Petra Zimová

Poetický démon
Text nebyl redakcí korigován

BÁSNIČKA O LÁSCE

Láska, láska, láska… k čemu je tato svazující páska?
Srdce tvé, mozek tvůj, ústa tvá, trpí, když na záhonku rozkvétá kvítí.
O pomoc voláš Ježíše Krista, náhle opadává z tebe bolestivá jizva.
Každým dnem doufáš v pohádkový „happy end.“
Tvé obavy sílí, stále více a více, kdo nyní podá ti lék v podobě svíce?
Postupem času tvůj strach roste, tvá bolest užírá ti duši, každý nyní tuší.
Nitro máš rozpadlé a zaplněné bolestí, žádná slova, žádný dárek pro tebe již není radostí.
Vzpomínáš na dětská léta, kdy bezstarostně jsme běhali na paloučku, jak vyprávěla nám teta.
Staré dobré časy, drží nás při smyslech, ulicí kráčíme s úsměvem na tváři, lidé žárlí, avšak opustí je to, když slyší o našem scénáři.
I přes všechno zlé, doufáme v okamžik znovuzrození, v novou cestu plnou krásných dní, stále se nechceme vzdát, ať už na kolena padáme nebo po nocích pláčeme, máme kuráž, máme chuť bojovat a ostatním se tak vyrovnat.
Ta pravá láska, to je věc, panečku, to je kráska.
Neznám člověka, co pohrdal by ji, naopak o ní každý sní.

ŽIVOT

V dnešním příběhu si povíme, vše co o životě již tušíme.
Lehké to není, to každý z nás ví, když při vzpomínkách naše srdce pouze sní.
Mladé duše, něžné tváře, nevinné avšak temné scénáře.
Bolesti mnoho, radosti málo, skrytá beznaděj, zůstala s námi, po nocích bdíme, co dělat dál nevíme.
V myšlenkách topíme se, prosíme o vyproštění, avšak rady nám není.
Kousíčky srdce naleznete všude na světě, malé stavební součástky, jako lego, se kterým jsme si hrávali v dobách, kdy mezi námi neexistovalo ego.
Minulost tíží nás velmi, kdo ochrání tě před špatnými vjemy?
Jsi to pouze ty sám, pouze tvá vnitřní síla a odhodlanost, pomůže ti, když ostatním chybí vyrovnanost.
Jediný ty sám znáš dopodrobna celé tvé „já,“ jen ty víš, jak krásný jsi, když starosti zaplní tvé oči bolestí.
Běžná věc to je, přejeme si mít veselý svět plný naplnění a lásky, ovšem schází nám k tomu charakterové vlastnosti, které se nedají vyhrát v podobě sázky.
Musíme začít sami u sebe, tvrdě pracovat a budovat si své štěstí, teprve v momentě sebelásky, můžeme dál rozdávat dárky lásky.
Když miluješ sám sebe, veškeré své vlastnosti a znalosti, není tu větší radosti.
Všechny tvé rány a jizvy budou navždy bezpečně ukryty, stane se z tebe bojovník, odolný a stálý, vše, co pro druhé uděláš, vrátí se ti, když nejméně to čekáš.
Prosím tě tedy, nepřestávej věřit.
Buď tu dále s námi, zvládneme to jako kamarádi.

ONA

V prázdném domě seděla, bezmocí tak trpěla.
Čekala na tebe, až se vrátíš, doufala, že budeš spěchat s objetím, s objetím, které jí dá pocit jistoty, naplnění a toho, že pro tebe nic důležitějšího není.
Každým dnem však dívenka chápala, že pouze v představách žila.
Během rozhovorů o možné společné budoucnosti, řekl jsi cosi.
To ji zlomilo.
Zlomilo to její srdce něžné, srdce něžné s bezednou láskou.
Ty jsi to bral jako humor, smál jsi se, vtipkoval o tom, ubližoval jí přitom.
Když se tě se slzami v očích ptala „miluješ mě stále?“
Odpovídal jsi s největším přesvědčením, avšak ona pochopila, že to jsou pouze prázdné fráze.
Auta na prvním místě jsi měl, žil sis tak svůj sen.
Dívka nevědomky zabíjela své cíle, některých se dokonce vzdala… ne proto, že by jí chyběla píle, ale proto že jsi jí ubíral na síle.
Když s tebou mluvila, mluvila s tebou o svých pocitech, shazoval jsi ji jako odpad, který pro tebe už nic není.
Povídala ti o tom, jak jí ubližuješ, tys však upozorňoval ji, že to ona je ta, jejíž duše je hříšná, že to ona je ta zlá a špatná.
Nikdy si ji vážně nebral, práh s ní pouze zametal.
Nastal však den, kdy řekla „dost, už dál nemohu.“
Tys měl stále hlavi plnou humoru.
A vida.
Dívenka skutečně odešla, odešla jako královna s nastavením, že jí znovu neublížíš a už vůbec se k ní nepřiblížíš.

BOLEST

Jejího srdíčka nevážil sis.
Možná si to pouze tvrdil, ale nikdy ji o tom skutečně nepřesvědčil.
Tělo její jsi pouze využil.
Využil.
Pro svůj pocit uspokojení.
Pro svůj pocit touhy.
Pro svůj pocit naplnění.
Její tělo jsi využil.
Nikdy se ji za to neumluvil.
Ta bolest.
Velká bolest.
Zůstává proudit tělem jejím.
Každá jedna část, chvěje se.
Chvěje se bolestí a strachem z dalšího využití.
Hromadu vyklepaných bezesných nocí, tato dívenka musela prožít.
Pro tvůj pocit.
Pro tvůj pocit uspokojení.
Tato dívka zažila to největší utrpení.
I slunečný den, byl pro ni jako zlý sen.
Přeplněná neunesitelnou bolestí, sedávala si venku v trnitém chroští.
Bála se.
Bála se, že to nezvládne.
Bála se, že to je její konec.
Záchvaty paniky dolehly na ni.
Sotva popadala dech, v naručích blízkých jakoby se postupně rozpadla.
Třásla se.
Třásla se obrovskou bolestí.
Sotva vnímala okolí.
Vyděšená k smrti.
Nevěděla, co bude dál.
Co se stane teď.
„Přežiju to, či můj konec je toto?“
Ptala se dívenka sama sebe.
A vida!
Přežila to.
Zvládla to.
Je stále naživu.
Podobných stavů měla hafu a taky nejspíš ještě hafu mít bude.
Ale co už tato dáma ví, že jí nikdy neubyde!
Silná a pevná jako skála, přesně tak, jak by si každá dívka přála.

NOČNÍ ÚSVIT MŮŽE SKRÝVAT VÍC, NEŽ SE NA PRVNÍ POHLED ZDÁ

Na kolejní trati, začíná příběh plný strasti.

Mladá čistá nevinná tvář stojící na nástupišti jako bezmocný lhář.

Neznámá dívenka čeká zde na svůj odvoz, na svůj vlak, který dopraví ji na místo, kde nezbyde ani vrak.

Pocitů má v sobě mnoho, přemýšlí si nad životem, nad tím co prožila, jaké momenty si užila a jaké momenty naopak vytrpěla… Velkou dýku a tíhu cítí tato duše ve svém nitru, tíhu cítí stále více a více, je to jako rostoucí kmen, nad kterým kontroly není, avšak ani k jeho zastavení nám oprávnění není.

„Bolest musí proudit mým tělem,“ říká si při prázdných pohledech na noční oblohu plnou hvězd. „Bolest je nezbytná k uzdravení, nemáme lepšího zahojení,“ připomíná si dívenka stále hlasitěji a hlasitěji.

Až v tomto momentě pocítí ve svých zádech pohledy, pohledy, které jsou až nemožné. „Stojím tu snad sama, či je-li tomu jinak?,“ zaráží se. Nic jiného dívce nezbývá, než otočit se směrem, kde tento pohled utkvívá.

V tom momentě za sebou spatří stařenku. Pohlednou dámu, ovšem zahalenou v jakési barevné šále, jakoby skrývala cosi. Zdvořile tedy pozdravím „dobrý den, paní má, copak Vás přivádí k této opuštěné trati?“ Nedá mi zvědavost má a zeptat se musím asi. Stařenka chvíli bloumá, neví si rady s odpovědí, až mám strach, zda této dámě něco není.

Po mlčenlivé půlhodince, kdy vrátila jsem se opět ke svému přemýšlení, dáma se najednou ke mně otočí a praví „děvenko má, krásná duše… nezlob se, že mi dalo takto zabrat odpovědět ti na zdvořilostní otázku, avšak cítila jsem z tebe, že ti život visí na vlásku… přemýšlela jsem tedy, jak tě té tíhy zbavit. Já cestuji velmi ráda, vidím v tom nejlepšího kamaráda, avšak ty, mé dítě, cítím z tebe, co uvnitř zraňuje tě.

Je to snad strach ze zapomnění? Nebo tě tolik trápí, že se nemůžeš sehnat odpuštění? Má-li s tím snad osamělost také určitou spjatost? Povím ti pár slov, která by mohla zmírnit tvou bezmoc.

Každý se rodíme jako jedinec, i přes vztahy a převážně počáteční fáze závislosti na druhých, každý z nás jsme vždy sám. Každý člověk, který je dokonce i ve vztahu, je také sám. Možná nyní nechápeš, oč tu kráčí. Dovol mi, přiblížit ti má slova… Vždycky jsi byla, jsi a budeš sama jako osoba žijící svůj život, nejsi spoutaná ani srostlá s někým jiným… Věř mi, bylo by to pro tebe velkým utrpením. Každý jedinec si musí svou cestu projít sám, rozhodnout se pro směr, vhodný k jeho naplnění. Avšak pokaždé můžeš mít po ruce spoustu nebo i pár lidí, kteří ti dají ten pocit, že na to nejsi sama. Ano. Zdůrazňuji, že se jedná pouze o POCIT, protože ve finále ty si tu cestu sama i projdeš, jen s tím rozdílem, že v zádech velkou oporu najdeš.

Neboj se tolik zapomnění, i když někdy to možné není. Ale v určitých případech nám nic jiného nezbývá, je to lepší, než se stále utápět v nekonečných kruzích, kde nám pomoci nemůže nic a nikdo. Ty, mé dítě, jsi velmi chytrá a nadaná osoba, vidím ti to konec konců i na očích, máš v nich speciální jiskru a sama víš, co pro tebe nejlepší jest. Neboj se toho, neboj se vzdát toho, co tě tíží, neboj se odpoutat se od minulosti, která ti přinášela samé strasti.

Postupem dojdeš i k onomu odpuštění, ne odpuštění jiným lidem, ale k odpuštění sama sobě, za ty dny, kdy nebyla jsi tím, kým jsi chtěla být. Odpuštění za ty momenty, kdy dovolila jsi, aby ti jiní dali pocit bezmoci. Odpuštění za noci probdělé a tváře po zbytek dne bledé.

Ty, dívenko, jsi silný člověk, silná mladá dáma, nosívajíc v sobě víc než si kdykoliv může o tom snít. Máš v sobě opravdu mnoho, musíš se tomu jen otevřít, což vím, že ti už nebude trvat příliš dlouho,“ pověděla mi stařenka, když ztuhla jsem uprostřed jasného nebesa.

V šoku stála jsem beze slov, dala jsem si načas s odpovědí. Poté ze mě vypadlo „má milá paní, děkuji Vám za toto požehnání, myslím, že přesně tato slova, jsou ta, jež mi scházela. Přesně tato slova hledala jsem se slzami v očích, když mé dny stávaly se kratší a kratší. Přesně tato slova potřebovala jsem od někoho vyslovit znova.

S velkou úctou a poklonou, dovolte mi oplatit Vám tuto obrovskou laskavost,“ stařenka se usmívajíc, natáhla ruku k té mé, pevně ji stiskla a praví „děvče mé, krásko má, já už si své prožila a svůj život tak naplnila, jediné, co si v současných chvílích přeji, o co tak tvrdě usiluji, je mír. Mír mezi vámi mladými, mír uvnitř nitra každého člověka. Není nic, co bych od tebe vyžadovala, mé dítě, na oplátku za má moudra.

Přeji si jen, abys šťastnější byla než tehdy, když jsem tě prvně spatřila,“ zakončila svou větu stará dáma.

Když jsem odlepila oči své z jasně zářícího Měsíce, nemohla jsem uvěřit… Stařenka jakoby se vypařila, ještě před chvílí tu vedle mě stála, najednou jsem tu zůstala opět sama..

Co se stalo netuším, zda chtěla mi předat pouze radu a odejít za svým? Možné to je, avšak to už se asi nikdy nedozvím…

PLNÉ VÝDECHY, PRÁZDNÉ NÁDECHY

Sevření, pocity na zvracení, hroucení se a nekonečné pocení, když kolem vás procházejí stovky lidí?
Narvané autobusy, prázdné pohledy, přehlcené pocity, nesmyslné úsměvy?
Myšlenka na konec světa, rozpad celé generace a zmizení lidstva, zmizení mé samotné?
Co se stane když udělám tohle a tohle?
Když nedokážu zhluboka dýchat, když nedokážu se někomu do očí koukat?
Bude to můj konec?
Rozpadnu se jako popel a nikdo nebude vědět, kam mě kdy kdo zasel?
Já milovala.
Celé srdce do svých milých vkládala, každičký moment a okamžik méhovolného casu jim obětovala, na svépotřebyuž tolik nehleděla.
Oni mě jen využívali.
Dotyky zlé, vedlejší záměry za noci temné.
Přilepená k posteli, bezhybněležela jsem za soumraku děsivých mračen.
Nechtěla jsem tak konat.
Nechtěla ti mé tělo věnovat.
Tys však si ho sám získal.
Tvrdostí svou měpřepral, na nic jiného nedbal.
Jak jsem se cítila?
Co jsem si přála?
Po čem jsem v tu chvíli toužila?
Ty ses nezajímal, ale tohle jsem si nezasloužila.
Hodně smutný příběh, říkáte si?
Bohužel to není konec trnité cesty.
On nebyl jediný.
Nebyl jediný, kdo métělo si vzal.
Bez mého uprimneho vědomí, oblečení mi sundával.
Potěšení tvé, bylo jedinýmtvýmnaplněním.
A další a další lide, vstoupili do mého života, já se o ne starala, nikdy nic špatně nemyslela.
Chyby, které jsem napáchala, byly lidské, byly bolestivé, mě trápily taky. Ale říkám vám, ve srovnání s jejich rány, to v nikom nezanechávalo takové nekončící šrámy.
Plné výdechy, prázdné nádechy.
To zažívala jsem.
Prožívala velmi často, kolikrát okolí nemělo ponětí, co se stalo či zda někdo mě zlomil asi.
Třes rukou, bušící srdce jako když jsem malá houpávala se na houpačce.
V hlavě velký chaos, klubíčko emocí, nekonečných propastí.
Nemá to konce, naopak to nabírá na obrátce.
Celé tělo méchvěje se jako v mrazu chladivem.
Jako po noční procházce za studene temné noci.
Silný pláč, naříkání.
Srdce pukající bolestí, ale stále přeplněné laskavostí.
Plakala jsem za vás, pro vás a kvůlivám.
Tolik ran.
Tolik jizev.
Já stále jen opakovala, ze jsem si vytoužila, abych nic podobného už nezažila.
Ale stejně jsem do toho spadla.
Znovu pěstí dostala.
Není to jako zlomena ruka, vážení.
Tahle vnitřní roztrženost je silnější než jakákoliv lidská vlastnost.
Objetí, pohlazení, kousek čokolády na potěšení?
Nic tomuhle utrpení nezabrání.
Každým kousíčkem užírá vás to, užírá vás to za živa.
Nikomu bych tento pocit v životě nepřála, dokonce ani té nejkrutější lidské bytosti bych nepřála zažívat takové příšerné strasti.
Vykašli se na to!
Nech jít!
Jdi dál!
Slýchávala jsem často.
Mé okolí snažilo se zasáhnout, mou ruku zpět do bezpečí stáhnout, avšak nedařilo se.
Nešlo to.
Já měla silné city.
Musíš odejít pryč!
Nesmíš nechat ostatní se k tobě takto chovat!
„Ale já nemohu, nezvládnu to, stále mi na nich příliš záleží a i přes vše zlé, chci jim ukázat to dobré, chci ukázat, ze jsem lepší než oni, že jsem lepší než tohle.“
„I přes všechno zlé, chci být součástí jejich života a dát jim pocit nevyprchající podpory.“
„I přes tohle vše, co ve mne vyvolali, nechci, aby nic podobného zažili.“
Taková byla slova má asi.
I přes to, co mi druzí způsobili, já nechtěla být jako oni.
Někdy to nešlo a musela jsem opustit a zapomenout, ale i přes to odpustit.
Odpustit.
Ne pro toho a tamhle toho, ale pro sebe a své vnitřní uzdravení.

NEKONEČNÉ ŠANCE A BEZMOCNÉ NADĚJE

Hodnotu svou nesnižuj, ostatním se nerozdávej, jejich nadvládu tak neuznávej.
Jsou ta slova, slova, která mi byla řečena, do paměti utvrzena.
Pokud někdo vytře s tebou práh, nemá ve tvém dome co pohledat.
Pokud někdo ublíží ti natolik, že pláčeškvůli němu bolesti, ale i přes to bys pro nějudělala cokoliv, není to člověk pro tebe, mádrahá, není to ten, kterého jsi si tak vysnila, když v noci ses často budila.
Já beznadějně doufala, strašně si prala, abys to byl ty, strašně moc jsem chtěla, aby to fungovalo a já tak znovu nenaletěla.
Strašně moc jsem si prala, abys ty byl ten můjčlověk, člověk, se kterým budoucnost bych prožila.
Ubližoval jsi mi vice a vice, já naříkala stále vice a vice.
Plakala na ramenou blízkých osob, ty bolestí nevěděli, co se mnou, když mi rady není, nejspíše mi ani pomoci nebude.
Játě stále omlouvala, naděje a viru do tebe vkládala, své srdce tímto však utápěla.
Utápěla v trnitémkřoví, kde se každý moudry velmi boji.
Zranil jsi měsvými slovy, stejně tak svýmičiny.
Neříkám, ze jsem na tom nemela kousek vinny.
Ale to, co z tvýchústvzešlo, žádnéděvče by tak lehce neuneslo.
Povídával jsi mi o tom, jak lituješ dne našehoseznámení, v tu chvíli modlila jsem se v zapomnění ci snad utopeni?
Nevím sama.
Ostré bodce, hroty šípu trhaly mi mou duši při měsíčním svitu.
Ani tak to nebylo vše.
Ani toto nebyl konec tvého jednání, které nemělo slitování.
Na odpověď jsem dlouho cekala, strachy často plakala.
Neměla jsem ponětí, že tě trápí umanutí.
Nemohla jsem tušit, že tě budu rušit.
Pouze jsem zájem projevila, avšak tebe svým staráním ubíjela
Říkával jsi mi máti.
Pro mě to bylo ostré a srdcervoucí jako když tě někdo mlátí.
V momentě, kdy já se nezachovala vhodně, tys reagoval akutně.
Věci své do kočáru hodil, na jiné jsi nedbal, ničím se nestrachoval, všechny za sebou ponechal.
S vlídným slovem, poklonou a prosbou o odpuštění za silného deště překráčela jsem k tobě s žadoněním.
Něha, láska, pohlazení, co víc ti schází k naplnění?
Tak moc jsem si přála zapomnění.
To, co vám zbývá, když rady není.
Ty sis stál tvrdě za svým, nelítostně choval ses ke mně jako když ti patřil svět, no vážení, říkám vám, nebyla to radost pohledět.
Najednou cítila jsem chvění.
Je to snad blížící se zemětřesení?
Je to snad mé poslední bdění?
Či nic jiného tu již pro mě není?
Plíce mé jakoby se srazily v pračce na 80° Celsia.
Velká horkost a srdeční těžkost, držely se mě, když přicházela ta stará známá úzkost.
Co teď?
Co s námi bude?
Jak to bude pokračovat dál?
To nám opět nic jiného nezbyde?
Vnitřní hlasy kroužily všude kolem.
Já jen bála se asi.
Pěst má svírala se nekonečnou bolestí, v tu chvíli ani to nejkrásnější Slunce pro mě nebylo radostí.
Nemohla jsem.
Nevěřila jsem.
Nechtěla jsem.
Nezvládala jsem.
A přesto to zvládla.
Zvládla to opět se ctí a hrdostí, jako pokaždé, když na mě dolehnou starosti.
Nastal však den, kdy jsem odpočítávalatvé poslední zvonění, tolik ran jsi ve mne napáchal, nechtěla jsem již zkrátka, aby sis dál v mém životě nohy máchal.
Byla jsem otevřena tvému odchodu, avšak v tento moment uvědomila jsem si, jakésilné pouto k tobě mám, a že s tím asi nic nenadělám.
Netušila jsem dal, jak se s tím vypořádat.
Tak strašně jsi mě zranil.
Velice hluboko mě srazil.
A já i přes to si vybrala odpuštění.
I přes to, jsem ti dovolila být dále součástímé cesty za zahojením.
I přes to, převážilo vše dobře srdce mé, které jen tak někdo nemá, a ten kdo ho má, je v mém životě velice vítán.
Tento večer srazil si mě na dno, ale i tak já rozhodla se nedělat z toho temno.
I přes vše zlé, zobrazila jsem věci krásné.
Přijala bolest a vydala se na cestu za uzdravením, tak tě prosím, už mi nepředávej tohle utrpení.

UKRÝVÁNÍ STAROSTÍ V MILENECKÝCH RADOSTÍCH

Doteky.
Objetí.
Něha.
Polibky.
Náklonnost.
Přijetí.
Každý z nás to zná, jen málokdo to nepozná.
Když miluješ není co řešit, říkali.
Když miluješ, tak se furt jen raduješ, povídali mi.
Nikdo už vám ovšem nepoví, jak moc to bolí.
Bolí to, když milujete více než sami sebe.
Když si hledáte štěstí, lásku a radosti na poli plném strastí.
Neměla by býti větší pohlazení než ta, která se ukrývají ve vás.
Chodit za druhými a snažit se, snažit se hledat, co vám schází, to nemá šťastných konců.
Pokud nemáte ponětí o tom, kým jste, nechoďte dál, nehledejte nápomocnou ruku na troskotajícím mostu.
Jizvy.
Řezné rány.
Na srdci díry.
Po celém těle trhance a šmouhy.
To je život.
To je čistá krása, to je přirozenost, když zde není nadřazenost.
Každá malá rána, každičká jizvička je krásná stejně jako vaše babička.
Stárnoucí, ale hojící se, bojující, lásky nekončící.
Já stejné nastavení měla.
Do vztahu se hned hrnula.
Avšak sama téměř utonula.
Topila se.
Dusila se.
O pomoc prosila, nikdy si ji však nedopřála.
Tak strašně jsem se bála, tak moc jsem se bála být sama.
Velká hrůza to pro mě byla, nekonečna past úzkostných nocí, velké strachy z nemilovaní, že na vše sama zbydu, nikoho už tak nedostanu.
Velký strach a panika, to je ta moje klasika.
Dlouhé roky jsem v tomto žila, než jsem jednoho dne konečně pochopila.
Musíš milovat sám sebe.
Musíš znát své hranice, hodnoty a znalosti.
Musíš na sobe pracovat, ostatní tak překonat.
Musíš milovat sám sebe.
Musíš milovat sám sebe více než cokoliv.
Každičkým dnem, žít si svůj sen.
Bojovat.
Ano, bude to náročné, ano budeš mít chvíle, kdy to budeš chtít vzdát, ale nejde to.
Věř mi, že to nejde.
Nemůžeš to vzdát jen proto, že už nevíš, kam dál.
Pokud své srdce uposlechneš, za svým si půjdeš, nikdy špatně nedojdeš.
Když se naučíš milovat sebe, respektovat se.
Začneš narážet na lidi, kteří ti za to stoji, jen tak někdo si k tobě už nic nedovolí.
Když si nastavíš, ze jsi král/královna, budeš se tak prezentovat, každý tě bude potom respektovat.
Jen nedovol, aby někdo zpochybnil tvé nastavení, když na tebe dolehne vysílení.
Ty jsi ty.
Ty jsi jediný, kdo má právo rozhodovat a záhy toho začít konat.
Nedovol někomu, aby ti dělal ostudu.
Máš na to.
Zvládneš to, dej tomu šanci.
Žij, žij jako ty, jako jedinec, který je hrdinou.
Hrdinou ve svém vlastním životě.
Tak moc bolí odpuštění a loučení, opouštění.
Ten pocit usínat v něčím objetí s obrovským pochopením.
Ale chce to čas, chce to čas se s tímhle vyrovnat.
Věřím ti, máš na to, ukaž světu své vnitřní zlato.

DÉMONI

Každý má svoje démony.

Konec konců slyšela jsem o tom i v mém oblíbeném filmu. Ve filmu o nekonečné a neumírajícílásce.

Chodíte na terapie, berete léky. Snažíte se pracovat na sobe samém. Vídáte se s lidmi, kteří mají stejnéproblémy a vidíte dokonce na vlastní oči, ze v tom nejste sami, ale stále si tak někdypřipadáte?

Bezesné noci, bolestná rána, těžkévstávaní, pocity, ze už dal nemůžete, ze to nezvládnete a nikdo vás nechápe?

Ano. To je přesně ono, o tom to je, to je součástdémonů. Nejsem žádný specialista, ani nejsem psycholog nebo tak něco. Jsem obyčejná holka žijící si svůj život, jak nejlíp zrovna svede. Ale říkámvám, tohle je přesně ono. Zkratka jde o to, ze vaše hlava, váš mozek se vássnaží přesvědčit o tom nejhorším, snaží se váspřesvědčit o tom, ze jste na to sami. Ano. Takhle to funguje. On chce, abyste se cítili na dne. Ted si asi říkáte jak tedy ven? Jak tomu zabránit? Jak tyhle nekonečné kruhy utrpení zastavit?

Je tomu takto… váš mozek dojde až tam, kam mu dovolíte dojit, pokud mu dovolíte si myslet, ze nejsem hezká/hezky, bude vám to tvrdit, bude se vás o tom snažitpřesvědčit. Stejně tak, pokud mu dovolíte si myslet, ze jste sami opuštění a bez lásky, začnete tomu potom sami skutečněvěřit.

Už se chápeme? Asi si myslíte, jo jasně, je to klišé. A ještě nám to tu tvrdí nějaká basic holka, která na to nemá školu. Dobře, jasně, možná na to nemam školu, nemám na to vystudovanou psychologii a všechny ostatní zdánlivěmožnápotřebnépředměty, ale žiju v tomhle. Žiju v tomhle již několik let.

Skoro každý večer za poslední roky usínám ve strachu, v sevření, v bolestech, že to nikdy neskončí, že nikdy nebudu skutečněšťastná. Ráno se zase probouzím skoro s placem, že jsem sama jen proto, že nejsem ve vztahu, že tu pro mě nikdo není, nikomu nemůžupsát furt 24/7 o mých pocitech, že kdyby se mi něco stalo, tak se to třeba ani nikdo nedozví, protože si právě s nikýmnepíšu furt.

Děsí mě ta představa vyjit ven mezi lidi, normálně fungovat, dělatže se nic neděje.

Chodit venku a existovat s tou nekončícíúzkosti, s těma dlouho trvajícímizáchvaty paniky. Co si o mě ostatní pomysli? Jak mě budou vidět? To zas dneska vypadám… Tohle a tohle jsem dnes opět pokazila… Skoro nic jsem nestihla… Tak strašně moc bych chtěla tohle a tohle, jenže na to nemam energii. Nejde mi to. Ano, takto vypadá můj skoro každodenní život a fungování. Kolikrát jsem za poslední dny dokonce v uvozovkách promrhala svůj čas na to něco zlepšitležením a pláčem v posteli. Tak moc jsem plakala a trápila se. Tak moc. A to kvůlimužům nebo teda spíše bych řeklaklukům.. Muži by se ke mně zachovali lepe. Ale tito v mém minulém životě mě kolikrát tak strašně zlomili a já stejně jsem jim dávala tu lásku a nechala na ně působitmé dobře srdce, snažila jsem se jim ukázat, jaké to je, když vás někdo miluje bezpodmínečně.

Ano. Nejsem dokonalá, jak už mate i v úvodu, mám svédémony. Takže i já jsem párkrát nebyla tímnejlepšímčlověkem pro ně. Ale stále jsem se snažila a bojovala. Bojovala za tu lásku. Za nás. Ani tak si toho nevážili. Tolik noci jsem proplakala. Tolik panickýchzáchvatů mela. Cítila jsem se jakoby se mé tělopostupně rozpadalo kousíček po kousíčku a já dal už nemohla. Nemohla jsem popadnout dech a dále fungovat neslo mi to. Nevěděla jsem co a jak. A víte, co je na tomto všem to nejhorší? I přes to, co mi tito lidé způsobovali jsem je stále milovala. Milovala jsem je pro jejich dobře já Pro ten i třeba malinkýkousíčekdobrého, který v sobe měli. A některé miluju dodnes. S tím rozdílem, ze jsem se rozhodla a stejně jim tak pověděla, že mám na víc. Jsem lepšíněž tohle. A hlavněže si mě amé dobré srdce nezaslouží.

Nyní mám konečně ten prostor, prostor byt sama sebou, pracovat na sobe, i když tam budou dny, kdy to třeba nepůjde. Mam prostor růst a zároveň se snažit uzdravovat svévnitřníraný. Mam prostor dávatčas na zahojeni jizev, které ve mne a na mne pozůstaly. Mam prostor byt tím, kým opravdu jsem a kým chci byt. A hlavně ze všehonejvíc mam prostor zesílit natolik, že už mi nikdo neublíží. A jednoho dne potkám tu svou lásku, budu šťastná sama se sebou i přes nedokonalosti a budu žít v rámci moznosti spokojeny život.

Pozor to neznamená, že teď mate byt nespokojeni se svým životem!! Naopak já také pořád a pořád čekala, že budu šťastnáaž budu mít tohle a tohle nebo budu tamhle a vypadat takhle. To jsou sračky! Odpusťte za mé slovo, ale jinak to teďříctneumím. Musíte být šťastní s tím, co teď mate, kdo jste a kde jste ne porad na něco cekat nebo to budete jen prodlužovat a nikdy se nedočkáte!!

Žijte si svůj život teď. Dnes. Ne potom ne někdy jindy. Ale teď hned!!