|
na další stranu
Adam El Chaar
TRONDHEIM A LILLEHAMMER
Barman mi nese zázvor. Názor. Viděl jsem ho, jak krájí citrón. Spadl mu na zem, a pak ho dal na tácek. Možná mu spadla ta část, od které ukrajoval tu mou část. Můžu se jen domnívat, tak se domnívám. Má morrisonovsky zastřený obličej a hlas hluboký jako Nico. Dva middvacátníci popíjejí Bernardy a zostra rozmlouvají o nějaké cizí zemi.
„Jdeš taky?“ vstává zrzka. Zašátrá v krábě slimsek. Projde kolem mě a nepodívá se. Její výraz je směsí přezíravosti a plachosti, ale vidí. Prozrazují to rozměry jejího těla. Dívčkost a ženskost v rozkolísané dokonalosti lepí démon chlast.
V knihovně jsem vysvětloval nějaké holce, že a proč nepiju. Jmenovala se Hotová. Říkala, že taky nepije. S lidma, co nepijou, si nemám co říct o moc víc, než když jsem pil. Jako by lidi bez chlastu nedovedli žít. Teda snít. Vždycky jen buď jedno nebo druhé.
Přichází dva týpci. Jeden v šiltovce, druhý v růžovém kulichu. Nedůvěřivě si mě měří. „Já jsem nevěděl, co mám dělat, psychický blekaut,“ říká jeden řízným hlasem. „V sedmnáct dvacet půjdem na tu kapelku, jestli bude a jestli ne…,“ vrací se zrzavá.
„On píše určitě nějakou básničku,“ ukazuje na mě její kámoška. Bázlivě vykukuje zpoza vlasů. Zrzka jde na záchod. „Pak už půjdeme,“ říká, když si sedá zpět. „Co děláš?“ ptá se kámošky a obléká si náručníky. V odcházecí náladě si prozpěvuje.
Už nezachytím to tajemství, kterým trápí svět, temno, které svítí v nekonečné flow chlastu, než ho někdo utne nějakou bezodkladnou nutností. Sedá si kámošce na klín, dají si pusu a dlouhý hug. Napiju se zázvoru, který zatím zostřel.
Intencionálně se pousměju a napadne mě jí říct, že o ní píšu a že jí to pošlu, jestli bude chtít. Zalije mě adrenalin. Rozhoří se mi stehna jako po prvním loku chlastu. Kynu jí, ať jde za mnou.
„Já jsem teďka něco napsal a vystupuješ v tom. Nechceš to poslat?“ Vztyčí prst na kámošku. „Tak jo,“ řekne. „Mám ti napsat svůj email nebo mi napíšeš svůj?“ ptám se. „Napíšu ti svůj.“
Přisedne ke mně a píše svůj. Písmo jde nahoru, pak dolů. „Děkuju moc,“ říkám. „V pohodě,“ odhoví. Týpek v růžovém kulichu nekapíruje. Cítím se, jako bych si dal druhý lok chlastu. Co vlastně nabízím?
Email neexistuje. Jméno v něm obsažené jo a je to ona. Neprozíravě zalhala až za zavináčem. Odpovídá tomu i zlom zápisu. Mohl bych jí to poslat na fejsu, ale nechci být ztotožněn. Je to mladší sestra Anety.
Na chvíli to ulpělo a vzkypělo měkce v kvasu mozku, mostu mezi minulostí a budoucností, kterým je slovo, které taví osobu Olovo do flow, která ti každou chvíli tuhne v patách. Utíkáš dál k moři, kde se tuhne nejlépe.
Ještě můžu snít, to můžu vždycky. Nejsem žádný Hrabě. Jsem potulný stín mihotavých souvislostí. Jsem znovu se zrozující entita, když dostanu možnost zakotvit v náhodném tvaru, jehož náhoda působí radost, puls, život vždy ve svatém obalu, přesném obnosu, vzlínajícím přednesu. Plachost je přednost. Patos.
Lidi kolem zmateně pokukují, lamentují, promachují. Mou pozornost pohlcuje každý signifikantní detail narativu. Dřív bych tyhle papíry s chutí zahodil, spálil a zbavil se myšlenek, kterými jsem zabil čas.
Mluví ze mě Kierkegaard. V knihovně jsem na oranžovém sofa četl jeho Papíry. Nadával na tisk a vysvětloval, proč zrušil zasnoubení s Olsen. Kniha byla taky oranžová. Oranžové byly i mandarinky, které jsem loupal. Na všechno jsem kapal a koukal na holku, která mě vzbudila.
Usínal jsem, když jsem uslyšel zip baťohu a otevření dveří a vzápětí druhých. Z toho jsem poznal, že je to holka. Holčičí záchod je za dvěma dveřmi. Předpoklad se potvrdil, když se ozvalo decentní posmrkání, jakým smrkají jen osoby něžného pohlaví.
Vyhlížela provinile, když jsem se vztyčil. Znal jsem ji z minula, kdy přisedla, ale ani jednou jsme se nesetkali pohledem. Její pohyby na pomezí činorodosti a neurozity mi byly blízké. Její přítomnost mě těšila o to víc, o co víc jsem se zdržoval zoufalých pohledů á la „ptáci krouží a neznají strach“.
Vyzula si boty a nohy dala na gauč. Bylo příjemné, že si udělala pohodlí. Sledoval jsem, jak čmelí prsty u nohou.
Jeden z Bernardů po druhém kousku kompletně přebral agendu a plynně hovoří: „Přejedeš nad Trondheimem a nakoupíš chlast. To je dobrý takhle udělat. Já jsem tam byl před deseti lety a nenarazils na tmavýho člověka. Dnes? Samý čmoud z čmoudákova. Já nejsem kretén, ale sere mě to, pičo. Tam jsou ty chatky, máš tam pohodu. Máš tam ledničku, vyspíš se. Oslo je na piču. Lillehammer jste si dali nebo nedali? Ta moje kráva ex, ty pičo, furt kdy už tam budem. Vždyť za to neplatila nic. Kdybych měl přítelkyni, tak řeknu, vemu našeho Superba a jedem. Nechci se chlubit, ale já nepotřebuju v Norsku mapu. Hele, já se počůrám.“
Za mou sofa se na takových těch mačkavých lehadlech muchloval pomilováníhodný pár, a jako by nás pušoval k sobě. Přišla ženská oznámit, že zavírají, ať už se rozjedem do svých domovů. Zasmála se. Zeptal jsem se, co čte, zrovna ve chvíli, kdy vstala k odchodu. Ukázala mi hřbet knihy, na kterém stálo Simona Monyová. To je ta, co ji zabil manžel.
„To je ta, co ji zabil manžel,“ řekl jsem. „Jo, ale tady ještě ne. A co ty?“ „Bukowského.“ „To neznám.“ „Najdi si to, až budeš v knihkupectví. Určitě to budou mít.“ „Je to dobré?“ „Jo.“ Pár za mnou se zasmál. „Tak jo, podívám se.“ „Tak se měj,“ propustil jsem ji, ale dočítala pak v knihu v hale. „Můžu přisednout?“ „Jasně.“
„Jsem se s ní rozešel, ale dvakrát jsem se s ní pak ještě vyspal. To už jsem si bral kondom. Se ptala, si myslíš, že jsem ňáká špína? Já jsem ji podvedl asi sedmkrát.“ „Za dva roky?“ „Za tři. Prcáš tu, která to nebyla. Tak se vyhneš trojce. To jsem dělal tak před rokem naposledy. Jsem tři měsíce neprcal. Samý stres. Šediví mi chlupy na péru. Si teď našla nějakého nového přítele. Jsem ho viděl. Ten vypadal hůř, než Pavel. Pavel, kterýho bys polil kyselinou. Se zas musím vychcat. Pak asi půjdem, co? Já přijel včera domů a naši se strašně hádali zase. Jsem myslel, že se seberu a odjedu.“
NEHTY
Sexy písmo, křivky smyček. Nutnost, povinnost. Marnost. Ticho. Prsty. Vzbytečnost. Nevsáknutelnost. Nesklouzávej. Neznáš mě. Prokopej se do mě ven. Probudit se z hypnózy blazeovaným smíchem. Bůh jen služ. Když se to vymkne kontrole, uklidnit se. Humor. Koordinace. Zahrada Kinských. Čekáš na otevření. Stalking bdělosti cizích lidí. Zlískaný průnik. Slova a tak dál. Slova, slova, slova. Duchové v našich Já. Naše Já možná nejsou tak docela naše.
„Seš marnej,“ napsala. „Tebou promarněnej, holčičko.“ Do prdele život. Asi jsem neměl psát to: „Smrdí mi zpod nehtů.“ Ale to mi právě ulevilo. Jsem frajer, flow jsem najel. Jsem Rom Juan, zachmuřený duch much. Nechám k sobě jen dobré duchy. Protimluv. Polib mi pohyb. Vybroušená dekadence. Hledání ztraceného života.
Shořet někde, kde tě znaj. Cestou z veselé společnosti spadnout pod tramvaj. Není, kam se vrátit. Uvolnit. Žluklá póza. Už nic není. Žádná láska. Jen úžas.
Zrovna jsem začal páchat, když přišla. Pozastavil jsem se a pojal nový úmysl. Ne tak čistý. Nejasný. Z okamžiku zbylo jen torzo. Nezbylo, než vzít za vděk vzpomínkami. Prší a schnou. Stále znova. Zásek. Torzo. Neznámost. Most-přechod, most-skok. „Nemám žádný směr, co by mi fakt šlo,“ tvrdí nejistě. Topení žhne. Ve snu jsem byl veselý. Byl to rokenrolový sen. Zase, že musím z nějakého nového nařízení ještě na gympl.
Byl jsem adrenalinově veselý. Bral jsem schody po pěti jako na základce a zpíval si Little Richarda: „Ginny, Ginny, Ginny, won't you come along with me.“ Snaha o smysl je stereotyp. Smysl je člověk, který není. Čas je pořád nová potřeba. Marný. Jak přesné slovo. Za daných okolností něžné. Musím držet hubu. Nic jiného se nedá dělat, než přijmout tu porážku. Cokoli jiného by byla přetvářka.
Podívala se na můj stůl. Popsaný papír podložený fialovým Hostem. Zajímalo ji to, hodilo se jí to k očím. Byl jsem na kousíčky. Dala se kolem Trantírkova domu, až na přízemí prázdného. Zmizela v Jabku. Jedno okno mě oslnilo. Osiřel jsem. Pomalu se vkrádá světlo. „Seš marnej,“ napsala. „Sem, ale pokecáme? Moje nehty jsou fascinující.“ Dlouho jsem ten Host udržoval čistý. Teď ho pomačkám a ušpiním, kde můžu. Hlavně pomerančem.
Ta fialová byla ustaraná jako já. Absurdně geometrické míjení lidí. Přízemí-zázemí-zemitost. Down-to-earth. Přede mnou neřešitelná zeď. Snad jen jít. Obejít by bylo potvrdit. Ji. Jít. Jako by nebyla. Ne odstranit. To by zvěčnila. Proto věčně ční. Na věčnost neplatí síla, ale svoboda. Naložit s ní podle uvážení. Dát stranou? Zapomenout? Rozpomenout. Dát se stranou? Vydat se. Stranit? Slovit? Snad lovit i mimo slova. I když to nejde úplně oddělit. Dělit? Sdělit? Sladit, solit? Be more solid? Kát se? Uskutečnit to? To, co nikdo neví, co to je, jen to každý cítí po svém?
Nehty s vlasy tvoří zvláštní svist. Slunce slábne. Lidi se čím dál víc hrbí před větrem. Kryjí si ksichty svetrem. Všechno teče, i když mrzne. Dovnitř, ven, obousměrně. Portál je cela. V životě je důležité zachovat kontinuitu. Když ztratíš kontinuitu, tak máš Boha. Nebo smrt. Je kurevsky těžké zachovat kontinuitu. A nepromarnit ji, neproměnit v smrt pojmenováním. Je to možná svatá trojice. Kontinuita-Bůh-smrt. Baby, you’ve got to lose.
PLACHÉ NIC
Ještě si na ni vzpomenout, znova si ji dát, ten pohled v jejích očích, bezstarostný chlad, sten, co bych chtěl utišit, co nejde utišit, co sám sténám. Jen v něm s tebou být, nebránit se mu. Proč jsme vlastně na světě, kotě? Jsem spojený s marastem tmy a ty jsi tymián. Musím do dalšího pokoje, dalšího dělení, nemůžu zmeškat ani chvíli svého popření, opeření reality šokem tajemství.
Tvoje tvář je na dosah. Není jen jedna, je jich mnoho jako ve snu. Rozlévají se všemi směry, jsi mi všemi. Nemůžu se jimi vydat, jen zůstat a čekat a černat. Nebo jít a čekat a modrat. Nebo psát a čekat a červenat. Slušelo ti to ve vodě i pod ní. Moje tebe spatření bylo spáření, ale propásl jsem tě v páře a propsal na Portále.
Cesta je plavba. Když začneš kotvit, přestane platit slíbené, možné, složené ve skladu věčnosti, vděčnosti k setkání, z nicoty snít a čekat. Jsem snem a sním a ty s ním. Buď s někým úplně jiným, ale pak zase buď s někým tím jiným mým – mnou. Neřiď se tím zoufáním. Nejsi tady, ale všude, konkrétní, animovaná jako kaluž, do které prší.
Nevadí mi nevystopovatelná bolest, u které se nedá najít viník. Osvobozuje, zbožšťuje, vyšťavuje. Dostaneš žízeň zase uzdravovat. Jsme vzpomínky zmatené v drajvu. Jsi vyšinutý vším, cos zažil. Hraješ dál sebe, jak ses našel. Už ti ani moc nezáleží na souloži. Všechno je soulož. Leží před tebou jako dotek, oslovení, podotek, vzpomínka, synchronizace, přitažlivost.
Bereš to plaché nic do dlaně. Dáváš tomu pozornost, díváš se na to a ono vrací pohled zpátky. Konverzace nabírá oprátky. Jeden uhne a v tu chvíli i druhý a je to ztracené, než to jeden zase nastolí. Ten jeden jsi vždycky ty, tak nehraj na city. Buď soudobý, aniž bys předstíral tlustou čáru, klesl pod hladinu moudrého dobra, kibicoval bod obratu, udělal se na symbolu dna.
Znát je zrak-povrch, rozumět je uvnitř-dotek, pochopit je synchronizace, vědět je rozumět, láska je synchronizovat, ani nevíš jak. Poznávat je sympatizovat. Láska-synchronizace je tu pořád, akorát máme potřebu jí rozumět. Znát není podřazené rozumění, není to samozřejmé. Když jen rozumíš a neznáš, tak jsi taky sama, jako když nerozumíš a jen znáš. Pochopení-synchronizace-láska je, když znáš a rozumíš zároveň, takže to teoreticky můžeš cítit ke každému, ale je nám to dáno jen k někomu.
Když je tu synchronizace, tak se vypne rozumění i znání, pak je to samozřejmé, samovolné. Rozumění-znání je v každém tvém pohybu, tvé pohyby jsou zcela jisté, samy sebou, nemusejí vypočítávat vzdálenosti nebo přemýšlet, kam šáhnout. Zároveň to každou chvíli ztrácíš, ztrácíš a objevuješ, získáváš a obdivuješ. Kdyby tam byla jistota, tak se to zadusí. Zrcadlení je rozumění i poznávání zároveň. Poznávání je zrak, rozumění sluch a tak podobně.
Synchronizace je pocit splynutí, ale při zachování samostatnosti obou, jedinečnosti každého, jisté cizosti. To je důležité. Fascinace blízkostí, bezprostředností cizího. Když se snažíš být šťastná, tak se vlastně pořád opouštíš, proto jsi pak zase nešťastná. Musíš zůstat tam, kde jsi.
Když někoho miluješ, tak mu odpouštíš věci, které jiným neodpouštíš. Měla by ses milovat, ne chtít jiné lidi. Být šťastná, být na ně hodná, rozdávat lásku, ale chtít sebe. Odpouštět sebe, protože přece chceš být šťastná, proto chceš jiné lidi, ale šťastná budeš jenom, když budeš chtít sebe.
YEAH NIRVANA
V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvana a baťoh s hashtagem Yeah. Ona je Zlatovláska. Dělají všechno kromě líbání. „Lechtání se považuje za ubližování, když je to hodně lechtivé,“ horlí on. Ona vypráví o nějakém lechtivém zvířátku. „To je něco pro tebe, co?“ „Nedám.“ „Dáš.“ Ona jde na záchod, on vytahuje mobil. Jdu na záchod. Cestu mi zastoupí dvě holky ready na taneční. „Omlouvám se,“ řekne jedna vznešeně. „Taky,“ odpovím ležérně.
„Vy tady jen tak sedíte?“ ptá se hipmaturantka zástupce šéfredaktora Truňku a jeho holky. Dělají to samé jako Yeah Nirvana a Zlatovláska, akorát se líbají. Líbání sbližuje zvláštním způsobem. Sbližuje i zdaluje. Zadarmo. Když není, o čem mluvit, dá se líbat. Drobnější něžnosti jsou dražší. Je zřejmé, co dělají. Dotaz hipmaturantky je jedním z šílených spinů, kterými budí úsměvy nebo úšklebky. Sama má na tváři něco mezi tím.
„Anebo už vím, víš co? Moliére…,“ vybalí nonšalantně na líbací pár. Bohorovný zástupce ji bere. On rozhoduje. Ta jeho mi jednou dala na slamu desítku. Pak jsem jí děkoval. „V pohodě, bylo to super,“ odpověděl on. Nepustil ji ke slovu. Chilli cukrouš, drsnej fotřík. Čelí streamu hipmaturantky, kterému rozumím i ve vedlejší místnosti.
Yeah Nirvana čte Zlatovlásce z ruky. „Tobě se fakt nelíbí vousy?“ ptá se jí. Ona ho obejme. Zazvoní jí mobil. „Ahoj, mami. Nejsem.“ On se kření, ona mu mačká líčka. Položí telefon a mačká mu je oběma rukama. Ready na taneční staví na odiv nahá záda a naondulované lokny. Yeah Nirvana se Zlatovláskou si prolínají prsty. V záchvěvu únavy mu ona položí hlavu na rameno, on svou hlavou pln pochopení přirazí. Zvlní ji k novému vzepětí. Nasype si na dlaň cukr, ona melatonin zahání ajfounem.
Jdu na záchod, líbací pár se obléká. „Je to streptokokní tolerance chtíčů,“ loučí se hipmaturnatka. Cestou zpět nechám dveře otevřené dvěma umprumačkám. Jedna mě chce zdravit. Ajfounový úvod. Hodí do placu cíga. Vyčadí mě, vyřadí. Sedí naproti mně. K hlavě jí na stěně visí cancour z plechu, do kterého je všitý nápis Nic. Čumím na ni, jako bych musel. Musím na ni čumět, ale ona nečumí vůbec. Jsem borec, který píše, že musí čumět na buchtu, která nečumí vůbec.
Podívá se na můj uražený obličej pohledem, který o mně nevěděl. Nemyslela to tak. Myslím na její vlasy. Její vlasy myslí mnou. Jejím vlasům je to jedno. Dotkne se jich. Umravní je. Komiksově. A pak zase. Střih. Hipmaturantka má další oběť, obětavě hovoří. Koukám na televizi. Nikdo mě nevizí. Asi to tak chcu. Chcu to. Chcu se bavit.
Impozantní áčtverka je moře příležitostí, ve kterém jsem jedinou příležitostí. Je to moje zrcadlové bludiště, ve kterém hledám algoritmus, jak dávat smysl. Jdou čadit. „Dej si šálu nebo zmrzneš,“ varuje ta, která mě chce zdravit. Nedá. „Usměj se,“ šeptá Yeah Nirvana Zlatovlásce s tíhou boje za světový mír v očích. Klikař apaticky-soustředěně svírá červené víno. Monitoruje monitor.
Obecní Anglán Andy shání tobasco. „Dej mu Mad Dog,“ prohodím k vrchnímu Martinovi. „Mad Dog je doufám v kleci,“ ujišťoval jsem se, když jsem přišel. Minule jsem zhřešil, Mad Dog mě řešil. Vleze do tebe, stane se tebou, bude se ti smát jak ostnatý drát. Nikdo tě nebude chápat. Klikař odchází, na báglu má odznak Jiří Drahoš 2018.
Yeah Nirvana a Zlatovláska si dál hrají. Nahrávají si. Možná právě to je láska. Nebo i to. Aby to nějak vypadalo. Nejen ty brejkdauny. Upřímné dekórum. Na tom to troskotá. Buď to není upřímné nebo to není dekórum. Zlatovláska se zarputile mračí, když se zvedají. Z toho se strmě rozesměje. Rozlad, paradise lost.
Střídají je archetypální sedmnáctky načančané do tanečních. „Byla jsem nasraná, pak smutná. Teď kdyby došel, tak by dostal takovou ranu, že by se posral,“ pointuje jedna svou recentní love story. Ťuknou si. Čekuje se v zrcadle ajfounu. Normálně jí to sluší víc. Moc to nevychytala, je z ní tuctovka.
Účastně se mračí, jako by to tušila. Normálně má brýle, image školačky. Jednou jsem kolem ní přešlapoval. Ta druhá vypadá normálně, zmalovaná vždycky. Přisedla jednou a ani jednou se na mě nepodívala. To mě vypsychlo, musel jsem odejít. Pak jsem jí fejsl.
Andy se snaží vyslovit Ostrožská Nová Ves a jde mu to. Má Slovácko projeté skrz košty. Kolem obchází stín mého nepřítomného těla. Těla, o kterém nevím, ale tuším ho. Je to přece jenom moje tělo. „It’s pretty heavy.“
Holky se noří do ajfounů. „Cítím, že vidím hůř, ale nedělá mi to zle,“ poznamená ta jedna na konto kontaktních čoček. Banálním tónem řeší odvoz. Kill me. Kill the child who made thee. „Teď mě pozval na nějakou událost.“ „Ježiš, mě to tak sere.“
METODA
Číšník v čajovně přichází vzít si objednávku od týpka, který právě přišel. Sedne si naproti němu do křesla. „Já ještě čekám na kámošku.“ „Myslíš, že přijde?“ Přijde. S peněženkou a ajfounem. Posadí se a zakašle. V čele sálu trůní sněm, elfí sekta. Rozebírá nadcházející hru. „Vyřešíme knihovníka. Pak se rozebere, kdo bude jaký. Bude to vypadat reálně a živě.“
Týpka s blonckou už jsem viděl s jinou blonckou. Protáčí to. „Já jsem jí psal, tys psala.“ Ona je hrozně šik. On nervózně podupává nohou v botě značky N. Má ji až na její straně, ona kolena pod bradou. Číšník se jich ptá, jestli ještě mají. „Ještě by tam mělo být,“ odpovídá týpek. Nic moc duchapřítomného. Bloncka není náročná. Stačí jí dívčí empatie, kterou týpek disponuje, na kterou to hraje.
Týpek uvažuje, kdy to dospěje do bodu obratu, obhajobě metody, útoku na integritu její entity. Je si jistý, že to nastane, ale ne. Musel by dočista změnit systém. Ví to a vyhovuje mu to. Je to pojistka. Zlom, smrt, ztělesnění. Symbol toho, co si představuje pod jejím zalesněním. Až to přijde, po nás ať přijde potopa. Je to verifikace pravdivosti intence. Přítomnost citu. Nešel by za nic do ňáký děvky.
Čerpá z toho paradoxu část svého šarmu, tu druhou z bot značky N. Bloncka kašle a směje se. „Tak třeba takhle,“ řekne číšník, vezme jim ze stolu konvičky a dolije jim šálky. Bloncka se tváří sexy znásilněně.
„Podpora královně. Vyhrát války. Obdržet klid v zemi.“ Není klid i prohrát? Bloncka mě zahlídne periferním pohledem. „Blíží se konec světa, tak se prostě ožeru a ošukám všechno ve městě.“
VZDÁNÍ
Vik Thor věnoval slam své múze, která tu nemůže být, protože má zkoušky v Praze, tak jsem věnoval svůj slam múze, která tu taky nemůže být, protože je zavřená v Pákistánu. To bylo první kolo. Pak jsem rozdával svou knihu Lonely Beach, uvolnila se ve mně velkorysá flow. Někdo se mnou udělal rozhovor.
Druhé kolo bylo lepší, i když už tam nebyla kamera. V prvním byly dvě. Je vlastně otázka, které kolo bylo lepší. V tom horším jsem se víc hýbal, v tom lepším jen staticky stál. Lepší znamená lepší myšlenky, lepší nápady. Ovšem až z reflexivního pohledu. Návaznost, mluvená flow. Zkrátka že jsem nestál jak pičus. Lepší možná taky znamená milejší.
Dělám všechno pro to, abych byl cool. Když si připadám cool, tak je všechno cool. Akorát je to jen můj dojem. A možná nízká laťka. Blízká meta, prázdná petka. I ta jde použít, znovu naplnit. Před zdrojem jsme si všichni rovni. Prostí i duchapřítomní. Dokonce se říká: „Blahoslavení chudí duchem.“
Ohnisko říkal, že vše je jeden zdroj. Vše je naprogramované. Není žádná svobodná vůle. To je úplně na opačném konci spektra od mého názoru. Jasně, všechno je naprogramované a nejde to změnit. Teď. Ale můžeš udělat rozhodnutí a změnit projekt. Změnit ne chod, ale směr. Ohni sklo silou vůle. To by ještě šlo. Ale získat dav pro studium svých zpráv? Stolit efekt, pointu, dobře míněný blud?
Možná ani nechceš být chápán. Chceš se chápat skrz ně. Jsem Dionýsos a vy prázdnota k tanci a já ukřižovaný na barovém křesle. Píšu a tvářím se sklesle. Chci mezi vás.
S Bernadetou jsme ve Falku karikovali úslužného číšníka. „Tady se zastavil čaj.“ Spisovatel-spasitel. Vrátit se do neprojevena města. Sníš o padesáté temnotě šedi. Z přítomnosti vystupují barvy jako odvážní bijci. Všechno je ve své posranosti fajn. Ztišit se do lajn stínu, zaposlouchat se do zpytovného blues.
Nalít čaj po okraj a pohlédnout servírce do očí. Myšlenkama být jinde-tady, myšlenkama-sebou. Stín záclony na stěně. Vraťme se pár let zpátky, kdy svět ještě funguje. Z vět lepí med. Do jiného teď a ještě jiného. Věčný úprk do minulosti, zatímco vlak jede vpřed jako nemoc.
Jenom se bavíme, slova. Nic jiného nemáme. Bohapustě filosofujeme, ale chvilkama, jakoby o samotě uhodíme hřebíček na hlavičku. V parku sedneme na lavičku, v parku dětství, kde už nikdo není. Polije nás horko z tlení, povědomý kolemjdoucí. Tváříme se, že není. Tváříme se jako stěna-spánek-bdění. Ale vnímáme. Vzdycháme.
Zvířená zvěř v prachu pod stolem. Postel zvoucí k zapomnění, řvoucí tajemství. Neštěstí, co jich je plný svět, tě táhnou k blaženému dnu. Za oknem odbíjí zvonice věže další čas. Ve svém coolu vyběhni ven. Pohlédni na běhny. Všechno by bylo lehčí, kdyby čas byl zbytečný, ale je vzbytečný.
Tvoje sny nesmí být víc, než denní tisk. Zvířecí prána. Polib prdel paviána. Poloprojekt, dotaz, pauza, plíživý přeplesk, upadnutí, obnova, něco příštího. Cukr pro tvůj cit. Oči, pohled, šmouha na stěně. Rozžehnout prsty v pěst. Nechuť to nakonec nějak fortelně formulovat, udělat poslední krok, vzdát finální rok.
Konečně se začít rozpadat. Radost, strach v pechu válečné Ze-mě. Horko-chlad. Je mi v tobě jako v hrobě. Chci ven, ale ne pospíchat. Končit-začínat. Nezbude než obchvat. Nechat to na pak a skapat. Pojďme dál. Začíná krápat. Ještě máš ten cit, cval. Není, co si z toho vzít, než zapomenout. Co zůstane, je cit.
Chci zůstat hrou bez krabic a skladu, bez nápadu bídně bloudit zemí, žít-být jako pes v trapu. Být biskup bytí, který skoupí všechny odpustky, ostny, zmonopolizuje karmu. Olíže ti ránu, zboří tendence. Bože, padám do tvé náruče. Let's do it.
ZÁŘENÍ
Stav, kdy slovo může všechno jen zničit. Je tady to, po čems vždycky toužil. Necháváš to jít v labyrintu plném knih. Neučtitelné množství. Ona prochází. Trochu se na ni usměju. Tváří se, jako by mě četla. Tvářím se, jako by mě zajímala kniha, ve které listuju. Je to divadlo, které je třeba hrát a dohrát. Každý člověk je kniha.
Chodí mezi nima s velkýma brýlema. Nevím, kde teď zrovna je. Báseň doznívá do věčnosti bez písmen, bez čísel do prázdnoty za textem. Je prázdnota věčnost nebo nevyřčená věta? Nota ztratila rychlost. Je tu horko, potím se. Klábosí s kolegyní u pokladny. Bosí běžíme rosou nebo po pláži. Ladný souhyb srozuměných těl. Nahrbený nad básní. Musím jít. Hrozná manýra netopýra Všehomíra. Když chceš, tak musíš. To není rekvizita, to je realita.
Ježíš nás spasí bez rozdílu. Ježíš nás spasí zaživa. Je to rovnostář. Každý je pro něj stejný ksindl. Jmelí je zralost. „Co deláš?“ „Otázka na tělo. Jsem na volné nouze.“ „Tos vždycky chtěl, ne?“ „To je otázka. Vždycky jsem chtěl samé pičoviny.“ Projevená pravda, park plný dětí, ve vzduchu káva, povědomé tváře. Tatar zdarma k spletení z různých druhů prutů. Děti, movitá klientela Zlína.
„Každá baba je vymrdaná kurva,“ ožrala řve na páry. Nikdo mu ji nevpálí. Vzlíná dál. Jaro ještě v zárodku. Vodou nacucané tmavomodré mraky vzdorují průtrži. Vnímám vlhkost kosti, co mě vidí psát. Uvnitř řvát, venku spát. Pařáty stromů se natahují. Děti házejí oranžovým talířem. Vstanu ze sedu, chytám ho v letu. Vracím mimo. Je to takový jiný talíř, s dírou.
Děda ho zvedne a hází úplně do pryč. Teď mě minul o fous. Kouzlo se rozplynulo v patose následných potencí pod nosem, nánosem snah posléze absentujících. Nejsou tady žádní partyzáni, buditelé revoluce. Šermíři s významy v pokoji vznášející požadavky na hladinu. Žádný divný, klopotný rytmus.
Kamery troufale vykrojené do náměstí. Lidi uhýbají očima do ajfounů. Do ticha vlají izolační pásky, masky na ksicht dublérů života. Patnáctky s copánky. Různé vzorce chování. Jejich čtením se dá zabavit, zbavit sebe sama. Prach sedá na hrob soboty. Strach ti nedovolí do toho jít. Utkat se. Malý kluk na kolobce koktá: „A-a-a auto.“ Jeho pohled se neptá.
Tvářím se jako dospělý, který má, co dělat. Vichr se mi opírá do kapuce. Žena chce drobák jen očima. Na každém je všechno vidět. Jde dál, před ní plachtí pytel z mekáče. Uhýbám pohledem před lidma, kteří ani nejsou oni.
Skrz okna staré továrny prosvítá světlo do kavárny Továrny. Všechno je světlo. Všechno v jednom ohni. V oknech kvádrů budov prolétají ptáci a plují mraky. Vysvitne slunce jako osobnost slibující budoucí. Ze stromů volně visící pruty se zalesknou jako pralesní liány. Zavlají zélandské přísliby, pak zas jen putující šedo, rotující temno ulic Zlína.
Dětský křik. Pár dlouho hledá flek, i když je prázdno. Odráží se ve fotkách výstavy folklóru v současných kulisách na stěnách. Usadí se a marně čeká na pozornost instituce. Neví, jak to vyplnit, nedokáže se zabavit sám.
Zrzavá servírka už jde. O rameno se bouchne do sloupu, o sloup ramenem. Když jsem přišel, vypadl mi pomeranč z kapsy. Kvitovala to úsměvem. Pořád nevím, co si o ní myslet, co si myslí ona o mně. Otočí se a usměje. Zrovna pčikám sakra. Další vysvitnutí mě oslní. Pár pookřeje.
Žena. Roste v ní život. Dobře se v ní dme. Usmívá se na dítě za sklem. Má pusu umazanou od čokolády. Good vajb, bezskrupulózně mě fejsuje. Přijde k ní kunčoft. Venku plakát na Literární květen. Vždycky jsem chtíval se proslavit. Být jménem z plakátů. Nějak mě to pouští. Vidím své jméno na plakátu a nevzruší mě to. Je to jen jedno z jmen. Zajímavější by bylo navštívit Jemen. Jemně se tam nasnídat. S ní si dát. Syt vstát.
Jméno na plakátě je jako bota v blátě. Takže v pohodě. Něco znamenat znamená znát jména. Být jméno nic neznamená. Neznamená to moc, maximálně jiná jména. Jiné zeny, jiné šémy. Co je za jménem? Nějaké Já. NěJá. Něco ke ztotožnění. Jenže co když ke ztotožnění nic není? Při veškerém dření nic k vyjádření. Vyju. VyJá. Nic nejde až na dřeň. Až na záření.
Záření není dřina jako jádření. Je to bytí. Jeho jsoucnem je světlo. A teplo. Záření je pozornost, něžná přítomnost, nezištné sdělení. Erasmačka se zrzavýma dreadama. Dharma zdarma, žádné drama. Must see. Musím se seznámit s jejím bytím. Jméno mě nezajímá. Jakmile začneš přemýšlet, co znamená, jsi od ní na míle.
Psát znamená přemýšlet. Přemýšlet znamená dávat myšlenkám smysl. Nebo spíš snažit se. Prostě je psát. Nebo spíš plést jako pomlázku, jako tatar. Vykašlat sémě písemně. Točí se a teče sperma mého meče, pero oře permafrost citu. Oral jsem, oral, ale málo. Dostat smysl, něco udělat. Zasadit, něco vyroste. Poprvé, posté, pořád, ještě. S trochou deště to půjde.
S trochou štěstí. S trochou splínu. Světlo ulpívá i uplývá. Plove ke svému zániku. Plove ke svému znova. Plove, zanechává stíny. Písmo ulpívá ke svému zániku. Zatracená absence absolutního ucha. Jsem malověrný. Výběr je nepřeberný. Objektů k aktům, nabídek kupcům. Kdo mě bude hrát?
Život je boj o rozdělení rolí, o nemožné nastolení absolutna. Kdokoli druhý tě nutí ke karikatuře, ale blízkost to vynahrazuje, přehluší vše. Dá se žít i z dozvuků. Bystřit sluch, ztišovat se, zlidšťovat. Každý něco vyzařuje, i když zrovna nevyjadřuje. Tím vyzařováním vlastně v souběžné absenci vyjadřování něco vyjadřuje. Nemusíš ho ani vidět. Stačí, když tu někde je. Levituje.
Vykolejená, neuzemněná, vytržená. Můžeš tomu říkat jakkoli. Třeba „Říp plný ledu“ nebo „Ano, bude líb“. Je to jen vyjadřování. Vystup z flow pout. Dokaž to nebo dokaž opak.
Já teď vyjadřuju, odbíhám od základního nákladu, který na mě klade osud. Kladu na sebe jiný, pojistku na podprahové, co je teď a tady. Nebo spíš tam, napříč pokojem, na druhé straně spektra, na druhém břehu chtění.
Slova a smysl jsou tanečníci. JáDření a ZářeNí. Jeden vždycky vede. Všechno je jedno. Dva nemůžou být jedno. Jedno je dno. Druhdy dvojité. Schovává něco prostopášného. Prostě to páchne. Jsem plachý, zvedám plachty. Všechno to pachtění by mělo něco znamenat. Mohlo by, ale neznamená. Nechce.
Chtělo by chtít. Zvát a zaznamenávat úspěch, ale je to jenom jazzík. Úsměv. Asijská erasmačka si dává kofolu a wifi. V autech lidi. Rozhlíží se, klopí kryty proti slunci. Banána je v Právu. Na ilustrační fotce z Profimedie k článku Muži mají problémy se sexem už po třicítce. LOL. Nezajdeš na kafe?
Hejt vychází z dojmu, že jsem svůj. Že vědomí je ego a ne ta totálně tvárná houba, která zblajzne, na co přijde a zčistajasna se zbarví do nosaté tmy. Stromy stále holé jistě stojí. Paterny se nenuceně situují, ale my? Hledáme! Spojujeme nespojitelné.
Tápeme-lapáme. Snášíme mokré z nebe iluzí splynutí. Jevíme se z plynatění času. První hvězda, hvizd ptáků. Lehčeji a lehčeji se snáší tma na bedra splašených, tonoucích hřebců Galeon. Komíny bez řeči. Vycházíš a znova vcházíš. Do nové. Tmy.
PAMĚŤ
„Žena není na zámek. Nebo je, ale ke každému zámku se dávají tři klíče. Když ho získáš, další se dá udělat za třicet korun,“ perlí týpek v páře. Možná chci, aby byla na zámek. Radši se do ní nikdy nedostat, než aby se tam mohl dostat i někdo jiný. Ať je zazděná nebo ve sklepě a jen mi vypráví o samotě a já jí. Ale na to jsem málo sdílný, moc nedochvilný.
Možná by byla možnost dostat se do ní jako nikdo jiný. To zní schůdněji. Ale jak se do ní ještě nikdo nedostal? Kudy? Ještě nikdo se do ní nedostal jako já. Ale já jsem se do ní nikdy nedostal.
Rád se před ní zmenšuju a zmenšuju, až jsem malý, minimální jako kapka deště, která jí spadne na tvář a ona si ji v záplavě starostí neuvědomí. Pak na chvíli jo a ve mně zatrne, vzápětí ale thank God zapomene. Steču po rameni a lechtám, pak na dlaň. Zapálí si. Ulpím na pysku, jsem tam, nepolevím ve stisku.
Celý svět zapomene, protože jsme voda. Jsem voda v její vodě. Ve mně navždy zůstává tvoje voda lživá. Hrůzná pointa hodná dementa zhypnotizovaného svou láskou.
Chce to šém, šok, skok, který to napraví, ale přežít ve zdraví. Ona ví, jak je sen voňavý. Není to nic konkrétního, jak by se mohlo zdát. Nic, co by mu mohla ona nebo on jí dát. Nic, čeho bych se mohl ve prospěch něčeho jiného vzdát. Nic, co bych mohl dostat nebo dát na oplátku nebo zavřít na zátku.
Není to nic materiálního ani nic, co by mohlo něco materiálního symbolizovat. To už jsem zkoušel. Nenastal zvrat. Vlastně se to děje pořád. Cítím ho, toužím uspěchat, materializovat, jak mi velí společenský pat, využít, vyždímat. Cítím povinnost ho radostně obejmout na pomezí deprese.
„Neměl jste pás,“ všimne se policista stavějící moje auto ke krajnici mávátkem s červeným kolečkem krátce před přeškrtnutou cedulí Uherské Hradiště. „Jsem si ho zrovna sundal.“ „Kdy?“ „Když jsem viděl, že mě stavíte.“ „Ale pás se sundává až…“ „Po zastavení.“ „Tak aspoň na tom se shodneme. Chtěl jsem vám to dát za stovku, ale když vy takhle, bude to za pět set. Máte hotovost?“
„Nešlo by to ještě za tu stovku?“ „Nešlo. Musel byste přiznat, že pás jste…“ „Neměl.“ „Neměl. Dobře. Máte hotovost?“ „Jasně.“ „Ale teď už víte, že když vás zastaví policie, tak, jak vás to učili doma? Lhát…“ „Se nemá.“ Dávám si pás. „Jaké to je, být připoutaný?“ „Super.“ „Tak se mějte.“ „Vy taky.“
Pustím si zase Vltavu, přerušili mi pořad o písmu. Mluví tam nějaká pražská umprumačka sexy hlasem o různých fontech, a co všechno písmo skrývá. Nějaký starší týpek, který tomu rozumí, se jí suprovně vyptává. Nevím, jestli je to tím očistcem od fízla, ale přijde mi to geniální.
V Šarových mě zase staví příslušníci. Vběhnou do cesty a jen tak rukou mě neohroženě stopnou. Naštěstí jsem si nechal pás. „Provedeme dechovou zkoušku.“ „Už jsem jednu dělal v Hradišti.“ „Ukažte tu pokutu.“ „Neměl jsem pás. Ale teď ho mám.“ „Jenom stovka, to jste dopadl dobře.“ „Pán byl hodný.“ „To budou ty Velikonoce. Tak foukněte. Odkud jedete, z práce?“ „Z kavárny.“ „Tak ať se daří.“ „Vám taky.“
Týpek říká, že písmo dokáže sdělit emoce. V Ádvojce psali, že písmo je paměť. Když je písmo paměť a dokáže sdělit emoce, jde o unikátní typ paměti, protože normální paměť neumí napočítat do pěti, emocionálně. Zazní taky, že rukopis má každý svůj vlastní jako otisky prstů. Každý má svou vlastní cestu.
Parkuju na Sadové. Prší růžové lístečky, hraje instrumentální Život je jen náhoda. O dvě auta dál něco řeší policajti, menší náraz pro pojišťovnu. Nebo mě sledují? Hraje dobrý jazz, ideální mix basy, kytary a metliček. Spěchá pomalu. Miluju život. Divím se, že to kdy bylo jinak. Že jsem chtěl unikat na oběžnou dráhu k masivním, ale chladným výhledům.
Před Březolupama jsem si v devadesátce (rychleji nemá smysl jet) uvědomil, jak hmota mate, dálka klame, jak tě unese a vyplivne v pustině, když je tvým jediným cílem, a taky prostě, nevím, jak to říct, prostě, že nic nikam nevede, ne, že bych byl nihilista, jen že, když to tak blbě řeknu, hmota nikam nevede, aspoň ne, když chceš do ní, do hmoty, skrz hmotu vede jen nějaký vyšší cíl, nehmotný, třeba já nevím, něco velkorysého.
Když jsem krosoval náměstí na Portál, do mikráku mluvila křesťanka: „Miluješ mě? Zeptal se Ježíš Matouše. Ty víš, že tě mám rád, odpověděl Matouš, ale Ježíš se znova zeptal: miluješ mě? Ty přece víš všechno, víš i to, že tě miluju, tak proč se ptáš? Pas mé ovce, řekl Ježíš. Kdyžs byl malý, běhals všude možně, ale teď už víš, kam jít.“
Křenil jsem se pod vousy. Neznaboh. Buddhisatan. Šarlatán jsem, smilním s patosem. Honím se za upřímností maje stát, tát, kát se, čekat na okamžik, kóma mžik, kdy to nebude v prdeli, na svobodu přepsat dějiny. Neptej se, přemýšlej. Uhodni. Hodná. Do dna.
Myslela na něho, když jsem ji poprvé balil. Nevnímala mě, a přesto jsem ji balil jako cígo. Ukládal jsem do paměti jejího papíru tabák svého zájmu, olízl ho podvědomým pohledem, zalepil prchavou vzpomínkou, zapálil hořením sdílení, které jeden iniciuje a druhý souhlasí samotnou svou materií. Není to dobrovolné, ale svolné, nic jiného tomu nezbývá. Dým, zlo lásky, dech. Je po všem, ležíte vyčerpaní, vyžití, zapomenutí, bez sebe. Nevěříte, nechápete, ale tušíte někde v sobě kód toho zákonu, že konec byl obsažený už v začátku. Stihnete si zamávat.
Moudrost je prstoklad, intuice plus poznání, jak hrát na ten nástroj, a pak skládat a improvizovat vlastní věci. Poznat iluzornost sdělení. Je to prosté, ten přenos. Už samotné sdělení je poznání, nic dalšího nepotřebuje, žádný problém, objekt. Setkání rozezní vznikání. To se přece děje dnes a denně. Klíč držíš ty. S drzou pokorou ho zasuň, kam patří.
Vysedneme do vlhkého snu lesa. Všechno sluncem rychle schne. Stojíme naproti sobě strnule hnáni snem, jako když letadlo nachystané na vzlet túruje vybavené přístrojem ve snové realitě zvané vědomí těla. Tohle patří sem a to tam, přesto je problém se v tom zorientovat.
Jak to udělat? Prostě to tam bez debat strčit nebo to nechat trčet a debatovat? Nebo začít mluvit skutečným jazykem, oddalovat kontrakt? Mohlo by zůstat jen u toho. Sklouznout k povídce, dialogu. Dvě duše raněné tápou ve smyslu svého zhmotnění. Právě teď. Vcházíme do zahrady totožného pixelu. Je čas, aby čas zmizel v dotyku. Ne tak ledajakém, ledabylém, ale takovém, o kterém oba víme, co znamená, aniž bychom to vyslovili.
Slovo je ten dotyk. Od teďka bude každé slovo dotyk. Nebude už žádné slovo. Dotyk se stane jazykem, jazyk se do něj navrátí, vyvrátí pochyby. Samota se mezi námi prolije a zcelí. Zesílíme v tom pohybu sledováni slabším. Budeme se přetahovat, blažit, tupit. Můžu ti to chtít vysvětlit, ale zůstávám němý se slovy, které nejsou slovy. S časem, který je jen hromadou dojmů ubírajících se neznámým směrem.
Chci po tobě první poslední, jít z tebe ven a zase dovnitř. Chvíli se v tom víru točit, topit, s tvou pomocí nechat ty mraky protéci, smýt ten sen, ve kterém stojíme proti sobě v lese. Konečně se setkáváme. Sedím v autě a jedu perem po papíře. Je to krásné, ale jinak. Kafkovsky, tragicky prosvětlené. Propálené pětikilem intelektu.
BEZPROSTŘEDNOST
Potkal jsem ji na Portále. Čirá láska, na čele vráska, dvacet jedna, kladný vztah k alkoholu, pes z útulku, dva roky pracuje na personálním. Hezká, sladká. Zorničky přes celé oko, když pije. Netlačí na to, když mi píše fejsbuk.
Seděla naproti mně, tak jsem ji sledoval. Říkala kámošce, že ji kolega z práce stalkuje. Jednou se mu představila ve výtahu, on ji pak šťouchl na fejsbuku. Pak ho potkala ve vlaku. Byl to trapas. Napsala to ségře. „To je fakt trapas,“ odepsala ségra. Ptala se ho, jak ji našel. Vyjel si z firemního katalogu seznam všech ženských ve firmě a jel po jménech od A. „Vždyť ty jsi až V!“ vykřikla kámoška.
Začali aranžovat kino. Dávali dokument Nepoznaný o Richardu Müllerovi. Už jsem ho viděl. Vstal jsem, že půjdu, ale ve vedlejší místnosti byl náhodou volný stůl, tak jsem si ještě sedl a objednal čaj. Měl jsem chuť jim říct, aby si za mnou přisedly, než si přisedne někdo jiný. Když odcházely, ozval jsem se s nabídkou. Její výřečnější kámoška po mně jela. Řekla jo.
Chvíli jsem ji nechal, ale brzy shodil ze sedla. Ta druhá byla jedlá. Pojila mě s ní chemie, jako když mrtvý ožije rovnou ready na orgie. Byl jsem s ní jako první, poslední Adam. Do lásky padám. Dám, mám. Kámoška šla trochu naštvaná na autobus. Jí jel až za půl hodiny vlak. Uběhla.
Bylo za pět minut dvanáct a ona se pořád nezvedala. Neupozornil jsem ji. Za tři minuty chtěla běžet, nabídl jsem jí odvoz. „Ale pak už mě odvézt budeš muset. Nevadí ti to?“ přijala. „Teď ne.“ Hrál Müller. Vyzval jsem ji k tanci. V záklonu jsem ji políbil. Chtěla tančit na stole, následoval jsem ji. Chtěl jsem ji líbat, pořád, všude. Všechny ty věci, které začínají nevinnými pohledy.
Cestou k autu jsme se drželi za ruce. Tajil jsem erekci. V autě pak vytuhla jako notor. Něžně předla jako motor mého subaru tmou zasněžených luk stále jižnější Moravy. V kulisách ubývajícího Měsíce jsem si připadal jako ve filmu Mulholland Drive. Na můj hlas nereagovala.
Ve Strážnici jsem zastavil na parkovišti Penny. Budit spícího člověka je proti mému náboženství, ale byl jsem daleko a bylo skoro ráno. „Jeď,“ reagovala stále bezvládná na můj třas. „Kam?“ „Rovně.“
„Tak v pátek,“ loučil jsem se s ní, když zašla do domu u cesty. V pátek nedošla. Možná zítra, prý se ozve. Věřím. No, ale o to vůbec nejde. Jde o tu přitažlivost. Že hned, jak jsem ji viděl, tak tam byla.
|
