na další stranu
Martin Kolář
ČERVENÁ LOĎKA NA DRUHÉM BŘEHU
Věnováno všem, které mám rád.
JÁ
Sedíme, já a Klee
a kreslíme
jednonohé anděle.
A číše ze stříbra –
ty plníme vínem.
Moje myšlenky
jsou jako opice.
Skáčou z větve na větev.
Já však jdu vpřed.
Vítr mě objímá,
nohama objímám zem.
ozvu se až za několik hodin
sedím svinutý uprostřed ozvěny
tónu, který tudy prošel
hraju si s teplým pískem
říká mi –
udělej se mnou, co chceš
zatím se můžu pohnout
skořápkami ořechů tluču o sebe
všechno je docela blízko
téměř neslyšně
roste obilí na poli
procházím včerejškem
myslím na zítřek
doufám v setkání
zrna voní po mouce
a vlčí mák ukazuje cestu
ztraceným
Medituji.
V okamžiku,
kdy spatřím svůj obraz na vodní hladině,
sám sobě mizím.
Je to prosté.
tudy jsem chodil
je to dávno
od té doby
vysoký břeh
zakryl to místo…
… občas smutním
nevím po čem
kolik času
nám asi
ještě zbývá
a vítr sílí
otevřeným oknem
vstupuje do místnosti
proud světla
tiskne mě
k protilehlé zdi
stíny se zdají tmavší
než jiné dny
má vina je zřejmě větší
než jsem myslel
Na vrcholku hory
obejmu svou prázdnotu.
Náhle nejsem sám.
Modlitební zvonky se chvějí
také já se chvěji;
slyším jejich hlas.
Můj krok je pevný i mysl,
začínám se smát.
a proto jsem objevoval svou Indii
znaje sám sebe
dotýkal jsem se neznámých míst
tam všude ležela země
neustále se měnící pod mými
prsty
měkká i skalnatá zároveň
pod mýma nohama
sama bohyně Šrinája
plakala dojetím
když nečekané se stávalo
čekaným
když poklady nalezené ve
škarpách cest se vršily v mysli
toho který znal
a který se vracel jako malý lístek
čaje
Poznání
kráčím po cestě
počátek se nevzdaluje
konec neblíží
slunce je ve správný čas
na správném místě oblohy
Patou v písku
vyznačuješ kruh.
Já zůstávám vně, ty uvnitř.
Vlny rozmývají
stopy včerejška.
Mohu dovnitř, mohu ven.
Mořská sůl praská.
Usazuje se na kůži.
přikryl jsi mě
jako vrba smuteční
obejmul mne
cítím tvou pevnost?
teď
i teď
|
