na další stranu
Leoš Němec
MÝTNÉ BRÁNY
Vidíš je?
A ty jsi tvrdil, že nepřijdou.
A oni v těch svých skafandrech
jdou a jdou,
jako tisíce obojživelníků,
když táhnou krajinou
množit se do rybníků a tůní.
A nic je nezastaví.
Ani stříbrný mech rostoucí na kameni,
mýtné brány na dálnici,
ani zakletá princezna sedící na prameni.
Stále se vrací, rok co rok.
Musí, aby zachovali rod.
Třeba takový losos.
Kvůli tření v rodné řece,
musí přes peřeje skákat.
Ono totiž občas se vrátit,
není zas tak špatný nápad,
protože za rok,
při setmění,
to u rybníků a mnoha tůní,
bude opět hlasitě kvákat.
My lidé se nevracíme,
jen se chceme někam posunout.
Já se ale posouvat, ani plazit nechci.
Chci kráčet s grácií,
jak dívka s růží ve vlasech
po plážovém molu.
NA ZÁDA NE, OPAČNĚ NE
Jestli mám padnout, tak hubou do bláta.
Na záda ne. To ne.
Když mne překročí, dívat bych se musel,
na jejich rozkroky v tangách cudně ukryté.
Na záda ne. To ne.
Až se budu vznášet, tak nohama napřed.
Opačně ne. To ne.
Chci vidět jejich zakloněné hlavy
s otevřenou hubou,
jak diví se, že stoupám.
Opačně ne. To ne.
MODROFIALOVÁ VZPOMÍNKA
Vadnoucí orchidej
ve staré baculaté váze,
ohořelé knoty voňavých svíček,
špatná vzpomínka na pokažený svátek.
Slzy v barvě smutku,
ukryté do stínu očních víček,
schnou jako vzpomínka na lásku,
slepenou z křehkých barevných sklíček.
Jako vzácná orchidej,
chráněný střevíčník pantoflíček,
nepřežije neuctivé a necitlivé zacházení,
tak uvadne i velká láska,
když nenajdeš k srdci správný klíček.
|
