|
na další stranu
Simona Bártová
Něco tedy krátce o mně:
Narodila jsem se 19. října 1989, měsíc před revolucí a žiju ve Zlíně. Psát jsem si začala asi od 14 let deník, pod vlivem hudby 60. let - jako Doors, Jefferson Airplane, Pink Floyd, Led Zeppelin... a četby beat generation a začla jsem se zajímat o buddhismus.
UKÁZKA Z NOVÉ KNÍŽKY SIMONY BÁRTOVÉ
Chtěla bych žít jinde. Chtěla bych žít jinak. Jak řekl Woody Allen: „Ve svém životě lituji jedině toho, že nejsem někdo jiný."
Jsem v tomto světě cizincem. Camusův Mersault v ženském provedení nebo Lermontův hrdina naší doby? Wertherova rozervaná duše? Možná jen další zbytečný člověk přetechnizované společnosti mobilů a virtuálních sítí.
Muž chce po ženě, aby byla ženou, žena chce po muži, aby byl mužem, ale nikdo přesně neví, co je žena a co je muž, neboť duše se zdá být bezpohlavní.
Nemám pohlaví, protože duše není vagínou. Nedospěla jsem, a proto jsem bezpohlavní.
A přesto, jsem bytost, která cítí jako žena. Milovat a trpět až do konce? Odsouzená k lásce, odsouzená k životu – na doživotí.
Jsou dvě možnosti. Buď ze mě samota udělala básnířku, nebo ze mě to, že jsem básnířkou, udělalo osamělou ženu.
Nevím, kdo jsem a nevím, co chci. Musí mít člověk cíl? Měl by, aby se nezbláznil. Jak se rozhodnout a pak nelitovat? Nejsvobodnější musí být život bez touhy, člověk bez očekávání a představ. Ale takové žití by bylo příliš chudé a fádní. Chceme něco vytěžit z těch roků, co se plahočíme světem, nakonec stejně všichni sklízíme smrt. Někdy si myslíme, že víme, co chceme, ale když to získáme, zjistíme, že jsme chtěli něco jiného.
Jak by řekl Oscar Wilde: „V životě jsou jen dvě tragédie. Jedna je nedostat to, co chceme.
A ta druhá, dostat to.“
O životě jen sním, proto mne život míjí. Úděl snílků - vznášet se nad odcizeným chladným světem iluzí a snít o něčem, co nejspíš ani neexistuje. Útěk před realitou, útěk k představám, které nebolí.
Být věčným dítětem.
Nikdy nedospět.
Nikdy se nebát smrti.
Toto je konec, krásný příteli.
Svoboda je nutnost volby, ale když se člověk neumí rozhodovat, neví jak žít. Přemíra myšlení je tíseň, mnoho citu způsobuje bolest. Jak se smířit se světem?
Nevinnost mne opustila s příchodem vědomí sebe. Možná žádná duše není. Ale jestli bůh není, je potřeba si ho vytvořit. Je to jen hra se slovy. Sen, který se zdá někomu jinému.
Vždycky jsem se styděla za svoje tělo, za své ženství. Nechtěla jsem být člověk. To maso a kosti – vše, co se rozkládá, se mi hnusí, protože způsobuje vědomí konečnosti a nutnost zodpovědět otázku „ proč, k čemu“?
Universální smysl bytí neexistuje a pokud ano, nejsme s to ho pochopit. Existuje jen to, co si dosadíš nebo zvolíš. Co nám zbývá? Přijetí dočasnosti, smíření s rozkladem.
Chci létat, nechodit po zemi. Měla jsem vstoupit do těla ptáka nebo šelmy. Pták by mi dal křídla, šelma ostražitost a sílu. V těle těchto zvířat bych se cítila volná, protože povahou mysli je nestálost, která v lidském těle způsobuje bolest. Ale asi jsem už při zplození byla nerozhodná jako teď v životě.
Žasnu nad tím, že jsem a chvěji se úzkostí po celém těle, v němž se cítím jako vězeň. Otrok času a tyranie předstírání. Existuje svoboda? Možná existuje jen to, čemu věříme. Solipsismus. Všechno je divné, cizí, vzdálené, nepochopitelné. A přesto dýchám a zdá se to být tak samozřejmé.
Zavřeni v cele existence. Že by trest? - Za co? Zkouška? - Proč? Cesta? - Kam? Vyber si. Všechno, co si myslíš nebo děláš, je o vlastním výběru nebo fatální determinaci. Existenciální nevolnost, existenciální volba.
Je třeba zavrhnout život, aby přišel?
Viděla jsem generaci pohřbenou zaživa do igelitových tašek a plastových láhví od coca-coly, zazděnou bez požehnání do zoufale tenkých stěn paneláků, zrcadla sténající v křečích izolace, nádherně utkané pavučiny hysterických záchvatů… a všechny ty vize temnoty a povzdechy neklidu se rozléhaly s marností do ulic jako monotónní blues opilého námořníka.
To rozpínavé nic se tvářilo, jako by mělo vybouchnout, explodovat okamžikem vzdoru.
Viděla jsem generaci zfetovanou nadbytkem dokonale zbytečných opiátů mysli, kouřící jointy v morbidních halucinacích výtahu maniodepresivních nálad, masturbující potmě ve výkřicích deliria drogy lásky.
(Ginsbergovi)
|