na další stranu
Marie Kofroňová
LŮŽKOVÉ ODDĚLENÍ
Vzpomínáš
nevyspalého rána.
Husí pochod
bílých doktorů...
Chystali vizitu,
tři z nich nesou kávu.
Ticho a řád,
posunků posporu.
Chodbičkou mezi lůžky
poletoval anděl.
(Asi to byla sestřička.)
Tiše bez křídel
počítá vodu a léky.
Lidem, co zdravili,
sliboval:
- Odejdete po svých!
A injekce, že není zlá.
Na chodbě čekala maminka.
NA NÁDRAŽÍ
Vagóny hřadují.
O tažných ptácích
srdce k pírku mluví.
O mrtvém otci
kluk o sedadlo dál.
A tak tu sedíme,
na oko vejce vejci
stejní.
Jinému dal
jinému vzal...
Za cizí bolest prosím.
O smrt smutku.
Střep zadržené slzy.
Nemohu za to.
Pojedu
k našim domů.
Je sníh.
Staré opadalo
(i když čert nikdy
nespí).
Budou Vánoce.
POUŤ
Není to zázrak,
zářivý sníh
na palčivé pouti.
To sypkým krokem
pluje bílá karavana…
Než spadne stín,
než tíze bude usednouti.
Modlitba dlaně –
mana
tak křehce doptávaná.
BUDOUCNOST
Budou to
prázdné dlaně,
co mluví za člověka.
Hodina v sobě
sudolichá.
Řečištěm vyschlým
žízeň plačící.
Kdo ví, co chtěl či nechtěl
čas podvedený,
krátká je i tma.
Uzlíčky světel,
hvězdy v povijanu.
Erb hvězdokupy.
Věků Rodokmen.
V pěstičce
kamínek modrý
lidského štěstí
hladu.
Za naší vsí
píše větrolam.
|
