|
na další stranu
Štěpán Votoček
HIBERNIA
Stane se to některý z posledních únorových či prvních březnových dnů: teplý jihozápadní vítr prohřeje vrchní slupku promrzlé půdy, slunce se osmělí a zprudka opře do zdí, cesty rozbřednou a bláto protkají tenké stružky odrážející modř oblohy, jež je v bezbarvé předjarní krajině intenzivnější, než zimou otupělé oko snese.
Na horách je to ale jiné: sníh zhrubne a přeskupí se do hranatých krystalků firnu, jejichž plošky se ve slunečních paprscích těkavě blyští; mísí se v nich stříbrná i zlatá, občas probleskne perleťová, tyrkysová či dokonce antracitová, ale pod nimi prosvítá zelenkavý podklad podobný kalné vodní hlubině. Kdo onen řezavý firn rozpustí na jazyku, ucítí dráždivou a nezvratnou chuť tání a přerodu. Jistě, obloha znovu zešedne a sníh zítra znovu přemrzne, ztvrdne a obrní se ledovou krustou, ještě dlouhé týdny potrvá, než nadobro změní skupenství, aby nasytil prudký tok řeky hluboko v údolí, aby se rozlil do severních nížin, a nakonec splynul s tmavými baltickými vlnami, jejichž kód v sobě po celou tu dobu nese. Ale onen světlý, osamocený zimní den, který je prapočátkem jara, zůstane skryt v lidském nitru jako doutnající oharek pod vrstvou popela, připravený zažehnout divoké ohně filipojakubské noci.
Jenže letošek je jiný – uplynul březen a sněhu neubylo.
Elsa stojí před chatou a opírá se o násadu lopaty, rtuť ukazuje pět pod nulou, poryvy větru víří čerstvý prašan. Elsa jej nabere na špičky prstů a ochutná – po dráždivé předjarní chuti ani stopy. Ráno se jí obloha zdála jasná, už se chystala vytáhnout ven z chodby rozkládací lehátko a přemýšlela, kam dala sluneční brýle a opalovací krém, ale den, na který tak dlouho čeká, ani dnes nepřišel.
Scheisse Wetter! Okna jsou do poloviny tabulek zapadaná a v přízemí je přítmí i v poledne. Dvoumetrové mantinely ze ztvrdlého sněhu, který lopatou vlastnoručně odházela, se jako ledová bariéra vypínají po obou stranách výlezu ze dveří na bílou pláň. Na noc nebude mít čím přiložit: kromě tří neforemných špalků zbylých na dně koše zmizela v kamnech veškerá polena. Kulatiny vyrovnané u severní stěny domu, které je potřeba rozřezat a naštípat, jsou nedobytné. Jistě, dá se spálit žebřík, dají se spálit police i stůl. Dají se nakonec spálit i knihy – to už také kdysi viděla.
Jenže dochází i jídlo – ve sklepě zůstala líska nahnilých brambor, několik sklenic džemu a poslední lančmít. Už otevřela i khaki plechovku UNRRA z roku sedmačtyřicet, kterou měla schovanou jako kuriozitu, ale záhy zjistila, že historky o časově neomezené poživatelnosti amerických konzerv jsou jen výmysly: z vrypu po otvíráku začala vytékat lepkavá, klihovitá hmota, která jí jen zadělala stůl. Lančmít nechala na zítřek – dají si ho s Jeanny k nedělnímu obědu, dvě holky, co na sebe zbyly – stará Němka a její fena.
Else je osmdesát let. Když přišla sem, bylo jí bylo osmnáct a gestapo jí právě sebralo otce. Otcovi přátelé jí sehnali kontakt na správce horské chaty kdesi na slezské straně německo-československé hranice, který byl ochoten poskytnout čerstvé maturantce z Vratislavi na pár měsíců azyl a nabídl jí práci pokojské. Zoufalá Elsa nabídku přijala, ale brala to samozřejmě jen jako dočasnou záležitost. Než se věci uklidní. Do fabriky se jí nechtělo, a jiná alternativa pro dceru komunistického učitele, který nezahodil rudou legitimaci nebo nenasedl na vlak pryč z Německa, dokud to šlo, nebyla. O matce se u nich nemluvilo. Elsa věděla jen to, že jednoho dne prodala šperky a koupila dva lístky na loď do Ameriky – pro koho byl ten druhý, se otec nikdy nedozvěděl. Na světě mu zbylo jen Marxovo učení a malá Elsa. A záliba v botanice, kterou své dceři s citem kantora předal.
Cesta z nádraží do kopce jí s kufrem plným knih trvala půlden. Když dorazila k chatě s nápisem Hibernia na ceduli nad vchodem, místo odpovědi na pozdrav jí správce – tedy usoudila, že onen starší muž, s netečným pohledem sedící u vchodu, je správce – podal klíč od pokoje, kde se měla ubytovat. Bylo jí řečeno, že chatu Hibernia provozuje Německá fronta práce, a brzy zjistila, co to v praxi znamená: každou sobotu dokodrcal vymletou silnicí na plac pod chatu autobus plný zasloužilých dělníků a spolehlivých úřednic, odměněných za vzornou práci pro Říši poukazem k týdenní rekreaci na horském vzduchu. Některé turnusy byly vyhrazeny dětem: astmatičtí chudinkové z průmyslových oblastí tu v doprovodu ošetřovatelek měli za úkol svými propadlými hrudníčky nasávat ozón, jindy zase ze dveří autobusu vyskákali jejich zdraví vrstevníci z Hitlerjugend, kteří sem přijeli pořádat bojové hry v terénu – a o ty všechny bylo třeba se postarat.
Správce Hänkl byl odměřený a nepříjemný chlap – svého dobrodince si Elsa představovala úplně jinak –, ale nakonec co mohla čekat od člověka, který trávil život sám v téhle končině. Hänkl Elsu nijak nešetřil: zatímco si něco kutil v přístavku, nebo na chatě vůbec nebyl, ona musela dělat všechno, co považoval za ženskou práci, a někdy i to, co za ženskou práci nemohl považovat snad nikdo na světě. Několikrát už byla sbalená, že hned ráno odejde, ale nakonec si to pokaždé rozmyslela – jít nebylo kam.
Ale jednoho dne při snídani si Hänkl k Else přisedl a dal se s ní přátelsky do řeči. Byla ve střehu, co z toho vzejde, když se však stejná situace opakovala při večeři a další den znovu, ostražitost vystřídala úleva. Ukázalo se, že ji svým poněkud drsným způsobem dosud Hänkl jen oťukával; nicméně to trochu přehnal a Else ještě dlouho trvalo, než ji nedůvěra k němu opustila.
Jakmile Hänkl odhodil masku hrubiána, vyklubal se z něj vtipný a vlídný člověk, který před správcováním na Hibernii prošel kdečím a o všem uměl poutavě vypravovat. Nejraději ale stejně mluvil o svém synovi, kterému se splnil klukovský sen, a po absolvování námořní akademie se stal důstojníkem u maríny. Hänkl ukazoval Else na polici ve svém kamrlíku vyrovnané papírové modely křižníků, které syn jako chlapec vyrobil, i jeho absolventskou fotografii v tmavomodré uniformě s dvěma řadami zlatých knoflíků a bílé čepici.
Ovšem Elsu překvapilo hlavně zjištění, že je Hänkl znalcem horské květeny, čímž si u ní vysloužil větší respekt, než kdyby zastřelil Hitlera. Jednou koncem jara ji časně ráno probudil a nic netušící ji zavedl na místo nad potokem, kde vyrůstaly z trávy zvláštně zbarvené vstavače, jaké nikdy předtím neviděla. Omámena hleděla na rajskou scenérii horské louky s podivuhodnými květy na dlouhých lodyhách a po dlouhé době se volně a bezstarostně nadechla.
Else skončila první sezóna, ale podmínky k návratu domů nenastaly, spíše naopak. S Hänklem se zatím spřátelila natolik, že pro ni pobyt na Hibernii začal být víc než jen snesitelný. Navzdory vykloubené době byla chata poklidným místem, vzdáleným všem překotně se valícím událostem; rytmus života tu neudávaly filmové týdeníky a novinové titulky, ale střídání ročních období; zde vládla příroda, proti jejímuž majestátu se všechno ostatní jevilo jako pomíjivé hemžení.
Jednu zimu pozdě odpoledne po slunečném dni se Elsa vracela na chatu s ruksakem plným proviantu. Náhle během patnácti minut obloha zčernala a v nastalé vánici sešla Elsa z cesty. Jak se mohla ztratit v místech, která dobře znala, a co se s ní dělo v následujících hodinách, nikdy nevysvětlila. Až před půlnocí ji Hänkl s baterkou na čele nalezl zapadlou v závěji, polozmrzlou a zcela vysílenou. „Tatínku, tatínku,“ opakovala jen, když ji balil do kabátu. Ze smrkových větví zhotovil smyk a na něm ji dotáhl do chaty. Za dalších čtyřiadvacet hodin napadlo přes metr sněhu.
Když přišla Elsa k sobě, nevěděla, kde je a jak se tu ocitla. „Kapitán hlásí, že loď Hibernia uvízla v ledovém poli na pětasedmdesáté rovnoběžce,“ salutoval Hänkl, šťastný, že se probrala, a nesvůj z obav, dostane-li se z toho. Elsa se rozpomněla pouze na to, že než ji našel, viděla cosi oslňujícího prosvítat skrz bílou tmu, blížilo se to k ní a nebála se toho, bylo jí najednou příjemně a krásně, přesně tak, jak se o tom povídá. „Slečna viděla nejspíše polární záři. Ale úplně nejspíše ji oslnila čelní svítilna vůdce záchranné expedice,“ ukončil Hänkl její spekulace a vrazil jí do pusy teploměr.
Míjející sezóny přestala Elsa počítat. Předválečnou klientelu vystřídali zotavující se vojáci z východní fronty, potom přestali jezdit i oni. S blížícím se koncem války stále zamlklejší Hänkl opět přestal odpovídat na pozdrav a uzavřel se do sebe. Ani Elsa po jeho blízkosti netoužila. Když jí přišlo úřední vyrozumění o otcově smrti po osmi letech věznění v koncentračním táboře Buchenwald, začala k Hänklovi cítit nezvladatelný odpor – jeho zbožňovaný syn bojuje do poslední chvíle za Hitlera, zatímco jejího tátu...
Hänkl ji nijak neutěšoval, zajímala ho už jenom pošta, již vyzvedával jednou týdně. Mlčky trávili večery u rádia, každý na opačné straně místnosti, a přestože Elsa nacisty z hloubi duše nenáviděla, apokalyptická nálada ovládla i ji. Hänkl pročítal stále dokola synovy dopisy, jenže poslední obálka, již rozlepil, byla také úřední – byť zdobnější než ta Elsina a plná vzletných slov jako vlast, poslání, hrdinství, nejvyšší oběť…
Zmar a zkáza nakonec dorazily i sem, na planinu lemovanou ošlehanými smrky a kosodřevinou – jedno odpoledne našla Elsa viset Hänkla na půdě. Odřízla ho, tělo odvlekla dolů, v přístavku vzala rýč a zakopala ho na kraji lesa sto metrů od chaty.
A tak tu zbyla jen ona, odevzdaně čekající, až se v zatáčce pod chatou objeví rudá jízda. Neobjevila se.
Německá říše přestala existovat a zdecimované Slezsko připadlo Polsku, posunutému Rusy na západ. Poláci záhy projevili zájem o výběžek českého území přerušující kdesi na slezské straně jejich železniční trať a jako kompenzaci nabídli Československu neosídlený cíp hor, kde kromě prázdné chaty po Německé frontě práce nebylo nic.
Chata Hibernia byla odsouzena k zániku, ale opuštěná byla jen zdánlivě – zůstala v ní pokojská Elsa. Během návštěvy geometrů se stihla ukrýt a jakmile se záležitost s posunem hranice vyřešila a směna území vešla v platnost, na chatě se už nikdo neobjevil. Z Čech se sem dalo dostat jen zarostlou pašeráckou stezkou přes bývalý hraniční hřeben, kterou Else jednou ukázal Hänkl. Příjezdovou silnici ze slezské strany úzkostliví Poláci ihned přehradili a betonový zátaras označili nápisem Granica Państwa; párkrát Elsa zahlédla dvojici polských pohraničníků se samopaly, a tak se k hranici raději vůbec nepřibližovala.
Živila se nasbíranými malinami, borůvkami a houbami; co nesnědla, zavařila na zimu. Kladla oka a vybírala ptačí hnízda, lovila pstruhy v potoce nad peřejí na místě, kde dříve rybařil Hänkl. Ale nestačilo to, úlovky byly mizerné a brzy zhubla tak, že se nepoznávala v zrcadle. Došlo jí, že kvapem se blížící zimu tu sama přežít nemůže, a se svým osudem se začala smiřovat. Místo shánění ubohého žvance jen stoicky seděla s kručícím žaludkem na rozkládacím lehátku před chatou a vstřebávala slabé paprsky babího léta – prvního poválečného a posledního jejího.
Ale všechno změnila náhoda: jednoho mlhavého říjnového dne zahlédla nedaleko chaty jakési velké zvíře spásat ojíněnou louku. Myslela, že je to jeden z jelenů, jejichž troubení se tou dobou rozléhalo po pláních každý den. Ač hladem zesláblá, vylezla z dlouhé chvíle na půdu a usadila se ve vikýři v ruce s dalekohledem, jímž Hänkl kdysi ze stejného místa sledoval opevňovací práce na československé straně hraničního hřebenu. Zaostřila – a jaké bylo její překvapení, když zjistila, že pozoruje zaběhlou krávu! Pud přežít se v ní náhle probudil plnou silou. S provazem v ruce vyběhla na pláň a krávu se jí podařilo dostihnout a přitáhnout do přístavku. Jenže záhy si uvědomila, že ji nebude mít v zimě čím krmit – ten rok nikdo nepokosil. Ale poradila si: rozpárala všechny matrace a slamníky, které zbyly na pokojích pro hosty, a jejich výplň nakonec opravdu postačila kravce, byť ke konci zimy notně vyzáblé, aby vydržela do jara. A díky každodenní dávce mléka přečkala půl roku trvající zimu i Elsa. Příští rok už se oháněla kosou a přes léto naplnila seník po střechu.
Po Hänklovi tu zbyla malá dílna včetně několika pil a sekyr, a tak mohla kácet soušky v okolí; kmeny stahovala k chatě, kde je porcovala na polena. Na Hibernii byly rozvody elektřiny, ale elektřinu Elsa neměla – dieselgenerátoru v přístavku chybělo palivo. Ale pod harampádím objevila kanystry s petrolejem, takže mohla po večerech svítit alespoň petrolejkou a pročítat onu malou knihovnu, již si přivezla v kufru z domova, i spoustu magazínů, které zbyly po hostech.
Usínala rychle. Někdy se jí vracíval sen, v němž slyšela kohosi rámusit v chodbě, a když sešla po schodech dolů, uviděla Hänkla s rudou strangulační rýhou na krku, jak se prohrabuje krabicí s papírovými modely válečných lodí. Mlčky k ní otočil modrý odulý obličej a Elsa poznala svého otce.
Na existenci Elsy se přišlo dva roky po válce. Když ji s pistolí zabořenou mezi lopatky přivedli na stanici SNB, navlečenou do dlouhého mužského mantlu a s dalekohledem na krku, měli ji za wehrwolfa. Během výslechu se však rychle vyjasnilo, že se jedná o neškodnou ženštinu, jíž samota nejspíše nahlodala rozum. Pohraničí bylo tou dobou plné podivných individuí, ale jak se mohlo stát, že německy mluvící osoba nebyla vystěhována a ani nefigurovala v žádné evidenci, bylo záhadou. Vysvětlení ale nakonec bylo prosté: během odsunu českých Němců byla chata Hibernia s okolím ještě na polském území, zatímco vysidlování slezských Němců začalo později, kdy už Hibernia náležela Československu, a tak Elsu nikdo nehledal ani nepostrádal.
Jenže jak naložit s Němkou zapomenutou v zemi nikoho? Poláci ji nechtěli, k vystěhování do Německa bylo pozdě, internační tábory zarůstaly plevelem, duševní poruchu doktor neshledal, zavřít ji nebylo za co. Nakonec byly úřady nečekaně shovívavé – nevraživost poválečných měsíců se otupila a Elsa přeci jen nebyla žádná zatvrzelá germánská fúrie ani Sudeťačka, ale podle dokladů Slezanka z Vratislavi. Ovšem spíše než soucit rozhodla nechuť odpovědných míst mít problém. Když Elsa předložila potvrzení, že její otec, člen Komunistické strany Německa, nepřežil Buchenwald, stačila trocha dobré vůle, několik telefonátů a pár měsíců čekání, a problém byl vyřešen: dostala průkaz s razítkem a stala se z ní československá občanka pověřená údržbou chaty Hibernia, nyní objektu v majetku Československých státních lesů.
Elsa zuje rozvázanou botu, odmotá obinadlo a oteklou nohu zanoří do sněhu; vítr se jí opírá do prsou, sotva se udrží vstoje. Předevčírem spadla potmě se schodů a přisedla si kotník, noha je jako konev a škube jí v ní ve dne, v noci. S lyžařskou holí v jedné a s kýblem v druhé ruce sotva dobelhá k prameni třicet metrů od domu, ale nasadit si lyže a přejít přes hřeben, to nezvládne, ani kdyby vypila láhev rumu. Telefon nemá. Může být ráda, že sem v době, kdy tu ubytovávala lesní dělníky, natáhli elektrické vedení a pašeráckou stezku rozšířili pro lesáckou techniku. Jenže proud od noci na včerejšek nejde; na vedení zas někde spadl strom a nikdo si toho nevšiml – dráty končí u ní.
Bývaly časy, kdy v chatě přespávali brigádníci sázející u hranic stromky, kdy tu najednou bydlelo i čtyřicet vysokoškoláků, dělaly se ohně, pilo se a zpívalo dlouho do noci. Hajný Setzer, povzbuzený pálenkou, vyprávíval své partyzánské historky končící pokaždé jinak; ráno se pak vyráželo s přepravkami plnými sazenic mladých smrčků na upravené korbě džípu Willys, který se bůhvíjak ocitl v majetku lesní správy, zalesňovat holiny.
Padesátnice Elsa vyvářela, prala a učila studenty zacházet s pilou a sekyrou, poznávat ptáky a určovat vzácnou severskou květenu, která tu spolu s bludnými kameny zůstala před tisíci lety po ústupu kontinentálního ledovce jako glaciální relikt a již lze nalézt už jen ve Skandinávii. Brigádníci na Elsu pohlíželi jako na samorostlou bylinkářku, dokud ovšem nezjistili, že ovládá latinskou taxonomii lépe než jejich profesoři.
Název Hibernia Elsa z praktických důvodů rozšířila na celé nevelké území mezi původní a současnou hranicí, jehož byla jedinou stálou obyvatelkou. Návštěvníkům se označení líbilo a časem se stalo pojmem, o němž se doslechla spousta lidí, z nichž ale jen málokdo uvěřil romantickým povídačkám o „zemi Hibernia“, kde žije daleko od civilizace jakási tajemná Němka.
Elsino botanické zanícení neoslabily přibývající roky ani fakt, že kromě gymnaziální učebnice botaniky a kapesního obrázkového atlasu bylo její hlavní pomůckou prastaré vydání Mattioliho herbáře s dvěma sty dřevorytných ilustrací, jediná věc, jež jí zbyla po otci. Založila si svůj vlastní herbář, kam usušené byliny zakládala, do dalšího sešitu je pak tužkou zakreslovala a pečlivě zvýrazňovala všechny charakteristické znaky. Největší zájem v ní ale stále vyvolával onen zvláštně zbarvený druh vstavače rostoucí na místě, kam ji poprvé zavedl Hänkl. Časem nabyla jistoty, že se jedná o dosud nepopsanou species rodu orchis, ale svůj objev si nechala pro sebe a když měla náladu, vymýšlela pro něj nové druhové jméno.
Povědomí o svérázné amatérské botaničce dosáhlo až do akademických kruhů, a jeden rok se přihlásila studentka z katedry botaniky pražské Přírodovědecké fakulty, že má zájem zpracovat květenu Hibernie jako téma své diplomové práce. Elsa ji k sobě pozvala na prázdniny a od prvního dne si příjemnou dívku oblíbila. Provedla ji po všech koutech svého dominia, pomáhala jí se zpracováním tématu, a navíc ji neustále nutila mluvit německy, takže jí měsíc pobytu u Elsy dal z němčiny víc než přechozích deset let školní výuky. Vděčná studentka byla osobností Elsy fascinována a netušila, že svou přítomností stárnoucí bezdětnou ženu nabíjí a poskytuje jí něco, oč ji dosavadní život ochudil.
Skončilo září a samota na Elsu dolehla tíživěji než v jiných letech, jedinou radost jí poskytovala korespondence s mladou přítelkyní. „Musíš vidět kvést vstavače,“ psala jí Elsa každém dopise, a tak se koncem příštího jara jeden páteční večer studentka s batohem na zádech znovu objevila v Hibernii.
Druhého dne za rozednění ji Elsa vzbudila a o chvíli později pak spolu mlčky kus nad potokem nacházely podivuhodné květy na dlouhých lodyhách. Elsa poznala, že uprostřed horské louky zalité vycházejícím sluncem zažívá dívka stejný pocit volnosti a nespoutanosti, jako kdysi na stejném místě v té nejméně pravděpodobné době zažila ona sama doprovázejíc starého Hänkla.
Když se na nádraží loučily, slíbily si, že se spolu co nejdříve znovu uvidí. Ale hned po promoci začala čerstvá absolventka učit, brzy na to se vdala a z pravidelných dopisů s příslibem další návštěvy se staly občasné pohlednice. Oznámení o narození dítěte bylo poslední zprávou, kterou od ní Elsa dostala.
Na lístky mechů a drobná květenství bylin dnes už Elsa pořádně nevidí. Rozetnout poleno sice ještě zvládne, ale tužka v ruce se jí třese. Studenti za ní už dávno nejezdí – ty dnešní zajímá flóra Bornea nebo Sulawesi, ne horské bylinky na česko-slezském pomezí. Také organizované lesní brigády před lety ustaly a chátrající chata se stala pro lesní správu přítěží, jíž se ráda zbavila a za symbolickou cenu ji přenechala Else, která se pozvolna navrátila k osamělému životu poválečných let.
V létě se odloučenou Hibernií občas potulují sběrači borůvek, pro něž jsou zdejší panenské stráně rájem, ale pozvání na čaj od nedůvěryhodné osoby s tváří staré indiánky a legračním přízvukem nepřijme nikdo z nich. Před časem u ní přenocovala partička trampů promoklých na kost, ale od smrti hajného Setzera neměla návštěvu.
Zato se v horách objevili vlci. Jsou tiší a plaší a nedávají o sobě vědět, jen občas najdou lesáci ve sněhu roztrhanou srnu a Jeanny někdy večer zaleze pod postel a kňučí – ráno pak Elza nachází u domu vlčí stopy.
Elsa si na samotu zvykla, nikdy nikoho nepotřebovala. Až do teď.
Vytáhne ze sněhu promrzlou nohu, otok trochu splaskl. Obuje se, zažene fenku dovnitř a zavře. Když jí Setzer před lety sotva měsíční nalezené štěně přinesl, hrávali v rádiu desetkrát denně hit o zmizelé dívce jménem Jeanny. Podrbe Jeanny za ušima, přiloží do kamen a sedne si na štokrle. Noha v teple zas přichází k sobě. Kurva hnáta! Situace, o níž věděla, že jednou přijde, je tady.
Elsa vstane, ze skříně sundá krabici a rozloží na stůl papírové modely křižníků. Prsty, které je kdysi slepovaly, leží na dně Baltu – až tam dovedla dětská vášeň mladíka v uniformě Kriegsmarine. Kolik asi chlapců poslal do kalné zelenkavé hlubiny on?
Moře a hory – dvě podoby téhož. Loď Hibernia uvízla v ledovém poli. V poslední době myslí Elsa na starého Hänkla často. Starého? Když si navlékl na krk smyčku, byl o dvacet let mladší, než je dnes, na přelomu tisíciletí, ona! Nikdy se jí nedotkl, přitom na to čekala. Neodpustila mu, že jí zanechal svou mrtvolu, aby se o ni postarala; to se holce nedělá. Až loňské léto vztyčila dřevěný kříž na místě, kde si pamatovala, že ho pohřbila. Možná to bylo o pár metrů vedle, ale na tom nesejde, sněhu je letos tolik, že tání kříž stejně strhne.
Elsu náhle napadne, že žádné tání nebude, že už nic jiného než zimu a sníh v životě nepozná. Že se vrátil kontinentální ledovec. Asi to hlásili ve zprávách, ale bez proudu si nezapne ani to pitomé rádio. Na teplý jihozápadní vítr čeká marně, nikdy se nedočká, ona sama je glaciální relikt. Už neuvidí kvést vstavače.
Fenka zakňučí. Hlady, jistě, poslední dny ji brala u huby, ale sebe taky. Elsa dopajdá ke kredenci, ze šuplete vytáhne otvírák a z police hýčkanou poslední konzervu lančmítu. Čekat na zítřek je blbost, nicht wahr, Jeanny? Půlku hodí do psí misky, druhou půlku v pánvi na plotnu. Na stůl dá tři talíře. Hostina to nebude, ale najedí se z toho. Hänkl dole nahazuje dieselgenerátor a otec se někde opozdil, možná cestou trochu bloudí, ještě tu nikdy nebyl. Bude se divit, jak se tu zařídila. Málem by zapomněla, musí najít svůj herbář! Táta bude koukat, jak zúročila jeho lekce z botaniky, až uvidí její objev – orchis hibernica. Bude na svou holčičku pyšný, jako každý táta.
Už brzy si to všechno řeknou.
|
