na další stranu
Rozárka Riegerová
Tady to začalo:
Co lidí bylo prokletých. A bude ještě.
Bílý král čeká na mat.
Tuší, že hroby lze libovolně hloubit,
kost vedle kosti skládat.
Nespočet možností. A deště
duši jedinou nevyplaví. Soucit
těch, co se postí – praví,
že není čím nasytit lůzu u kulatých stolů.
Do ráje nedojdem a dolů nikdo nechce…
Můj básníku, můj ubohý. Jak jenom můžeš?
Tak lehce…
Dnes dovol mi třikrát zamlčet ---
I.
Přátelé přetvářejí tvou zemi v kruh.
Komu v nitru kvasí podzim,
nerozezná,
je-li kruh
bludný či záchranný.
II.
Cizinci přivádí cesty až k tvým nohám.
Dokud nepromluví první z nich,
nepostřehneš, že
jejich dech vrhá vlastní stín.
III.
Pravdu jsi nám zapověděl.
Dávím se slovy nařknutá z mlčení.
Nechal bys mě zemřít, ale nemáš už sílu
ani se pomodlit.
Ráno tě prosím -
Odejdi
a živý se nevracej.
A tady to neskončilo:
CIZINEC VI.
Jsem jedenáct koček
a jedna žena,
umřu devětadevadesátkrát,
abys mě po sté mohla
zatratit.
CIZINEC VII.
Hostie jim osvěžila dech.
Mně praskla na jazyku a
podřezala řeč.
Stává se všelicos. I Boha ve chlévě
jistě zaměnili
s oslem.
CIZINEC VIII.
Jsem špatné orákulum. Sultán
mi daroval čtyři slony.
Mým ďáblům rostou
Hattínské rohy -
začínám žíznit.
CIZINEC IX.
Pevnou rukou pouští plyn.
Poklade-li předtím ke dveřím
tvého pokoje ručníky,
je to projev lásky nebo
zákeřnosti?
CIZINEC X.
Řecky se učil kvůli Cháronovi.
S živými lidmi stejně nemluvil.
Propásl vlastní smrt a za devět měsíců
dceru pojmenoval Léthé.
CIZINEC XI.
Zapřísahám tě,
opusť mé pouště,
protože na rozdíl od trávy
písek se neohne.
CIZINEC XII.
Samozvaný Bůh hodil Smrtí
a z rozsypaných kostí
věštil, co nás nemine.
CIZINEC XIII.
Co si kdo nadrobil,
kéž alespoň
pomůže mu najít
cestu zpátky.
CIZINEC XIV.
Mlčením
vyzýval dav –
opakuj po mně.
CIZINEC XV.
Každou neděli obětuje
svým bohům jednu toulavou kočku.
Je tím méně člověkem? Nebo tím víc?
CIZINEC XVI.
Náměsíčný. Na okna aut píše prstem
výherní čísla. Bohatí ani chudí -
beztak už na ně nikdo nedýchá.
CIZINEC XVII.
Bude ti tvrdit, že jsi nesmrtelný.
Jistěže lže. Vždyť pravda je o tolik
milosrdnější.
CIZINEC XVIII.
Třásl s ní. Nevděčnice bídná,
Bůh ti toho dal tolik, tolik!
Poprvé v tom nebyla bezmoc, jen čisté
pohrdání, když klidným hlasem řekla „Až příliš.“
CIZINEC XIX.
Jeho matka nevycházela z pokoje.
Hrála šachy s mrtvými. Před několika lety
snědla všechny pěšce, protože jí překáželi
ve výhledu. Od té doby prosí o prohru.
CIZINEC XX.
Říkáš, jak velká musí být tvá láska,
když mě miluješ, přestože mi nerozumíš.
Mlčím o tom, co je to za lásku –
miluješ mne, protože mi nerozumíš.
Přeji Vám krásný den! I šedé nebe lze naříznout, je-li nůž dostatečně ostrý.
Rozárka
|
