na další stranu
Ilona Pluhařová
LABUTÍ VARIACE (výběr)
LABUTÍ PÍSEŇ
Dnešní den hledí do svých memoárů,
kostelní zvonec o klekání bije
a obzor láká do své galerie
srdíčko z šíjí labutího páru.
Rychlý šíp, půlka srdcového tvaru
klesá jak poupě rozlomené kamélie,
krvavým dlátem na skály mraků ryje
bolestný vzkaz do kroniky zmaru.
A druhá labuť tesknou písní tepe
do žuly smrti naznačenou stezku
slzami rozvodněné řeky Léthé.
Sklání krk, střemhlav padá v trýzni slepé,
kdykoliv může vzlétnout z dráhy stesku,
kdykoliv, ještě... Zemřít pro ni lépe!
INSPIRACE BEZ KŘÍDEL
Když básně své pohřbívám
a listopad předčítá nekrology
stran zvadlého listoví,
já, hrobník slov, odkrývám kryptu své tmě
jak holý krk katovi.
Když básně své pohřbívám
a supové myšlenek žerou sloky,
vran duše mé hřbitovy,
má hroudo snů, konejši toto sémě,
vrať labutím plachtoví!
SMRT LABUTĚ.
Nastává soumrak.
Upachtěná havěť hlavy chýlí
a jen labuť vyletěla na horizont
jako můra za hořící svící.
Nikdo nevšiml si této tragédie,
nikdo nepostřehl ztrátu bílé duše.
Udeřilo temno.
Všechno spolykalo v jedné chvíli.
Jako můra zírám na horizont,
hřbitov duší na věčnosti spících.
Slavík o labuti skládá rapsodie
a pohřební Pegas po obloze kluše.
Brzy bude svítat.
Hvězdy nespí, vládne měsíc bílý.
Jasným okem hledí na horizont,
jeho kompas nasměruje špici.
Spatřím obrys. Do tmy světlem bije,
mečem rozníceným od Venuše.
Měsíc klesá níže.
Vidím labuť! Vzdorné torzo lvice,
kostru rozzářenou jako svíce
v mauzoleu Severního kříže.
ŠŤASTNÝ POHŘEB
Labutě,
bílé myšlenky v černých mračnech
hledají
vlídné jezero, azyl opozdilý,
hledají
svoje zrcadlo, v němž by zahnízdily
bílé myšlenky v černých mračnech.
Labutě,
mušky kolem hlav vzrostlých dubů,
hemží se
mostem zvednutým jsouce bity,
hemží se,
padlé na beton reality -
mušky kolem hlav vzrostlých dubů.
Labutě,
bílí hrobníci černých mraků
přistanou
na most spuštěný v kostech dubů,
přistanou
v knihách na stole z jejich lubů,
bílí hrobníci černých mraků.
LIDSKÉ LABUTĚ
Vlna od tsunami sobců lidskost smývá,
zlatá srdce o lhostejnost tříští,
perly člověčenství hubí v tratolišti,
v hradbě šedých postav z netečného zdiva.
Odliv. Pusto. Chleba duše ani skýva,
dost však masa kafilerie snů zášti,
která nesmlouvavě jako doktor v plášti
všem svým nepoddajným píše depresiva.
Blázni šikují se v houfec labutí
na let dětí mytického Ikara,
výšky tužeb stráží kruté planutí.
Přesto odvracejí pád svůj třeskutý
a vosk neroztaví lidská Sahara,
slzy zabraňují tání perutí.
|
