na další stranu
Vítězslava Felcmanová
PLANETA
Pohlédni na rodnou planetu,
klenot na černém sametu,
když se za ní démant slunce rozhoří.
Safírově modrá od moří
s mozaikou pralesů a pouští
do oblaků zahalená
jako cudná žena
svoji dráhu neopouští.
Oceány široširé jako písně neohrané
mají vody slané,
nad hladinou opeření hlídka létá
je to brána do jiného světa.
Slunce po tajemství prahne,
svými paprsky však na dno nedosáhne,
tedy obzor zlatí,
než se v nachu za obzorem ztratí.
Divní tvorové v hlubinách se plazí,
v ulitě jsou, někteří i nazí,
pozorní a tiší
v temné říši.
Vody plné rybek roztodivných tváří,
plují v hejnech, nebo radši samotaří,
každá svoji roli přijme:
když nás nesežerou, žijme!
Tak velí přec
potravinový řetězec,
a proto nezná hoře
kruté, pohádkové moře.
A jaké nástrahy jsou na souši,
co trpělivost obyvatel pokouší!
Často se dají na útěk
třeba pro rozmary řek,
nebo dlouho, dlouho běží,
dokud se nenapijí, neosvěží.
A v pláních, v džungli, v klínu hor,
tam všude číhá predátor,
pomalu se krade,
soucit je mu cizí,
má jedinou vizi:
musí jíst! A krmit mladé!
Mžik, oběť kupředu se žene,
přijme výzvu,
neboť nejednu má jizvu,
ví, že vítězství je cenné.
A tak modrá planeta si pluje ve své dráze,
život v rovnováze
býval vyvážený, střídmý.
Avšak Země byla zaplavena neskromnými lidmi.
Lidé mají dějiny.
A svět už není nevinný.
|
