|
na další stranu
Marek Řezanka
NEJKRÁSNĚJŠÍ Z CEST
Co že nám přeji v předvánočním čase?
Semknutí dříve, nežli přijde pád.
Možná, že svornost malicherná zdá se,
bez ní však každý skončí chycen v lase.
Buďme si blíže – bude to hned znát.
Co že nám přeji? Samozřejmě teplo:
Bez něj i srdce zchvátí krutý mráz.
Aby nás do čel konečně již kleplo,
že je holt nutné vidět aspoň přes plot:
Ty oplocené bývá snadné zmást.
Přeji nám život – a ne živoření,
ať máme jídlo, léky – a též byt.
Ať kdo je slabší, na porážku není:
Za tím vždy stůjme, pevně, bez prodlení.
Toho, kdo týrá, nelze velebit.
Přeji nám volnost v dýchání i řeči,
aby i chůze dala se pak snést.
Ať vstanou ti, kdo nuceně teď klečí,
přeji nám šťastnou cestu do bezpečí,
přeji nám víc než právo na protest.
Přeji nám mír – ne krčení se v strachu,
kdy vše nám drahé spálí prudký žár.
Přeji nám moudrost – a ne sbírku tlachů,
a aby firmy nedoznaly krachu,
přeji nám spoje – a ne plno spár.
Co přeji dětem? Život bez úzkosti.
Myšlení, rozvoj, aby mohly kvést.
Naději přeji zemi, jež se postí,
a v níž je mnoho koutů bez radosti.
Přeji nám znalost, nejkrásnější z cest.
DOMOV NA MÍRU
Přeji nám všem svornost, lásku, naději:
Aby šlo stavět – ne žít mezi sutí.
Abychom se, lidé, měli raději,
tak ať nás nikdo vzdát se nedonutí.
Přeji nám všem rozhled. Zmizí slepota.
Podejme ruku tomu, kdo se topí.
A ať holubička křídly třepotá,
kde vládne světlo, nepadají stropy.
Přeji nám výdrž, ať jsme silní v čase,
kdy temno houstne – aspoň často, zdá se,
přeji nám zpěv a hudbu klavíru.
Kde nezní Múza, promlouvá ryk zbraní,
přeji nám domov, kde nás neporaní,
domov, jenž bude stavěn na míru…
NA OBZORU SVÍTÁ
Přemítám, co že podstatné je
v adventním čase – na vánoční svátky:
Říkám si, kdo se neohřeje,
modlím se za svět, nebývale vratký.
Ne, hlavní není pojíst kapra,
hlavní jsou srdce, která za mír bijí.
Některé skvrny nelze zaprat.
Najděme v sobě ještě energii.
Najděme sílu hájit, co nás pojí,
chraňme tu krásnou různost na postoji.
Dejme si dárek, jímž je pluralita.
Nenechme zhasnout plamen, jenž v nás hoří,
nezvykejme si zvykat na příkoří.
Dost bylo válek – na obzoru svítá…
DO TEPU VRAN
Advent se hrbí – chybí atmosféra,
jen vločka spadne – ihned začne tát.
Staleté vrby šeptnou u jezera,
že je prý snadné splynout v agregát.
Koleda nezní – v řevu houfnic vázne,
množí se hroby – mramor tiší pláč.
Slova jsou vězni v řeči nehorázné.
Granáty zdobí prasklý květináč.
Pod stromy leží místo darů tíha,
na nebi hvězda črtá do tmy kříž.
Když bláto sněží, úzkost v noře číhá.
Když se sen nezdá, prázdnota je blíž.
Cukroví lepí krví, která mládne,
zápach se vine jako černá nit.
Na větvích střepy nejsou nenápadné.
Zvon krytý stínem
bude z lesa znít…
ABY ROZUM DOPROVÁZEL CIT…
Přeji nám všem, ať hlavně nejsme sami.
Ať nikdo není jako ten kůl v plotě.
Ať lidská srdce jsou nám drahokamy,
a ať nám bližní není hřebem v botě.
Přeji nám víru v to, co je v nás cenné.
Přeji nám světlo. Tma se rozestoupí.
Nechceme-li mít všechno rozvrácené,
jsou v prvé řadě třeba pevné sloupy.
Přeji nám zdraví – těla, duše, mysli,
aby byl člověk moudře nezávislý,
a ať nám význam lásky není skryt.
Přeji nám sílu v chvílích, jež nás tíží.
Přeji nám svět, jenž neskládá se z mříží,
a aby rozum doprovázel cit.
|
