literární časopis založený v roce 1964

Marie Kofroňová

LIST Z POSLEDNÍ PROPOUŠTĚCÍ ZPRÁVY

Držela v ruce
dřevěnou růži.
Těžko i lehko
vycházíš
ze dveří nemocnic.

A nikdo.
Čas zdraví tě sám
v sobě skoupě.

Jak mnoho prázdných
dnů
a smutných polévkových
lžic.

Osudy dětí
za skleněnými dveřmi.

Vycházíš.
Nevíš, zda
dojdeš dál.

POVOLÁNÍ

Věnováno s vděkem p.prof. Venturovi

                      Zvědět o Tvé moci
                      je kořen nesmrtelnosti.
                      Kniha Moudrosti
                      15, 3b

„Boží láska k lidem
je Neporovnatelná.“
To řekl a odmlčel se.

Tiché brejličky,
plnovous
těchto Starců z východu
a odjinud,
co postavili naveskrz uší zeď
ne však k Bohu
ne však k člověku.

Zeď.
K hříčce slova,
jež si zahrává.
Přestalo být sebou -
(ne pro svůj smích,
tak uhrančivou touhu po ráji…)
- pro grimasu o – všem,
jež odmítá rukou, na chrta zcizenou,
ano,
Útulek Vtěleného.

Přijali,
sluchem přibiti.


Pokorným sklíčkem
tíhy odlehčené -
Zasvětil jim čas,
co zbývá.

PŘES VRÁTNICI

/ drahému Jirkovi,
post mortem /


Chodíval
každý druhý den.
Na kousek housky, na kávu
po neděli na vejpeček.
Říkal:
„ … potřebuju léky.
A ty máte vy.“
Pak počal chvilkou
usmívat se na osud.
To ústav zpíval
ptáci mlčeli.
Jen děcko zeptalo se
co tam máš.

Zatímco kdosi
ponenáhlu     jehlu
navlékal
do šicího stroje nenávisti
k sobě. K němu. K tomu
co život vzal i nedal.
Pěst stíhala pak pěst.
Bylo to v píchajícím boku zátočiny
kdy vraceli jsme bolest bolesti
kdy oddělení zavíralo
řvalo večeře a léky. Ale
ty půlili a nůžkovali
doma u nás
na smutnou látku večera.

TATÍNKOVI

21. - 22. 11. 2022


Půlnoční slzy
oschly v cikórii.
Kořen svatého Petra -
o páté poránu.
I sen nemusí být nutně proroctvím:
Vzpomeneš si na Ellieho Wiesla
v Indii.
Zemřel mu otec s matkou
v lágru
a všichni drazí, snad proto,
že chasidství znamená
Radost a Pokora.
„Dostanu -li pět rupií,
předpovím Vám budoucnost.“
Dám ihned na ruku deset -
vysvětlíte -li mi minulost.“

Do smrti budeme živi
Tajemstvím.