na další stranu
Zdeňka Pospíšilová
MÍČ
někdy mlčíš
jako bys mrštil míčem
chtěl jsi mít štěstí
držet nový balón pod paží
s obavou aby se neodkutálel
otálel jsi
a tázal se
proč na jaře tají ledy
hodil jsi snahou jak vejcem o stěnu
byl-li míč od bláta
říkal jsi nemá to cenu
jenže se mýlíš
k čemu mít míč
když ne ke hře
nemusel bys mi nyní
prudce mlčet
do náruče
BEZ
trháme květenství černého bezu
do červených plastových košů
do textilních tašek
otec podává větve hráběmi
schyluje se k dešti
matka plní sladký sirup
do vinných lahví s povoskovanými hrdly
dokud jsme děti
dnes prší
náhle cítím
vůni sušených bylin
z neohoblovaných prken z půdy
otce sužuje diabetes
a bere warfarin
(TEŤANĚ A SERHIJOVI)
nether creepeři ender perla…
decimováni paralelní kanonádou
počítáme dny týdny nezvěstné
pulzace v týlní oblasti
tik v líci
střídavé vrstvení šedé přes černou
Charkov Černihiv státní hranice
brázdy za lžící v krupičné kaši
mícháš a závidíš
dítěti enchantovaný zrak
biom, který obýváme
ještě je tvořen barevnými bloky
pak ale z malých úst od kakaa
mlaskne otázka
co je to agónie?
COBARDÍA
měsíc se mi vysmívá
cení kolozubá ústa
skrze mraky
byla jsem zbabělá
zatoužila jsem
po čaji z čerstvých kopřiv
ale holou rukou?
rukávem?
PLÁŇKA
jestli dospělé ženy neklopýtají
kým jsem
když klesám na mysli
v předtuše hypotetické sloty
a zdráhám se došlápnout
cesty přede mnou
vedou do přílišných dálek
akorát jabloň neváhá
sklonit hlavu pod tíhou
plodů omytých deštěm
KNEDLÍK
Julii Kručak
To, čemu nerozumíme, bolí jinak.
Je to jen představa,
pořádně nafouklá, před prasknutím, pnutí,
zoufalé úsilí vžít se.
A mezitím vlastně nežijeme.
Kolik týdnů ti vězí v hrdle knedlík,
rozpíná se, naplňuje tě.
Tíživý kámen. Tíseň.
A přitom nejsi tím,
koho nespočetněkrát vzbudila
uprostřed noci střelba,
kdo se skutečně chvěl strachy
o střechu nad hlavou,
o samotné bytí.
Není nutné říkat něco navíc.
Akorát být vděčný,
že spolu obědváme guláš s knedlíkem.
|
