na další stranu
Taťána Králová
ČEKÁRNA
Otázka Proč právě já
nemá své místo v přeplněné čekárně,
kde by si ani smrtka
neměla kam sednout,
ani její brousek by nepropadl
a přes šum dechů, hlasů a šoupání nohou
nejsou slyšet padat
ani špendlíky velmi dlouhých chvil.
Zeměkouli nezastavujeme –
Máme zpoždění,
mlýnek jen chroustá nový příděl kostí –
počkáte si – Nejste tady sama –
a do té doby se neptejte, nepředbíhejte
a Neklepejte, sestra vychází.
CHEMO
Jehla si naštěstí
pořád může vybírat
z nepoučitelně důvěřivých žilek
v pergamenovém hřbetu ruky,
pak se uplatní vlastnost pístu,
poté pravidla gravitace –
a už průsvitnou kanylou
do mě nerušivě kane
životodárný jed.
Městem mě tlačí
píst jen na dvojí kolbiště.
Na Václaváku jde o chleba.
Na Bulovce o život.
OPERACE
Je třeba zabít krále,
řekla paní doktorka Zárubová.
Na stavbu pevnosti nalámal
kámen z celičké hory
a už už se chystá vyrazit za hradby
vyplenit nová území.
Krále?
Snad samozvance!
To já tady nosím korunu,
vláčím se s žezlem,
rousám chodník hermelínem.
Datum dobití Bastily
mi skvěle vyhovuje,
a jak bude teprv nepřítel zaskočen,
když zaútočíme o dva týdny dřív,
ať zakusí ostří našeho skalpelu!
Můj král táhne do boje
úplně nahý,
s nákresem bitvy na hrudi –
Tu čepičku si prosím nechám –
a poznáte ho podle koruny,
když podle vlasů už ho nepoznáte.
JABLÍČKA
Každý by tu měl fasovat
koňské klapky,
aby neviděl po stranách
lákadla lačných pohřebáků –
Příjem šatů zde –
musím dát kostým do čistírny,
naučit se všechny schody –
špitál je rozsázen v kopci –
zvlášť ty vydrolené,
na kterých těžký zimník ohýbá šíji
až k odevzdávání krve,
ale má štěstí,
ještě dočká se své čistírny,
vystřídání za tričko
i dozrání tří kouzelných jablíček
v houští za okny ordinace.
Ještě jsou tam?
Pro dnešek vyhráno!
KONÍCI
Jste silně estrogenizovaná žena,
říkávala doktorka Kršková
s tváří zásadně zasmušilou,
protože, jak doktoři vědí a
nám ostatním to napoví strýček Gúgl,
na ženské hormony se s oblibou vážou
buňky maligních nádorů
a to, co vypadá jako radost,
se ve svůj opak obrací.
Mí milí koníci,
jak už jste krásně uměli tančit,
vaše bílé hřívy jako závoje
vlály ke snoubícím slavnostem
a hromů blesků jste se nikdy nebáli,
až když vám,
krotkým, spolehnutým,
při přecházení té známé lávky
z bdění do spánku
uhodilo přímo nad hlavou,
tak jste se mi rozutekli
a přicválali na vás,
neosedlaných, prázdnookých,
nájezdníci, kteří jsou živi
z masa svých hostitelů,
řádili krutě,
než se bitva otočila,
když vyšlo najevo,
že bez vás, milí koníci,
neumí ta pustošivá pakáž
ani chodit.
Sbohem, mí krásní koníci,
jen do spánku mě teď houpá
bělostná síťka
utkaná z vašich hřív.
RAŠENÍ
Není čas čekat
sto let na novou trávu,
v zrnku každého dne
je zlato nové úrody
a do roka a do dne
mi raší i nové vlasy.
KARTY
Doba si (prý) žádá
radikální oddlužení,
celý jackpot se rozdělí
mezi hrdé majitele exekucí,
a ti, co se nezadlužili,
dostanou rozdané akorát tak smolíky.
Doba si (prý) žádá
radikální odvinění –
Odpusťte sami sobě –
a těm, co nesedí
v tom správném kroužku ze židlí,
se toho esa mezi radami nedostane.
Ale než držet v ruce vějíř cizích vin,
to radši nepočkat na další rozdávání,
cinknuté karty zahodit.
Zvedněte židle,
tady se zavírá.
SOUD
Před soudní síní
kontrolujeme si zprávy,
jako by nám opravdu někdo psal,
abychom se nestřetli
s pohledem protistrany.
Dovnitř jdem rychle,
abychom to měli za sebou,
vycházíme pomalu,
jako bychom čekali,
kdy se ozve komentář –
jako v závěru Soudkyně Barbary –
který nám důvěryhodným hlasem
dá za pravdu
a jako bonus prozradí,
že dál to bylo jen lepší.
OHEŇ
Svázat tak do otepí
obavy, které se do puntíku potvrdily
a teď už vyjdou nastejno
s těmi, které se ukázaly liché,
zapálit vatru – Budiž světlo –
jiskry přepalují zauzlení paměti –
Pozor, spouští se restart –
a z popela nám vyvstanou
slaďoučké jahody.
MÍZA
Jediné zatřesení
stačilo shodit všechny předpovědi,
co by je nechávalo,
když byly suché!
Nevíš, že spousta mízy
se tlačí do větví?
Jasně, není ji slyšet
jen pouhým uchem.
DÉŠŤ
Bylo ticho.
Jak před deštěm,
kdy se na nebi
čeká v koloně
tak dlouho na světlo,
kočkám se ježí srst
a na větvích jsou nastražené uši.
Kočičí hřbet
se nezachvěl,
lístky nehnuly,
když závoj živý
nastřádanou vláhou
v okamžení se stočil
do klubka blahodárného pramene.
DEN
Dnešní den se sytí
lehounkým vánkem tvého hlasu
a plní svými starostmi.
Kolik jich má?
Právě tak dost,
aby každá odhozená přítěž
nás s trhnutím poponesla výš
a ukázala nám
z náhledu větší kus,
jako když kurzorem
klikneš na mínus.
|
