na další stranu
Rostislav Opršal
ZDÁLO SE MI
Housenka snu se
táhla nocí jako
příliš dlouho časovaná mina
a úpornost té vidiny byla krutě nepoddajná
tak zdálo se mi
že čistým průstřelem v hlavě nešťastného Garcii Lorcy vidím
v blátě hubené tělo toho Žida Ohresteina
že starým tupým perořízkem přeřezávám provaz u krku smutného Jesenina
že srdce nemocného Jiřího Wolkera chvěje se v rose jako k ránu květiny
a nezvěstnému vojáku Františku Gellnerovi v revolver ztratila se víra i dějiny
slyším pravověrné soudruhy měšťáky proklínat Majakovského – sebevraha
zatímco z Radobýlu utíká vstříc trnovému osudu uřícený Ignác Mácha
Villonovic František z cely smrti zmizel
kdožpak ví navždy kamsi do noci
Jiří Mahen v podkroví sundává si šle
ve špitále Jana Zahradníčka vidím – pláče nad dcerkami ve znamení (ne)moci
z trouby kluzký had z Neráje syčí na Václava Hraběte
kocourek Bohumil Hrabal na římse s holuby si dává repete
vidím kolem letět kulku – čeká na ni Puškin nebo možná Lermontov
a my pozůstalí tolik let po Havlíčkovi tuberáčkovi zase bojíme se rovných slov
z hlavy Apollinaira vytahuju šrapnel a pastýřku Eiffelku
s rozmarnou trikolórou na jejím štíhlém kladélku
z okna svého bytu padá anděl Kosťa Biebl sám
a Victoru Jarovi s rozdrcenými prsty vrážejí do ruky kytaru
kdesi daleko v lágru dodýchává Osip Mandelštam
dole v kuchyni uchází plyn a život Sylvii Plathové
zatímco
nahoře pláčou děti té nešťastné paní
Paní a páni básníci
máte pořád odvahu
na tak rizikové povolání?
|
