na další stranu
Vítězslava Felcmanová
ČEKÁNÍ
A co zbývá více
stíny smrti hyzdí líce
jako křídla staré vrány
v stínu zrezivělé brány
pohasíná plamen svíce
A co čekáš ještě
pryč jsou vlahé loňské deště
choré srdce neochrání
tvoje marné touhy přání
smrt jej sevře jako kleště
A kam pro naději
pro spásu a milost její
z pokladů hromada smetí
nad ní smutné vrány letí
už poslední zvony znějí
VLČÍ SMEČKA
Svět
míjení a střet
stovky vět
anebo se mlčí
kolem smečka vlčí
co beránky
zahánějí na stránky
ti se mezi slovy krčí
Zpět
budou smět
jen až budou přečtení
až se též ve vlky promění
V ROZVALINÁCH
Staré rozvaliny
vlhko mech a stíny
času rozcestí
žalu, bolestí
a jen vítr slídí
v sídle dávno mrtvých lidí
i z té pyšné hlavy
tolik lačné bohatství a slávy
jsou jen vetché kosti
co hnilobu hostí
a nic víc už není
temnota a tlení
TÁTOVY BOTY
Táto, já mám pětku z fyziky,
šeptá s bolestí
ten pytel neštěstí
a ve tváři slzy veliký.
Víš, učili jsme se o hmotnosti,
že co je těžké, láme kosti,
a já řek: ale když jde táta z dveří,
tak má boty lehoučký, jak peří,
nerozšlapou brouky,
obilí a louky,
nenatropí
v blátě stopy,
jejich krok je tichým krokem kočky
jako v zimě vločky.
Táto, úča nevěří,
že jsou tvoje boty jako pápěří!
Synku, je to jenom pouhá věda,
zákonitost tíhy
znají knihy,
lesní moudrost poroučet si nedá.
A pak, v dlani důvěřivá dlaň,
syn a táta,
srdce zlatá,
jako vánek přeletěli les i stráň...
|
