na další stranu
Zora Wildová
JDOU, AČKOLIV STOJÍ
Některé hodiny jdou, ačkoliv stojí.
A některé zase stojí, ačkoliv jdou.
To zrak znejistí, mysl znepokojí,
proč hodiny, když jdou, přitom taky jako my, když se mrzíme,
třebas celé hodiny nependlují mezi oknem a dveřmi tam u nich po pokoji?
TAM NĚKAM DO NIKAM
Proč nás příroda týrá životem až do posledního vydechnutí?
A proč nás života zbavuje právě smrtí?
Proč nás nenechá ze skupenství ani živého ani mrtvého
v ten pravý čas, v ten, o který si řekneme sami včas,
jen tak nepostřehnutelně a bezbolestně tam někam do nikam vysublimovat?
V TOM LAVŮRKU
Zřídkavým bezvětřím ulíznutý stodůlecký rybníček
obcházím ve směru svých pokulhávajících hodinových ručiček.
A počítám, kolik se v tom nehlubokém zeleném lavůrku
houpe na špinavé vodě
zatím ještě nezkažených, silných a nenasytných kachních žaludků.
ZAS TAK TROCHU NIC
Jen ze své hebké srsti a mého pohlazení
dokáže upříst tu tenoulinkou niť.
Z trochy toho ničeho usoukat zas tak trochu nic.
A už spánkem zamženýma očima
mi ještě přikázat: nezadrhnout, nepřetrhnout, neztratit!
A NAPNU UŠI
Vždycky když někde v Praze začnou vyzvánět poledne,
hned po prvním úderu, a dalším praštěném holubím úletu, zatajím dech a napnu uši,
které věži asi právě teď srdce nejvíc buší.
Hlas kterého zvonu se tak dalece rozlehne,
že na mě jako rána osudu tak mocně, tak těžce, tak nespravedlivě dolehne.
A JAK BY TO BYLO PAK?
Čím to může být, že nad námi pouze moučně mží,
ale pod tvým deštníkem na mě notně krápe?
A jak by to bylo pak, jak by to bylo dál,
až by se opravdový lijavec skutečným nadšením roztleskal
na celý sál?
ANI NEJMENŠÍ PENÍZEK
S radostí a přejícně ti přenechám
svých pokladů plné truhlice,
ale spropitného ani drobásek, ani nejmenší penízek;
aťsi mám třeba pověst jako upřímnost,
ta skrblice, co dává nejvíce!
|
