literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

JABLOŇ SE KVĚTEM ODÍVÁ

Dějiny bývají zlomyslné. Je jim docela jedno, kdo prolil krev, a zda byl v právu.
Mladý panovník Jan neobratně krotící sebejisté panstvo. Jeho choť Eliška, žárlivá na ovdovělou macechu Rejčku, jež cizoloží s maršálkem Jindřichem, statečným i ctižádostivým. Královnin věrný rytíř Vilém, zarytý nepřítel zemského maršálka.
Dějiny nehrají na padouchy a hrdiny. To jen my lidé máme zlozvyk soudit a hodnotit.

Královský hrad Týřov nad řekou Berounkou zbudovali pro válku. Nevlídný, neútulný, samá hradba, v ní šest obranných věží. Sedmá – hranatá a nízká - se nakročila do nádvoří, aby poskytla vladaři bezpečné obydlí. Hřmotný pan Vilém Zajíc z Valdeka držel pevnost z královy vůle, že jej však často vázaly dvorské povinnosti, svěřil kastel do rukou purkrabího. Přebývat na Týřově je jako léhat na klestí, buďsi postel stojí v panských komnatách. Choť týřovského správce si stýskala, nevážila si štěstí, že smí pobývat po mužově boku. Utěšovala se peskováním své skromné družiny.
Purkrabce tenkrát sloužívala dívka Adléta. Pocházela z rodu zemanů chudších než koroptev v poli. Osud jí odepřel věno, ne však půvab mládí a čistoty, který, žel, záhy pomíjí. Byla krásnovlasá, svěží a prostá jako holubice. Čeleď spávala v roubených přístavcích; Adléta za nocí plakala ve své komůrce do polštáře vycpaného senem. Víc než služka, méně než vdaná žena, do šedin odsouzená k neměnnému údělu. Vřeteno, nit a tkaní, odpočítané skývy chleba, hořká beznaděj.
Dny čeřily svátky, klevety čeledi, návštěvy kostela, na něž se strojila a na vrkoče vkládala vínek z pestrých stuh. Oříšky radostí a balvany nehod. Ochořely ovce, připekl se chleba, purkrabího rozbolely zuby. Zvěsti o životě venku zaznívaly v šelestivé ozvěně, vzdálené jako pohádky z dalekých světů. Sváry císařů a strkanice českých pánů, zázraky Boží milosti a zločiny hříšných. Nová móda, nestoudné účesy, krátké šaty, zobákovité střevíce, v nichž si chodec koledoval o přeražení hnátů.
Ve hvozdech žloutly a nachověly listnáče pod prsty jeseně, chvěly se zimními vichřicemi a třpytily pod závoji vloček. Podobny šedivému dýmu vítaly jaro… Než se Adléta nadála, další podzim přibouchl dveře. Přituhlo, mlha dřímala tváří v oranici.
Druhou noc po svatém Kryšpínu bylo na vnitřním nádvoří hlučno, dupali koně a pokřikovali lidé, řinčela zbroj. Ráno purkrabí mrzutěl z nevyspání. Přibylo šest mužů do hradní posádky a vězeň ve velké věži vnitřního hradu, jehož střežili. Kuchyně vařila navíc pro půl tuctu krků a toho zamčeného v horní komůrce. Adlétě připadla povinnost nosit zajatci stravu a předávat ji ozbrojencům, kteří právě drželi u dveří jeho vězení hlídku.
Sněhy přišly brzo a v hojnosti. Na svatou Barboru mučednici se dovolila Adléta purkrabky; až odpoledne směla na chvilku odejít. Stráže ji propustily, spěchala průjezdem vstupní věže, div neklouzla na prknech padacího mostku. Dolů předhradím, přes příkop, kolem houfku hospodářských stavení se dala do běhu. Zadýchaná se doškrábala až k vyhlídnuté houštině na druhém kopci. Promáčela si kožené ovinky a sukni až po kolena, i topolové dřeváky navlhly. Obloha žloutla, nezbýval čas. Vytasila nožík.
„Co tropíš, děvče?“ oslovil ji přísně muž v teplém kožichu. „Nebojíš se vlků?“
„Bojím,“ přiznala poctivě, „ale panna Maria mě chrání. Jdu si pro barborku...“ a vidouc jeho bledé oči zúžené nedůvěrou, vysvětlila: „Uříznu pár haluzek, a třeba, až v teple rozkvetou, s pomocí svaté Barbory mi přivolají ženicha. Tuhle trnku mám vybranou od léta, zakopala jsem pod ni kousíček hostie.“
„Pohanský zvyk a čarování k tomu!“ muž zachmuřil srstnaté, prošedivělé obočí. „Upokoj se... neudám tě! Odpověz, přebývá na hradě vězeň?“
Přestala se jí třást kolena. Přikývla. „Je to pro náš hrad veliká čest, víte? Pán z Lipé je mocnější než král, má větší družinu a víc peněz,“ pravila už klidně. „Co pan Jindřich rozhodne, to se v zemi stane. Tedy... to bylo, než ho k nám zavřeli.“
Teď ztuhl cizinec a štěkl: „Jak víš, kým je? Cožpak netají, koho se zmocnili?“
„Dali jej na horní světnici, tam patří páni. Prosťáka hodí do sklepa. Dostává dobré jídlo, sama ho nosím, na selskou stravu by vzácný pán ochořel,“ ohýbala prsty výčtem. „Tuze ho hlídají, a přivezli ho vojáci našeho pána, pana Zajíce... Takové věci lidi uhodnou bez říkání.“
„Drží ho v okovech?“ zasykl ostře.
Pokrčila rameny. „Prý přecházet může. Kdyby byl chuďas, strčí ho do klády, to je ještě horší.“
„Jestli znáš, koho vězní a kým je, pak zajisté chápeš, co pro království znamená.“
Horlivě kývla. Tu pokračoval plamennou řečí: zpola proslovem z kazatelny, půl karmínovým nápisem na pergamenu.
Čeští velmoži povstali za pána z Lipé, válčí se, nepokoj nevylíčitelný, požáry, plenění a bědování, hyne lid. Jak nevlídně shlédne na dění v Čechách cizina! Církev se znepokojí! K jakým krokům se rozhodne král Jan Lucemburský a jeho vlivný strýc arcibiskup mohučský, co přinese svár královny Elišky s královnou vdovou, jak habsburští panovníci využijí příležitost a vtrhnou přes Moravu...
O velikých záležitostech měla Adléta jen matné povědomí. Točila se jí hlava. Připadalo jí, že naslouchá děsivé věštbě. Nebude-li pan Jindřich z Lipé osvobozen, celý svět se rozletí v pekelném žáru...
„Tomu já nerozumím,“ hlesla opatrně, „bojím se o své doma a o ty z Týřova.“
„Můžeš pomoci všem,“ prohlásil temně muž, „podáš-li vězni do nápoje mocný lektvar,“ ukázal skleněnou lahvičku, drobnou jak modřínová šiška.
Vykřikla hrůzou.“Já ho mám otrávit...!“
„Nač? - když jej chce popravit král?“ ušklíbl se. „Přeji si vrátit mu volnost a řád do vztahů mezi státy, neboť se tím případem narušily. Odměním se ti. Víš, kolik je padesát hřiven, děvče, co si můžeš pořídit? Staneš se paní v drahocenném rouchu, bohatě se provdáš za šlechtice.“
Strčil jí do dlaně peníz, v životě takový neviděla, natož cítila mezi prsty. Kovový terčík zářil a třpytil se v bledém zimním světle.
„Kdo tě, pane, posílá?“ vykulila oči, a nemohla si srovnat, který urozenec – nebo snad královna vdova Rejčka...? A prolétlo jí hlavou, až vyjekla, ovšem, největší mezi největšími. „Svatý otec!!“
Muž jí bleskově zakryl ústa.
„Nerouhej se,“ sekl studeně. „Odpřisáhnu na Kristovo utrpení, že neuškodíš! Ten podivuhodný, vpravdě zázračný lektvar nesmírné ceny působí neviditelnost a láme pouta. Mzdy budeš hodna, až vězeň dosáhne svobody.“
Tu se zaručila, že lahvičku přijme a užije. S kouzelníky není dobré se dohadovat! Tenhle navíc neměl strach z Božího jména, ani se nezdálo, že by mu pod čapkou rašily čertovské rohy. Adléta se navrátila na Týřov s čistým svědomím, barborkami a lektvarem, uvažujíc o jeho účinku.
Představila si vznešeného pána, už ne mladého, s nakadeřenými vlasy, v brokátovém oděvu se zlatým řetězem, jak hubne, úží se a bledne jako vzduch. Propluje klíčovou dírkou, vane kolem hlídek a prosouvá se zpod brány ven, až v zátiší hvozdu zhmotní a zapadne do sněhu... Kuckala se smíchem.
V předhradí čekali jezdci. Lekla se, že pro pána z Lipé přijeli, a ona nesplní slib. Šlo o jiný případ - ten, co ho ukovou v podzemní díře, šlechta pro něj neválčí, ujme se ho kat. Zběhlý žoldnéř, koněberka, zemánek, co se z nuzování dal na zboj a obírá pocestné na kupeckých stezkách.
Ozbrojenci sesedali, někdo spěchal s hlášením k purkrabímu. Lapka stál mezi koňmi, jinak ani nemohl, u sedla ho držel provaz. Oškubaná kazajka zbělela sněhem. Ke škorním, každé jiné, kapala krev z rozbitého nosu; občas ji otřel do rukávu. Znělý mladý hlas roztínal křišťál povětří od hradby k hradbě. Lotřík si zvesela dobíral strážce, ne zhruba, ale vtipem, vybranou jízlivostí, až otrlým vojákům pod přílbou rudly uši a ostýchali se ho pro ten břitký jazyk nakopnout.
Nevšiml si jí... Byl krásný, že pozbyla dech i sluch a nemohla odtrhnout zrak. Jako by ji uhranula jemná, bledě snědá tvář mezi černými prameny zvlhlých vlasů, sivé oči, srostlé obočí - prý znamení vlkodlaka... Dívala se na něj přitisknutá ke zdi vedle brány, a modlila se, otoč se, otoč, pohlédni na mě, srdíčko moje, můj nejmilejší...
...a výřečný lapka se obrátil, křiknuv: „Hej, ctná panno, sluší se konat dobré skutky. Daruj mi snítku pro štěstí!“
Mířila k němu nesena žhoucím oblakem touhy, návěj tála pod jejími kroky a nikdo nezasáhl, když mu tu větvičku přistrčila mezi svázané ruce. „Ber, v Božím jménu a slitování,“ pravila, „třeba bys k pomoci potřeboval celý sad.“
„Kvítečku,“ řekl jí dvorně, opominul krvácející nos, „kdyby dal Pán a všichni svatí a já vyvázl, půjdeme ten sad ořezat spolu.“
V tu chvíli mu věřila, její srdce mu propadlo a mysl se podobala domu, zachvácenému vítězným požárem...zatímco halamu postrkovali dolů do nitra věže.
Panna Adléta se vrátila ke své paní. Zametala, tkala, nosila jídlo urozenému vězni, bývalému - a jistě i budoucímu - prvnímu muži země. Samo sebou k péči přibrala i hrubou krmi pro ničemu ve spodní kobce. Když jí stráž vracela lapkovu misku, ucítila Adléta na spodní straně nádoby jemné vrypy. Nenápadně ji otočila dnem vzhůru. Spatřila kresbu stvořenou hrotem kamínku: srdce, jež ovíjejí milostné listy břečťanu.
Blížilo se Boží narození, lahvička s příslibem stříbrných hřiven pálila Adlétu pod polštářem. Netušila nic o politice, o cestách velmožů k bohatství, o sporech kardinálů, kteří se ve Francii hádali o zvolení nového papeže. Záleželo na tom? Spíš se soužila starostí, kam se poděl starý muž s pichlavýma očima, jehož potkala o svaté Barboře. Neumřel? Jestli dřepí kdesi na mezi a svolává na ni zlé čáry! Ale ne, jistě ztratil cestu do Čech.
Možná vězněný pan Jindřich snil o sličné Rejčce, o bitvách a intrikách vznešených jako hra v šachy. Snad se zbojníku v žaláři zdálo o větru nad skalisky, o pádícím vraníku, o dívce, jejíž hlas slýchal za dveřmi. Kdo ví... Avšak o snu, jenž vcházel do lože panny Adléty, nelze pochybovat.

****
Dějiny praví, že pán z Lipé si na Týřově pobyl až do jara, než musel král Jan ustoupit vzbouřené šlechtě. A místo, aby Jindřicha zbavil hlavy, navrátil mu svobodu, úřad a důchody. Když se pak Jan Lucemburský ve zlém rozešel s královnou Eliškou a znechucen českou zemí po léta válčil v cizině, Jindřich z Lipé o své vůli vládl království.
Za suchých let opadá voda v Berounce, obnaží v řečišti pod Týřovem veliký kámen zvaný Pašek. Nese jméno vězně, loupeživého rytíře, jenž kdysi uprchl z hradu tajnou chodbou - či s přispěním kouzel.
Utíkal klamavým zimním soumrakem, mezi holými olšemi a přes řeku, jež smývá stopy. Při kraji lesa čekal tichounký stín. Zkřehlé prsty se navzájem zaklesly ve stisku přepevném, něžném a hřejivém...
Jindřich z Lipé miloval královnu vdovu Rejčku do posledního dechnutí. Když zemřel, převelice plakala a žalostila.
Jak trvalá byla láska Adléty a lapky Paška, o tom kroniky mlčí.