na další stranu
Marek Řezanka
NĚKDY
Někdy nám život přijde nepříznivý
a cesta vůbec nejeví se schůdná
Někdy nám trýzeň rysy tváře zkřiví
Někdy se všichni cítíme být u dna
Kvasí v nás bezmoc když jsme osamělí
ochromuje nás úzkost neustálá
Najednou zlé je co jsme včera směli
a zeje propast kde dřív hradba stála
V takových chvílích – když se z nebe blýská
a průtrž vody všechno zcela smáčí
to co je hlavní aby ruka blízká
setřela slzy po včerejším pláči
Hledejme cestu kde se zdá že není
poté kdy psota všude kolem řádí
Hledejme sami v sobě opevnění
Najdeme v očích druhých stromořadí…
PRUDKÁ
Noc právě lehla nahá do kraje
Otevři dveře pusť mě dál má milá
Až hudba ticha skladbu dohraje
Chci abys na mně svou tvrz postavila
Tvrz jejíž vížka mraky proniká
žádostivě se noří do oblohy
tam až kde hvězda sedlá koníka
jenž tryskem cválá ač je jednonohý
Chci se tebou brázdit vesmír neznámý
tělesem být v němž pulsuje tep moří
světem jenž nezná co je před námi
přesto se cele v červí díru vnoří
Věřím že v jeden splynout dovede
dvojice bodů již to k sobě nutká
Stav bude jiný – to když pod ledem
erupce vzniká – nespoutaná prudká…
Paní Haně…
Já její jméno spojeno mám v hlavě
s horami které mnohý z vás již prošel
s příběhy jež chce sojka převyprávět
s vesmírem který tvoří Krkonoše
Se světem v němž se podvod přísně trestá
a v němž se krádež nikdy nevyplácí
s upřímnou vírou bez potřeby gesta
v morálku v právo jako sílu hnací
Opona padla naposled se klaní
Potůček Sitka tleská bez přestání
městečko Šternberk podpis bude shánět
Upřímná Anče hájí bez váhání
kvítek jenž právě zaleskl se v stráni
Tento můj sonet patří paní Haně…
POZDĚ
Možná že chvíli se to zdálo vtipné
Tváře nám ztuhly zděšení v nich vzrůstá
když totiž sílí tlak ať ten se vypne
kdo nechce truhly a slepená ústa
Možná že také přišlo nám to trapné
jak o svobodě kážou se řetězy
Pod značným tlakem čekáme kdo skápne
Cenzura v módě – chaos nezná mezí
Najednou ale koráb plachty svěsí
v boku je díra jíž se voda valí
Již není málem – náraz na útesy
Pravda se stírá šmirglem neurvalým
Pod kotly topí vydatně a vztekle
nejsou zde uši co že vbrzku hrozí
Zametli stopy s tím že Ráj je v Pekle
Pozdě je tušit když je po explozi…
ABY ZAS MOHLA…
Občas je těžké každé nadechnutí
občas vás tíží součet značných ztrát
Občas vám přijde že již není k hnutí
když další z bran vám začnou zavírat
Úzkost se ve vás jak tajný špeh plíží
nemáte síly se vším se již prát
Dřív hebká louka posetá je kříži
ubylo cest kam smíte bez výhrad
Nějak se množí hrůzné karamboly
z nejistot ostří bodá – a to bolí
hledá se stéblo – schází adresát
Naději stačí sebeslabší stvoly
nejtvrdší skálu jejich kořen drolí
aby zas srdce mohla zaplesat…
JSI
Jsi pro můj dech tou pravou atmosférou
a pro mé oči slunce jasný svit
pro mé rty mořem z nějž si pěnu berou
s tím, že dno hlubin chtějí políbit
Jsi pevnou půdou na níž mohu zůstat
když živly kolem bouři rozběsní
Jsi ranní rosou pro vyprahlá ústa
jsi noční hvězda – ctnostně noblesní
Jsi pro mé rány vánkem jenž je chladí
Plachty mých přání napneš v bezvětří
Jsi pro mě lásko elixírem mládí
jenž na mně ani trochu nešetří
A pro mé srdce ohněm jsi jenž sálá
přiložím aby dále stejně plál
Majákem jsi mi – vyhnu se tak skalám
Jsi moje všechno:
Mysl cit i sval…
SVÍTÁNÍ V NEDOHLEDNU
Společnost dusí se společnost značně chorá
neschopná ochrany těch kteří právě tonou
Do pekla s úpisem posílá seniora
Sůl sype do rány – a nazývá ji vonnou
Strach křídla rozpíná – strach o babičku s dědou
že vir je zahubí vir, který mocně řádí
Vyrvaným rostlinám dát život nedovedou
Všechno je naruby – čeká se na pořadí
Psychika upadá – a není co ji zvedne
úzkost již působí – mnohý z nás velmi strádá
Žádá se úhrada – však dluh roste den ze dne
a nejsou způsoby jak platbu neodkládat
Řadu z nás napadne že odepsat nás ráčí
Stát penzi uspoří když děd natáhne brka
Že je to nápadné? Především je to k pláči
Slaví jen úhoři – jiným se rybník scvrká
Služby jsou v sutinách – a s nimi cestování
kde chleba dochází tam pro hry není místa
Prostor nám utíná to co nás na dno vhání
slyšíme rozkazy – a čteme co se chystá
Někdo je zvědavý jak dlouhé tohle bude
ten pochod po poušti – jen v písku bez oázy
Tohle se nespraví – ne přijde další úder
Prý kdo to dopouští? Což nám to nedochází?
Žák doma zakrní – a učňům praxe chybí
Kde vztah je napjatý tam houstne atmosféra
Jsme jako na trní Vždy se však najde kibic
Šlape nám na paty co přehlédli jsme včera
Mnohý zří ze skály že ztrácí vlastně všechno
když ráno procitá tak proměny se leká
Kdo dýchat přestali ti se již nenadechnou
Co jíme dosyta? Stravu co není měkká
Věci jsou za hranou – a vývoj tryskem cválá
trup lodi prasklý je – a voda se jen hrne
Je zcela nahranou společnost okoralá
již průtrž zalije z přeháňky nepatrné
Množí se rozkoly – a příkopy dál hloubí
V boku má oštěpy a v hrudi ostré šípy
víra jež povolí, když rozum protnou šrouby
Vždy ti se rozštěpí kdo se včas nedovtípí…
MĚ TO NEBAVÍ…
Nevím zda tohle máme zapotřebí:
Poslušně máme kráčet bez nohou
Do našich rakví zatloukají hřeby
když už nás rovnou spálit nemohou
Voda se valí z hráze protržené
z pramínku je teď příval hučící
Zpěněná masa krajinou se žene
pod okny je již – v našich ulicích
Volební kampaň pohřeb připomíná
programy stran jak parte působí
Ambice malých jsou jak rakovina:
Nemají rozum – ani způsoby
Že jsou zde lidé strany nevšimnou si
Hlavně že spolu se zas poperou
Na naše hlasy křivý zub si brousí:
Jsou pro nás morem – nebo cholerou
Strašné je vidět jak jim nezáleží
na našem zdraví našich potížích
Na nás jak kdysi středověcí kněží
jen jako na hnůj vrchnost pohlíží
Kašlou nám na to kdo se neuživí
komu se život na prach rozpadne
Pro ně jsme pouze podvraťáci všiví
pro něž už není ani podřadné
Pak ale nevím kdo jim hlasy dává?
S eutanázií kdo z vás souhlasí?
Tvář ruských rulet bývá napínává:
Hrají ji všichni jimž jde o hlasy
Však jako občan o ni nemám zájem
Sebevrah nejsem Ani zvědavý
Ať s nimi jiný tuhle frašku hraje
Já říkám rovnou: Mě to nebaví…
|
