na další stranu
Kamila Roučková
Kamila Roučková (11.3.1982)
Narodila se v Ústí nad Labem, vystudovala gymnázium v Děčíně a vysokou školu v Brně. Dva roky pracovala jako servírka v Londýně.
Má ráda prostředí kaváren, boty na podpatku a prózu amerického Jihu, píše poezii (hlavně do šuplíku). Občas na pozvání čte, publikuje nahodile a velmi zřídka. Živí se jako personalistka ve výrobě přesných dílů pro automobilový průmysl.
Texty se pohybují na hranici skutečnosti a představ. Kam je možné spadnout při cestě vlakem? Dá se snít až na kost? Mohou jezevčíci plavat v pochybnostech? Je možné zakousnout se do svého vlastního propečeného stehna?
Uvedené práce jsou hlavně novější, ale svoje místo tu našla i bezmála patnáctiletá černoška. Je totiž divoká a má ráda víno.
BLONDÝNA
zůstávám u černé
ale kdybych chtěla změnit styl
bylo by to chrlící ráno na hlavním nádraží
vůbec to nesouvisí s bezdomovci
jen s otazníkem který mají nad hlavou
z puklého panelu nepatřičně trčí luční zvonek
bude tu prý pracovat do utržení
zkáza přijde brzy
ve formě výrazně nalíčené paní
světlovlasá smrt ve zkušební době
hubeně se prosmýkla s kelímkem kouřícího čaje
zmizely otazníky i černá barva
všechno je tak pestré a zářivé
až by z toho jeden nejraději skočil pod vlak
sedne do prázdného kupé
ale prázdno které tu nechala
zůstává
PADAT DO STROMŮ
jet vlakem vždycky znamená
i tak trochu padat
do stromů
perónu
kamenů v kolejišti
názvů stanic
vystoupit lze jen na předem určených místech
to mezi je prostor k pochybnostem o tom
co zbylo na dně termosky
a jestli právě tohle je to správné místo
ještě ne
dál ale nemam jízdenku ani kávu
jen míhající se nekonečno
krabičku cigaret
placatku se zbytkem rumu
dno je ale ještě příliš daleko
-
támhleten dům
už měli dávno odstřelit
stejně jako celý tenhle zpropadený svět
mám v kapse zápalky
mohla bych to tady všechno
poslat ke všem čertům
to by ale znamenalo vyhrát příliš brzy
na zaprášené sklo se prstem snažím napsat
jména jiných pyromanů
žádného neznám
něco mi zřejmě uniklo
na jiném místě hledám pod parketami klíče
od zbytečných dřevěných dveří
je za nimi jen další zlověstné ticho
a stará rukavice kterou nepotřebuji
k postupu dál mám jen tu svoji
černočernou tmu
tunel a na jeho konci
patetické světlo
nejde tu psát ani volat
(o pomoc)
představuju si lesní cestu
skáču přes kořeny
na zemi leží šroubovák
nechám ho ležet
všechno tu musí zůstat
přede mnou mlha a nějaké zvíře
útočí
zbylo jen několik prázdných slov
(citoslovce) a kosti
žebra
lebka
a ohlodaná stehenní
na zelené sedačce z nepravé kůže
děsím ostatní cestující
baví mě to
ale hrát se to nedá
-
tohle není konec
ale málem mě naservírovali v jídelním voze
cítím pivo a boloňský špagety
kterých jsem nechtěla být součástí
objednávám rum
aby se neřeklo a mizím na záchodky
v placatce přibylo z plastového kalíšku
chvíli tu místo dezinfekce voní
rumové pralinky
jsem zase celá
neohrožuje mě žádné zvíře z vlastních snů
mám obě ruce i nohy
a chuť tu zůstat
i bez jízdenky
NAHOŘE
Rybník/ sucho
nádoba uprostřed
mozaika z hlíny
tady někde minulý rok
musela zemřít srna
hledám pohozenou kost
fotím z druhé strany
hrnec flaška
rozbitá škeble
nepotřebuju žádnou pomoc
jen mě zajímalo co je tady teď
dobře počkám
až ještě trochu víc
vyschneš
Cesta
rozlamuju šípek
snažím se vybavit si jeho vůni
hřbet ruky
obrys zad
na zemi pod keřem prázdná láhev vína
chuť znám
ČEKÁNÍ
postarší týpek ze zastávky
teď nemá náladu
na nějaké to setmění
hladí mu týl
a jeho jezevčík
se směje po čertovsku
je půl osmé
trolejbus v nedohlednu
dvacítka na lavičce
se ošklíbá nad jeho úborem
viděla už ledasco
ženu s nožem
muže na útěku
a psychiatr prý chápe její situaci
pán se znuděně koukne na hodinky
dalších deset minut a nic
stařenka na hraně obrubníku
žužlá protézu
dnes se s tím zkoušela líbat
že prý si
bude užívat života
že ještě nezemřela
hlavou kroutí ve směru očekávaného příjezdu
a hůl
je záchytným bodem
teď se všichni nadechnou
protože já to říkám
a chlápek bezděky poplácá psa
ne, že by o to stál
a ticho
minuta ticha za řidiče
který se před chvílí zastřelil
na obzoru náhradník už jiskří dráty
a smrt si brousí nože
MALÍŘ
sladko-slaná chuť
něco zůstalo na břiše
něco ve vlasech
v oku to chvíli pálilo
něco na oblečení
něco ve vzpomínce
něco přibité na stěně jako obraz
za pár měsíců ho u popelnice vykopne z rámu
zadupe skrz zemskou kůru k jádru zapomnění
vyhází rozkošná růžová tanga
pírka pouta benátskou masku
i poukaz na tantrickou masáž
který mu nestihla dát
doma mezitím rudá skvrna na stěně
vytvoří svůj vlastní obraz nenávisti
bude z ní sát
svou zlověstnou
příchuť chianty
stejně byl hnusnej řekne kámoška
a ukáže cigaretou do prokopnutého rámu
světlo lampy se jí o nohu otře bílou kočkou
odkopne ji
jako všechno čemu nepřikládá důležitost
...
to je ještě daleko
zatím je blízko
sedmá z devíti je přiopilá
má bolavé oko
a přilepená stehna
KOSTNATÁ (ČERNÁ)
světlo projíždějícího auta se odrazilo od okenního rámu
a zmizelo někde mezi noční oblohou
a pochybnostmi že to má ještě nějaký smysl
rozkousaná pozdní hodina
rozkousaná láska
lesklé černé vlasy o tom nic nevěděly
oči se snažily uvyknout tmě
jako by v nich běžela kočka
kterou taky nepustili dovnitř
ve skutečnosti nevidí líp
možná teď stejně jako já
kouříš jednu z posledních cigaret
z definitivně poslední krabičky
dojíždíš flašku ginu
sedíš v otevřeném okně nebo na zápraží
jako kovboj v měsíčním světle
(uzívaná romantika)
akorát k dívkám/ženám se to nehodí
lomítko z předchozího řádku se prohnulo
zbledlo závistí
že někdo jiný jinde má něco co ty ne
to se dá pochopit
to není jako s magickou mocí
znamení zvěrokruhu
připravuješ se na dalekou cestu
máš do těch odrazů světla kompas buzolu
nebo aspoň mapu?
víš co šeptat?
nazpaměť znáš svoji roli ve stínovém divadle
nespavost nepošleš dál ve hře na tichou poštu
odbila další upachtěná hodina
na stropě se nic nezměnilo
na dně ulice plavou jezevčici ve svých pochybnostech
vidíš je z okna
říkáš si
kdo jiný by si mohl pořídit psa
než někdo kdo se bojí
máš skleničku ginu
cigaretu
a vlastní well done stehno k nakousnutí
dnes večer zas z tebe bude trčet
kostnatá hodina
vyhublá láska
MACATÁ (BÍLÁ)
ve skutečnosti cítíš že navzdory
všem lifestylovým časopisům
to bude spíš macanda
než anorektička
co už pomalu ani nemá menses
láska je vášnivá blondýna
v nepadnoucím růžovém prádle
jemná a měkká
díváš se na tu svůdnou pohromu
ve vlastní nekonečné naivitě
plácáš něco o prasátku v záclonce
vymlouváš ostatním význam růžové barvy
posmívají se ti
marně dumáš kdy jsi tolik zhubla
ZA OKNEM
s přeháňkou za oknem v zádech
hromem v úleku
hlavu nezvedne
v prenatální poloze leží na gauči
v ruce knihu kterou nečte
prst bezděky založený
v místě vraždy hlavního hrdiny
a přesto na slově:
počátek
úterý ráno nebo úplně stejně marná středa
kdy ruka před nicotou
chrání vlastní hlavu
a venku za oknem krajina přílivu
co byla na programu včera
včetně tý malý holky
stromy v nezvykle útlém táhlém stínu
šeptají její jméno a
v křesle naproti gauči
vycpanej
Jeff Bridges
TAK PROMIŇ
nechce se mi přemýšlet jak to říct
tak na rovinu
nemám ráda psy
v mém dokonalém světě nejsou
jen možná Arya
taky ji nesnáším
ale už jsme si na sebe zvykly
teď když je stará
a unavená štěkat
je to s ní mnohem jednodušší
můj dokonalý svět je lesní stezka
po které běžím
vyschlý rybník s popraskaným dnem
trnky a prázdná láhev vína
to dno není bezpečné
taky bych tu mohla přijít i o druhou botu
neustále ztrácím
svoje přebytečné části
kdybych byla robot
zvonila bych
jak si někdy připadám prázdná
v mém dokonalém světě nejsou žádní psi
a učitelky
hodně zlata špatně udělaný melír
nikdy mi k ničemu nebudeš
ty jedna odstředěná píčo
ale ještě ve čtyřiceti se mi o tobě zdá
teď bych se možná hádala
co je pro život lepší
jestli umět chemii nebo mít kozy
tak promiň
můj dokonalý svět je lesní stezka
nit běžícího dechu
tam pod tím kořenem je zakopaná
vzpomínka na tebe
mám k ní mapu s křížky
z bodu A do bodu B
tedy od tebe ke mně to vedu
přerušovanou čarou
občas je nutné přeskočit mezeru mezi listím
chvěje se když na tebe myslím
odtud se občas vracím
s jezevčíkem zakousnutým v lýtku
PO TOBĚ
před tebou nikdo
jen prázdné písčité dno
časem ryby a plazi
moře vína
v rámu na stěně
dvě židle a jednoduchý kulatý stůl
chtěla jsem tam s tebou zůstat
ale měla jsi i lepší obrazy
teď se dívám na náčrt rukou
jsou těžké
ale ty bys časem mohla dokázat cokoliv
přečíst Platóna Sókrata
můj smutek i ten svůj
smutek lesa i otevřených
velkých širých rodných lánů
smutek hrnců pokliček
dětských hraček
před tebou nikdo
a po tobě jen nekonečný rybí chlad
našpulené sněhové pusinky
směšná placatost
daly by se použít jako záložka
kdyby neplavaly
odnikud nikam
v prázdných slovech
muži
časem budou všichni vypadat stejně
než jsem tě poznala byla jsem přesvědčená
že rozkuchat
rozházet
a zase sešít
mě může jenom chlap
RAJČATA
moje permanentní obava je že někoho zklamu
hadici ležící na zahradě
přerostlou zelenou zmiji
rajčata že jsem je nezalila
tebe že zavírám oči
když mi to děláš
taky by sis mohl myslet
že bych raději byla někde jinde
v některých případech bys měl určitě pravdu
v severních Čechách poslední dobou
skoro vůbec neprší
čekám kdy mě skrz ty obrovský jizvy
zvrásněný matičky země
někdo chytne za kotník
a přetáhne mě
do světa kde není potřeba zalejvat rajčata
a kde to časem bude
úplně stejně špatně
zahrada uvadá
sousedka ještě marnou snahou
ruší myšlenky na tebe
má pěkné černé šaty
hadici v ruce
asi takhle zhruba si představuju smrt
skrz plot na mě po čoklovsku civí Arya
zabila by mě kdybych se pokusila její paničku
zabít
jsem podobně oddaná
takže úplně chápu že v některejch částech světa žerou psy
mám chuť zakousnout se hluboko do tebe
a nepustit
ŽÁDNÝ PŘEDMĚT
(takhle se to nemělo jmenovat!)
chci tě vidět prázdného
a beze zvuku
jako opuštěnou hmyzí schránku
vlezla bych dovnitř
a nikdo ani ty by mě odtamtud už nedostal
ne proto že bych tě tolik potřebovala
jen ses na chvíli jevil
jako vhodný přístřešek
brzy tu bude polovina prosince
nasněžilo a šípky omrzly
tohle není sten ani vzdech
to je živá voda z Kauflandu
zkusila bych rozdělat oheň
ale škrtátka o podrážku fungují jen ve filmech s Charliem Chaplinem
a tvůj špaček dávno vyhasl v trávě
vždycky jsem se bála
takhle to odhazovat
trpím obsedantně kompulzivní poruchou
což se projevuje
všichni umřete když neudělám…
už nekouřím
takže se nemusíte bát
že by vám doma začaly hořet závěsy
tady na téhle cestě nikoho nepotřebuji
ani skřivan se nedotkne místa
kde začíná spánek
červená šála kolem ramen
opasek
polévka ramen
do tohoto snu jsem přiletěla na stehenní kosti
NA ÚTĚKU
(čtvrté patro, dveře u výtahu)
podpatkem v prvním
zádveřním našlápnutí
odpráskla svítání
opouští byt
náhodného kolemjdoucího
jehož včera trestala
úsměvem
1(přízemí, hlavní dveře)
sehrála to celé
včetně demonstrativního
servání podprsenky
(schody, chodník)
z polochůze do poloběhu
sama sebe unesla o pár kroků dál
zaminovala se v tichu
mezi došlapy
včera touhle dobou
dopíjela svou první
omylem oslazenou kávu
(lampa)
minulá žena s cigaretou
v iluzi jednoho
dlouhého potáhnutí
muž v protisměru
náhle sjednocen
s rytmem jejího srdce
(zastávka v mlze)
následovaná vlastním stínem
který teď sleduje
z ptačí perspektivy
cítí náhlé souznění
s přejetou kočkou
balancuje na hranici pádu
k bezednu čelem
O OTÁZCE NA KTEROU NENÍ TŘEBA ZNÁT ODPOVĚĎ
tma je roztoulaná
a ještěrky pod každým krokem
nemluví stejnou řečí
stejně se nezastaví
i když přes chodník zrovna kočka v kávě
bez cukru bez mléka
přechází na druhou stranu
aby neprošel pod žebříkem
takových schodů do nebe
nasněžilo na kapotu
muži co nechal stopy a teď
si čistí z okna škrabkou
umrzlý sníh
večer hrál na červené oči
zatímco odpoledne téhož dne
plakal před nadřízeným
pak si nechal vyložit karty
aby zjistil že …
(do volného místa v textu je třeba doplnit
jeho nesplněné přání)
vyčítavě se dívá k nebi
takových schodů
a ani jeden kolemjdoucí
co by uklouzl a zlomil si vaz
a ani jedna kometa
s roztřepenými konečky vlasů
nenapsala na oblohu
splním ti přání
ale musíš třikrát vyskočit
škrábe umrzlý sníh
přimrzá oknu
aniž by si všiml
skrz škrabku mu zápěstím
nalezly ještěrky až k rameni
už ho nepustí
a tma je pořád roztoulaná
aniž by tušil
že třikrát vyskočit už nebude tak snadné
jako před chvílí
stále hledí vyčítavě k nebi
kde je ta jeho kometa
vždyť všichni ostatní
ji už viděli
KDYBYCH SI MOHLA VYBRAT CHTĚLA BYCH BEJT ČERNOŠKA
stojíme na zastávce
ty dozadu načesaný vlasy
já kotníky rozteklý z přemíry vína
přemýšlím o permanentní přítomnosti zapalovače
a peprmintových bonbónech v tašce
schválně velké
největší k sehnání
zavřu oči a usnu
zavřu oči a zdá se mi
o všech možnejch končetinách a vlasech
rostoucích ze stěn mý ložnice
a beru tě s sebou
protože tys měl vždycky tak rád
japonský horory a holky
a přesto kdybych si teď mohla vybrat
chtěla bych bejt černoška
černoška s velkou prdelí
a hebkou ebenovou pletí
mluvila bych sprostě
a nikdy nikoho bych nepustila blíž
než na ostří nože
sekáčkem na maso bych porcovala
všechny ty zasraný modrooký chlapy
co spěj jenom s Japonkama
a nebyla bych tak debilně smířlivá
a nezavírala bych oči
když nejdou otevřít
když za zavřenýma očima nezbejvá než umřít
nebo zůstat na zastávce
ty tady
já támhle
BĚŽET
(jednomu domu)
nemáš hlas
jen skřípavé zvuky branky
vchodových dveří
rozbitého zábradlí
kterého se držím
když zbývá jen nepravidelný dech
takhle vstupuješ do mých dějin
vzpřímený
s balenou cigaretou
šálou kolem krku
tohle vázání běžně odpouštím jen Francouzům
to nevíš
teď v podvečer
si můžeš odložit kabát
po náročném dni plném chátrání
nesčetných propadech
rabování vnitřních prostor
sundat klobouk
usrknout whisky
máš na každém prstu deset
smutných básní
dokážeš v nich obratně proplouvat
neříct
zabíjím vlaštovky
okřídlené výčitky
které občas nazdařbůh vypouštím
z rozbitých oken s černým fiží
když lžeš mi o ženách
které v tobě spaly
kolik jich tu doopravdy uhořelo?
a co zbylo?
doutnající ohniště tvého bezdomoveckého srdce
nenarozená mimina zmuchlaných špinavých dek
(šmudly!) molitan
a ze všeho nejhorší
všudypřítomná černá krajka
to se musí umět nosit
lži se musí umět nosit
úzké červené šaty
lodičky
a jiné nebezpečné věci
z kapsy zrovna odloženého svrchníku vytahuješ
několik ptačích lebek
vracíš mi je
abych se nemusela
hrabat v hlíně s nalakovanými nehty
ty víš že s rukama ponořenýma do hluboké nicoty
bych dokázala zemřít
zmizet
pak se zas
jak přízrak zjevovat
v mrtvém tichu
ŠTĚKAT
nepřivazuju slova k zábradlí u obchodu s lahůdkama
jak hladový psy
jen ať to vyžerou
dorty a vlašáky
důvody proč nespím
tenhle text je obyčejnej uštěkanej vořech z Ústí
takovejch tu běhaj spousty
navolno puštěnejch basníků
jsou jak psi
chmurný a umanutý
kňučej když jim spíláš
tak dožer ten blbej vlašák
a pojď už
pojď
štěkat svý básně zas po někom jinym
|
