|
na další stranu
Leopold Němec
VÝSLECH.
„Jak jste se do té hospody dostal,“ zeptal se nadstrážmistr namol opilého Pivery. „Přece pěšky, vždycky to tak dělám.“
„A ten červený Renault před hospodou, není náhodou váš,“ trumfoval nadstrážmistr, který už několikrát načapal opilého Piveruza volantem.
„Je to můj červený Renault, pane plukovníku,“ odvětil klidně Pivera, i když dobře znal hodnost vyslýchajícího. „A není to ale náhodou, že je můj,“ pokračoval vyslýchaný, „ale je to výsledek mnohaletého odříkání a střádání korunky ke korunce.“
„Hm,“ pokýval hlavou nadstrážmistr a díval se mu upřeně do očí. „A jakpak se ten váškrásnýčervený samohyb asitak před tu hospodu dostal, co?“ položil nadstrážmistr další záludnou otázku.
„No jak asi, přece jsem ho žduchal.“
„Vááážně?“protáhl dlouze nadstrážmistr další ze svých otázek a přitom z obočí udělal špičaté stříšky a oči mu málem vypadly z důlků.
„Vážně pane plukovníku,“ odpověděl s vážným výrazem ve tváři Pivera.
„A kdo to auto - pane Pivera - řídil, když vy jste ho žduchal,“ přitvrdil v otázkách zkušený vyšetřovatel.
„Proboha, pane důstojníku, jak to mám vědět. Já když žduchám auto, tak mám hlavu vraženou mezi ramena a dívám se pod nohy, abych neklopýtnul.Nemám čas šmírovat, kdo sedí za volantem. Nebyl jste to nakonec vy, když se tak nenápadně vyptáváte?“
„Pivero,“ nadechl se zlostně nadstrážmistr k další otázce, „vy chcete říct, že…“ Pivera ho nenechal domluvit a skočil mu do řeči: „Tak moment důstojníku, vy nemůžete předem vědět, co já chci říct. Ani já to nevím, dokud neslyším, co říkám. To je přece logické, nemám pravdu?“
„Nemáte,“ uhodil policejní důstojník pěstí do stolu, „nemáte a nemáte a nemáte,“ tloukl opakovaně pěstí do stolu, a přestal teprve, až když ho pěst začala bolet a musel si ji pofoukat.
„A prdel si ze mě dělat nebudete, zvláště ne na strážnici, na to já jsem moc citlivý.“ Stále zvyšoval hlas, až mu přeskočil do fistule a skoro zasípal: „Taky jsem ale dost zkušený na to, abych poznal, že se mně snažíte vytočit. A to já se teda,Pinďuro, nenechám.“ Při poslední větě vstal, naklonil se až k opilému Piverovi a to slovo PINĎURO mu zblízka zařval do obličeje.
„To je mi jasné pane plukovníku, že starý šroubek se nedá jen tak vytočit. Na to se musí …“
Když Pivera uviděl, jak nadstrážmistr sahá do pouzdra pro pistoli, okamžitě zmlkl a zbledl jako oběšenec. On si to pan nadstrážmistr v té zlosti asi hned neuvědomil, ale v následujícím okamžiku na Piveru mířil kartáčem na boty, který nosil v pouzdře místo pistole. Když uviděl, jak se Piverovi do tváře vrátila růž a začala se mu smíchem třást ramena, tak mu to došlo.
„Vidím, že chcete od neřáduvyčistit celé město, plukovníku,“ provokoval Pivera. V následujícím okamžiku už strážce zákona klečel na Piverovi a zleva i zprava ho mlátil přes ústa.
„Já ti tu nevymáchanou držku rozmlátím na padrť, ty mizerný zmrde,“křičel rozzuřený četník a snažil se splnit to, co sliboval. Přestal až v okamžiku když si všimnul, že předvedenému se řine z nosu krev a on sám má ruce jak řezník při zabíjačce. A co bylo nejhorší, zastříkanou od krve měl i svou novou uniformu.
„Máš průser brácho,“ řekl Pivera ještě v leže na zemi. „Já mám totiž aids.“
Nadstrážmistr na zkrvaveného chlapachvíli nechápavě čuměl jak péro ze starého divanu, a pakjiž klidně ale nenávistně řekl: „Ty hajzle.“ Vstal, chlapa na zemi kopl do ledvin a odešel do vedlejší místnosti. Jeho dva kolegové, kteří celou dobu předstírali hluchotu a slepotu, při pohledu na zakrvácenou nadstrážmistrovu uniformu silně znejistěli. Pivera na nic nečekal a vyskočil oknem, které naštěstí bylo v přízemí a kupodivu nebylo zamřížované. Namířil si to rovnousměrem k hospodě ke svému červenému autu. Zkušený chlastometr Pivera měl druhé klíče od auta schovány v kalhotách, a než strážníci vyběhli ze strážnice, viděli v začínajícím večeru už jen koncová světla červeného ujíždějícího vozu. Nezbývalo jim nic jiného, než naskákat do policejní škodovky a zahájit pronásledování uprchlého. Hned v první zatáčce ujíždějící Pivera trefil dvě popelnice a svůj červený Renault zle pošramotil. Přišel o pravý světlomet a levý svítil jen přerušovaně. To už byl ale za městem u řeky. Ještě ujel asi tři sta metrů podél řeky, když se mu pronásledovatelé přilepili na kufr auta. Přibližující se modrý majáček ho rozptyloval. Po dalších sto metrech čekala obávaná levotočivá zatáčka, místními nazývaná kurevská točka. A tam se to stalo. Proradní a naštvaní strážníci, v těsném závěsu za uprchlíkem, kousek před zatáčkou zákeřně rozsvítili dálková světla a dupli na brzdu své nadupané Škody Octavia.
Pivera, který policajty sledoval ve zpětném zrcátku, byl totálně oslepený.Stačil jen německy vykřiknout áááááááá, pustil volant a oběma rukama si zaclonil oči.
Zvýšená krajnice v klopené zatáčce auto katapultovala, Renault i s uprchlíkem přelétl silniční příkop a po asi dvacetimetrovém letu přistál v čerstvém oraništi. Jeho řidič se silně uhodil do břicha a do hlavy, ale jinak „bruchlandung“ v oraništi přestál bez dalšího zranění. Přední dveře na obou stranách jeho vozu upadly a tak mohl s bolestivým sykáním vylézt do úrodné černozemě.
To už se k němu tmou přiblížily čtyři baterky. „Tak co frajere,“ ozvala se jedna baterka, když uviděla, že uprchlík žije. „Nouzové přistání na břicho se ti povedlo, ale s tou hromadou rudýho plechu už neodstartuješ.“
„Hrozně mne bolí břicho,“ zanaříkal pilot Pivera a převalil se ze sedu na záda.
„Mně se v letadle taky dělá blbě,“ promluvila druhá baterka, „ale to spraví kinedryl. Jestli ses ale posral strachem, ty hrdino, tak musíš počkat, než přijede multikára z technických služeb. My tě zde zatím budeme chránit.“
„A jestli se chceš zrovna pustit do opravy svého vraku, tak ti budeme pomáhat,“ dodal ironicky další strážce pořádku. Dvě baterky se tomu pobaveně zasmály, zatímco třetí svítilnauž mezi tím volala sanitku. Kupodivu přijela velmi rychle.
V nemocnici si Pivera poležel dva měsíce, protože mu volant zle potrhal vnitřnosti. Otřes mozku, který také utrpěl, se zdál být lehčím zraněním. I když ho policajti vyslechli hned po operaci ještě v nemocnici, musel se po propuštění znovu dostavit k výslechu a k sepsání protokolu na policejní služebnu. Tam už čekal důvěrně mu známý vyšetřovatel a četl si v lékařské zprávě. Okno na služebně, kterým před dvěma měsíci ufrnknul, bylo zamřížované. Policejního vyšetřovatele při louskání latinských slovíček v lékařské zprávě napadlo, že si z Pivery vystřelí.
„Tak mladý muži,“ spustil na Piveru, který byl 56 roků stár, nečekaně laskavě. „Vy prý máte aids,“ klepal nadstrážmistr ostentativně prstem do lékařské zprávy.
„Ale pane poručíku, to jsem řekl jenom tak, ve zlosti, za ten rozbitý nos, jak jste mne chtěl zastřelit tím kartáčem na boty.“
„O tom nemluvím,“ ušklíbl se nadstrážmistr, „mluvím o lékařské zprávě, kterou mám zde před sebou.“
Piverovi to chvíli trvalo, než mu ta Jobova zvěst došla, a úsměv v ksichtě mu ztuhl. „Pane bože,“ vydechl vyslýchaný a ztratil řeč. Nadstrážmistr, kterého Pivera záměrně soustavně oslovoval vyšší hodností, se mu soucitně díval do očí a po chvíli řekl. „Je mi to pane Pivera moc líto, ale dávají vám jen půl roku. I když jste mizera, budete mi chybět. Já jsem už na testech byl také, a naštěstí jsem negativní. Je mi to fakt líto, ale řidičák vám vrátit nemůžeme. Ostatně, auto můžete žduchat i bez řidičáku. Ale už jen půl roku, pane Pivera, jen půl roku.“ a mával lékařskou zprávou.
„Můžu si to přečíst?“ natahoval ruku Pivera.
„Nemůžete,Pinďuro,“ ucuknul vyšetřovatel, „je to součást vyšetřovacího spisu.“ V tu ránu se Piverovi rozsvítilo, že policajt blafuje a bez zaváhání na jeho hru přistoupil.
„To musela být ta filcka ze Záběhlic,“ vykřikl najednou Pivera a třísknul
rukou do stolu. „Ale já si tu čůzu najdu a nasypu to do ní jako v Sarajevu. Kurva jedna smradlavá. Představte si, pane majore, ještě si za to vzala pětikilo.Prejje ten den dobře naladěná, jinak že by chtěla patnáct stovek. No, co vám mám pane nadporučíku povídat. Uspořit tisícovku není zrovna málo. Však víte sám, jak jsou ty holky drahý. No nekupte to.“
„Pane Pivera,“ přerušil ho poněkud zaskočený nadstrážmistr, „mou povinností je pomáhat vám a chránit vás. Z toho důvodu vás musím upozornit, že máte právo nevypovídat, a nemusíte mi nic vysvětlovat. Podepište mi protokol a jste volný.“
Josef Pivera podepsal,obřadně vstal, a zasalutoval jak u hrobu neznámého vojína.
„Ale Pivera, to vám říkám, sekat latinu.“ Nadstrážmistr udělal na delikventa psí oči, z obočí udělal špičaté stříšky a ještě utrousil: „Půl roku to snad vydržíte. A už jděte.“
„Spolehněte se, pane wachmajstr.“
Pivera opouštěl vyšetřovnu šouravým krokem, jakoby se mu odtud ani nechtělo. U východu ze služebny se otočil, z děravého zubu si vycucal krvavou slinu a překvapenému nadstrážmistrovi, který ho vyprovázel k východu ze služebny, ji mistrně plivnul na uniformu.
„Véééén,“ křičel zsinalý vyšetřovatel, sáhnul do pouzdra pro pistoli a vytáhl kartáč na boty. V tu chvíli už Josef Pivera řval smíchy.
„Jménem zákona …“ bylo to poslední, co pozitivní alkoholik Pivera slyšel, než mu kartáč na boty prosvištěl kolem hlavy. Poté strážnici velmi rychle opustil. Kdyby se jen chvíli omžel a otočil se, viděl by, jak zuřící nadstrážmistr vyndal ze šuplíku verše do své básnické prvotiny, pod kterými měl odloženu svou služební CZ 75 D COMPACT a rve do zásobníku ostré náboje. První kulka jen těsně minula zadní mlhovku Piverovy nové čtyřkolky. To, že nadstrážmistr vystřílel celý zásobník již Pivera neslyšel.
LOUČENÍ
musela jsi vidět
za sklem dálkového autobusu
jen moji pokřivenou rozmazanou pusu
a krokodýlí slzy které hloubí jamku v kamení
abys na mne lépe viděla
špínu z okna jsi utírala plivancem
a dlaní utvořilas gunu z tvé jedovaté sliny
ve které hnusná moucha začala bosky cupitat
o širo širém štěstí
sny sladké jak kandované fíky
odjíždí přesně na čas linkou Boskovice - Kyjev
kde na tebe čeká tvůj nečekaný hrdina Afanasij Rilev
nevím co se říká
po hádce mezi půlnocí a ránem
když láska na rozcestí dostane červenou
nebo když dobrák jako já dostane kopačky s filigránem
snubní prsten
který jsme vybírali s Olenou
na mém prstu jen ozdobným rámem není
ale svítí jak semafor a dává mi výstražné znamení
NEDOCHVILNOST
Jedenáctý měsíc už je v půlce
mlha v šesti stech metrech namrzá
vítr jako ledový šíp aniž by se ohlédl
křoviskem jen proletěl a spěchal dál
Nedochvilnost se nevyplácí
Dám se asi zkratkou
po cestě směrem k městu
jen o pár metrů jsem už níž
mlha jak mléčné sklo tu však není
Usedám na vysílením padlý kmen
a nikam již nespěchám
svátek má Kateřina
snad proto si večer přivstal
Kolemjdoucí ticho má sílu erupce
už to asi nestihnu
SNAD ABY NEUSCHLY
Jen malou chviličku
zdá se mi
vidím ti na tváři
v tom roztomilém dolíčku
odvahu vzdát se mi
Jen malou chviličku
v tvých vlasech prsty mé
zachytily v culíčku
tvé city skrývané
Jen malou chviličku
slyším srdce tlukot
když potápím se do moře
co se ti vzdouvá na tričku
Jen malou chviličku
cítím touhy horký dech
když na ret tvůj se chvějící
kladu jemný mech
Jen na malou chviličku
když dotknu se tvých prsů
hned slzičky ukrýváš
do petrklíčích trsů
Snad aby neuschly
ULOUPENÁ PRSA
Bylo by to krásné
smět hladit tvoje prsa líbat je
a v dlaních svých je hřát
Jenže to už nejde
nechci se s tebou prát
Nechci ti ublížit a nechci tě urazit
když chtěl bych si s tvými prsy hrát
Ne jako ten násilník
když roztrhnul ti blůzu
a ty jsi hrůzou držela a mlčela jak hrob
když bral si jedno i druhé tvoje prso
Místo zdvořilostních slůvek
jen opilecky chrčel
a při odchodu ti ještě řekl huso
TÍHA OKAMŽIKU
Miluji zvuky a tóny deště
zejména když neprší
Hlavu mám plnou vzpomínek
jak jsme se k sobě tiskli
já naříkal slastnou bolestí
a ty říkala jsi ještě
Čas mého okouzlení, měsíc listopad
tvářil se, že trvat bude věčně
Když u školy jsme se včera potkali
a za ruku tě držel Mirek
sotva udržel jsem se na nohou
jak palác z vypálených sirek
Přišlo rychlé rozuzlení
Pro uniformu s hvězdami
rifle a tričko soupeř není
Co ve mně hořelo to naráz vyhaslo
nezvládl jsem tíhu okamžiku
a zbaběle prchnul k jiné slečně
Znal jsem ji z jógy či snad z tělocviku
Vytahaný svetr co měla na sobě
jinak už vůbec nic
přetáhl jsem jí přes hlavu
a bláhově doufal
že tvoje kouzla zmizí v mžiku
Tolik ti byla podobná
když odvážně ke mně se choulila
Voněla deštěm
a rezavým plechem z kovošrotu
kde dočasně bydlela
jak mi to sladkou rómštinou
při sexu za stovku tvrdila
SOUZNĚNÍ
Já slíbil to a nepřišel
Zůstala jen slova
teď stále si to vyčítám.
Vidíš chlapče zas budeš sám
I když vlastně co o tobě vím?
Že máš hezké oči
hebké vlasy
široký úsměv a dlouhé nohy
O tom a jiných krásách
jenom tajně sním
A ty? Co ty o mně víš
A možná večer když usínáš
tak jako já o tobě
o někom jiném tajně sníš
|
