literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

BULVÁR

Hned v prvních hodinách Flámovky si mě v jihlavském parku odchytne Petr Burda. „Bylo to šmírování a bulvár. Odposlouchával jste rozhovor lidí, kteří seděli vedle vás,“ stěžuje si na mou loňskou zmínku ve Stohu o jeho slezině v Křídle. „Bulvár je snaha nahnat pozornost skandálními intimitami. Já se jen snažím čtenáři zprostředkovat přítomnost, svůj zážitek. Ne jen rozumovými úvahami, ale i zachycením toho, jak se všechno nahodile přihodilo. Jen jsem napsal, kdo tam seděl, protože jsem zrovna seděl vedle a psal,“ hájím se.

„Nejvíc mě ale namíchlo, že jste tu reportáž poslal k nám do Arbitra,“ pění. „Ale to byl jiný článek. Shodná byla jen momentka, jak vycházíte z Křídla, začíná pršet a vy roztahujete nad svou přítelkyní deštník. To je v pohodě, ne?“ chlácholím ho. „O mě nejde, ale co ti ostatní? Už tak nepište,“ vydává verdikt. „Dobře,“ rezignuju. Večer na hlavním festivalovém bulváru zachytím jeho podezřívavý pohled z fronty na hranolky, jejichž oblibu jsem na něj v inkriminovaném článku prozradil.

Přijel opět moderovat, tak ho nechci rozrušovat a mizím. Vím, jak je nepříjemné stát na pódiu a v publiku tušit diverzanta, nejvíc s vědomím, že je hlavně v hlavě, na které je navíc máslo. Ve své knize Razie města lásky Burda exploatoval svůj letitý vztah s bývalou. V knize se jmenuje Lívie, ale její reálné jméno se dá při troše snahy snadno dohledat, takže mě těžko má co plísnit za bulvár.

V Křídle proti mně sedí novinářka Alena Kottová se svým rockerským manželem. Listuje Lamentací a občas se se zájmem rozhlídne kolem. Manžel se zaměstnává telefonem. Objednám si čaj, a když mi ho servírka donese, sáček vložím do konvičky. Za pár minut ho vytáhnu. Roztočím ho a za plné rotace pustím. Letí směrem k Aleně, která vzhlédne, zrovna když s plesknutím dopadne na zem.

Uchopím šálek za ucho a přitom drcnu do lžičky dřímající na talířku. S přiměřeným řinkotem spadne na stůl. Přivoním k tekutině zlatavé barvy. Vysypu do čaje trochu třtinového cukru. Vyhostím trpkou, měkkou, ironickou, iracionální vzpomínku na světlo poklidného vědomí. Alena si čte rozhovor s Eliškou Křenkovou. Přítel si odskočil. Vytáhnu pero. Mám chuť psát, ale nemám co.

Co to vlastně znamená „nemít, co psát“? Vlastně ani nejde o to, „co“, ale „jak“. Jde hlavně o to, aby to bavilo, aby to šlo dobrovolně, po vlně. Píšu, co mi běží hlavou, i když to třeba nepovažuju za směrodatné, a časem se tím dostanu k tomu, co mi v hlavě dlouhodobě hárá. Abych to mohl zvěčnit, musím to nejdřív oživit, psát, co chci, i když to není důležité. Je důležité si to dovolit.

Když to člověk praktikuje pravidelně, ztenčí se hranice mezi myšleným/viděným a dlouhodobě zvažovaným/považovaným za důležité – mezi žitým a důležitým – až k průsvitnosti. Zjevuje se horežité. Svět by se bez toho samozřejmě stejně jako bez vína nebo papírových kapesníků obešel. Psaní je v podstatě provinění. Vina je nezbytným předpokladem zázraku. Vina je před pokladem.

KONTRAPUNKT

Absurdita je důležitá.
Svět pomůže jen vlažně.
Zapomenutí je slastným klíčem kam?
Sklizeň je jen orientační pojem.
Dej louku hmyzu.
Doba námluv pominula.
Úsměv nepronikne dost rychle, aby vyvolal souvislost.
Na okraji svěřené nicoty se dostaví svoboda, ale destabilizovaná.
Smysl není etablovaný, vždycky jen díky Bohu.

Co jiného je vzájemnost, než věřit si lži?
Že jsou slova a svět v kontrapunkci, je už teď mimo volní jednání.

SPOJENÍ NA ZNAMENÍ

Stav
Vzor
Cíl
Představ
Pozor
Postav
Vztáhni dlaň
Na ni naň
Tlumočí
Bez očí
Sám
Přesah
Dosah
Dojem
Spojit si dvě a dvě
Přiřazovat věci k věcem
Vracet věci do původního stavu
Přejímat věci a odnímat je
Vnímat a vymýšlet věci
Zapomínat
Nazývat věci
Nazývat věci něčím jiným, než jsou
Nazývat věci tím, čím jsou
Nazývat věci tím, čím by mohly být
Nazývat věci tím, čím vůbec nejsou
Servírka za barem plným mačů
Volume laughu destruuje peace

HONÍM BYCHA ULICEMI PRAHY

Dan Bárta se na Můstku kroutí do svého hlasu, přitahuje pohledy, evokuje spásu (Klus od něj všechno odkoukal). Zpíjí se svým trénovaným hlasem jako král. Závidím mu tu katarzi, taky rád zpívám. Taky hodně zívám jako znudění turisti, kteří neví, kdo to je. Radši by seděli doma a ledovali si chodidla odřená z nevhodné obuvi, ale jdou dál všechno stihnout. Korzují mezi bezdomovci, kteří bez emocí bezmocně hibernují na lavičkách před divadlem Hybernia. Před muzeem voskových figurín Madame Tussauds se šinu rušným bulvárem, až najednou stanu před Sparem. Beru čtyři banány ve slevě za deset korun. Jsou téměř shnilé, pokladní mi je neopatrnou manipulací potrhá.

Kaštany byly tak zelené pár neděl zpět. Ostnaté plody padají k zemi a děti z nich louskají lesklé poklady. Poryvy podvečera povlávají pavučinami obepínajícími pražské památky jako nevidomý dech času. Protipóly rotují k potěše pomateného panovníka přepitého maté. Pozdní slunce prosvítá na zvědavé mladice v londýnských kostýmech po stovkách pátravě shlížejících do mé reality. Monitoruju zadnice, v tempu ulice se špulíce mě směřují po proudu zrádného dávného ega dáveného dojmy do víru viny.

Parníky řežou řeku, mateřské mléko změny. Slunce blaží ženy nejvíce zapadajíce. Barvy. Narvi tam tu báseň k věci. Kecy, přeskoč Bytí. Zpomalený film snů se snoubí s asociacemi jako píseň od Pink Zeppelin. Na Petříně hodím vší silou, ale netrefím hruškou Nerudu do hlavy. V metru proti mně sedí nedokonalá dívka. Chci jí padnout k nohám a mít s ní vztah, ale dívám se na ni jako vrah. Zívá a červená se. Ne mým pohledem, ale zíváním. Má velké modré oči, vypadá slušně.

V Hany je Zuzanka, zdravíme se chladným obličejem, který je přátelštější než přehršle úsměvů kolem. Láska je láva, která zalije život, zmrazí, zakonzervuje Něco, co se pak skví jako Pompeje. Obdivuješ jejich smířené ticho a platíš za ten pohled jako Pomeje. Přitom je to jednoduché, ale jen při tom, před tím a po tom. Kdysi jednolitý duch, pocit, že nemůžeš nic zkazit, se roztříští do příští vidiny. Dveře dokořán, dovnitř jde dým myšlení, brzy už nic k vidění.

Mezi tebou, mnou a tím je stále stejný stín, neskutečně skutečný jako svícen vědomí posvěcený soumrakem stále stejného Slunce a stále jiného Měsíce. Neobhájil jsem slepotu, zrak sílí zabraný do zbabraného obrazu barbarské dokonalásky. Pokoj potemnělé představy za horizontem nudy vyděděný z divné vůně zbyl jako stojatý meandr planého poplachu smrti, jehož ozvěna rezonuje chodbami stesku. Ještě esemesku. Saxofon ještě kalí „you can get it if you really want but you must try“. Bukowského epitaf zní „don´t try“.

Světlohra vln Vltavy na klenbě Mostu Legií je beprecedentní placentou lásky. Zmocňuje se mého zraku, takže si sedám na schody u vody. Mezi šlapadly proplouvá loď Labe a málem smete pár, který si fotí selfie. Zelené listy kaštanů se rozstřelují do všech stran jako hvězdy přízemního vesmíru. Rachitický týpek připlouvá ke zděnému břehu Střeleckého ostrova a ptá se turistů, kolik je hodin. Hodí jim provaz od své kanoe, oni ho přitáhnou a on se vydrápe po zdi nahoru.

Směje se a jí jejich jídlo. Jeho ruce jsou tenké jako vlákna pavučiny, ale svalnaté jako placenta přívětivosti. Turisté se na něj z klenby mostu smějí a on žvýká. Turisté v krovu klenby z loděk křičí sny. Z druhého břehu dohnívají odrhovačky starého buskera. Mezi zdmi schodů je nová pavučina. Precizní práce, přesné letokruhy jako vlny Vltavy, když do ní hodíš kaštan. Vibrace žbluňku zčeří hladinu a rozletí se.

V centru majestátní a zranitelný zároveň trůní sám pan pavouk jako přítomný moment obestřený aurou smyslu, který nechápeme. Trpělivě čeká na kořist v blíže neurčitelném stavu vědomí. Nechávám ho dumat a bloudím ostrovem kaštanů. Jejich spadlé skořápky mají barvu nezralého citrónu. Kaštany padají po několika v krátkých intervalech. Některé po pádu zůstanou ve skořápce, jiné z ní efektně vyskočí. Skořápka se rozpadne vždy na tři třetiny.

Ostny skořápky stářím ztrácejí bodavost. Rozlousknu jednu, která zůstala celá. Zkoumám kakaové letokruhy plodu a mazlím se s jeho mastným leskem. Hodím ho do řeky, dopadne o fous vedle šlapadla. Posádku postraší vysoké zvukomalebné žbluňk. Lehnu si do stínu kaštanů mezi uschlé listy a kaštany a jejich skořápky, do zelené trávy příjemně chladící ve slunci zářícím skrz kmeny, větve a listy. Dostávám to dílčími dešti kaštanů – daň za chládek ve stínu, ale i odměna adrenalinu, díky kterému píšu.

Kaštany moudře stárnou a rostou a dávají. Teď jsem to dostal do stehna projektilem z nebe. Poděsil jsem se, ale nepodělal. Paní v letech sbírá spadlé kaštany do sáčku. Vzhlížím na těch pár metrů, které dělají z kaštánku zbraň. Může za to základní síla vesmíru – gravitace. Je kolem nás, v nás, tvaruje nás a řídí. Teď pět kaštanů způsobilo zběsilý tep pět metrů ode mě.

Dívka se z lavičky dívá, zda jsem zdráv tak na ráně, ale já vždy nálet uslyším šustit mezi listy a stihnu si zakrýt hlavu, ale hlava není všechno – dostávám to do krku a chodidla. Mírně zasténám. Dáma v letech spršku sbírá, šustí se sáčkem a já neslyším další signál. Kupuju to do hlavy, paní se po tom hned natahuje, ale jsem rychlejší. „Tyhle jsou moje,“ říkám jí.

V duši vnořen, rozuměj bez dechu procházím marnými dveřmi a místnostmi, doplňuju dualitu dychtivých démonických dopravních prostředků a mezistanic v pohlcení něčím novým, na čem záleží. Potkal jsem triperku, která nemusí sociální síť. O to snadněji uvízla v pavučině mých výmyslů, kulturních zkratek a katarzních kódů. Psát na mostě, skočit a spát na frekventovaném břehu okukován labutěmi, pro nedostatek šílenství si cucat z prstu poezii. Slyším šelest pravdy ze svých úst, most bolesti do přístavu přání, slasti přestáté pasti.

Poznání je zapomenuté a znova zapomenuté. Náhle nalezená budoucnost a zase ztracená energie zastřeného vědomí. Nenávist se jeví logická ve světle křivdy. Babylon brunátně balancuje a bilancuje, loď Blatouch podplouvá Karlův most. Boat trip pod křídovými křídly racků, Slunce vyblité na vlny Vltavy. Nejlíp se píše v dočasné distinktní deviaci, protože psaní zbavuje viny, rozuměj chronické neukotvenosti.

Co chvíli se hroutím a hledám skrýš, rytmus, tvar. Neúnavně až do spánku bezelstně ulpívám na bezvýznamnostech. Turisti hledí do svých kamer, bledí filmují, cizopasí na poststalinistickém satori. Není nic hezčího než slunce na kraji černého mraku, na Staromáku sluní krišňáky, kteří skandují jméno boha. Most podplouvá loď Puškvorec, dohrála kapela No Problem a týpek začal hrát na mně neznámý nástroj. Parníky manévrují, nořím se do příkoří mně neznámých mých rozhodnutí.

Stávám se někým a přestávám jím být, jak se to hodí. Ego na dusném obzoru vědění, pavoučí síť stesku mě mystifikací sráží i vznáší jako paraglidový padák, když vědomí zavelí. Celé se to vykoná, dovolí, ale nejsem to já. Dopsala mi propiska, hledám papírnictví, nacházím triperku, dobro-existence-družství v ponoru, stěhovavý vjem.

S chutí se chopit kormidla a vysmeknout se z chomoutu pravoúhlé konzistence plechu, rozumíš. Už dlouho ne. Za neznámou dosaď svůj strach a zasalutuj psychu, když se prázdno chopí vlády. Hroutíš se a hrozíš se rozplynout v hladu, ztrácíš se na prahu vhledu a nacházíš se v chimérické zásadě zítřka, v oboustranném tepu řeky. Smyslové nesmysly se vzepnou, tvary mluví, zrcadlo se váhavě se skřípěním otáčí. Nastává tma barevnější, než kdy bylo světlo, světlo černější, než kdy byla tma.

Svět není jen to světlé, ale i temné, unylý beat zhroucených náznaků, chaotické zvuky, otevřené utrpení dýchající podstaty v podrobné evidenci podrobené napospas prosmátým tvářím, které se blíží jako na běžícím páse bez bližšího významu. Ptáci se hemží nízko zbavení rozhodnutí, pavouci zkameněli v křehkých projekcích bez možnosti srovnání. Slunce se sceluje s podstatou beznadějně blízkého východu.

Obzor paběrkuje v bohapustém beatu horečného dechu. Udržuješ vše v chodu a chytáš se postranních domněnek jako jsou další dny a sny. Oázy citů falešně vyvstávají v chlípných prototypech jako zmuchlané kabiny netu. Hlasy, barvy, pachy, stíny. Schoulená v mé neintencionální náruči mě nesnesitelně biješ. Odpusť, že tě nenávidím volatilní samomluvou rozšklebené vany. Vzor sinusoidy vede zpět-vpřed-zpět mezi nohy vrození v indiferentní večerní hodině.

Vlast na sebe bere moc forem a pravda moc norem. Chceš plout s Noem? Přesvědč Boha, bolí ho koleno. Utrhnuté poupě ještě rozkvete, poplatně popluje po proudu spolu se seriózně aportujícími psy v dutině metafor. Na Náplavce se opírám o zeď, a jako by se o něco snažím. Najednou přede mnou stojí batole a nechce jít dál. Usmívá se na mě a já se mračím – smrtelný hřích. Mhouří oči v nepochopení toho, co vidí v těch mých.

Strhne ho proud rodiny. Začne usedavě plakat, otočí se a vrátí se ke mně. Skrz ten pláč se usměje, jak se dospělí usmívají na batolata, aby je rozesmáli. Brečí a směje se a já dostávám ten největší dar pochopení dítětem, podlehnutí dítěti, pohlédnutí do intencionálního úsměvu dítěte, jeho vysmátého pláče a němého neintencionálního údivu rodičů.

Po nebi letí sedmičlenné hejno labutí, což často neletí. Dvě se odpojují u botelu Admirál a přistanou v plovoucí kolonii svého druhu. Zbylých pět pokračuje přes Železniční most kolem Vyšehradu proti proudu Vltavy, proti myšlenkám, pochybám, proti nepřekonatelnému pábení křivek nedokonavého osudu. Mizí z dohledu, nejspíš slítly na hladinu hned za rohem. Labutě toho moc nenalítají, radši poplouvají a štěbetají plankton.

Projde kolem a ohlédne se, riflová minisukně mysteriózně zařízlá. Stanislav Majer pije pivo s přítelem, vrtí hlavou a usmívá se na kolemjdoucí děti. Má barvu piva. Muž v riflové čapce si zapálí doutník a opře se o zeď. Ucítím doutník. Dívka vedle mě čte Reflex a kouří levný tabák v květovaných gatích. Zapadá Slunce a zvučí se kapela, zpěvák zkouší zpěv. „She’s so busy she’s so fine, gonna love her all the time.“ Projde dívka, nese brusle a vychlazenou petku. Steve Jobs vydal další knihu, i když je mrtvý.

Slunce se dotkne střech a týpek s doutníkem si sedne vedle blondýny blízko. Kouří a rozhlíží se stylový, vytvarovaný a vyholený v žlutém tričku s šedými vlnami. Projde Zvěřina z Vyvolených, taky stylový. Projde týpek, který chodil s Kozou. Na břichu má miminko, ale ne s Kozou. Prý zajdeme na pivo. „Jaké to je?“ ptám se ho. „Nejlepší,“ odpoví a políbí miminko na hlavičku. Slunce zajde za smíchovský barák a zazní ambient.