na další stranu
Vladimír Stibor
PROTI VÁLCE UPROSTŘED LÉTA 2024
Na obou stranách barikády
leží a postávají slova;
dokonce za to berou žold.
Jsou si podobná
jako vejce vejci
jako člověk člověku.
A nad nimi se vznáší bůh
chvíli na levé straně,
pak na té protější.
Pak hejna dronů
lezou po mřížích tmy.
Jak prosté
a vysvětlitelné jak vítr,
padá-li do údolí.
Pak Burlaci, jak nás kdysi dávno učili ve škole,
táhnou lodě proti proudu,
cedí krev,
veslaři na galéře slyší jen bubny potažené lidskou kůží,
co je ženou vpřed ve stejně zběsilém módu.
Možná ještě rychlejším.
Na obou stranách barikády
leží potrava pro děla;
diplomaté říkají,
že je to jen mlýnek na maso.
A váleční generálové od klávesnice klávesnic
chodí na tiskovky
a vypočítávají a vykřikují,
že jejich tanky nejsou útočné,
ale mírové,
bombardování je preventivní a humanitární,
jak v roce 1999 v bývalé Jugoslávii.
A střely do děl a houfnic
jsou navíc ještě ekologické.
Prý to ani nebolí.
Nad tím vším bdí ten nejvyšší,
milující a něžný a spravedlivý.
Tak vhoďte ručník do ringu!
O DNEŠNÍCH DNECH
Víš, kde se rodí sny?
Přece v podhoubí
jako pocestničky.
Sny okupují planety,
pak se hrudí staví do cesty
střelám s plochou dráhou letu,
dronům, napalmovým ohňům
i jestřábům,
kteří štvou a rozdělují vyplašenou zvěř
na bezbranné a ještě ubožejší.
Nad nimi sídlí,
proč to neříci,
ten,
který by je měl milovat všechny stejně.
|
