na další stranu
Zora Wildová
AUTOGRAM
Kdykoliv večer pokrývkou až k ramenům zakrytá
oči k spánku snaživě zavírám,
mám pod hlavou mámin monogram.
Který si noc co noc tu zprava, tu zleva,
v hodinách, kdy marně a marně zabírám,
svým týlem znova a znova dopodrobna pročítám.
Reprezentativní autogram zdobně vyšitý
drsnou rukou selské slečínky
v století dvacátého čtvrté dekádě
na svátečním ložním povlečení,
steh za stehem bílou na bílém,
pevnou pololesklou bavlněnou přízí
kladenou hustě několikrát přes sebe
na houževnatém polomatném damaškovém podkladě.
Polštář dnes už notně sepraný
představuje ukázkový lepší kousek
z nevěstiny starosvětské,
leč i v nové době nepostradatelné výbavy.
Z jeho hladkého a pečlivě vyžehleného povrchu
vystupuje coby jemně vykovaný šperk
vysoký a tuhý nitěný reliéf,
tenkou ocelovou jehlou a nepravým hedvábím
dvě krasopisně vyvedená písmena,
vetknutá do sebe ve snaze
učinit z celku vcelku foremný oválný obrázek s obsahem
dvou foneticky si nejbližších,
avšak graficky si co nejvzdálenějších souhlásek,
dvou iniciálek
matčina dívčího jména ve zkratce.
Než beztak hned v prvním roce války přestalo, zčásti, platit.
To, když ho pak právala špatným náhražkovým mýdlem
ve vroucí vodě
a prsty do krve rozežírající sodě.
To, když ho pak po nocích drásala v neckách na valše;
to, když za mého tátu pozdě, ale přece vdala se.
A proto být ještě živa,
určitě by se s gustem jako vždycky na můj vrub pobavila,
že jsem se jí doteď nezbavila.
Když nyní zase já až někdy po půlnoci usínám,
když se tak z boku na bok až do bezvědomí přemílám
a občas si tvář, samozřejmě že nechtěně, přitisknu
na ten její za pár šupů pořízený heraldický znak
nezpochybnitelného,
mně ale doposud ne tak docela známého autora
a prapůvodního vlastníka.
A když se potom ráno stydím vyjít z domu ven
s lící zarudlou otlakem,
poznamenaná na kůži jako to jateční dobytče
rozžhaveným želízkem,
pálícím a usvědčujícím cejchem
jen chabě skrytým pod pudrem
před posměšnými či zkoumavými pohledy,
jež mě na ulicích náhle nenáhlivě míjejí.
Označená oněmi stěžejními písmeny
v dědictví mi dané dědické i dědičné informace,
jimiž mě i bez závěti a bez notáře víc než štědře obdařila
ženská polovina rodičovské generace.
JASNO
Kdekdo po mně žádá na problém,
o němž zrovna táhne světem řeč,
jasnou, a to hned, odpověď,
jestli ano, anebo že by snad přece radši ne?
Nemůžu se rozhodnout, nevím,
tápu, tonu v rozpacích,
jsem na pochybách,
nedokážu si z těch dvou nekompromisních
a ultimativních alternativ vybrat,
a má ty spáso,
pohledem škrtnu o nebe
a vidím, že ani tam nemají zcela jasno,
nýbrž tu blankyt, tu mračno
čili jako u mě čisté a jasné polojasno.
|
