|
na další stranu
Marek Řezanka
PŘÍMO SE BLÝSKÁ...
Zvedly se vlny, prudký vichr sílí:
Loď bez kormidla žene na skaliska.
Dávno je jasné, že nepluje k cíli,
co jasné není, zda z ní zbude tříska.
Bude to zázrak, když se neroztříská.
Plachta má díry, stěžeň do vln padá.
Kapitán schází: Prý jen drobná vada.
Do lodi teče. Zkáza je tak blízká.
Posádka dělá, že to celé zvládá:
Nejen, že hřmělo, přímo se tu blýská.
Řeka se valí. Svahy odlesnili.
Kal bere všechno. Zmizí mnohá víska.
Jediný most byl dávno zcela shnilý,
tak jako byla shnilá stanoviska,
co všude zněla: Vyprázdněná, nízká.
Kácet je nutné, nabádala rada.
Zastat se lesa byla téměř zrada.
Jaká teď mají lidé východiska?
Do koho nyní naděje se vkládá?
Nejen, že hřmělo, přímo se tu blýská.
Bouře jsou tady. Již se přihlásily.
Člověk je vtažen rovnou do ohniska.
Jedni ty druhé mají za bacily,
po lidskosti se zemi dlouho stýská.
Kde bouří nejvíc, tam jde o ložiska.
Bubnují kroupy. Zděšení se vkrádá
do běžných vztahů. Povrchních je řada.
Kdekdo vše ztrácí s vidinou, že získá
peníze, moc, a poklad Eldoráda.
Nejen, že hřmělo, přímo se tu blýská.
S průtrží mračen kdekdo střechu žádá.
Krčí se, zmáčen, třese se mu brada.
Lepší než slova je vždy plná miska.
Osud, či volba? Soud se neodkládá:
Nejen, že hřmělo, přímo se tu blýská...
U PRÁZDNÝCH VNITŘKŮ
Je trochu zvláštní, kdo dnes krok nám udá:
Povrchnost jsme si tady vychovali.
Zaujmout může sebevětší zrůda.
Hlavní je zkratka – a být vytrvalý.
Kořeny jsme si pro květ vytrhali.
Jaké že vzory uvízly nám v síti?
Vztahy jdou stranou, i to, co kdo cítí.
Řeší se sex a postava a svaly.
Plastiky vládnou, až jsme jich již syti:
U prázdných vnitřků kdekdo slupku chválí.
Pro přemýšlení nezůstala půda:
To abychom se sobě podobali.
Jeden jak druhý. Bez rozdílů. Nuda.
Kdo nemá duši, sází na obaly.
Prodejci to už nějak zaobalí:
Máme se skvěle. Jen to není k žití.
Bez identity lidé odtažití,
že všechno mají, se hned holedbali.
Otázky klást si dospělí se štítí:
U prázdných vnitřků kdekdo slupku chválí.
Bez diskuse je každá země chudá.
Kde nejsou knihy, píší samopaly.
U hlouposti dál roste amplituda,
svědomí pod zem mnozí zakopali.
Zůstane panák, když mu sako spálí.
Budoucnost? Jaká? Svět se k zhoubě řítí.
Myšlenka mizí, kde převládá vytí.
Morálka? Vždyť ji dávno zašlapali.
Ti, kteří vědí, raději jsou skryti:
U prázdných vnitřků kdekdo slupku chválí.
Války jsou zhoubné. Co že v dáli svítí?
Asi jen jádro. Držíme se nití.
Už je nám jedno, co jsme budovali?
Toxický zápach přetvářky je k zblití:
U prázdných vnitřků kdekdo slupku chválí…
BEZ ROZEDNĚNÍ
Světlo se ve tmu vmžiku promění,
stačí, když stěna pod fasádou praská.
Třebaže člověk žije v domnění,
že vidí tvář, tak skutečnost je maska.
To, co se leskne, bývá matoucí,
když pod tím světlem temná stránka sídlí.
Na pleti motýl, v duši pavouci
tkají své sítě. Moucha mává křídly.
Někdy je noc, aniž se rozední.
Je slyšet zvon, i úder poslední.
Někdy se ze snu člověk neprobírá.
Samet je rázem nějak děravý,
už žádný steh tu vadu nespraví.
Posmutněl anděl s hlavou netopýra...
KAM?
Jak rád se toulám po své rodné zemi,
na každém kroku dýchá minulost.
Ani kus zdiva není zcela němý,
povídá, kdo kdy pán byl – a kdy host.
Ve zlatě bývá zachycena bída,
ve skvostných malbách vystižen je pád.
Pýchu a lačnost pomíjivost střídá,
a slovo „jistě“ přikrčené „snad“.
V skřípění kdysi sebejistých pantů
zní povel k honbě hrdých protestantů,
z nichž přes noc byli zrádní kacíři.
Vždyť kolo dějin dál se stejně točí,
třebaže jsou v něm dávno červotoči.
Dno se ptá proudu, kam že zamíří…
MÁLO ZBÝVÁ Z PRÁVA...
Prý kdysi v Ráji našeptával had:
Otázkou je, kdo v Pekle našeptává,
aby svět hořel, po ohni je hlad,
a celá země čím dál víc je žhavá.
O kosti v písku kdekdo zakopává.
Kde bují hlad, je půda krví sytá,
východisko se žádné nenaskýtá.
Spíš roste pěst, a vykvete-li hlava,
sklízí se prázdno, k němu senilita:
Když je moc červů, málo zbývá z práva.
Červotoč v stropech usídlí se rád,
do kazet v nich se zvláště zavrtává.
Z principů stal se úkrok čelem vzad,
na jejich hrobě dávno roste tráva.
Hniloba kvasí, sadař prodělává.
Rána jsou temná. Kdo tvrdí, že svítá?
Ve vlnách se dál žene brutalita,
a do těch vln se zakusuje láva.
Tonoucí se i mořské pěny chytá:
Když je moc červů, málo zbývá z práva.
V sonátě much je změněn prstoklad,
každá dál bzučí, že prý neprohrává:
Dávno je známo, co je muší hrad,
tím byl vždy hnůj, v němž vše se rozpadává.
Zbývá jen lógr, kde dřív byla káva.
Království dřímá, ze snu neprocitá,
šíří se zmatek, strach a nervozita.
Bezradný stínu smrti přitakává.
Z knih se již ani nadpis nedočítá:
Když je moc červů, málo zbývá z práva.
Díry jsou velké, ze zdí zbyla síta.
Otřesy sílí, v nich se lidstvo zmítá.
Tsunami zprávu, že se žene, dává.
Ego je zhoubné. Pokora je smyta:
Když je moc červů, málo zbývá z práva...
LEŽ TMA NEUKRYJE…
Když cesta ztrácí se – zarostlá trny,
anebo přehradí ji spadlé kamení:
Žije v nadpisech příběh nepatrný,
jenž stárne bez mládí – a z drnu pramení.
Když nikam nevede určená trasa,
vecpe se otazník do stránek ke čtení.
Co je precedent? Že prázdnota drásá,
když mozek poblázní – a za tvář zamění.
Balvany přibyly – a porostlé jsou keři.
V proroctví Sibyly svou víru mocní svěří.
Kdo Halyspřekročí, ten čerpal u Pýthie.
Význam se přetočí, a vlastní říši zničí.
Svět hluchý, bez očí, neví, co počít s klíči.
Zní konec idyly, a lež tma neukryje…
AŽ LIDÉ JAKO MY...
Pod stromem sedím rád, konkrétně pod jabloní,
před sebou vidím les, a mrak, co nad ním visí.
Co že chci sesbírat? Ty vzpomínky, jež voní
po dětství ještě dnes, ač dávno je to, kdysi.
Pás dubů? Pro mě chrám, kterému úzkost svěřím,
jak že mi těžko je ve světě, který hoří.
Naději v sobě mám, že odoláme dveřím
od zkázy vestoje, k níž ženou nás ti choří.
Jsme v době oblevy, kdy, co zamrzlo, taje,
kdy ledy poleví, a kdy rozkvetou kraje.
Dívám se na stromy, jak paprsky je hladí.
Co zlevní, když je dráž? Sám život cenu ztrácí.
Nač čekám? Možná až žít půjde bez inflací,
až lidé jako my zas najdou svoje mládí...
NAPOSLED
(Věnováno Karlovi Sýsovi)
Odešel básník – vytratil se tiše,
Kosmova kronika je na pravdě boží.
Kapsa se zasní – klíče nepřipíše.
Stroj času proniká k sychravému loži.
Jen dlouhé sbohem – jeho abeceda:
Zasklené kalhoty dospělého muže.
Uměl říct mnohé – slovem z křesel zvedal,
zůstaly šlápoty – déšť je nepřemůže.
Tři vzkazy stihl dát, aby zas vstali – spáči,
ze Země Měsíc rád sledoval – a to stačí.
Načas pak v očistci byl atomový pléd.
Když Prahu zezadu uviděl podle Joba,
věděl, že v překladu se pravda nepodobá
té, o níž doříct chci, když vzdychl naposled…
|
