|
na další stranu
Marek Řezanka
KDYŽ CHOŘÍ ZEĎ…
Září již odplulo – a v říjnu se dřív stmívá.
Rána jsou mrazivá. Pak odpoledne prší.
Den tvář má odulou – zvěř bloumá bez krmiva.
Jak se čas nazývá? Snad příhodně: „Věk mršin“.
Nadvláda hniloby dál dřevo rozežírá.
Někde ho velebí, že tvrdé je a vzácné:
Nábytek vyrobí – ubohý, samá díra,
vnutí ho se škleby, kdy škrt si s troubou plácne.
Když stará matrace se oknem opět vrací,
když palác, zablácen, je určen k asanaci,
pak mlžná opona nad krajinou se zvedne.
Kamna jsou vychladlá – a komín smutně škytá.
Oknům skla vyhládla – skla mnoha dešti smytá.
Když zeď se rozstoná, dům zhroutí se den ze dne…
HŘEJIVÁ
Sluneční záře nad krajinou snídá,
a občas mezi stromy nadrobí.
Utírá slzy mlze nad hroby
a šeptá, kde že leží Atlantida.
Zvědavost v statných horských hřbetech vznítí,
ty se pak ve snách mírně nahrbí.
Paprsky jsou již žhavé na drby,
pavouci si je vpředou do svých sítí.
Šedivé vlasy travin ráno zlatí,
mašli jim podzim do nich zaplétá.
Je z něho malíř, z listí paleta:
Valér se táhne k železniční trati.
Do žluté malby červená se vpíjí:
Toužebně, lačně, zrale přesládlá.
Když ještě zima přijít nezvládla,
pak teplo v srdci dá nám energii…
POSUN OD DOB MASARYKA
Noviny zmačkám – skončí v kontejneru,
do ruky něžně útlou knížku beru:
Od Čapka velmi známé Hovory.
Najdu si pasáž, z které na mě září
slova, jak mají konat novináři:
Mají být znalí, plni pokory.
A je mi smutno, když to s praxí srovnám:
Jedni jsou štváči – druzí kořist lovná.
To není zrovna pěkný ideál.
I Baron Prášil, jenž tu s námi není,
našel by v této době uplatnění:
Na správné straně by si vydělal.
Jediné, co je pro mě směrodatné:
kdo ten tisk vlastní – a čí konto zlátne,
za to, co černým písmem napíše.
Titulní strany – jedna jako druhá,
novinář píše jak pokorný sluha
Bakaly, Burdy nebo Babiše.
Nejsou dnes jenom farmy na slepice,
masově se již odchovává více:
Novinář kdáká – může vyprávět.
O tom, jak plní to, co se mu zadá:
Etice potom ukazuje záda:
Nenávist s žumpou tvoří jeho svět.
Vzdělaný má být? Dělat to, co umí?
Umí se hrbit za patřičné sumy,
a také napsat vcelku cokoli.
Tvrzení často ničím nedoloží.
Snaží se udat stále stejné zboží,
které již nechce nikdo v okolí.
Zdáli je jasné, komu právě straní,
a koho bude špinit bez přestání.
Jasné je to, že nemá limity.
Za koho kope – a do koho kopá.
Za moře mnohdy od něj vede stopa,
proto má nejspíš mozek vymytý.
Dostane cenu za to vše, co zvorá:
Viník se směje, oběť zavrávorá.
Kdo tomu tleská?, ptám se dokola.
Kdo tleská tomu, který zneužívá
nemocné lidi? Smrad se dere z chlíva.
A kdo být sviní ještě odolá?
Žurnalistika na samé dno klesla.
Kam pluje tisk, se pozná podle vesla.
Poznávat nechce: Pouze ovládnout.
Stačí si přečíst vize Masaryka.
Kdo se jich drží, hořce zanaříká:
Chtěli jsme křídla – nemůžeme z pout.
SVĚTLO NAJDE CESTU
(Sonet věnovaný Jiřímu Cenkovi)
Když leží milý úsměv na kapačkách,
podivná tíseň srdce přepadne.
Ledový pařát z něho víru mačká,
až zbývá pouze tělo bezvládné.
Vlasy jak chmýří na posteli šednou,
snad ještě včera byly bělavé.
V očích knot hoří s tím, že ví, že jednou
zhasne a moře vskutku přeplave.
Tuší, že „jednou“ může být již zítra.
Naději s klidem hledá uvnitř nitra,
s pokorou se pak zpátky ohlíží.
Pohlédne zpříma, aniž ho to děsí,
nemusí skrývat svou tvář za závěsy:
Světlo v něm najde cestu z potíží.
SETRVAČNOST NENÍ ZMĚNOU…
V době zcela mimořádné
lidé chtějí zase,
ať tu stejná parta vládne
jako za Nečase.
Bohatým se příjem zvedne,
chudí ještě zchudnou,
Další kroky bezohledné
vroubí cestu bludnou.
Je poněkud krátkozraké
volit „Modrou šanci“,
která místo boje s drakem
vyzývá saň k tanci.
Jediné, nač všechny láká,
je vysněný „Západ“.
Budoucnost je všelijaká:
Světlá? Ani nápad.
Konečně už přiznejme si
pravdu zcela nahou,
že Fiala na nebesích
přijde všechny draho.
Jen on bude v sedmém nebi,
většina z nás v pekle.
Máme ještě zapotřebí
zakrývat se deklem?
Dojde k vlně propouštění.
Dojdou plyn i ropa.
Evropa se tuze změní,
dlouho hrob svůj kopá.
Už je velmi zaplavená,
vlny se dál valí.
Vysoká se platí cena:
S mozkem měknou svaly.
Nemít ani na topení,
když se blíží mrazy,
nikdo jiný neocení,
nežli sebevrazi.
Co mně na tom nejvíc vadí,
když mě nohy zebou?
Že nás do propasti mladí
volbou strhnou s sebou…
AŤ TO NENÍ ZASE…
Černá a bílá utopí se v mlze:
Za křížem s trny brána Terezína
sklání své čelo – vrásčité a drzé.
Mansarda v ústech žvýká řetěz. Vinna.
Jak se jen stalo, že jak pytle vezli
lidi, z nichž rázem pouhý odpad činí?
Minulost čouhá jako zcela zrezlý
hřeb, který nikdy neznal dobrodiní.
Zoufalství, vlhkost, zmar. To vše tu vzlíná.
Vestoje spali natěsnaní vězni.
Dřevěná lože svírá zatuchlina.
Bezmoc je všude. Jen tak neodezní.
Chatrné šaty, tyfus, k tomu mrazy.
Zkažená strava. Ruka, která týrá.
Umlčí plyn ty, kdo se nenakazí.
S lidskostí byla ušlapána víra.
Na stole v prachu spanilá tam leží:
Je jako záblesk – a ne nepatrný:
Červená růže, která zrůdný režim
do krve zkusí drásat svými trny.
Z transportů smrti málokdo se vrací.
Z tisíce osob asi dva tři lidé.
Beznaděj tady měla koncentraci.
Vybrala daně. Značné. Každý týden.
Vezli své mrtvé – jako kdysi dříví.
Po dětech kresba nebo báseň zbývá,
nebo jen jméno, které ústa zkřiví.
V peci jsou kosti. Minulost je živá.
Za vraty tíseň na kůži se lepí.
Otázkou je, zda toto je již pasé?
Stačí, když v krovech usídlí se sklepy:
Učiňme všechno, ať to není. Zase…
JEŽIBABA S KOULÍ
Jednou vracela se v dešti
stará ježibaba
s tím, že hlava přímo třeští,
kýchá – a je slabá.
Bylo jí to ale jedno
ve chvíli, kdy poulí
oči, které věkem šednou,
na velikou kouli.
„Ukážu ti“, zlobně sykla,
„ty náš hrozný králi.
Na vyhnanství nejsem zvyklá.
Dřív mě k dvoru brali.
Teď se těšíš značné přízni,
počkej na má kouzla.
Ať tvé tělo supi trýzní.“
Vtom jí noha sklouzla.
Jak dosedla na kopřivy,
strašně sprostě klela.
„Mé čáry tvá slova zkřiví,
duši vyrvou z těla.
Všichni ti, jimž ukradená
je tvá existence,
budou svorně křičet: Změna,
a chystat ti věnce.
Očaruji jejich smysly,
mysl, city, vjemy.
Ať jen, co já chci, si myslí.
A ty? Budeš němý.
Proměním tě bez prodlení
v odporného švába.
Že jsi moudrý? Lid však není.
Tvá šance je chabá.
Za pravdu tě nazvou lhářem,
za hrdinství sketou.
Označí tě za hrobaře:
Plivnou. Takto je to.“
Baba vzteky sotva dýchá,
vztekem zalyká se.
Ať je vidět její pýcha
v celé zrůdné kráse.
***
Nechlubí se tím, že slouží
u černokněžníka:
Žije jako žabák v louži,
co má říct, jí říká.
Ta se opakovat snaží
vše, co jí kdo zadá.
Těm, kdo mluví o blamáži,
ukazuje záda.
V jednom babizna se mýlí:
Lid za králem stojí,
Neboť král je na něj milý
a hájí ho v boji.
Baba do své koule civí,
co je krásně lesklá.
Křišťálová umí divy,
ta její je ze skla.
Prahla vidět to, jak strádá,
kouli rukou hladí.
Většina má krále ráda,
v menšině jsou hadi.
Ježibaba do skla ale
zírá, jak se bojí,
že na místo tváře krále,
spatří v něm tu svoji…
NA MORAVSKÉM POLI
Říkalo se mu „železný a zlatý“.
Rudolfovi byl dlouho v očích solí.
Zakrákal havran zvěstující ztráty,
že přijdou roky, které chudé bolí.
Poručník Ota s plundrováním svolí.
Lapkové, bída, všude Braniboři.
Co ještě stálo, zanedlouho shoří,
Vyprahlá země nádech nedovolí.
Namísto krále zrádní protektoři:
Přemysl padl na Moravském poli.
Zlá léta přišla. Vzduch byl jedovatý.
Pět let se kradlo – a šlo o svévoli.
Prostý lid trpěl – a měl pifku na ty,
kteří se vzhlédli v nadřazené roli.
Prostý lid hájil už jen život holý,
uvyklý na bič, křivdu, na příkoří.
Vlast byla v troskách – vše dobré se boří.
O hodnotách ať aspoň neblábolí
odporné zjevy páchnoucí jak tchoři:
Přemysl padl na Moravském poli.
Nejeden šlechtic s cizí mocí spjatý
pomáhal ničit, ať se země drolí.
Hlavně když měšec bude vrchovatý,
a když se s jídlem prohýbají stoly.
Po neúrodě zima bídné skolí.
Zastání žádné. Odpor? Kapka v moři.
Zahynou v celách ti, jež neumoří.
Zabíjelo se takřka pro cokoli.
Zbabělci se všem smáli na nádvoří:
Přemysl padl na Moravském poli.
Krvácel národ, hlavně senioři.
Almužna, nářek a zmar obraz tvoří.
Lži, podlost, výsměch – a žebráci s holí.
Udatní pošli – zem se do tmy noří:
Přemysl padl na Moravském poli.
RATLÍCI A BULDOK
Že smečka ratlíků na buldoka štěká,
tohoto nikterak z míry nevyvádí.
Zuří a rafají, neboť mají vztek a
přitom se každý z nich přijít k němu leká.
Ještě tak zezadu – jako všichni smradi.
Co jich je – nadmíru – přesto se však bojí:
S buldokem žádný z nich sám si nezačíná.
Teď leží, nemocen, zavřen na pokoji.
Ani sto ratlíků, když se spolu spojí,
nikdy se nestane tělem bernardýna.
Pro ně vždy jenom kost bude motor hnací:
O tu se poperou řádně nabuzení.
Víc nikdy nesvedou tito podvraťáci,
jimž jako bumerang zbabělost se vrací.
Zuřivě chtějí žrát – pro všechny však není.
Stačí, když zavrčí, byť malátně leží,
stačí, když zavrčí buldok obávaný,
ratlíci třesou se, což zakryjí stěží.
Vědí, že domácím na nich nezáleží,
a že též nebudou nikdy svými pány.
Buldok se zotaví. S ratlíky to praští.
Nyní jsou zběsilí – a co chvíli kvílí.
Jsou příliš zhýčkaní – asi, že jsou pražští,
jenom tu nejlepší šunku denně baští.
Když buldok vzal jim kost, byli téměř v cíli…
DĚKUJI ZA VŠECHNO…
Blaničtí rytíři spí spánkem hlubokým.
Jeden tu ale je, a to v plné zbroji:
I když je nemocný, odráží útoky,
i když je nemocný, skety se ho bojí.
Blaničtí rytíři vzbudit se nemohou.
Brzy se utopí ti, kdo zatím plavou.
Jeden rek bije se, třebaže bez nohou.
Zkouší je zachránit tak, jak umí: Hlavou.
Jste velmi udatný. Náš rytíř blanický.
V mysli mé místo své máte již navždycky.
Snad moc, jež vyšší je, drží bdělou stráž.
Děkuji za všechno. Za Vaše úsilí:
Bez Vás by nás ti zlí dávno již zdusili,
Miloši Zemane, prezidente náš.
|
