|
na další stranu
Leopold F. Němec
BITVA O VEŘEJNÉ ZÁCHODY
Brněnské nakladatelství „Za věží“ bylo od zastávky tramvaje vzdálené asi tak na jednu cigaretu. Přístup k němu byl přes dvůr, na kterém to vypadalo jak ve sběrných surovinách. Rukopis, který jsem nesl v červené složce pod paží s pocitem, že se na něj všichni dívají, obsahoval to nejlepší z poezie, co jsem kdy napsal. Alespoň jsem si to myslel.
Jak se na neuklizeném dvoře dalo čekat, zakopl jsem o velkou ohnutou trubku. Složka mi z podpaží vyletěla jak vystřelená prakem a volné listy se jako konfety třepetavě snesly na podupaný trávník. Jsem dobrý křesťan, ale klel jsem jako neznaboh. Na dvoře to v tu chvíli znělo jak na Bazalech, když tam hraje Sparta.
Sesbíral jsem ušpiněné papíry a vstoupil do nakladatelství. Ve dveřích mi nad hlavou zacinkal zvoneček. Rázem jsem se ocitnul v jiném světě. Dvě místnosti oddělené arkádou vypadaly jak prezidentský vagón. Ve fotelu za psacím stolem seděl hubeňour s lenonkami posazenými na špičatém nose.
„Vy jistě budete ten básník z Kuřimi,“ vypísknul hubeňour ještě dřív, než jsem stačil zavřít dveře a pozdravit. Vstal a vyšel mi v ústrety s nataženou rukou. Ruku mi stiskl tak silně, až se mi bolestí roztáhly koutky od ucha k uchu, ačkoliv jsem se usmívat nechtěl. Kvůli prvnímu dojmu se to prý nemá.
„Které hovado to tam na dvoře před chvílí tak kurvovalo,“ zeptal se a pokračoval: „Vsadím se, že to byl ten blonďatý Viking z hej-rup party co má na dvoře uklidit ten binec. Řeknu vám, ten mluví tak sprostě, až je to až nádhera.“
„To jsem byl já,“ odpověděl jsem nebojácně.
„No vida, to je dobře, že se do toho umíte tak opřít. Vsadím boty, že jste zakopnul o tu ohnutou trubku.“
„Ano pane.“
„Ha,“ vykřikl vítězoslavně jak školník, když nás načapal, jak čuráme na fasádu školy. Mysleli jsme si totiž, že budovu školy podmáčíme a ona spadne. Nespadla, i když poctivě čurala celá třída. Asi byla chyba, že holky podmáčely školu z druhé strany.
„Posaďte se,“ ukázal rukou na starou kroucenou thonetku před stolem, „a povídejte, co mi nesete.“
„Básničky. Jak jsem s vámi telefonoval. Snad se vám budou líbit.“
„To možná ano, ale co s tím, chlapče, co s tím.“
„No, já myslel že…“
„Ale prosím vás,“ skočil mi do řeči, „poezii dnes vydávají jenom zvrhlíci. Láska, příroda, city, domovina… Koho to zajímá? Napište něco, z čeho je život cítit jak z latríny a já vám to vydám. Ale jak říkám. Žádnou romantiku, ale pořádný jatka. Klet umíte dobře, tak vám snad půjde i psaní.“
„A moje básně?“
„O vaše básně nemám zájem.“
„Jak to víte, vždyť jste mou složku ani neotevřel.“
„Příteli, na to já mám čuch. Setsakramentsky dobrý čuch.“ A ťukal si přitom prstem na nos pod brýlemi.
„To jste mi nemohl říct dřív? Stačilo zavolat. Mohl jsem si ušetřit cestu.“
„Ale příteli,“ rozhodil své hubené ruce, „to bychom se přece neseznámili. A já než někoho vydám, tak ho potřebuji nejen vidět, ale i slyšet a cítit.“
„No dobře,“ vydechl jsem zklamaně. „Zkusím štěstí jinde, třeba v nakladatelství Kozí mlíko. Tam jim na dveřích určitě necinká zvoneček, jak v nějakém hokynářství.“
„Ale mladý muži,“ odvětil hraným otcovským tónem, „nekysněte hned a neztrácejte glanc. Nakladatelství „Za věží“ není přece nějaké hokynářství. Ale chápu vaši náklonnost k mladé krvi v Kozím mlíku. Nechte si to projít hlavou, a uvidíte, že se vrátíte.“
Zvedl jsem se k odchodu a ještě jsem se uštěpačně zeptal: „Prozraďte mi, proč se vaše nakladatelství jmenuje „Za věží“, když široko daleko žádná věž není?“
„Není, ale bývala,“ odpověděl nakladatel a viditelně ožil. Ukazováčkem mi naznačil (jak to na mne dělával školník, když jsem v šatně rozkopal všechny papuče), abych se vrátil. Pokýval jsem hlavou ze strany na stranu, jako že no nevím, a vrátil jsem se na židli.
„Není, ale bývala,“ zopakoval. „Postavili ji Francouzi z posádky na Špilberku. Měla přízemí a dvě patra, vysoká byla jako kostelní věž a celá jenom z olivového dřeva dovezeného až od Břeclavi. Nahoře byla vyhlídka, která vypadala jak myslivecký posed. Moravané té věži říkali La Trina. Tak se jmenovala milenkastatečného velitele obránců Brna, Jeana-Louise Raduit de Souches. V poschodí pod vyhlídkou co vypadala jak posed, byl veřejný záchod.Velká vymoženost a novinka té doby, kterou neměli ani ve Vídni a Brňákům ji záviděli. Francouzi ale věž se záchodem nazývali velitelův vůz a dveře označili velkými, již z dálky viditelnými písmeny WC (Wagonducommandant). Švédy to do značné míry znervóznělo, protože nevěděli, co to znamená.“
Nakladateli neuniklo, že ho se zájmem poslouchám a tak s entuziasmem pokračoval. „Když Švédi v třicetileté válce obléhali Brno, chtěli tu La Trinu stůj co stůj dobýt, aby z ní jejich generál Lennart Torstenson mohl řídit bitvu. Bylo odtud vidět až na Pálavu. Ale francouzská posádka ani Brňáci nechtěli o svou oblíbenou kadibudku přijít a bránili věž zuby nehty. Švédů bylo třicet tisíc a obránců Brna jen dva a půl tisíce. Přesto obléhání trvalo pět měsíců a Švédi nakonec bitvu prohráli. Torstenson naštvaně prohlásil, že se na tu věž a na celé Brno i se Špilberkem může zvysoka vysrat, a také to udělal.
Než ale švédské vojsko odtáhlo, podařilo se dvěma Švédům pomocí zrady mladé hajzlbáby z La Trinyvěž v noci podpálit a ta úplně do základů shořela. Obrovský fojer byl vidět až na hradě Veveří. Jako vzpomínka na tu zářivou noc se na přehradě pod hradem Veveří pořádá každý rok velkolepý ohňostroj Igniss Brunensis.“
Pan nakladatel opět zkontroloval, zda pozorně poslouchám a pokračoval: „Ztrátou La Trinyv roce 1645 tak Brno přišlo o možnost dívat se na všechno s nadhledem a ještě si před tím v mezipatře z vysoka ulevit.
Jak slavný švédský generál slíbil, zůstalo po něm na požářišti jenom velký ho, které časem zkamenělo. A to je ta trubka na dvoře, o kterou jste mladý muži zakopnul. Tam stála ta slavná věž La Trina a proto se zde říká Za věží. V koutku dvora dnes s nápisem WC stojí jen malá, jednomístná replika věže.“
Když nakladatel svoji historku skončil, opřel se do křesla a usmíval se na mne jak volební plakát.
„To je pěkná volovina,“ oponoval jsem sebejistě a nejistě jsem si prohlížel podrážku své boty. Nic jsem na botě neobjevil a tak jsem s úlevou mohl triumfovat: „Já jsem totiž vystudovaný dendrolog a nikde v okolí Brna v té době nerostl ani jeden olivovník. Tím jste se pane prozradil a ztratil u mne důvěru.“
„No, no, no, no, příteli,“ řekl nakladatel a blbě se díval na podrážku mé boty. „Nemusíte se durdit. Nejste sám kdo zakopnul o Velkýho Torstenssona. Až budete mít napsaný ty jatka, tak přijďte, určitě se dohodneme.“ Při těch slovech mne jemně postrkoval ke dveřím.
Když jsem opouštěl dvůr, z repliky v koutku dvora vyběhl blonďatý pořízek, zakopl o Velkého Torstensona a huronsky zařval: „Do prdele zasraný švédský exkrement.“
V ten moment jsem se od srdce zasmál, spadla ze mne všechna zlost a přestal jsem se stydět. Své kroky směřující ven ze dvora jsem otočil a vrátil se k replice slavné věže. Z červené složky jsem vyndal své nejlepší verše a pietně je položil na sedátko vedle hrncovitého otvoru.
Pochopil jsem, proč se v Brně říká „di s tím do hajzlu.“ Je to dobrá rada. A jsem zvědav, jakou historku uslyším v nakladatelství Kozí mlíko.
BITVA U ZBOROVA
rukama nohama děvče mne objalo
v předtuše ráje škrábal jsem a křičel
posledního lanýže
chtěl jsem z ní vysrknout
jako had jsem vystrkoval jazyk
a syčel
jako můj dědeček v bitvě u Zborova
než padl do bláta tváří ke hvězdám
přál si ještě obejmout
rukama nohama děvče
nestihnul to a někde tam leží na věky
a sám
JE TU NABITO
nebyla nic a ztratila se
vystříhala zimní slunečnice
a v jarní náladě s nimi zmizela
do větru vrhla lepidlo smůly
jak myši v době hojnosti
a čekala
až můj pytlík zlaťáků
docela splaskne
moje křehké ego jako vosk
tvým teplem měkne a mizí
na co ještě čekat
najednou tu jsem cizí
již zaplaceno
a nový host i vrchní
čekají na volný stůl
nejsem ještě připraven
zvedám se a odcházím
jiný naopak
jako zpropitné zde nechám
radu jak podržet si sny
a mizím jak rtuťový povlak
z kravína
STARÁ MAPA
hlášení o zpoždění vlaku Rudolf Těsnohlídek
pár slov a polibek místo pomlčky
píšťalka výpravčího
je gilotinou naší lásky
neonová střelka v navigaci
ani léty nerezaví
a s novou láskou na displeji
bloudění hned tak neustane
BLŮZ STARÉ POHOVKY
Obloha je modrá,
slunce hřeje,
stará červená pohovka
čeká a čeká.
Přijde? Nepřijde?
Skřípavý zvuk
rezavých pružin,
zpívají kuplety
stále stejných her.
Sundej klobouk a šaty,
Prosím,
a žádné otázky.
To je celý on.
Syn starého Procházky.
|
