Marek Řezanka

Poetický démon

Text nebyl redakcí redigován

NAČ TĚŠÍM SE…

Nač těším se? Až přijde nádech jara:
Ledy roztají – a stromy budou kvést.
Zem se usměje – šťastně plnotvará.
Ptačích trylků tón je nejšťastnější zvěst.

Nač těším se? Na potůček, jenž zurčí.
Z nebe paprsek se mrakům bude smát.
Bahno zmizí pak – a les v chvilce tvůrčí
zeleň načrtne – beze všech dilemat.

Na něhu kapradí – a mlžně rosná rána,
která již zahladí rány, jež padly na nás.
Na v lipách bzukot včel – a louku, která voní.

Na polštář z orseje – a slzy magnólií,
na vzduch, v němž dobře je. V němž zášť se nerozvíjí.
Chci břeh, jenž zdivočel – těším se na cval koní…

DUŠE

Duše je kniha denně činy psaná,
sráží i zdvihá – je to jenom na nás.
Duše je světlo, které z temnot tryská,
a které četlo o nás všechno. Zblízka.

Duše je cesta z prázdna ke svědomí,
dovede kvést a jako květ se zlomí.
Pokladem zvu ji – málokdo ho hledá,
v čistotě bují – v špíně strádá leda.

Duše je řeka, která nevysychá,
někdy nás leká – jindy plyne tichá.
Je něčím navíc – bez ní nejsme ničím,
jen prachem z lavic, jenž svou šedí ničí.

Duše je studna, která vodu dává,
a někde u dna nejvyšší je, pravá.
V duši strom roste, jenž v nás zakoření,
tak je to prosté – jako u stvoření.

Duše je písní, již nám život zpívá,
někdy nás tísní – vždy je působivá.
Duše nás bolí, když nás nemoc sžírá.
Je chrpou v poli – vůkol hlína širá.

Duše je hlasem, v němž se slova chvějí,
a který – zdá se, baží po naději.
Schopností přestát tupost, jež se množí
(falešná gesta). Duše je část boží…

NEMUSET DO KLÍCKY

Řádky jsou smazané – v mezerách klíčí glosy,
až bezmoc pramení tam, kde se vlévá zášť.
Kdo těch se zastane, kdo denně kříž svůj nosí
na slabém rameni, jež kryje starý plášť?

Sny dávno semleté do pytle ze stejnosti
nikdo snad nehledá – již dávno sešlo z nich.
Nic než jed nekvete – propast nic nepřemostí,
jen paměť, šereda – si neodpustí smích.

Trpký a hořce zlý vytváří táhlá echa,
krysy se rozlezly – a s nimi stoka spěchá.
Půda je spálená – a vzduch je toxický.

Však natruc pohromám vždy něco nové klíčí.
Já radost z toho mám, že zrod má plno příčin:
Naděje znamená nemuset do klícky…

PŘEMÝŠLEJTE O NÍ…

Devátý květen voněl ratolestí:
Dnes nám z té vůně zvláštní zápach zbývá,
zápach, v němž čtete, jakou barvu pěstí.
Zem bude dunět, jak se bortí zdiva.

Pomníky padnou, dračí zuby raší,
zuby, jež měly být již vytrhané.
Klesáme na dno v černohnědé kaši.
Uhnilo jmelí – šeřík suchem vzplane.

Vděk je dnes smytý krutou demolicí.
Ty, kteří padli – nikdo nevelebí.
Šíří se mýty, aniž smí se říci,
že je květ zvadlý – ten, co žehnal nebi.

Opět hřmí velmi – odkud dříve hřmělo.
Nohy jsou v šicích – ústa stejně křivá.
Na hlavách helmy nocí potemnělou
nutí se zříci zraku, jenž se dívá.

V médiích ostny místo něhy rostou.
Streicherův duch v stokách z mrtvých rázně vstává:
Má pohled zlostný – a řeč zrůdně prostou.
Kde kdo zášť loká – zbaven snů i práva.

Devátý květen den je, který voní.
Snad opět brzy vůně se nám vrátí.
Kamkoli jdete – přemýšlejte o ní:
Zemi, jež slzí do falešných statí…

MÁM RÁD SVOU ZEM…

Mám rád svou zem, jež tolik protrpěla,
zemi zkoušenou, jež odpudí i vábí.
Zemi sráženou, jež spala, otupělá,
však i nezkrotnou, byť puls má často chabý.

Již mnoho stop v ní bylo zanecháno
v scvrklých uličkách – a v šumu smytém ze zdí.
Jez hrad probouzí – a nemusí být ráno.
Věže kostelní tká soumrak do souhvězdí.

Miluji zemi, která je mojí rodnou,
v níž dobře je mi, když most se s řekou shodnou,
když zkrátka zapadne do sebe to, co má.

Dojetí cítím, když zazní hudba lesa,
podstata bytí, kdy srdce nepoklesá,
však všechno záhadné svou láskou prozkoumá…

ODEŠLA

Odešla statečná – se vzpřímenou hlavou,
žena, jíž vadilo kruté bezpráví.
Že v topných olejích litry krve plavou,
všimla si – s tím, že to vláda nespraví.

Psala vždy v souladu se svým charakterem,
vadila hrabivým s křivou páteří.
Paprsek vnášela v světě temně šerém,
byla tou, která se na zlo zaměří.

Odešla po boji, po vyhraných bitvách,
ať si ji průměrný, malý člověk, pitvá.
Odešla – zůstává – srdci lidí zvaná.

Její hlas bude znít, byť má ústa tichá.
Nářek je skutečný – mnoho z nás teď vzdychá,
smutných, že není tu Lorencová Jana.

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 133/2024: Přímo se blýská a další
DV 129/2024: Kde vládne faleš... a další
DV 124/2023: Propast přemostí… a další
DV 123/2023: Nejkrásnější z cest a další
DV 122/2022: O život, Zimní vzkaz a další
DV 120/2022: Žádnou rezignaci a další
DV 119/2022: Březnový smutek a další
DV 118/2022: Co nejde, půjde znova... a další
DV 117/2022: Dotek vánoc a další
DV 116/2021: Když choří zeď… a další
DV 115/2021: Máme-li duši a další
DV 114/2021: Krvavé datum a další
DV 113/2021: Chtějme obojí... a další
DV 112/2021: Někdy, Prudká a další
DV 111/2021: A není zamítavá… a další
DV 110/2020: Bez lidí... a další
DV 109/2020: Bez mapy, Nad platany smutek a další
DV 108/2020: Krev zatím teče… a další
DV 107/2020: Kvapí to... a další
DV 106/2020: Toho pak zvedat heverem… a další
DV 105/2020: Kde je ráj, nevím... a další
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci