Mia Baumanová

JAPONSKÝ PARAVÁN

Malá úvaha o básních tanka

I

Jak je to snadné
slova jak lampiony
znova rozžíhat
na břehu cizí řeky
at' světla unáší proud!

II

Jak je to těžké
zobrazit víc než stíny
na bílé stěně!
Plamenům chybí síla
Barvy kamsi zmizely

III

Jsi to stále ty
ten Narcis v temné tůni?
(Pod bledou tváří
rudobílé hejno ryb
nad ní kamenná lampa...)

IV

Proč půjčujem si
kimono štětec a tuš
proč navlékáme
slova na cizí šňůrky
když vždy to bude - jen hra?

V

Zkouším si masky
zvažuji kým mohu být...
Mé vlastní "drama"
zdá se mi nedůstojné
a trapné až se stydím

VI

Když zbývá jen stud
za všechno "ted' a tady"
odraz v zrcadle
je trapný až to bolí
- Jak žít dál bez převleků?

Japonský paraván

I

Pod "tíhou" vážky
zhouplo se stéblo trávy
Pár kapek rosy
sklouzlo tiše do mechu
- Největší událost dne!

II

Odrazy stébel
zas vlny rozvlnily
a obraz ztrácí
rozjímavý klid a řád
Kam usedneš má vážko?

III

Sakury voní
za chladné mlhy zrána...
Růžové mraky
dnes kupí se nad strání
nad zrcadlem jezera

IV

Divoké husy
nad podzimními kopci
v tichém soumraku
- Pošetilá naděje
dnes mizí s nimi v dálce

V

Zčernalá tráva
rozpárala sněžný háv
a probodává
černí stébel závěje
Loňská tráva... Loňský sníh...

VI

Cvrček za noci
sám v husté tmě a tichu...
Jen básník už bdí
a jeho půlnoční "zpěv"
je právě tak zbytečný...

VII

Dým... V potoce list...
- Kamsi je odnášejí
vítr a voda
Jen moje smutná slova
tu zůstávají stále

VIII

Umět tak vzlétnout
a s okvětními plátky
růžových sakur
v poryvu větru se vznést
chtěla by moje slova

IX

I v kalné vodě
se odráží mraky
čisté jako sníh
slova si jdou kam chtějí
a žádné z nich nezabloudí

X

Divoký vítr
o břehy tříští vlny
v bělostnou pěnu
a vane bez ustání
neúprosný jak osud

XI

Bystřina v horách
balvany bílá voda
kde vír střídá vír
- Život má spád a pádí
k cíli - mrtvému moři

XII

Mrazivé ráno
- I na rákosí jíní...
Na jezerní led
zvolna sněžit začíná
a v básni mrznou hlásky

XIII

Ztišil se vítr
Potápky pod hladinou
i moje slova
hledají zas bůhvíco
v černém jezerním bahně

XIV

Po bouři slunce:
třpyt na zlámaných květech
Z lesů se kouří
ticho je zadumané
jak oněmělý básník

XV

Slyšíš ty vzdechy?
- Vítr v náruči sosny...
Objímají se
Jeden druhého
nemohou se nabažit

XVI

Na černé skále
černá půlnoční sosna
měsíci tančí
v nekonečné vichřici
neúnavná a svěží

XVII

Sinalý měsíc
sklání svou znavenou tvář
k stříbrné hoře -
Jak jednoduchý obraz:
jen jehlan a půl kruhu!

XVIII

Hluboké vzdechy
v náhlých poryvech hlasy
vzbuzených stromů
Co znamená ten šepot?
Snad dohady "co bude"?

XIX

Průsvitný měsíc
bledý až skoro není
spíš stín než světlo...
Noc plná nejistoty
Otázky visí v mlze

XX

Slzy si setřeš
a rosa se vypaří
i z chryzantémy
Jen vítr změn ti zbude
- Nebo jen zvířený prach?

XXI

Obráží proutí
mží na zelené vrby
na svěží barvy
jež z dubnové palety
splachuje nesmělý déšť

Období Heian

Zelenou vodou
zas neslyšně kloužou
červené loďky
šplouchají vesla zní smích
šlechticů a dvorních dam

Japonská noc

Velitel stráží
dnes při svíčce čmárá si
na papír tanku
o větru a sakuře
- Střechy stříbří svit luny...

Malá úvaha o básních "tanka"

I
Jak je to snadné
slova jak lampiony
znova rozžíhat
na břehu cizí řeky
at' světla unáší proud!

II
Jak je to těžké
zobrazit víc než stíny
na bílé stěně
- Plamenům chybí síla
barvy kamsi zmizely

III
Jsi to stále ty
ten Narcis v temné tůni?
(Pod bledou tváří
rudobílé hejno ryb
nad ní kamenná lampa...)


IV
Proč půjčujem si
kimono štětec a tuš
proč navlékáme
slova na cizí šňůrky
když vždy to bude - - jen hra?

V
Zkouším si masky
zvažuji kým mohu být
Mé vlastní "drama"
zdá se mi nedůstojné
a trapné až se stydím

VI
Když zbývá jen stud
za všechno "teď a tady"
odraz v zrcadle
je trapný až to bolí!
- Jak žít dál bez převleků?

KRABIČKA S LÍČIDLY

Ó Poézie
ta krabička s líčidly
pro "vznešené hry"...
- Páchne jen malounko plísní
a vetešnickým krámkem

Psát nevázaně...
Nezávazně lepit verš
vlaštovčí slinou...
Mít zase rychlá křídla...
Zas vidět z nadhledu svět...

V okovech formy
tančí můj komický verš
Chřestím řetězy
- A jiný píše zlehka
jako když vzlétne motýl





Ne víc než jen stín
stín stínu - echo echa
odraz odrazu...
- Co jiného je mé "JÁ"
než rezonanční deska?

Jen ztěžka píšu
upracovanou rukou
stárnoucí ženy...
Na příliš příkré stráni
zkouším lovit motýly!

...Motýlích křídel
vzmachy barvy pel a let
v podivném reji
Děje se dějí a svět
patří motýlím slovům!



Zlomené křídlo
se chvěje v pavučině...
- A kde je motýl?
- - Déšť setře barevný pel
a krátký let svět zapře

Pro koho kupím
své pyramidy střepů
úlomky srdce
v naplaveninách času
vosk a peří od krve?

- Je tak jak tak tma...
A meteor? - Zazářil?
Viděl jej někdo?
Nebo jen vzplál a shořel
jak zašlápnutá jiskra?


Jiskřičkou v kouři
jsou všechny mé "moudrosti"
všechny mé verše
nápady plány a sny
- Foukneš a náhle zhasnou!

Na bílých stránkách
kupí se kupí sníh slov
- Co vnímá čtenář?
Kdyby jen zamrazení
slov jako vloček ve tmě...

Z hlásek je jen sut'
ač prst na tepu doby
má cit pro rytmus...
- Z chaosu nevznikne řád
- - Chtěla bych "zpívat" leč - řvu!


... Jak voda teče
odnáší s sebou slova
- spadané listí
- - Verš za zpackaným veršem
za listem upadlý list

Mocný tok řeči!
- Z úst deroucí se slova
sopečná láva
odkudsi z hloubi – z hloubi
z podsvětí - - Sisyfův trest!