na další stranu
Rostislav Opršal
HAMLET PÍŠE OFÉLII
Snad řeknete mi čím se měří
Víra a beznaděj
Když loď sténá v bouři
A jak neztratit sílu věřit
Když studený meč míří v hruď
Kde v žilách se
Krev šílenstvím lásky čeří
Kdos bez ní - klidně suď
Květina naděje má hořký med
A blín vůní klame jako sladký šeřík
Ne, před osudem neohnu svůj hřbet
Jen v té milostné řeži
Mé srdce šeptem ptá se: Bít či nebít?
To je oč tu běží…
OFÉLIE PÍŠE HAMLETOVI
Co vám říci mám – slov je tak mnoho!
A která vůbec něco ještě znamenají?
Kdo ví, zda ještě skutečnou cenu mají?
Vždyť každé jako liška svůj si chválí ohon.
Slova, ty nože broušené mihnou se vzduchem,
pravdy barevným peřím chlubí se lež,
ostřím tak vrženým nepromáchneš,
s jedem hrot do srdce pronikne uchem.
Jak žít v takovém světě se dá a může,
kde se sladkým úsměvem hořký pije se kalich?
Jak bez trnů dokáže přežít tu růže?
Slova, slova, slova - míchaná z medu nebo snad opia…
Kdo jednou pozná z nich zdali
jste blázen vy, či už snad tu šílím já?
|
