Jakub Nečina

VYSOKÁ ŠKOLA HUMORU

Na pokračování

Věnováno všem, kteří se nesmějí,
kteří se nesmějí smát.

Prolog:

Z východu bylo slyšet funění. Znělo jako umírání dědka a právě tak se blížilo. Sílilo. Poprvé se ozval také kloktavý zvuk, který ještě česká zvířata neslyšela - smích. Praotec Čech se smál úlevou i zklamáním. Došel na konec své cesty. Vždycky toužil uniknout údělu vodního kamene - usazení, a proto se po celé mládí toulal po světě a nepracoval. Nakonec ho ale osud dostihl a on si uvědomil, že nechce umřít bez domova, ve kterém by umíral. V kradené maringotce vyrazil na západ, protože k východu míří jen blázni a lidé unavení pitím. Maringotku mu ale v Maďarsku přeukradli Slováci a Praotec musel pokračovat pěšky. Získal tak ještě nějaký čas pro svou svobodu. Po cestě nezahálel. Jedl a pil za dva. Kráčel pomalu, zpravidla nejhorší možnou cestou. Přespával by v příkopech u cest, kdyby už nějaké cesty byly. Tak putoval několik let.
Praotec Čech se přestal smát úlevou i zklamáním. Zůstanu opravdu tady, nebo budu ještě bojovat a půjdu dál? Aby se mohl lépe rozhodnout, vylezl na nedaleký kopeček. Když stanul na vrcholu vrchu beze jména, pozorně se rozhlédl na všechny strany. Hranice zaslíbené země, Čech, jak zemičku skromně nazval, ze všech stran chránily hory. Mám zůstat v těchto Čechách, nebo mám hledat ještě nějaké jiné, lepší Čechy? Ne. Dožiji zde. Chtěl už klid, který mu nikdo nevezme. Nechtěl teplo, moře, zlato, legie… sem mu přece nikdo nepoleze, ani nepřítel, ani přítel.
Praotec Čech tehdy z vrcholu kopce viděl jen hory, které stanovil jako hranice své nové země a neviděl, co leží za nimi. Měl nepříjemný pocit, že chybuje. Proto raději odvrátil zrak od obzoru a pohlédl dolů do údolí na hory dřeva a hory zvěřiny a na hory ryb v mracích jezer a na mraky komárů obtěžujících myriády přežvýkavců a na klíšťata hovící si v srnčí i v pernaté zvěři v hustých lesích pod bezejmenným kopcem i v srsti Germána právě vyhánějícího přes hory Kelta a jeho parazity diplomatickou cestou. Pokrčil rameny a raději zase pohlédl k obzoru. Nechápal divoké války divokých lidí, kterým chybí lenost. Dostal nápad. Vylezl na strom a rozhlédnul se znovu. Neviděl nic podruhé. Díky poloslepotě si mohl mnoho domýšlet a mnoho si představovat, jako by viděl všechno. Takové okamžiky demence jsou často považovány za jasnozřivost. Viděl i za hranice Čech, za nimiž v blízké budoucnosti nastane blahobyt, ale kupní síla tam bude vykoupená pohromami počasí. Z jihu ho v očích pálilo slunce. Ze severu mu do chlupatých dírek lezla zima. Nerozhodně přešlapoval na jedné noze a opíral se o tu druhou, dřevěnou. Zůstanu tady, ale že bych z toho měl radost, to ne. Chvíli mlčel i uvnitř, ale pak zase začal přemýšlet. Zase se zadíval na hory. Jsou celkem vysoké, ale stejně mé potomky neochrání před nimi samými. Nechť si říkají Češi, to jméno má dobrý zvuk. Nakonec možná budou litovat, že se odsud utíká hůř než z nějaké otevřené planiny. Pocity měl neučesané, myšlenky rozhárané.
Den první. Všude jen med a nikde žádné strdí. Po prvním spánku a prvním vynechání ranní hygieny na území Čech neochotně vstal a vydal se na obchůzku. Den druhý. Přemýšlel nad budoucností svého séměte (čeština ještě neměla pevná pravidla a řídila se jeho svévolí.) Omotával si kolem ukazováčku patriarchální vous. Snil o velkém národě, který jednou ovládne celý svět. Večer si lehl pod lípu a smál se jako blázen. Usnul. Ráno i dopoledne měl tak nepříjemné pocity, že se mu nechtělo vstát. Nechtělo se mu dělat vůbec nic. Připadal si, jako by ho někdo připevnil k půdě Čech. Zarmoutil se. Jeho potomci budou po něm. A žádné ještě neměl.
Den osmdesátý osmý. Čechovi příbuzní a přátelé za ním pomalu začínali přicházet z východních bažin a stepí – přitom je nikdo nezval. Mnohé zranily slovenské šípy. Čech se rozčílil. Chtěl se přece svých bývalých lidí zbavit a raději se vesele mísit s místními. A teď přišli - z budoucího Sovětského svazu - a s nimi přišli také otroci a jejich přátelé otroci. Osidlování začalo. Češi se usadili u březích řek i na kopcích. Osady vzkvétaly. První Čechové nebyli silnější a chytřejší než jejich ženy, ale byli slabší a hloupější, a proto jim vládly vypasené Venuše. Pokrok šel bohužel kupředu. Dařilo se také pěstování obilí a dalším novinkám, které Praotec Čech nerad viděl a které mu připadaly pro jeho vyvolený národ nedůstojné. Mnoho let se všechno dařilo skvěle. Praotec dokonce s jednou Venuší zplodil i několik desítek dětí. Čechové bez peněz bohatli a on umíral pomaleji, než jeho dědici doufali.
Ale když se lidé rozlezli všude, přišla na něj další deprese. Pořád měl pocit, že ještě něco důležitého chybí - chybělo hlavní město. V ten velký den založil město Chrudim a viděl, že je to dobré. Brzy mu však připadala i Chrudim neúplná a nemohl v klidu spát na svém vavřínovém loži. Ze všech koutů Chrudimě se ozývala zkomolená čeština a na zdech se objevovaly negramatické nápisy. To ho přivedlo k myšlenkám na vzdělávání. Hrál si tehdy právě s čistými dětmi. Rozesmál se štěstím, když ho jedno z nejmladších mláďat pošimralo stvolem trávy za ušima. Humor chybí! Toho dne v Chrudimi založil instituci, která se humorem měla zabývat - školu humoru, nejsvobodnějšího ze svobodných umění. Spolučeši se netvářili šťastně. Uhýbali očima a za zády mu nadávali. Humor bere lidem čas na lov i na rozmnožování, ztěžuje tělesné cvičení a zvyšuje neefektivitu práce. Nakonec se proti škole humoru postavili skoro všichni. I otroci a jejich přátelé otroci. Kvůli humoru nastaly první vážné neshody s paní Čechovou, která si začala hledat vážné mladé milence – nejvážnější jsou chytří lidé někdy mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem života, kdy se topí v idealismech všeho druhu. Až později prokouknou jazykové hry svých bližních a stávají se cyniky pravdy.
Kvůli výše zmíněným komplikacím Praotec Čech stihnul položit v Chrudimi jenom základní kámen školy humoru. Přesněji řečeno, položili ho dva jeho svalnatí vnuci. Potom museli stavbu přerušit kvůli nepokojům mezi otroky a jejich nepřáteli otroky - tyto nepokoje jistě vyvolali odpůrci humoru a jejich příznivci. Jen inteligentní a svobodná zvířata Praotci Čechovi porozuměla. K základnímu kameni na opuštěném „staveništi“ se slétali chechtat racci a nedaleko hýkali osli.
…
Základní kámen ležel po dlouhá staletí ve stínu latrín a nikoho nezajímal. Nakonec všichni zapomněli, že má něco společného s humorem. Mocný démon Šoltes ho ochraňoval před zvědavostí zvědavých. Nechtěl, aby někdo školu dostavěl, dokud Češi nebudou na humor připravení. (Pod pojmem démon si nepředstavujte žádná nesmyslná biblická stvoření ani satanistickou vykrádačku obrazotvornosti křesťanů. Praví démoni neslouží peklu, ale penězům. Netouží po vládě nad světem, ale mají své vlastní cíle. Démon Šoltes praotce Čecha miloval zvrácenou láskou a humor byl tím, o co mu šlo, na druhém místě, hned za penězi.)
Chrudim rostla jako nádor a bohatla. Podmanila si okolní obce a stala se vůdcem takzvaného Chrudimského spolku. U moci se vystřídaly tři dynastie - prvočeši, staročeši a mladočeši. V geologickém období známém jako Střední Čechy Chrudim vyplenili Tataři. Při té příležitosti obětovali na základním kameni vysoké školy humoru několik lidí. Když se Tataři vyblbli a odjeli, stalo se ještě něco mnohem horšího - přes okres kočovali Pražané. Tehdy to ještě nebyli Pražané v pravém slova smyslu a teprve hledali místo, kde Prahu založí - dokonce hrozilo, že ji založí v Chrudimi! Pražané neměli násilnické sklony, právě naopak. Mnoho chrudimských mladíků se nechalo svést necudnou krásou barbarek a mnoho chrudimaček padlo kolem krku zarostlým poloopicím. Dokonce i praotec Čech opustil svou Chrudim a odjel pryč s Pražany, byť už mu nezbývalo mnoho času a žen už se dotýkal jenom na povrchu. Nikdo už o něm neslyšel.
Na jaře příštího roku přišly silné deště. Základní kámen během povodně zapadl do vodního příkopu a tam zůstal pohřben dvě stě let, než ho geologické síly zase vyzvedly na povrch jako utajenou špínu. Nějaký podivínský kališník na něm postavil odpočívadlo pro počestné s pěknými dubovými lavicemi. Dřevo ztrouchnivělo, základní kámen se znovu obnažil a lidé si opět mohli přečíst starostaroslověnské nápisy. Nikdo jim nerozuměl. Uběhlo mnoho let, než se příběh školy humoru znovu otevřel.
…
Nedaleko podivného kamene stála hospoda, která sloužila jako vábnička pro všechen lid, i pro vědce zkoumající rozvaliny z dob praChrudimě. V přestávce mezi ranním a večerním pitím si mladičký student archeologie všiml pozoruhodného kamene.
„Ó!“ Výkřik jeho úžasu zanikl ve vřavě války. Byl zrovna rok 1942. Nad studentem se proháněly bombardéry pomalované kříži nebo hvězdičkami a stíhaly je stíhačky s opačně pomalovanými křidélky. Opatrný student se ohlédl přes rameno, jestli nestojí v cestě nějakému tažení. Nestál. Barbarosa ho objel zprava. Mohl se tedy pustit do práce. Jemně s kamene setřel hlínový make-up, ocákal jeho povrch zahradní hadicí a odfouknul z něj usazeninu z fosilizovaných per racků chechtavých. Po těchto procedurách již dokázal na kameni rozeznat nápisy ve starostaroslověnštině. Byly to nejstarší české vtipy. Student také na kameni objevil jeden řádek, který byl očividně vytesán nejistou, zoufalou rukou. Po nějaké době v něm vyluštil prosbu, aby lidé jednoho dne dostali rozum, ukončili spory a dokončili školu humoru. Jméno toho studenta není podstatné. Důležité je, že nález základního kamene mu navždy změnil život. Poctivou archeologickou prací brzy nahromadil potřebné miliony. Dal dohromady několik bystrých lidí a tisíce let trvající zakládání školy humoru dokončili. Využili toho, že se v roce 1945 spravedlivé zraky Čechů obrátily k Sudetům a že se lidé vůbec soustředili na obnovu země po válce, nevymýšleli žádné zákazy a vyhýbali se násilí. V roce 1948 zase ovládli Čechy chmuřiči. Za dob komunismu se humor dělal v malém a tajně a škola byla zavřená. Tak uběhlo několik desetiletí hlouposti a nevzdělanosti a přišlo jedenadvacáté století, století humoru.