dovnitř vagónu vešla ona s cizím klukem, kopla mezitím do prdele i toho mýho kámoše. Mně se narovnaly nohy, a jak jsem byl ožralej, tak jsem si nestihl ani dát pod hlavu ruce. Praštil jsem s sebou rovnou na palici na pogumovanou podlahu vozů typu 81-71. Ona s ním šla v klidu od našich pyramid a netopýrů a sedli si na sedadlo pro tři na druhém konci vozu. Držela ho za ruku a dala mu nohu přes jeho nohu a hlavou se mu opřela o rameno. Vopičáka se nějaký chlap zeptal, jestli žiju, Vopičák řekl, že jsem zamilovaný, a upadl prdelí do odklopené sedačky a čouhaly mu ven jenom nohy.

Slyšící: Na zdraví!

Na zdraví!
Je dobrý, studený.
Chtěl jsem se sebrat a jít jí nadávat, jenže se mi strašně točila hlava a bolela mě, navíc jsem byl ožralej a metro s náma mlátilo. Taky mě bolela záda, přebíhali jsme cestou na metro auta a já naskočil na favorita, ale zezadu a šel jsem.
Já vím, co si myslíš, ano, párkrát jsme udělali něco, co dneska nenávidím, když někdo udělá. Ale tak to snad... hele napijeme se, ne?
Na zdraví!
Napsala mi pak dopis, kde tohle všechno popsala. Připomněla mi některé detaily. Třeba, že jsem jí prej poblil boty. Podle mě je to blbost. Dala to všechno do tý svý zkurvený divadelní hry. Jo, a obrázek mi k tomu tužkou nakreslila.
Měl jsem od ní takovýho plyšovýho psa. Byl sametovej, příjemnej na kůži. Jako, když jsme byli děti a někdo měl festovního plyšáka, pamatuješ se?
Jenže ona měla i takovou jemnou kůži na rtech, když jsem jí dal tenkrát tu první pusu.
Ale jo, dám si ještě panáka. Proč ne, viď?

Slyšící: Pak pudem, ne?

Jo.
Poesii asi už stejně nikde dneska nenajdu, ne?
Ty vole, ty nemáš smysl pro humor.
Nechrápej!
Hele, hop ho tam!
Na zdraví!
Ona je stejně někde v prdeli.

Sny o láhvích sody, často se mi zdály. (3S)

Slyšící: I kdyby nebyla v prdeli, tak ti to může bejt jedno, ne? Dáme venku ještě brko, ne? Rozlučkový.

Pamatuješ, jak jsme dostali od nácků na Vltavský klackama přes záda?
Jó, to tenkrát bylo, vole.
Zmrdi byli vždycky zmrdi, ale byli ti čůráci férovější.
Aspoň jsme věděli, že tam budou, vole!
Jakýpak, že je omlouvám a idealizuju! Hovno! Neser mě! Zmrdy náckovský, píčové, vole! Jen říkám, že jsme věděli, kde na pankáče budou čekat.
A taky tam čekali, sám to říkáš.
Tak, kurva, ne?
Chceš dopít?
Dobře.
Pojedu domů.
Jdeš se vychcat?
Dám si ještě jednoho rychlýho panáka.
Vymočení v pořádku?
Tak jdeme.
Jsem upadnul na záhon gladijól.
Bych se opřel aspoň o lahváč.
Se nesměješ?
Proč?
Kam jdeš?
Ty vole, počkej na mě!
Nemůžu, ale se dám dohromady!
Vole, počkej!
Si nakoupím všechny ty desky zase nazpátek!
Bude to stejně, jako tenkrát, když jsem je všechny měl originály.
A tak si vyliž prdel, vole!
Se stejně bez tebe obejdu.
Aspoň, žes mi zaplatil ňáký piva a kořky, he he, vole, jsi blbej...
Třeba mě tu nějaká zvedne, vole!
Bude lepší, než ta kráva!
A bude!
Třeba si jdi, třeba, že…
...třeba!
Abys hlavně u toho nevypadal blbě. Nebo myslíš, že je to jedno?
Vlastně, hlavně...
kalhoty!

Dej mi na rty trochu piva, prosím,
ať mi srdce odmyká.