na další stranu
Eva Frantinová
ČASOVANÁ RŮŽE (II. ČÁST)
Prosím slovo slynout je mi neznámé
a zlatobýl jsem nikdy neviděl
přiznává žák páté třídy
netuší – pod lípami se sedělo jak na ostrovech
dnes by se řeklo Kruh zpívajících bláznů
ale svěrací kazajku se nikdo neodváží ušít
Na to jsou zase chytrý nikdo by je nevolil
vymáchali by je v tisku
souhlas ale stejně to muselo bejt supr…
Začíná druhá věta nasaďte marcato
já nechci aby to dechy forzírovaly
musí to znít jako vánek
jako ztracený kapesníček v opeře Tosca
tohleto není karneval a přece
– producírují se masky
mým úkolem bude strhnout škrabošky dívat se do očí
děda měl modré tatínek hnědé máma zelené
vychází duha
v mé paměti ji neodbarví nic
Savo odbarvovač
ostatně obojí poruší jemné vlákno
jsme jenom syntetika
umělé pytle ve kterých hraje kdosi na hoboj
hoboj je básník přichází do orchestru doprovázený tympány
na uměleckou radu:
Ale my když spustíme Mou vlast
mladý v hledišti budou křičet Šárka nemá drajv
tohle je podpásovka to jsme nezaplatili
pokud to neznaj jako znělku seriálů
oni musí vědět na co jdou
nebo jen tak jdou aby šli… to cizinec…
jenže zrovna když přijíždí za cirkusáky do Monaka monacká princezna
la grande triste pánové
národ sobě už nic nedá
ale když někde hoří vybere se dost
pokud to daj na Novu s žádostí o pomoc
nebo můžeš adoptovat indickýho školáka
on díky tobě vystuduje
a přes počítač nahlásí ti známky za dnešní den
to je vymoženost fantastický
říkej mu Ctirade a tenhle kluk bude milovat českou muziku
Neznáme hranice přeléváme se my nehrdí
jako by se Dvořák a Suk nenarodil
komu promluví trio
S kyticí v ruce které hrál na flétnu
v přípravce konzervatoře můj třináctiletý spolužák
– žije v Itálii
komu co řeknou Křečovice
křečkujete i vlastní křeč ze strachu – nebude
už nejsme
to jenom nástroje pianissimo doznívají
salut! adios! laila tov!
mohlo to být všechno maso ale i hudba je zázračná jen pro slyšící
a heslo zní: staňme se vegany zachráníme mír
Praho ty matko světlem moči oděná
Praho psů opilých
na všech rozích baroka i gotiky
Praho se vstupným do Zlaté uličky
kterou prochází tvůj růžový básník ještě zadarmo a jako chlapec
a píše o chrličích katedrály
Praho ty matko skleníku
který má nohy – stojí před soudem a soudcem Fatou Morganem
za co
Praho má
míří do tebe Vikingové
Dánové Britové Švédové jedou na festival ničení a pitek
protože mají prázdniny
Co tomu říkaj Klein sou oni taky na facebooku
myslím nahoře na tý boží vobrazovce
Klein Abraham je k tomu nepustí
tyhle ne anebo jenom právě tyhle
Klein my nic nevíme jsme zachráněný to je richtig
ještě jsme nedostali ani první chřipku a už jsme na seznamu
dokonalá administrativa
nate zavlažte se je to jen odvar
máme tam svoji kešku
naši skrytou schránku
najdou podle navigačního systému GPS
každý kdo nás najde se seznámí s naším osudem vědí
se souřadnicema našich kostí
s Mórickovýma ušima a pejzy
s malíčkem Esterky
ty tam budou v rezervaci
co ale s neviňátky co tam už jsou sotva začala dýchat
ta jsou v rezervaci na všechno
na celý tělo vědí
oni a stoletý lidi jsou v rezervaci na celý tělo
nejenom na malíček na uši lupuše na Rivčiny placinky
a na kolena koluše
Klein oni vědí všechno
kolik ty kosti nesly kožichů nebo jen pláštěnek
kolik nesl obálek na poštu lehkých jak pírko
ale s jakým obsahem
co voni komu kdy sdělovali
aj jestli nedali falešnou známku
kdo jim v sobotu posvítil a výtah přivolal
kdo si dal v baru Chupito za třicet
kdo Cosmopolitan
nebo Sex on the Beach za šedesát sedm
kdo si dal jen zeleninovej salát
kdo poslal letos kozu do Afriky
kešek je po světě jako Čechů
zadařilo se Klein
ale stejně bělicí procedura White Pearl
nevybělila zuby zla
jo zlo ten evergreen s kouřovými stíny
pod očima matek
já vím vo jedný odkopl ji syn kterej mezi nás původně nepatřil
myslela že mikve je strom
ten syn volá každou chvíli drahýho doktora ke svým drahejm psům
do drahý vily protože psi maj často rýmu
a matka aby měla na mlíko
už pět let prodává starý piáno je plný písku a prachu
a ona doma nesvítí
ani nehraje na rádio
chtěla by se z bytu majitele dostat
do domova tam by prý byla doma
a ten syn vědí dohlíží ve dne v noci aby se všechno stalo
jak je psáno ve svatých knihách
krk dám za to že u něj si ti psi hrajou s tórou
což je zakázaný
revoluce se vědí neděje jen na koberci
jen v účesech pod klobouky
to je nadčasovej trend klaunský líčení
tady je každej protest podvyživenej vědí
a oni přesto hledaj hlavní páku ke věcem
ale někdy lepší nenahlížet do cizích osudů
nenatáhly si funční termoprádlo
a nemaj chytrej telefon
je jim zima nedovolaj se
někdy je lepší nenahlížet
viděl bys zápalné lahve gumové projektily slzné granáty
duplikáty touhy i budoucnosti – jsou už ke stažení na netu
falešná vysvědčení institutů Něha
sezdáme tě elektronicky s nevěstou na míru
navlékneš jí přes obrazovku prsten
s virtuálním monogramem jaspisem topasem
a pak si dáte pusu
líbí?
vo co tady gou?
držet se při zdi která naříká: jsem sama kde je kdo?
opláchněme si ruce
Kainara za války z umělýho medu bolely zuby
tak si zpíval
vám je to jedno chcete náhražky
půjdete klidně do válek s pokřikem Za mobil Za mobil!
Obklopila mne prázdnota
jak děrovaný lístek na tramvaj
jak restaurace do které se hosté na pivo nahánějí kvízem
v angličtině nebo ruštině
moderátor tam zajišťuje napětí – boduje…
Vždy u mých dveří štěká prázdnota
šampion faraónského psa nebo šarpeje
z útulku Naděje
a nemá se s kým ani čím krýt
posílá zmrazené buňky až za moře
na dovolenou jak se patří
a prázdnota je štědrá – nabídne stany v zahradě
pro single pobyt úzkosti
po šedesátce naplno si žije bez dioptrických brýlí
Život tak rychle míjí nás jak studený a cizí hlas…
jak Děti od Jana Aldy v památníčku k mým desetinám
má první lekce poezie
míjení táhlo se z ledničky
otevírané na pedál
míjení ze sebe nevypáčíš jako sim kartu
jinak bys nenapsala tuhle báseň
visí mezi nebem a zemí
a já jen slabě slyším jak někdo shazuje – přes zeď
provazový žebřík k mým nohám
– bojím se nastoupit…
Zdi nad hlavami myslí nebo ne
mají své plány nebo jen tak jsou
rozpukané úzké rty zdí a jinde široká ústa
házeli jsme taškami o jejich rohy
drželi jsme se jich
ano bylo to tady na rohu Francouzské a Máchovy
maminka měla na sobě
švestkově modrý krulový kostým
s velkými perleťovými knoflíky
já svetřík ze žluté vlny
fotoaparát Exa cvakal v tatínkových štíhlých prstech
vidím je před sebou dávno před tím nežli mi teta pošeptala
na Čechově náměstí:
Ty to nevíš? Táta stůně…
Den má víc smrtí nežli réva zrn
a hořkosti je pln
a všechny ti je dal
abys z nich báseň lisoval
pro starost srdcí našich
Sedni si vezmu ti otisky dí konec
sám
materiál boží
osud nás naladil co možná nejvýše
na poslední cihlu
a mně by nejvíc chutnal vykostěný verš
a mně ta báseň se švestkovou vůní
pivo z tanku a pes
Ivane jdi domů čeká tě pracák
Solární baron jsem já
Malý Bobeš
Neštěstí přetržený řetěz štěstí
četli jsme si na zídkách
tenisky okopávali
nejprve jsem je měla v zádech později po boku
dnes v úrovni očí
šedé krémové zdi barvy pouště
doma nikdy nebyly rovně zastřižené
doma to vypadalo trochu jako v súku
učila jsem se hrbolaté bílé zdi s linkou u stropu
v horečkách byly mapou
když mezizubní kartáček nespavosti
šátral v mezerách
noci
zdi byly chladivým obkladem na tvář
když venku hořelo
když muška neseděla na stěně
když jsi se vracela domů s básní přes rameno
jako lovec
z lesa prvních korektur prvotiny
pukliny zdí důvěrnosti pod nimi tušíš rákosový strop
labutě ohrožené jedem stěrky
nemusí zařezávat vůbec nic
báseň postavíš dokulata nebo jako jehlan kruh
jenom poslouchat co se děje za zdí
mně prvně domluvil schůzku se smrtí
kabát babiččiny sousedky
paní Hájkové
v parku ho odkládala na zídku
a najednou spatřila jsem dlouhý šedý stín
a potom jsem se vydala do Voroněžské ulice – ke zvonku
ke každému se smrt přitočí jinak
k jednomu bokem šíjí
metaforou
poslední možnost není o nic snazší
než nežli zdi míjet
míjet i bránu Zazděnou
nikdy ji nezapomenu ukázat nováčkům
čekají dveře a ono nic
jen zeď s naznačenými dveřmi
zeď naslouchá i slyší uši jí šustí jako gramodesky
Vy fotíte i zdi podivila se dívka
viděla mne jak běhám
a hledám pukliny a potom dodala No tohle je hezký
a zajímavý
docela obyčejný roh
spodní proud ulice
a na něm stín
Vy jste tu na návštěvě
ano
pocházím ze světa nepravidelných zdí
těch co končí nebo už mají namále
a ona řekla
Já vám nerozumím
poklepejte na tuto zeď to přece smíme ne
poklepala jsem ukazovákem a zeď se trochu odrolila
vida
najednou odhalil se obraz – původní freska
Jákob a sen
Ale ne nic to není tady to někdo jen tak zaplácnul protože byl línej
bylo mi smutno
v tu chvíli zeď se rozestoupila…
Nahlaste co tam vidíte
a jak to děláte že hodiny oněměly
že jejich bezpečnostní sloupky ani nepípnou
já svlékám slova slečno Liliano
vy máte bratra Nathana ve válce jako zdravotníka
a co vidím jsou zuhelnatělé plíce lásky
to vidím nejhlouběji
plíce se válí na Ben Yehuda a u fontány Dizengoff
která si lehce zpívá
a žebrá u ní harmonikář ze Sevastopolu Simferopolu Oděsy
a kusy plic se válí jinde
na Národní Na Via Appia
a slyším Nessun dorma!
ano spánek neexistuje
ani nahoře dole vedle
všechno je v rovině jen natáhnout dlaň
a k tomu jak jsou srovnána století vrstva na vrstvě nebo jinak
možná jsou odkopaná
odkopávají se z peřiny svědomí
to je vyšší management
zahradnice v tělocvičně
posoudit století v kterých jsou ti co směli
století v kterých se narodili negři
no tak se říká u nás těm co nesměli skoro nic
ale všechna století se odkopávají z peřiny svědomí
marně
a co když ne co když se odkopáváme jen my lidi na zemi
Víte mně se jednou zdálo o ceduličce – někdo mi ve snu před oči
dal ceduličku s verši od Izajáše
visela od stropu
na niti Ariadnině
na tom by nebylo nic zvláštního
ale já do té doby neměla o bibli ani páru!
vážně ten verš jsem potom našla v bibli slovo od slova…
Možná jste to měli stejně nastavený s náhodou
a náhoda to hodila o patro vejš níž nebo vedle
možná tím děkuje za váš čas
že jste nezlobila nevezme vám tablet
nebudete spát dneska v deštivý posteli
v iPad peřině
promítne vám sto let starou talk show Snílek
v které jste ještě chvíli moderovala i vy
byla to pro ni zábava klikla na Kudyznudy
někde na rautu
byla to pro ni fér půjčka
bonus zpět a ještě dýško na vás
jste případ
kterému se neuděluje milost
odpovídáte otázkami je to nebezpečné
to jezdíte jako čtyřleté dítě stále jen do Pročkova nad Včelou?
musí to už být pěkně vydřená prašná cesta
Je to mé jediné zaměstnání s hranicí životního minima
při životě mně drží čekání na odpovědi
a odpovědí může být jen písmeno
v mé spíži najdete konzervy instantního deště
a také kompotované chvíle plné rybízu z roku 1960
které zavařoval děda s Helenkou
na zdi mé spíže visí pozouny z kapely která se nikdy nerozpadne
já miluji když lehce prší
včera jsem běhala ještě v deset večer s foťákem po ulicích
vbíhaly mi do něj figuríny z výkladů a kostky dlažby
opocené a ozářené světly
a koleje se leskly jako bys je prvně viděla
pod těžkým červeným tělem dvaadvacítky
vezla noutbuky ztracených lidí
celou sobotu a neděli budou si povídat
s noutbuky přes noutbuky
pod sluchátky přikrytí jak houby pod listem
a tak budou i usínat
ozbrojeni
tak jest
ta tramvaj vezla lidi málem pětadvacet let odevzdané do Ztrát a Nálezů
ale oni o tom neví
že je nevyzvedne žádný majitel
ostatně nikomu už nepatří
opustilo je už i nálezné
a kdy je brali za vojáky?
dej jim pánbůh…
Sami se odevzdali sami si naběhli
každé ráno se jako chipsy z pytlíku sypou
do úst kanceláří bank bazarů a firem a ústa je žvýkají hluboko do noci
vidíš to v dlouho rozsvícených oknech prosklených věžáků
když zvrátíš hlavu uvidíš:
pokládají se táborem
u umělých ohnišť obrazovek…
jak jimi vymyšlená reklama
Navštivte punčochový ráj každý třetí pár zdarma
Každý z nich chce mít aspoň jednou jen svoji světelnou show
ta show je fízluje celý život
za kamerou před kamerou na ulici
pořád je tady na 120 voltů a víc ani chlup
a když se svléknou z obleků uvidíš: jsou celí barevní ti kravaťáci
z kůže kovu umělých i pravých korálů
ověsí je Nike a Adidas
rodné věšáky
potkáš je v parku s červenou cihličkou noutbuku na koleni
papoušci
dál létají s nízkonákladovou společností Šeď
a neopustí předplacenou klec
a co až až jejich tváře přestoupí do země Papyrus
až budou na penzi
u stolků U Donalda
jako song bez zpěváka co a hlavně o čem si budou zpívat
kdo a co se na ně pověsí
nedotýkám se tu tak trochu nepojmenovaného zločinu?
Otoč se vrah je za tebou!
slýchal tatínek v kině Vesna
vrah jsi možná ty sám
posloucháte Smetanovu drobnost pro klavír Nevinnost
sama o sobě je to třešnička na dortu
za ní však následuje Zápisník zmizelého
a rozhovor s nakladatelem:
Víte já chtěl jsem před dvaceti lety také změnit svět
ale jsem unaven i když mne to pořád ještě baví
Všichni jste šili někdy aspoň v myšlenkách kravatu u Krejčíře
šili a mlčeli
mlčeli ale šili
někteří odpadli - klíšťata z paže zisku
jiní se drží protože já mám rodinu
protože já jsem sám hypotéka na bourák
ještě včera byl přeci skvělej no vážně než ho ukradli
jak pomník který si někdo přebrousí
a pak dá na svůj hrob
ukradli ho jak chudákovi Duhovou zemi
pro něj je Jar prostředek na nádobí
který si může dovolit občas
cestovky nabízejí Johannesburg za 70 000
je v tom i kaňon Blyde River
a cestou zpátky mys Dobré naděje
ale les v kterém mohou chodit všichni je daleko hezčí
místo odpočinku a za každým smrkem
z kterého platíš také daň
neodpustí ti ani jehličku
a co teprve poezie z té si neodečteš letos nic
poezie je náhodou vyslechnutý rozhovor:
Zítra jdou do domu kontrolovat spalinový cesty
Jo Stalinovy cesty?
je to i zeleninový stánek s tabulí dnešní nabídky:
mezi rajčaty a zelím
pomeranči a melouny v akci
čteš křídový nápis
Našly se berle!
i kolem něho běží běžci máš fandit jsou to naši
a uvažte běžci s červeným noutbukem nevědí
co je lehký déšť a rybízová zahrada za zdí
jsou zazdění a myslí: mám křídla
chybí nám v řadách za nimi i vedle nich truhláři kominíci sklenáři
kdo by koně okoval knihu vázal i v Pilátově knihvazárně
pole oséval jablíčka sklízel i z vykácených z českých sadů
pěstoval len kryl střechy hračky z Hamira
ukládal do krabic dřevěné žirafy co složí se ti k nohám
po stlačení knoflíku
foukal sklo na pódiu hutě
já nikdy neviděla svého druhého dědu obuvníka
jak vysekává do kůže vzorek
jak měří lýtko vršovické dámě a esesák mu v deset večer
hází na pult prasklou holinku:
tohle musí být hotovo do rána!
ale denně se přede mnou doma malovalo plátno Zátiší s holinkou
olej Na barikádě a cinkalo dědovo vyznamenání z Povstání
Já jsem ale ještě mohla sledovat na schodech uhlíře
s bícím nástrojem putny a paličkami koksu
a dotýkat se ve sklepě bakelitových vypínačů
některé drkotaly porcelánovými zuby…
já mohla slyšet jak zní polínko
zatínané rozštěpem ostří
a jak se svalilo k soukmenovcům
já jsem se ale ještě mohla schovávat hluboko ve skříních
truhlářské dílny pana Valáška
dnes by tam pořádali schovávací zájezd
jezdilo by se tam jako do lázní
ale nakonec by si vydupali i ten požár v josefodolském kině
kde mistr voňavých fošen uhořel
skočili by do plamenů
protože tohle si zaplatili bylo to v katalogu
noc v ohni zdarma stejně jak to měli loni
v polským lágru
vtip byl v tom že nikdo nakonec nevěděl
kdo je vězeň
kdo kápo
a ty hromady prstenů a bot navezli jak umělej sníh za příplatek
jen aby se jel pohár
Řekni mi proč nemumifikovali třeba ministra kultury
víš co by na tom dneska trhli
když vstoupila jsem kdysi do pokoje nemocnice na Karlově náměstí
viděla jsem sedět ministra
v posteli – vytřeštěné zvíře
mělo zraky zapíchnuté
do neznámého terče aniž skončil hon
zvíře s otevřenými ústy
sestry ho prostě zapomněly zakrýt
právě se obědvalo!
Předkládám se vám jako prostý brožovaný katalog v řeči vázané
pejprbek
listujte si mnou jak a kde chcete nejlépe pozpátku
vezměte si skákací boty
přistavte kladinu kruhy hrazdy a koně
na paži připněte řemínky – měřiče tepů
jsem cesta na sever západ nejčastěji na jih
já budu šťastná když mnou zalistuje prst
a přeběhnou po mně paty
jako dvě hrdličky
jako dvě hrdličky
když na mě dneska někdo zaťuká
když někoho spletu tak že si koupí knihu a neodlepí se od ní v tramvaji
když si toto léto obuji sandály
unosím desetinu skříně
rozedřu decimetr lnu procházkami
když potkám Lábana který odevzdává dvorek
a raduje se Ráchel i Lea
když skleník prorazí větve s pupeny Dávných kluboven
kde se nelže
a kam se chodí naslouchat v bílých rozhalenkách
když někdo unosí přítelovu předposlední báseň v kapse saka
pupeny nasazují na květ
kavárno u Unavených básníků
těším se – potkám Akrobata…?
Předkládám práci Jak přečíst svět
Slovo na cestu v kůži vázané
a bez zipu
za chvíli nepoznám co jsem psala
nejsem to já
kdosi mnou píše
nemá čas smýkat mnou po papíře ani plnit pero
diktuje obrazovce a až báseň skončí dá mi přes prsty
a to je štěstí
stopa
přesně pro moji velikost
jediná pro kterou to tu stojí za to
Tatínku jednou – před rozvodem – ve Smokovci
koupil jsi mi zimní boty
házely se cestou v krabici
a ty jsi náhle vyhodil ze sebe:
„i tohle máš od svého zlého tatínka!!!“
a my až do Domova spisovatelů mlčeli
zažili jsme výstup z kopce a každý po svém
my jsme se slaňovali navázáni na naději
máma se nevrátila – Domov Jiřího Wolkera prodaný
a já jsme stále ve stěně!
Koho to zajímá že jsem se schovávala za hubertusem
Kuk a Muk
tvář na stříbrné planžetě
OP Prostějov
a podšívka?
můj Isfahán
Orient
nebyla tehdy za ten nový kabát basa piv a kravata k tomu zdarma
a všechno ostatní bylo přidáno
Koho to zajímá: jednou jsem kupovala slepičku z umělé hmoty
stojánek na vajíčka
spolu se zasloužilým umělcem
a bylo mi jako když přebírám plaketu
místo vám ukážu naproti OD Máj
byli jsme májem teď máme máj
a je z něj My
proč bych tu plaketu měla vracet
plaketu poznamenanou písní
která se druhý den ráno
linula z rádia: „já nesnídám sám…“
to ráno po šeru které tak krásně utáhlo noci
motýlka na hvězdném krku
slzou jsem ji vyleštila
přesto tančím jak nejlíp dovedu
tak nelučme se nebo až za chvíli
nejlépe v protějším zahradnictví kde hledám substrát
z kterého rašila blízkost
My jsme se nescházeli v kavárnách na netu
tam kde kávovar tlačí na kapsli
a kapsle plivne do papírových pohárků
my mleli kávu mezi koleny před sebou šálky
z porcelánu který se nezhroutil
tohle jsem směla pozorovat
a potom jak se otáčela lžička v prstech
ve směru rozhovoru
ke slunečnicím co visely na zdi
k dobře temperovaným slunečnicím
a k reprodukci od Vlamincka
k omšelým domů v šedých zdech
seděla jsem na gauči s koleny u sebe
pásly se na mně tepláky
berlínská modř a bunda se stříbrným zipem
dva metry od kamen rozpálených uhlím
všední?
jsem rondo své doby
já poslouchala Pochod skřítků – ještě z Lidských kusů
dirigoval dirigent Oko
dívala se na lahvičku inkoustu na svého prvního Inku
sklání se nad sešitem se zelenými linkami
nad pobořeným městem
směla jsem pozorovat cigaretu
kolečko stříbrného zapalovače
Lípa se třásla v úzké krabičce
a jak jsi zatáhl
pahýlem ukazováku odklepával popel do zeleného popelníku
nakonec o skleněnou hranu zamáčkl filtr…
A co je dědo nekrvavé východisko
jednou nám zhaslo rádio
a dědeček se zahleděl do strany
okem zakaleným jako kaluž
nikdy se nedozvím jak přišel o oko a ukazovák
na co celé dny myslel v Josefodole u sklárny
a když chodil v Praze
dívat se na stavbu Barrandovského mostu
s jediným kamarádem
nikdy si neosahám jeho osud
možná byl klenutý
říkalo se že své rodiče nechal umřít v bídě
pošťáka Jana a mámu Františku z Vnoučkovy ulice
že jednou otiskli mu báseň
že někdy ráno třásl kredencí
dokud se v ní všechno nerozbilo i střepy
možná vytáčel číslo
vytloukal do kredence svůj email jak do porcelánové klávesnice
a stále někde nad sebou četl Neodesláno
stínadla otázek stínala v něm bouři
vím že se tvorba o dědečka a pak o jeho syna
otřela šosem
a potom utekla – do mé náruče
dlaně kloužou ale dál po rampách
na kterých se řadí otázky
– nemám je kam a komu poslat
nepojmenované kufírky s posledními věcmi
směla jsem sát to mlčení ve večerním šustění
kdy kocour honil po linu papírovou kouli
jak všední?
jak nudná sociální turistika Tváří?
Vy trénujete na běžícím páse na lavici s činkami
jste pobouřeni zabíjením kaprů před vegetariánskou restaurací
já měla dětství vyrýsované díky stroji mlčení
mlčení mlčelo víc než ryby
mé dětství – sval napumpovaný bílkovinami prázdnin
sval v opálené paži na které visela mapa
pro běh mlčením
rozhrnuji houští
vidím praporek
ale je to jen vzdech a účtenka a otočení kolečka zapalovače
tentokrát tatínkova
pohyb kopíruje podle svého táty
pověz kdo ho naskenoval
kdo mu přidělil jednu z hlavních rolí v Teatro comunalle
a proč nastavil zrcadlo
ještě než došlo k tatínkovu početí
a co je mlčení – maska v průvodu?
Může to být rovina hora údolí cesta
může být strašné v čekání na ortel
i osvobozující když slyšíš nevinen
může být matkou řevu otcem ticha strýčkem zápasu
bratrancem touhy
mlčení založilo mé jediné úspory
nechej je růst
verše
jsem hostitelská lípa
pro lanýž metafory
chráněné území
a kniha je tříplášťová cibule
točí se jako gramodeska
a kdo ví jestli tato báseň není jejím posledním trekem
se stanem mačkami cepínem nosiči
na Mont Milešovku
dosud mě neznámý Everest
kniha je krunýř
Poklepej na mě usmíval se Karči
v ruce elektronickou cigaretu
tys poklepala na korzet který držel páteř
týden před smrtí
a on se znovu usmál: Želva
ale do Hačavy dojde
příští léto se uvidíme – na Brači…
stihly jsme mu s maminkou zahrát čardáš
nasbírat koš žampiónů a dubáků
ztratit hůl
a ujo Pali flaštičku ohnivé vody
neutopili se v ní a nikdy se už neutopí Cigánski diabli
– kapela obav
S tím jsme nepočítali s tím ne…
kapela hraje a každému z nás zvlášť
do ouška
naučila jsem se tehdy všechny dny v týdnu maďarsky
a počítat jako uměl můj druhý dědeček Andráš
který se vyučil u obuvníka Sněžného
básni
panenko v koutě najdou tě
ale kde
kdy?
kdo?
Dnes na refýži stál čtenář
člověk v pionýrkách s bílými tkaničkami
v ustřižených montérkách
třepily se jak modrý modřín
míjely ho kovové úsměvy Swarowski
pohledy z kalené oceli
přes nemorálně luxusní brýle
takové které musíš mít
ale nemusíš je nosit
stejně jak další věci
jsou dlouhonohé v Tescu hodí hřívou
hm brazilský keratin
příčesek na lebce svobody vy lebouni
ráda bych věděla po čem se vám stýská
nad novinami v nichž probíhají poslední rychlé nákupy vlády hezky česky
vláda to balí je na útěku
ztratí se třeba někde v Brazílii
a tak poslední nákupy čítají
notebooky
naftu
i ponožky
v nákupním vozíku se krčí dítě
ale ve čtyřech letech je stesk
Malým černouškem od Debussyho
nevidí přes berušku na hrníček
a potom se z něj stane viselec na trámu celého člověka
jednou si v devatenácti koupíš lístek do Holanie
nebo pod Halasovo ořeší
lístek jen tam co dávno propadl
mně ten vlak zachránil
jak míjel nás čas
všem společný
dnes pane Swarowski jedno dítě má prsten druhé ne
a přece obě holky sedí v jedné lavici
moje teta už není tvoje teta
můžeš si ale vypůjčit kostýmy slavných z Národního
(od 99,90 Kč)
Helenko! Javánko!
prodávaly jsme kdeco spolu na zahradě
já platila lopuchovým listem
na pařez
kdo by to řekl: a v potu tváře budeš své knihy prodávati
půl prodáš v lednu půl v září osminku za dvě léta
faraon Zisk nás žene bičem Mojžíš se schoval
Vieweghu jenž jsi v knihkupectvích
dávno už nemodlí se čtenáři
my ale nejsme méně nežli nebesa
jenom nás spustili trochu níž
a útěcha?
|
