na další stranu
Leopold F. Němec
Milý Ludvíku.
Právě dnes je to neuvěřitelných 50 let co jsem si koupil knihu MUDr. Vladimíra Bartáka s laškovným názvem „Čtení před manželstvím“. A zvláštní shodou okolností je to přesně 30 let, co jsem si koupil paperback s poťouchlým názvem „Muž po čtyřicítce“ od Tadeusze Rožniatowského. Dva erotické spisy, které jsem nikdy nedočetl, jsou příčinou, že jsem se k současnému poznání musel proplétat cestou necestou sám, za nezištné pomoci (ne vždy) žen a dívek.
Snad proto, při vzpomínce na knižní čtvrtky, jsem si dnes ráno v knihkupectví vystál frontu, abych nákupem knihy od pánů Miroslava Plzáka a Radima Uzla „Zákony ženské přitažlivosti“, symbolicky zkompletoval sylabus o erotice. Já sám se domnívám, že přitažlivost žen je naprosto nezákonná.
Předchozí reminiscenci jsem uvedl proto, abych objasnil, co mne přivedlo na myšlenku přispět do Divokého vína. Zvolil jsem fejeton, ale tuším, že pro jedno číslo DV je dlouhý. Možná by šel přefiknout na půlky a použít na pokračování. Může ale být, že se ten text do DV nebude hodit. Pro ten případ posílám něco z poezie. Obojí je v příloze.
Vím, že je to na poslední chvíli, ale dřív jsem si na ta výročí nevzpomněl.
Srdečně Vás zdraví Leopold F. Němec
ZEMĚTŘAS
Nechceš se vzdát,
a přitom jen na oko vzdoruješ.
Jak zkroucená borovice na skalisku,
nohama jsi vrostlá do písku,
pod zadkem bílý prapor.
Ty nikam nespěcháš,
já v řezu tlačím vytrvale na pilu.
Plnýma rukama hnětu,
jak těsto na vánoční cukroví,
dvě měkké tkáně velikosti hor.
Bez bázně a hany
kmitám jak rameno seizmografu,
jenže ty blafuješ.
Do zad mi nehty ryješ kérku,
a při tom si přeješ - tak už běž!
MAGNETICKÁ STŘELKA
Nepřišlo mi, že chodím v kruzích
po jakési pomyslné spirále.
Ani netušil jsem,
byť jen v náznaku,
blížící se propast
a že zřítit se do ní
pár chvil mám již na mále.
Snad je to má slabost,
bát se jícnu propasti,
jen kvůli takové banalitě,
že neumím létat, ale jen slůvka trousit,
jak popelka hrách je třídit,
a skoro potajmu
z nich svoje verše splétat
Měl jsem ale štěstí.
Do mé dlaně vsunula se jiná,
a ucítil jsem teplo.
Ta malá dlaň,
jak magnetická střelka mi ukázala směr,
já přestal po spirále bloudit,
a na jejím konci
v mých plachtách se již vítr chvěl.
VENKOVSKÉ NÁDRAŽÍ
Poslední parní vlak
skáče po žebříku z pražců,
tendr plný uhlí, vody v kotli po okraj,
páry do svalů má ještě dost a tak si píská.
Žhavé jiskry z lokálky,
mladé strniště u trati ohněm straší,
opuštěný kolouch i pernatá museli z pole ven.
Je sklizeno, unavení sekáči sedí na mezi a pozorují vlak.
Koleje rozpálené sluncem,
večer jen o málo je chladnější než den.
K zastávce za ohybem už jen kousek cesty zbývá.
V přístřešku na lavici milenec milou svírá za skřípění brzd.
Z čekárny do polí,
větrný rarášek, v uzlíčku odnáší dívčí sten.
Jako káču roztáčí pasažéry odhozené nádražní listí,
ve vlaku procvaknuté jízdenky pro cestu sem, nebo tam a zpět.
Při jednokolejné dráze,
na samém okraji Malé Hané,
osamoceně jak v předzahrádce slunečnice,
dál v polích stojí venkovské nádraží Cetkovice.
|
