na další stranu
Rostislav Opršal
FARAÓNSKÉ BLUES
(Josefu Kainarovi)
Usklil se mráz na oknech,
jiskrná radost.
To po ránu šel přes dvorek
k chlívku v klidu posedět,
z únavy usnul
a vše zmrzlo
na kost.
V kuchyni
kamna sukatými poleny
rozpalují svět.
Jaké je to z písmen
pyramidy postavit
aspoň na pět tisíc let?
Jaký fortel musíš mít?
Tváře falší nelíčit,
nemít v duši flašinet.
Pro mrazy umět nařezat
bukové věty, co svedou hřát.
Člověka hořce mít rád
a pro něj psát.
Že bílý papír je obelisk
na který faraónské blues
možno vytesat.
JANU SKÁCELOVI...
Verše psal, jako se peče chleba.
Těsto z mouky zadělal a kvásku živého,
v peci dřevem bukovým zatopil
a slova do ní nasázel.
Slova - bochánky, které pomazlit je třeba.
Když počaly vonět básní,
vyndal je na dřevěnou fošnu,
bílou moukou poprášil
na cestu.
Slovo dobře upečené umí zaznít.
Poutníkovi jazyka poctivý krajíc dal
a přidal vodu ze studánky
nezkalené
čeřené hvězdami.
A já ten chléb a vodu ochutnal.
DOBA (POZDNĚ) POST-EDISONOVSKÁ
Naše životy jsou prý truchlivé jak pláč
Narodíš se
Rázem jsi v tomto světě hráč
Čeká tě někdy smích a někdy brek
A role?
Jednou kláda jindy štěk
Sliby koupené na nekrytý šek
Trocha štěstí spousta proher
Bonusový vztek
Sláva Vítěze je ale sladké ovoce
Sladší než strohé digitální emoce
Lezoucí z drátů televizních svorkovnic
V světle myriády elektrických svíc
Rozžíhaných v rytmu
Který diktuje si doba
V rytmu kterému žádný z dřívějších
Se nepodobá
Blikavé bludičky jednodenních celebrit
V režném pytli pohřbívají cit
Vyhaslé oči pijáků moderních absintů
Už neznají čas pro tichou pointu
Neznají úžas nad novým zázrakem
Krásný šok
Když mění se v kdovíco rozmarná
Belle Époque
Čtu si nahlas co vyčet jsem mu kdysi z dlaně
Ani po tisíci prvé nezní mi to obehraně
Dívám se jak on ženám do očí
A přece slepec jsem
beze zbraně sám
jdu životem
jak pralesem
V něm napíšeš si báseň a jsi lásky hráč
Z lásky upleteš si žiletkový karabáč
Pijan život ukáže ti jak je jeho loket zač
On uměl vyznávat se jemu
I já jsem srdce vyznavač
Naše Imaginace je tanec
Krétského akrobata nad býkem
A otázka je úder srdce na zvon
Když tanec došel do finále
Tak ptal se a já ptám se dále:
Která z vás je Manon
A plakat bude za básníkem?
U HROBU NEZNÁMÉHO BÁSNÍKA
Smekněte své vavřínové věnce
a dejte mu je na studený dekl
Kdeže
svět chutnal mu fernetem
To i když psal tužkou tence
tesknohlasé verše
své milence...
A pro hořkost toho světa šel se zpít
však než mohl játra k boji vytasit
a vykašlat se na konvence
dostal tenhle mramorový byt
Věnce z vavřínu?
Hoďte si je
pod kamennou peřinu
a zahrajte tu
na Poemově arše
smuteční trauermarše
Pochod padlých poetů
Byly či nebyly bohémské
jeho dny?
Kdožpak ví
V duši byl ale mladý
žíznivý
a neklidný
|
