na další stranu
František Pavúček
25. 7. 2014
Kolikrát mi už tento dotek zachránil život.
Tady jsem a čekám, živý, ne mrtvý.
Stále na počátku.
Přece jsem nikam neodešel.
Ale i tak urazil dlouhou cestu.
Víc chudý, než bohatý.
Víc smutný, než šťastný.
Kolik je asi hodin? Jaký je skutečný čas,
ten uvnitř, ten pravý, ne ten těkavý. Uhánějící.
Nikdo mi dveře neotevře.
Poutníkům v pokoji.
Tady jsem a čekám, stále víc živý, než mrtvý.
Přece v kruzích vracím se na tatáž místa, obrácený.
Stál jsem po všecky ty roky na hraně.
A poslouchal šepot.
Šepot vítr padání sněhu a krákání vran.
Tleskot jejich křídel.
Kolikrát už mi tento dotek zachránil život.
Jakou jsem to měl radost, když jsem vás viděl naposled.
Tehdy, už ani nevím kdy.
Váš letmý úsměv, to zajiskření ve vzduchu.
Samota je jako rakev a bezzubá panna nicota.
Co stále šklebí se a nutí mě samého tancovat nahého,
v prázdném setmělém pokoji.
Spálil jsem za sebou všecky mosty,
abych dal sobě výzvu se znova překonat.
Přece v kruzích vracím se na tatáž místa obrácený.
Tady jsem a čekám, živý, ne mrtvý.
24. 7. 2014
Sluneční bytosti, sotva lapám po dechu.
Takové, jaké by to bylo žít v jiné zemi.
Dveře mám zavřené, zamčené zevnitř, i všechna okna.
V každém mém nádechu je čekání na zázrak.
A každé to mělké vydechnutí je to poslední.
Co mi na to poví prosinec?
Co mi na to slunce odpoví
za půl roku.
Přece zažil jsem jeho zatmění i všecky ty komety.
Dívám se ze země kyselého vína,
z ostrova žalu, kaluže v písku.
V betonu.
Polykám všechen ten prach, co je u cest.
Každé vydechnutí je mé poslední.
Budeš svou igelitku v potu tváře nosit.
Chodit spát a zase se probouzet.
Ve dvanáct, nad ránem, nebo o půlnoci.
Je mně jak zbitému koni.
Sluneční bytosti, nelze žít jinde.
A přestat do své samoty šklebit se.
Tady jedno navazuje na druhé, jako vlasec vine se.
A přestat být a rozmazat své obrysy.
Jaké to je být člověkem, někým odtud, z tohoto místa?
Není, kdo by nade mnou plakal.
19.7. - 21. 7. 2014
Padla tma, ale přišla zase jen tak lehce,
jako by nic, jako by ani nebyla.
To jen slunce zašlo za sousední dům.
Schovalo se za řeku, zapadlo za obzor.
A kde jsem já? Tam, co jsem byl včera.
Život dává smysl jedině v dialogu.
Vyprávěj mi o svých snech.
Hvězdy, znamení touhy,
světlo, symbol ducha.
Touha je modrá a láska zelená.
Správným směrem je pohlédnout nahoru a tam také jít.
Čekej mě každým dnem a dělej, jako bych už byla těsně vedle tebe.
Po tvém boku, v těsném objetí.
Jsem přece zelená a modrá, celá ze zlata.
A ty máš místo meče květinu, jakou nikdo nikdy neviděl.
Čekej mě každým dnem, Christiane.
Když své přání vyslovíš, zmizí, a nic z nich není.
To znamená mít tajemství.
Pohybuji se tak lehce, že mě ani vidět není.
23. 7. 2014
Kolem páté hodiny,
nevím, čím bych zaplatil.
S větrem v zádech se z mé naivity stává ctnost.
Dívej se dopředu, tam, co je obzor.
Ale žádná země na něm.
Sám sedávám tam, co minule.
Ty o koze, já o voze.
Nelze žít v samotě,
tělo není můj ostrov.
A za oknem
a tam venku je všude k lidem daleko,
je daleko k člověku.
Je mi jedno, co mám na sobě,
jestli do tmy svítím, nebo svítí něco na mě.
S větrem v zádech se z naivity stává ctnost.
A ptám se, kam mě tentokrát zanese.
Copak je něco, o čem vím jen já?
Někdo jiný by udělal něco jiného.
I kdyby mi z úst šly už jenom zvuky.
Stanu se nočním hlídačem.
Budu sedat za branou a hledět do tmy, do vln.
Sám, tam co minule.
|
